Kdy se zpovídá

Kdy se zpovídá

Příležitost ke svaté zpovědi je před každou mší nebo i po mši.

Praktické rady :

  • Zpovídá se třeba v kapli, nebo i v lavici v kostele, kdekoli jinde v kostele, v sakristii, prostě kde je zrovna klid. Samozřejmě i ve zpovědnici.
  • Ke generální zpovědi nebo zpovědi po dlouhé době je lepší se domluvit individuálně na čísle 602 762 604. Nebojte se přijmout Boží milosrdenství a přistoupit ke svaté zpovědi i po hodně letech. 
  • Je také možné využít zpovídání před Vánoci a Velikonoci, kdy zpovídá více kněží (termín bude oznámen v přehledech).
  • Ti, kdo nemůžou ke svátosti smíření, se můžou domluvit na duchovním rozhovoru.
  • Pokud je někdo starší, a nedostane se do kostela, může se s knězem domluvit, aby ho přišel před svátky vyzpovídat a přinesl mu eucharistii. Ale nejde to bohužel moc často, protože je tu jen jeden kněz a má toho moc.
  • Před první sobotou, kdy je jednou z podmínek právě svátost smíření, je lepší nenechávat to až na tu sobotu, ale přijít někdy v týdnu. Dokonce platí pro tu první sobotu, že to může být až v tom následujícím týdnu po první sobotě, když se to nestihne.
  • Nezpovídá se před slavnostními bohoslužbami, například ve Štědrý den, Velikonoční neděli apod, to už se předpokládá, že v adventu a postní době to každý zvládl.

Příručka "Jak se zpovídat" od Ladislava Simajchla z Fatym.cz

Úryvky z příručky : 

  •  
    Co je hřích?
  •  
    Zpytování svědomí - sebepoznání
  •  
    Lítost a předsevzetí
  •  
 
