Úcta k božskému Srdci Páně se rozšířila zvláště od 17. století. Podnětem k tomu byla zjevení svaté Markétě Marii Alacoque (1674), ve kterých jí bylo dáno poznat lásku Ježíšova Srdce. Probodené srdce, ovinuté trním, s plameny a křížem, symbolizuje Ježíšovu nepodmíněnou lásku k člověku. 

Markéta Marie Alacoque se narodila se 22. července 1647 v burgundské vesnici Lautecour ve východní Francii. Měla čtyři bratry, z nichž jeden se stal knězem. Její otec, královský soudce a notář, zemřel, když jí bylo osm let: tehdy byla dána na výchovu do penzionátu klarisek v Charolles. Tam se jí velmi líbilo a začala vést velmi zbožný život. Ráda se modlívala před svatostánkem a obrazem Svaté Panny. Po čase však vážně onemocněla zvláštní chorobou a byla upoutána na lůžko; proležela tak dva roky, načež se vrátila domů k matce, kde proležela další dva roky. Tehdy slíbila Svaté Panně, že uzdraví-li se, vstoupí do kláštera.

Uzdravila se.

Pobyt doma se jí však změnil v očistec, neboť stárnoucí a často nemocná matka svěřila chod domu třem ženám, které začaly vládnout zcela tyransky a zejména nesnášely malou Markétu: „Všechno uzamkly, takže chtěla-li jsem jít do kostela, musela jsem si vypůjčit šaty a klobouk. Jedna mi dovolila jít do kostela, druhá mi to zakázala; vyčítaly mi, že tam chci jít, protože tam mám smluvenou schůzku. A tak jsem se schovala na zahradě; soucitní lidé mi dali něco k jídlu. Říkala jsem si, že budu raději žebrat, než abych si vzala kousek chleba se stolu. Ať jsem pracovala nebo ne, vyhubováno jsem dostala vždycky!"

Zároveň to však byla i doba pokušení: Markéta se začala strojit a její náboženská horlivost ochabla. Píše o tom: „Chodila jsem na zábavy, zdobila jsem se, abych se lidem více líbila. Vůbec jsem se snažila co nejvíce se vyrážet." Ve světských radovánkách však uspokojení nenašla. Už tehdy k ní promlouval Ježíš a připomínal jí, že na ni čeká, a tak žila určitou dobu v rozpolcenosti ducha, světu však nepodlehla. Nepodvolila se ani nátlaku, aby se provdala: připomínala svůj slib z dětství - a nakonec ho přes četné obtíže uskutečnila a v roce 1671, tedy ve svých 24 letech, vstoupila do kláštera Navštívení Panny Marie v Paray-le-Monial. Napsala o tom: "Pán Ježíš mě odloučil od všeho pozemského a probudil ve mně horoucí lásku k umrtvování a pokořování."

K tomu měla v klášteře mnoho příležitostí, protože bývala svými spolusestrami i představenými často napomínána a kritizována. Po složení doživotních slibů v roce 1672 nejprve ošetřovala nemocné, pak postupně prošla všemi klášterními službami. Trpělivě a tiše snášela všechny výtky, i například tuto nehodu: Když vážila vodu ze studny, okov jí vyklouzl a železná klika rumpálu ji udeřila do obličeje, natrhla tvář a vyrazila několik zubů. Markéta si tuto ránu nenechala ani ošetřit.

Často stonala; jednou jí matka představená přikázala, aby na důkaz pravosti svých zjevení požádala Ježíše o okamžité uzdravení; skutečně se tak stalo. Přesto ji matka představená nadále při každé příležitosti pokořovala.

Markéta o tom napsala do svého deníku, díla vrcholné spirituality, který si musela vést na příkaz své představené: „Pán chtěl, abych vedla život ustavičné oběti, a řekl mi, že proto zvýší mou citlivost a můj odpor tak, že nebudu schopna, abych něco vykonala bez námahy a největšího přemáhání. Tím mi chtěl poskytnout příležitosti, abych se zříkala sebe samé i ve věcech nejnepatrnějších a nejlhostejnějších, a mohu říci, že jsem to od té doby zakoušela. Neměla jsem už pociťovat sladkostí, mimo ty, jež obsahují hořkost Kalvárie. Vše, co je jiným radostí, mně mělo působit jen bolest."

Markétin deník studoval velmi pozorně jezuitský kněz Klaudius de la Colombière, později prohlášený za svatého, který v klášteře přechodně působil jako zpovědník. Tento zbožný a hluboce duchovně žijící kněz v Markétě okamžitě rozpoznal omilostněnou duši. Napsal o ní: „Je pokorná, miluje kříž a opovržení; to jsou ne- klamné známky dobrého ducha."

