Církevní osmisměrka

• biřmování: Biřmování (z něm. firmen, lat. firmare – utvrzovati) je jedna ze sedmi svátostí katolické, pravoslavné a Církve československé husitské. Spolu se křtem a eucharistií je jednou z iniciačních svátostí. Biřmování je podle nauky zmiňovaných církví svátost ustanovená Ježíšem Kristem, jejímž prostřednictvím křesťan od Boha dostává pečeť daru Ducha Svatého. Spolu se křtem a svátostí svěcení biřmování podle katolické nauky vtiskuje do nitra člověka nezrušitelné znamení (charaktér), proto se tyto svátosti mohou přijmout jen jedenkrát za život.
• jáhen: Jáhen či diakon (z řeckého διάκονος diakonos, služebník, nebo také číšník) je v křesťanských církvích označení pro pověřeného člověka, který vykonává službu charitativního a administrativního charakteru, aktivně se podílí na bohoslužbách, předčítá posvátné texty, vyučuje náboženství a podobně. Pro svůj úřad musí být vysvěcen. V katolické, pravoslavné, anglikánské, starokatolické a husitské církvi je jáhenství prvním stupněm svátosti svěcení.
• navikulář: Navikulář nebo řidčeji naviculář (latinsky navicularius) je ministrant, který při bohoslužbách nosí loďku s kadidlem. Při vstupním průvodu jde vpravo od navikuláře turiferář nesoucí kadidelnici a až za nimi krucifer s procesním křížem.
• kropenka: Kropenka je nádoba na svěcenou vodu, která má zpravidla tvar misky. Používá se v římskokatolické církvi a některých dalších církvích (ne však v řeckokatolické církvi ani v pravoslaví) a obvykle bývá umístěna při vstupu do kostela, aby si v ní věřící mohli namočit prsty před pokřižováním. Malé kropenky se někdy nacházejí také v soukromých domech.
• loďka: Loďka (latinsky navicula) je v liturgii nádobka určená k přechovávání kadidla, které kněz dosypává do kadidelnice. Tradičně mívaly loďky podobu lodního trupu, nyní je jejich tvar často kruhový. Při bohoslužbách nosí loďku se lžičkou ministrant označovaný jako navikulář.
• kadidlo: Kadidlo (latinsky olibanum, anglicky frankincense, německy Weihrauch, hebrejsky לבונה, levona; arabsky لبٌان, lubbān, v pravoslaví se kromě obecného výrazu кадило (kadidlo) používá spíše výrazu ла́дан (ladan), řecky λήδανον či λάδανον) je vonná pryskyřice, která se připravuje z tzv. klejopryskyřice. Získává se z kmene kadidlovníku (Boswellia); užívaná v kombinaci s myrhou a balzámem, při pálení vydává kořeněné aroma.
• křest: Křest je jednou ze svátostí a představuje očištění od hříchů a sjednocení věřícího s Kristem. Počátky křesťanské praxe křtít sahají k osobě Jana Křtitele, který podle Nového zákona pokřtil Ježíše v řece Jordánu. Slovo křest se v řečtině řekne βάπτισμα [baptisma], což znamená ponoření. Bible definuje křest jako ponoření do vody. Různé křesťanské církve křtí v závislosti na tradici politím nebo plným ponořením do vody.
• aspersorium: Aspersorium (z latinského aspergere, pokropit) je přenosná nádoba na svěcenou vodu, do které se namáčí kropáč (aspergil) při žehnání svěcenou vodou v římskokatolické církvi. V přeneseném významu může jít i o kropenku. Osoba nesoucí aspersorium se nazývá asperferář.
• Exsultet: Exsultet (lat. zajásej) je v římské liturgii název velikonočního hymnu, který zpívá jáhen na začátku velikonoční vigilie. Jedná se o oslavný zpěv na velikonoční svíci čili paškál, která je znamením vzkříšeného Krista.