Jak se zpovídat

Jak se správně zpovídat? - "Nejlépe nijak" - soudí někteří lidé a mají proti zpovídání mnoho výhrad a ještě víc nechuti. - "Proč mám ve zpovědnici odříkávat knězi - člověku jako já, - kdejaký hloupý nápad, kdejaké šlápnutí vedle? Já při tom neprožívám žádnou lítost, ale zato spíš trapnost."
Bída je, když si to tak jen myslíš a neřekneš to nahlas a knězi. Kněz by ti mohl odpovědět, že takovéhle zpovídání by bylo opravdu trapné. Řekl by ti, že z kdejaké maličkosti se zpovídat nemusíš. Řekl by ti, že i mimo svátost pokání můžeme Bohu vyznávat svá provinění /např. při večerním zpytování svědomí, při kajícím úkonu na začátku mše, při společné kající pobožnosti/ - a když jich litujeme z lásky k Bohu a odvrátíme se od nich, Bůh nám naše viny promíjí.
Ale řekl by ti také, že tím svátostná zpověď knězi přesto neztrácí smysl. Nejen u těžkých hříchů, - tam církev povinnost zpovědi ukládá. Ale osobní zpověď má smysl i tam, kde přímo povinná není, kde člověk zápolí s obvyklým mračnem špatných myšlenek, sobectví, pýchy a kdejakých pokušení.
Rozuměj tedy: vykonat svátostnou zpověď je katolický křesťan povinen jen tehdy, když těžce zhřešil. To se u normálního člověka tak často nestane, ba myslím, že u mnoha křesťanů se to za celý život nestane.
Ale i tak je osobní zpověď jasným projevem - viditelným znamením - odvrácení od hříšných návyků, projevem upřímné vůle k napravení. Kněz tu má příležitost k duchovnímu vedení a formaci charakteru.
Jak často chodit k takového zpovědi ze zbožnosti? Nejlépe pravidelně měsíčně. Lékaři objevili poslední dobou užitečnost pravidelných prohlídek. Církev to zná a dávno už praktikuje v této zpovědi ze zbožnosti.
Ovšem pro dobré duchovní vedení ve zpovědi je jeden předpoklad: zvol si moudrého stálého zpovědníka, který tě pozná a může tě soustavně vést. Ovšem nezapomeň, že svátostné rozhřešení je stejně platné od každého kněze, jen když přicházíš s upřímnou lítostí a dobrou vůlí chtít se polepšit.
Jsou také společné kající pobožnosti, při nichž kněz může za určitých mimořádných okolností udělit i rozhřešení, ale sebelepší společné formy kající pobožnosti nemohou nahradit osobní vyznání, osobní rozhovor kněze s kajícníkem, osobní přijetí rozhřešení.
Společné kající pobožnosti jsou však výbornou přípravou, dispozicí na osobní svatou zpověď a my naše úvahy o svátosti smíření také společnou kající pobožností uzavřeme.
Jak se tedy osobní zpověď koná?
Doma jsme se snažili zpytovat své svědomí, poznat své hříchy. Litovali jsme jich, rozhodli se napravit, začít znovu a lépe.
Teď přistupujeme ke zpovědnici s důvěrou v Boží dobrotu a v Boží odpuštění. Není to tak docela samozřejmé, odpuštění přijmout a sám si odpustit. Vzpomeň na Jidáše: On svůj hřích doznal - veřejně se z něj vyznal, litoval ho opravdově. A přesto zůstal zoufalcem. Proč? Neuvěřil, že mu Pán odpustí, neodpustil si sám.
Ještě jedno odpuštění je zapotřebí, než vstoupíš do zpovědnice: musíš odpustit druhým, těm kteří se provinili na tobě. Musíš, říkám. Tuto podmínku nám připomíná Otčenáš, kdykoliv se jej modlíme. Musíš překonat pocit, že druhý je tvůj nepřítel. Musíš překonat nenávist a touhu po pomstě, svou uraženou samolibost. Kdybys neodpustil, postaví se neopuštěná vina mezi tebe a Otce, uzavře tvé prosbě o odpuštění přístup k Bohu.
Ale je v lidských silách odpustit násilníkovi, který ti ubližuje a ještě se ti posmívá? - Je to možné, ale jen tenkrát, když si uvědomíš, že je chudák. Že pravý chudák nejsi ty, ale ten, kdo ti ublížil.
Ve zpovědnici vynech úvodní: "já bídný hříšník..." a místo toho se krátce představ, jestli tě kněz nezná. Ne jménem, ale situací: Je mi 20 let, svobodný, mám známost. Naposledy jsem se zpovídal tehdy a tehdy, měl jsem to a to předsevzetí a tak a tak se mi v něm dařilo - nedařilo. Nebuď rozvláčný. Pověz stručně a jasně své povahové chyby, zlozvyky, hříchy, vše, co se mi zdá důležité. Není třeba úzkostlivě vypočítávat kdejakou chybičku - vždyť Bůh je vševědoucí, zná tě dobře. Neodříkávej slova zpovědního zrcadla - to je všeobecné - ty mluv o svém životě. Přiznej otevřeně, co ti tvé svědomí vytýká.
Nebuď úzkostlivý. To nejdůležitější k odpuštění není, co děláš ty, ale co udělal Pán Ježíš. A nebuď ustaraný: rozhodující moment ve zpovědnici nejsou slova tvá, ale slova kněžského rozhřešení. Ta ti dávají vědomí, že vina a hřích jsou zahlazeny.
Pamatuj si: kdo se dobře vyzpovídat chce, ten se také dobře vyzpovídá.
Při obvyklé zpovědi ze zbožnosti, kde se vyznáváme jen ze zběžných provinění, tam je dobře soustředit se na jednu věc, která tě nejvíc mrzí, na svou hlavní chybu, a ostatní zahrnout do aktu lítosti.
A po rozhřešení, při opuštění zpovědnice? Poneseme si radost z velikého zážitku setkání s otcovskou dobrotou Boží.
Svátost smíření je dar vzkříšeného Krista. Kdo si toto uvědomí, ten tuto svátost přijímá vděčně a rád.

Zadostiučinění
 
Těžkopádné slovo "zadostiučinění", které se v běžné češtině prakticky nevyskytuje, svědčí, že i tato poslední část svátosti smíření má malé místo v našem životě.
Vyjdeme ze zpovědnice, pomodlíme se nějakou modlitbičku "za pokání" a hotovo, svátost skončila. Víc na to, co se odehrávalo v této svátosti, ani nevzpomeneme.
Snad by trochu pomohlo nazvat tuto poslední část srozumitelnějším jménem, třeba "napravení" nebo "polepšení", aby bylo jasné, že je to úkol do dalšího života. Že tu jde o uzdravení vlastní minulosti a o nápravu bolavých vztahů ke druhým.
Snad by pomohlo častěji si připomínat, jak jinak to dělaly první generace křesťanů. Ti dostali od kněze napřed "pokání" - úkol k napravení, a teprve po jeho splnění, někdy i za rok i déle, jim kněz dal rozhřešení.
Proč dnes je tak mírná kající praxe při zpovídání?
Jednak proto, že jsme si vědomi: to nejdůležitější k nápravě neleží na člověku. To už vykonal Pán za nás na kříži.
Jednak také církev předpokládá, že kajícník si najde sám nejvhodnější úkony k sebeuzdravení a k nápravě následků. Že začne s chutí a energicky konat opak toho, v čem nejvíce chyboval. To je totiž nejlepší dobrovolné pokání.
"Hezky to zní," - myslíš si teď možná, - "ale dá se to tak dělat? Mohu změnit svou povahu, jednat opačně, než jsem zvyklý? Dokážu vyskočit ze své kůže?"
Kdyby bylo pravda, že člověk se svou povahou nic nenadělá, byla by všechna předsevzetí ubohým sebeklamem. Ještě že to tak není. Každý člověk se může změnit k lepšímu.