Ve svém deníku Markéta vypráví o svých duchovních zážitcích a rozhovorech s Ježíšem a popisuje i jeho častá zjevení, při kterých se jí vícekrát ukázal i se symbolicky viděným Nejsvětějším Srdcem. Vlastních vidění Srdce Ježíšova se odhaduje na třicet i více, ostatní zjevení, spojená s vnitřními rozhovory, vlastně probíhala průběžně až do Markétiny smrti. Několik vidění Ježíšova Srdce je dnes v náboženské literatuře označováno za „velká zjevení z Paray"; tato zjevení byla doprovázena i závažnými poselstvími lidstvu.

„Ó! Kdybych mohla říci všechno, co vím na téma té drahé pobožnosti a odhalit před celým světem poklady milostí, které Ježíš Kristus má ve svém Srdci, hodným pocty a s jakou hojností touží je udělovat těm všem, kteří je budou praktikovat!"

Sv. Markéta Marie Alacoque

Velká zjevení Ježíšova Srdce

Výjimečnou úlohu v životě Markéty Marii sehrála 4 zjevení, která nazýváme velikými. Ježíš se zjevoval už dříve, ale v letech 1673-1675 zjevil se jí čtyřikrát s úmyslem přiblížení podstaty kultu svého Srdce. Spasitel si přál, aby bylo uctíváno, jako znamení nekonečné lásky Boha k lidem. Apoštolce svěřil zvláštní misi. Měla vyprávět lidem o velké pokladnici lásky, jakým je Ježíšovo Srdce. Její úkol byl v tom, aby pomohla si lidem uvědomit nutnost dostiučinění a nahrazování Ježíšovi za naše hříchy.

První zjevení - odhalení tajemství

První z velkých zjevení mělo místo 27.prosince roku 1673. Ježíš se zjevil nečekaně sestře Markétě Marii během adorace Nejsvětější svátosti. Odhalil před skromnou řeholnicí tajemství svého Božského Srdce. Tak zjevil svou velkou lásku k člověkovi: „Mé Božské Srdce hoří tak velkou láskou k lidem a zvlášť k tobě, že nemůže už zastavit v sobě plamenů této horké lásky. Musí je rozlít tvým prostřednictvím a zjevit lidem, aby byli obohacení drahocennými poklady, které ti odhaluji a které obsahují milosti posvěcující a spasitelné, nutné aby byli dobyti z propastí ztráty." Po těch slovech Ježíš zjevil řeholnici své bijící Srdce a následně požádal ji o její srdce. Odevzdala Mu je s radostí a On je ponořil do svého Srdce, po čemž je vrátil Markétě Marii „jako plamen hořící v podobě srdce." Řekl jí, že je to drahocenný závdavek Jeho lásky, která ji bude stravovat do poslední chvíle. Od této doby řeholnice měla cítit ve svém srdci neustálou bolest, která narůstala v každý první pátek měsíce.

Sestra Markéta Marie říkala: „Odpovídejte Mu tedy láskou na lásku a nikdy nezapomínejte na Toho, jehož láska k vám uvedla až k smrti."

Druhé zjevení - Pán čeká na lásku lidí

Zanedlouho měla sestra Markéta Marie druhé zjevení. Jistého dne přišla do klášterní kaple, kde už na ni čekal Spasitel. Po druhé tehdy uviděla Ježíšovo Srdce. Ono se zdálo spočívat na trůnu z ohně a paprsků. Sv. Markéta mohla dokonce uvidět ránu, způsobenou kopím. Srdce bylo obklopeno trnovou korunou a nahoře je věnčil kříž. Ježíš požádal, aby Markéta přivedla sestry a bratry k Jeho Srdci. Přikázal také sdělit lidem, že je miluje a že čeká na jejich lásku. Ježíš před ní otevřel Srdce, aby z Něj lidé čerpali bohatství lásky a milosrdenství a také posvěcující milosti, které potřebují na cestě ke Spasiteli. „Ta pobožnost je posledním úsilím mé lásky a bude pro lidi jedinou záchranou v té poslední době" - oznámil Ježíš sestře Markétě Marii.

