Jak jsme putovali za Pannou Marií a sv. Jakubem
Loni v únoru, tedy ještě před konfliktem v Gaze, jsme jako poutníci navštívili místa spojená s životem Ježíše Krista ve Svaté zemi.
Letos jsme se vydali opačným směrem, na samý západ Evropy – do portugalské Fatimy. Do Lisabonu jsme přiletěli odpoledne před Svatodušní nedělí, a navečer, po příjezdu do Fatimy, nás ubytovali v samém sousedství poutního areálu.
Po příchodu na ohromné prostranství jsem si uvědomil, jak se za necelé jedno století z pastvin u malého městečka Fatima stalo jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst v Evropě. Před poutní bazilikou Panny Marie Růžencové je asi 300 metrů dlouhé vydlážděné prostranství. Na jeho konci je nenápadný moderní kostel pro několik tisíc věřících. V podzemí před kostelem jsou další kaple a společenské prostory.
Každý den ve 21:30 se před Kaplí Zjevení koná modlitba růžence. Před ní je socha Panny Marie s korunou na hlavě. Po návštěvě papeže sv. Jana Pavla II. ve Fatimě, byl v r. 1982 do korunky vložen projektil, který měl papeže usmrtit při atentátu roku předešlého. U Kaple Zjevení se každý den poutníci modlí růženec. Podle jazykových skupin se jednotlivé desátky modlí vybraní poutníci. Dvakrát jsme měli možnost české modlitby Zdrávas Maria. Kromě místních Portugalců polští poutníci jednoznačně převažovali.
Po modlitbě růžence následuje světelný průvod kolem celého prostranství, kdy byla slavnostně nesena socha Panny Marie. Během dne bylo velice dojemné vidět některé poutníky, jak se po kolenou a s růžencem v ruce, sunou přes celé asi 300 metrů dlouhé prostranství, na znamení pokání a naléhavé modlitby.
Hned druhý den po našem příjezdu - bylo to o Slavnosti Seslání Ducha svatého, jsme měli možnost navštívit nedaleké univerzitní město Coimbra a slavit mši sv. přímo v klášterním kostele, který je spjatý s životem sestry Lucie dos Santos. Byla jednou ze tří dětí, kterým se v roce 1917 opakovaně zjevila Panna Maria. Oznamovala brzký konec války a naléhavě vyzývala k pokání. Jestliže se lidé neobrátí a nebudou činit pokání, přijde ještě hroznější válka. Z historie víme, jak tato slova byla pravdivá. Bratranec František a sestřenice Jacinta zemřeli ještě jako děti na tzv. španělskou chřipku brzy po 1. světové válce.
Portugalsko sousedí se Španělskem, kde je další známé, hojně poutníky navštěvované město Santiago de Compostela. Využili jsme této blízkosti k dvoudenní návštěvě tohoto místa, vzdáleného asi 400 km od Fatimy. V katedrále sv. Jakuba mě při mši sv. zaujala lektorka, která se po 1. čtení vracela do lavice neobvyklým způsobem: Uctivě šla pozpátku, aby Pánu Ježíši ve svatostánku neukazovala záda.
Hlavní oltář s ostatky sv. apoštola Jakuba, stejně i strop a stěny presbytáře, září zlatem. Zvláštností tohoto poutního chrámu je ohromná kadidelnice, kterou jsme však neviděli. Používá se při velkých svátcích, aby se zavěšená od stropu houpala s oblaky kadidlového dýmu nad hlavami poutníků.
Po návratu do Fatimy jsme se společně modlili křížovou cestu vedoucí olivovými sady a navštívili domky fatimských pasáčků.
Jeden den jsme využili k návštěvě hlavního města Lisabon, kde se v loňském roce konaly světové dny mládeže.
V těchto dnech, kdy píši tento příspěvek (13.6.), je svátek sv. Antonína z Padovy. Jenže tento světec nepocházel z Padovy ale z Lisabonu. Navštívili jsme jeho rodný dům v suterénu kostela nesoucího jeho jméno. Antonín se pak dostal do Itálie a na popud sv. Františka se věnoval kazatelské činnosti v Itálii a Francii a pro svou učenost přednášel na univerzitě v Bologni. Zemřel nedaleko Padovy v r. 1231. U nás je nejvíce uctíván jako pomocník v naléhavých záležitostech.
Poslední den našeho putování jsme prožili na břehu Atlantiku a navštívili dominikánské opatství Batalha, cisterciácké opatství Alcobaca a poutní kostel Panny Marie Nazaretské v Nazaré. Příjemně unaveni a vděčni za bohatě prožité dny putování za Pannou Marií a sv. Antonínem, jsme se plni dojmů navraceli do svých domovů.
Zpáteční let přes španělské území, poseté horskými hřebeny, s řadami větrných elektráren a hlubokými kaňony s přehradami a vyprahlou krajinou, ve mně zanechal nezapomenutelný zážitek. Francie, na rozdíl od Španělska, byla zelená a úrodná, stejně tak Německo a pak naše země česká.
Díky Bohu i všem, kteří se na zdaru této pouti podíleli. Zvláště pak poděkování patří paní Ireně Hendrichové, která tento poutní zájezd zprostředkovala a jako průvodce doprovázela.
P. Jaroslav Šmejkal, vděčný poutník