  •  Ale musí mít jasně před očima cíl a motivaci svého úsilí: Jakou dobrou vlastnost chci získat a proč?
  •  Musí tento cíl vnášet do svého denního života. Do ranní modlitby správné naprogramování: v čem dobrém se chci dnes zacvičovat a proč to chci dělat. Při večerní modlitbě a v neděli v kostele se kontrolujeme.
  •  Musí se soustředit na jeden cvik a musí se při tom soustředit na dnešek, na teď. Žádné kdybychy nad včerejšky, žádné snění nad zítřky. Co dělám teď, to se snažím dělat perfektně.
  •  Knězem uložený kající skutek se snažím vykonat co nejlépe. Církev zná tři hlavní kající skutky: modlitbu, půst a almužnu.
  •  Když ti kněz uloží modlitbu, ať je to modlitba soustředěná, rozjímavá, opravdová.
  •  Když se máš postit, ať to neodbýváš vzdáním se kostky cukru to kávy. Nemusíš vymýšlet žádné způsoby, jak sám sebe trestat, trápit. O to se postarají bližní. Tvé pokání je v tom že trampoty s bližními poneseš trpělivě.
  •  Na tvou almužnu už nenatahují ruce žebráci na ulici. Ale když si uvědomíš, že všechny kostely u nás se udržují jen z almužen, z darů věřících, nebude se ti při nedělní sbírce třást ruka, jestli dát minci nebo bankovku.
  •  Kromě uzdravení vlastní minulosti, započetí nácviku dobrých návyků, máme druhý úkol, usmířit náš vztah k lidem.


Nejprve jsou tu moji nejbližší, členové rodiny. Bývalo zvykem, že kdo šel ke zpovědi napřed všechny doma poprosil za odpuštění toho, čím je zarmoutil, čím jim ublížil.
Ať už před zpovědí nebo aspoň po ní mělo by u vás zaznít: "Zkus to se mnou ještě jednou, začněme znovu! Dívejme se dopředu!"
Ale nestačí tu jen slovo. Důležité je i viditelné znamení smíru - podání ruky, objetí, políbení, rozhovor, společná vycházka, společná modlitba, drobný dárek.
Po členech rodiny jsou tu i další lidé kolem nás. Možná, že jsi jim dal pohoršení, zarmoutil, ublížil. Teď to máš napravit, škodu dle svých sil nahradit. Úvod "Obřadu pokání" říká:
"Lidé jsou mezi sebou propojeni, takže hřích jednoho škodí i druhým - právě tak, jako zbožnost jednoho je dobrodiním pro ostatní. Proto pokání vždy s sebou nese smíření s bratřími."

  •  Chceme-li v sobě opravdu zvládnou zlo a naučit se žít dobře, pak musíme být ochotni poskytnout pomoc v nouzi. Kdo není ochoten pomoci druhému, ten nemá žádnu šanci, že pomůže sobě.
  •  O další podmínce jsme už mluvili. Je to ochota prominout bezpráví dřív, než jsme o to byli požádáni. Každé neodpuštění, každá zášť a neláska vylučuje přátelství s Bohem i člověkem.


Pěkným díkem za dobrou zpověď by bylo, kdybys pomohl někomu, kdo se ostýchá jít ke zpovědi. Tam, kde jsi ty, kněz přijít nemůže. Ale ty jsi tam. A prožils právě velký zážitek. Pověz to dál.
Správné "zadostiučinění" po zpovědi, to je tedy odpověď tvé lásky na otcovskou lásku, kterou jsi zažil ve zpovědnici. Na každém kroku teď chceš odkládat to, co v tobě odporuje kráse a dobrotě božího dítěte, Ježíšova bratra.
Nad dobře prožitou svátostí smíření září světlo velikonočního úsvitu, radost zmrtvýchvstání. I my tu vstáváme ze smrti svých hříchů. Zatoulaný marnotratný syn se vrátil do náruče Otcovy. Magdalena konečně spočinula u nohou Ježíšových.
Radostnou zvěst o Boží lásce a o Boží dobrotě smíme teď nést s sebou a vypravovat o ní druhým. Světlo Kristovo smíme předávat dál.
Teď už to víš: Svátost smíření, to není povinnost, to je dar. Není to mechanismus, jak se zajistit před Božím trestem - je to způsob, jak se otevřít a přijmout Boží lásku.
Svátost smíření je chvalozpěv na Boží milosrdenství.