Třetí zjevení - trýzeň kvůli nevděčnosti

2. července 1674. sestra Markéta Marie ponořená do modlitby před svatostánkem, nepomyslela, co se může stát. Najednou zjevil se před ní Pán Ježíš. Z jeho ran zářila neobyčejně bílá světlost. Světlo rány Srdce se rozrostlo a Pán začal vyprávět o nevděčnosti, jakou Mu lidé oplácejí Jeho lásku. Působí Mu to větší trýzeň než veškerá utrpení, kterých se Mu dostalo během Jeho pozemského života. „Přinejmenším Ty se mi postarej dostiučinit, nakolik to bude v Tvé moci, za jejich nevděčnost" - řekl Ježíš Markétě Marii. Žádal ji, aby přijímala sv. přijímání tak často, jak jen může, a zvlášť každý první pátek měsíce. Kristus jí také doporučil modlitbu každé noci z čtvrtka na pátek mezi hod. 23.00 a 24.00. Sestra Markéta Marie tím způsobem měla podíl na smrtelném smutku Krista, který se stál Jeho podílem v Getsemanské zahradě.

Čtvrté zjevení - ke svátku Ježíšova Srdce

K nejdůležitějšímu zjevení došlo 19. června roku 1675, v oktávu Božího Těla. Sv.Markéta Marie klečela před Nejsvětější Svátostí, když uviděla Pána Ježíše. On odhalil své Srdce a řekl: „Hle, Srdce, které tak velice si zamilovalo lidi, že nic nešetřilo, až k vyčerpání a vyhlazení se, aby jim dalo důkazy své lásky. A na oplátku od většiny lidí se Mu dostává jen nevděčnosti skrze neúctu a svatokrádeže, skrze chladnost a pohrdání, s jakou se chovají ke Mně v této Svátosti lásky." Během toho zjevení Ježíš žádal, aby v první pátek po oktávu Božího Těla konala se zvláštní slavnost ke cti Jeho Srdce a aby v tom dnu se přistupovalo ke svatému přijímání a také slavnostně odměňovalo urážky, jakých se dostává Jeho Srdci od lidí.


Sv. Markéta se v Srdci Ježíšovu cítila "jako v zahradě nebo na líbezném trávníku, posetém nejrůznějšími květinami, jindy jako drobná rybka v obrovském oceánu, někdy jako zlato v tavném kelímku, jako v propastné výhni čisté lásky".

Markéta měla i vize, kdy Ježíšovo Srdce bolestně krvácelo jakoby rozdíráno a kdy si Ježíš stěžoval, že "do jeho Srdce zasazují rány právě jeho vyvolení - zasvěcené duše: Ostatní se spokojí s tím, že zasahují jen mé tělo, ale tito napadají mé srdce, které je nikdy nepřestalo milovat. Ale moje láska nakonec ustoupí mému spravedlivému hněvu a potrestá je, ony pyšné a k zemi připoutané, kteří mnou pohrdají a mají rádi jen to, co mě odpuzuje, kteří mě opouštějí kvůli tvorům, vzdalují se pokory a hledají jen uznání; jejich srdce je bez milosrdné lásky a zasvěcenými osobami jsou jen podle jména."

Poslední zjevení měla Markéta 17. ledna 1690, tj. přesně devět měsíců před smrtí. Toto závěrečné zjevení bylo obdobou prvního zjevení Nejsvětějšího Srdce z roku 1673. Ježíš jí řekl: „Žízním, jsem spalován touhou být milován."

Sestra Markéta se ještě na sklonku svého života dočkala, že kult Ježíšova Srdce se začal ujímat a rozšiřovat. 21. června 1686, v oktávu po Božím Těle, byl v klášteře poprvé slaven jeho svátek. Tehdy byla Markéta zrovna novicmistrovou, a to velmi oblíbenou, a tak se obřadu zúčastnila se svými novickami. Řekla jim: "Nepřeji si už ničeho, protože Nejsvětější Srdce je už poznáváno a začíná panovat. Jednejte tak, milé sestry, aby vám Božské Srdce na věky vládlo jako král a snoubenec."

V témže roce v předvečer svátku Všech svatých složila Markéta slavnostní slib, jímž se „úplně a bez ohledu na sebe" odevzdala Nejsvětějšímu Srdci.

V klášteře od té doby, kdy se zde ujal kult Ježíšova Srdce, zavládl nový duch.

V roce 1687 Ježíš Markétě jednou v pátek při přijímání sdělil svůj slavný slib, určený vyznavačům jeho kultu: „Slibuji při nesmírném milosrdenství svého Srdce, že moje všemohoucí láska propůjčí všem, kteří po devět po sobě jdoucích prvních pátků měsíce mne přijmou, milost, že u nich setrvám až do konce. Nezemřou ve stavu nemilosti a bez svatých svátostí. Božské Srdce jim bude bezpečným útočištěm v jejich posledních okamžicích."