• pyxida: Pyxida (neboli repositorium nebo kustodie) je liturgická nádoba používaná v katolické církvi k uchovávání proměněné (konsekrované) větší hostie po dobu, než bude vystavena v monstranci. V pyxidě je hostie umístěna v lunule, což je svorka z ušlechtilého materiálu (často zlatá a zdobená) ve tvaru horizontálně položeného půlměsíce a slouží k uchycení hostie v monstranci. Pyxida je zhotovena z ušlechtilého materiálu, má většinou tvar kruhové skříňky postavené na noze a na jejím vrcholu bývá zpravidla křížek. Vnitřek schránky je pozlacen a ve spodní části jsou kolejničky, do nichž se vkládá lunula s proměněnou hostií. Pyxida s proměněnou hostií je uložena ve svatostánku v kostele. Pro zdůraznění úcty k eucharistii může uchopit neprázdnou nádobu pouze kněz, jáhen případně akolyta.
• konvičky: Při katolické mši se používá dvojice malých liturgických konviček na podnosu, jedna z nich slouží na vodu (může být označena písmenem A podle latinského aqua, popřípadě je bez označení) a druhá na víno (s písmenem V jako vinum). Kněz si z nich během bohoslužby nalévá víno a vodu do kalicha. Potom se modlil žalm 26,6, začínající slovem lavabo, a opláchl si prsty vodou z větší konvičky, kterou mu ministrant na ruce nalil. K utření rukou mu slouží malý ručník, kterým byly konvičky přikryty. Celý úkon se latinsky nazýval lavabo, což se metaforicky přeneslo i na tento ručník lavabo. Od roku 1968 je obřad zjednodušen a kněz se modlí Žalm 51,4, prosbu o odpuštění svých provinění před vlastní obětí. Liturgické konvičky jsou obvykle skleněné, výjimečně mohly být zhotoveny z drahého kovu, například ze zlaceného stříbra, ale také z cínu nebo mosazi. Větší konvička na opláchnutí rukou je zpravidla kovová.
• lavabo: Manutergium, někdy nesprávně nazýváno lavabo (podle liturgického úkonu při němž se používá), je bílý ručník (rouška), do něhož si kněz při mši při lavabu (po umytí rukou) utírá ruce. Někdy je na něm vyšitý křížek, a to na jeho okraji (pro bezpečné odlišení od purifikatoria, který ho má vyšitý uprostřed), či psací písmeno „L“, nebo může být bez křížku. Většinou se pokládá na konvičky s vínem a vodou nebo na lavabo.
• svatostánek: Eucharistický svatostánek (označovaný v různých obdobích a podle různého umístění jako sanktuárium či sanktuář, pastoforium nebo tabernákl odvozeno z latinského tabernaculum), je nejposvátnější místo v katolických kostelích určené pro ukládání liturgických nádob s eucharistií. Do sanktuária má přístup pouze kněz nebo člověk knězem pověřený, nesmí do něj nic vkládat, brát nebo s ním jakkoli jinak manipulovat nikdo jiný (ministranti, kostelník, návštěvníci kostela atd.).
• oltář: Nový zákon používá slovo oltář pro vyjádření Ježíšovy oběti na kříži ve Sk 14,13 a Žd 13,10. Protože v křesťanství neexistuje jiná oběť než oběť jediného kněze, Ježíše Krista, nejsou oltáře křesťany vnímány stejně jako v ostatních náboženstvích. Pro oltář také křesťané v latině neužívali běžného slova ara, nýbrž zavedli nový název altare (vyvýšené místo). Oltář se v křesťanství používá jako místo, na němž se přinášejí dary chleba a vína při slavení eucharistie.
• sedes: Sedes je sedadlo napevno instalované v presbytáři, od něhož hlavní celebrant vede bohoslužbu. Začalo se používat až od liturgické reformy po druhém vatikánském koncilu a na rozdíl od sedilií je umístěno čelem k lidu. U sedes kněz koná úvodní a závěrečné obřady, od sedes také řídí bohoslužbu slova a přímluvy a může odsud také vést kázání. V blízkosti sedes mají své místo jáhni a další přisluhující.