Téhož roku se osobní vztahy představené a řádových sester vůči Markétě zcela změnily: Posmívaná a odstrkovaná Markéta se stala středem pozornosti a veřejně se o ní začalo hovořit jako o Ježíšově omilostněné duši. Byla vyhledávána duchovními i laiky, kteří ji často žádali o radu. Byla zvolena za asistentku představené.

V klášteře byla mezitím postavena kaple ke cti Srdce Páně a 7. září 1688 byla slavnostně za veliké účasti veřejnosti vysvěcena. V té době už Markéta byla obklopena všeobecnou úctou, takže si Ježíšovi musela postěžovat, že mu už nemá co obětovat.

Po krátké a celkem nenápadné nemoci, o níž však tvrdila, navzdory lékaři, že je smrtelná, zesnula se jménem Nejsvětějšího Srdce Ježíšova na rtech 17. října 1690.

Po smrti její tvář nabyla nadpozemské krásy a vznešenosti. Její ostatky byly veřejně vystaveny v klášterním chrámu, kam se jí přišly poklonit veliké zástupy věřících.

Markéta měla velké štěstí v tom, že Bůh jí seslal, byť jen na krátkou dobu, citlivého a duchovně vyspělého kněze v osobě svatého Klaudia de la Colombière (1641-1682). Otec Klaudius se tehdy stal představeným jezuitské komunity v Paray-le-Monial a tam jako zpovědník kláštera sester Navštívení poznal v roce 1675 i sestru Markétu. Příkladným vedením ji zbavil všech obav a pochybností o jejích zjeveních a současně jí pomáhal uskutečňovat poslání, kterým ji Ježíš pověřil. Sám se zasvětil Ježíšovu Srdci a stal se neúnavným apoštolem šíření jeho kultu.

Po půldruhém roce byl řádem poslán do Anglie jako zpovědník manželky budoucího anglického krále Jakuba. V Londýně se stal středem skryté katolické církve a k návratu do ní připravil mnoho anglikánů. Tím se stal nepohodlným a na udání za účast na „papeženeckém spiknutí" byl uvězněn a nakonec vypovězen ze země; vrátil se do Paray-le-Monial, jeho zdraví však bylo podlomeno hrubým zacházením ve vězení, a tak zemřel v roce 1682 ve věku 41 let. Po jeho smrti vyšel, a to ještě za života Markétina, jeho proslulý „Duchovní deník", zasvěcený šíření kultu Božského Srdce. Za svatého byl prohlášen papežem Janem Pavlem II. v roce 1992.

Zatímco první laická bratrstva Nejsvětějšího Srdce byla ustanovena už dva roky po Markétině smrti, stanovisko církve bylo velmi dlouho rezervované. Teprve v roce 1765 papež Klement XIII. na žádost polského episkopátu povolil svátek Nejsvětějšího Srdce nejprve pro Polsko, pak pro Portugalsko; v následujícím roce, po intervenci francouzského episkopátu, byl svátek rozšířen na celou církev.

V roce 1890 papež Lev XIII. doporučil uctívat první pátky v měsíci a v roce 1899 připojil ke svátku modlitbu litanie k Nejsvětější mu Srdci, která byla sice sestavena už dříve, ale byla do té doby používána jen k soukromé modlitbě. Zároveň měsíc červen byl ustanoven za měsíc Nejsvětějšího Srdce.

Už otec Colombière se zasvětil Nejsvětějšímu Srdci. V roce 1722 se Srdci Ježíšovu při morové epidemii zasvětilo celé město Marseille, a protože bylo skutečně zázračně uchráněno, každoročně toto zasvěcení obnovovalo. V roce 1873 se mu zasvětil celý Ekvádor. Konečně v roce 1899 Lev XIII. zasvětil Srdci Ježíšovu celé lidstvo a ve své encyklice Annum sacrum připomněl význam událostí v Paray-le-Monial i vizionářku Markétu Marii Alacoque.

Od té doby kult Ježíšova Srdce v církvi zdomácněl a stal se neodmyslitelnou součástí náboženského života.

První kroky k blahoslavení Markéty byly učiněny roku 1715, došlo však k němu až v roce 1864, za svatou byla prohlášena v roce 1920.

Podle knihy Františka Presse Ježíšovo a Mariino Srdce a Farnosti Vlachovice