Byla jsem pověřena k vydání svědectví. Moje kamarádka Květa onemocněla v březnu roku 2011 rakovinou jícnu. Za mlada na studiích jsme spolu trávily hodně času, byly jsme spolu každý den.

Potom jsme se každá vdala,a tak jsme na jistý čas přerušily svoje návštěvy. Když nám oběma odrostly děti, obnovily jsme náš vztah. Rády jsme chodily do kavárny nebo jely společně na dovolenou. 

Tak jsem o prázdninách volala Květě, kam pojedeme letos ? Ještě než-li jsem pronesla otázku, řekla mi, že je v nemocnici a čeká na čtvrtou chemoterapii. Svou nemoc mi tajila. Rozhodla jsem se ihned ji jet navštívit do nemocnice. Byla plná rozhořčení, že jí chemoterapii nechtějí dát, že se vyskytl problém s plícemi a že musí nejprve na vyšetření plic. Při ozařování jedla jen řídkou stravu, protože se jí špatně polykalo, jinak byla vyživována přímo stravou do střev.

Byly svátky sv. Cyrila a Metoda, pak Jana Husa a tím se vyšetření posunulo. Květu z nemocnice domů nepustili, v nemocnici se o volných dnech svátků nic nedělo, ale musela tam zůstat ! Následně se jí za to omluvili. Domluvila jsem se s Květou, aby mi zavolala, jak vyšetření plic dopadne. Po vyšetření pak volala, že má vodu na plicích, že se chemoterapie přerušuje, protože se musí odstranit voda z plic. 

Chemoterapie nezabrala, nádor se zvětšil.  Říkala, „volám Ti, protože jsi mi řekla, až mi bude těžko, ať zavolám. Tak volám.“ V pondělí nastoupila Květa léčení na plicním oddělení v Brně Bohunicích. Hned jsem se za ní zastavila. Měla trubičku zavedenou do plic, aby voda s krví mohla odtékat do sáčku.

Měla příznaky metastáze, ale obě jsme doufaly, že se z toho dostane. Přesto jsem řekla Květě, možná že se z toho dostaneš, ale pokud ne, máš před sebou 2-3 měsíce života. Udělej všechno, co je potřeba udělat.

To jsem netušila, že má Květa před sebou jen 5 dnů života ! Vzpomínaly jsme společně na průšvihy, co jsme spolu na studiích prožily, nadávaly jsme na zdravotnictví, že Květu neoperovali a ani neudělali kontrolní vyšetření jestli chemoterapie zabírá ? Květě nevypadaly ani vlasy.

Ukazovala mi fotky prvního vnoučete. Slíbila jsem jí návštěvy každý druhý den a tak se střídat s její rodinou. Květa byla silně nevěřící člověk, dalo by se říct, že církev nenáviděla. Bylo to díky fanatismu jejího bratra, který v domnění, že dělá dobro, Květě cestu k Bohu zablokoval. Věděla jsem, že ji nestačí jen navštěvovat, ale že je potřebná modlitba.

Šla jsem na mši do kostela sv. Janů – u minoritů a obětovala jsem mši za uzdravení Květy. Po mši jsme šla za otcem Robertem, zda-li by nemohl sloužit mši svatou za mou nevěřící kamarádku ?

Otec mi poradil, že se mám modlit za Květu Korunku Božího milosrdenství. Já moc na tyhle modlitby nejsem, a ani jsem nevěřila, že bych modlitbou mohla něco změnit.  Ale věřila jsem otci Robertovi a také jsem si vzpomněla na bratrovu tchyni, že nemohla umřít, ale až se nad ní pomodlili Korunku Božího milosrdenství, tak smířena s Bohem stařenka odešla.

Našla jsem si na internetu modlitbu Božího milosrdenství, vytiskla jsem si ji a dala do kabelky. Při další návštěvě mne Květa poprosila, abych jí přinesla šampon a druhý den jí umyla vlasy. Chodila normálně po pokoji, ale s tyčí, kde měla navěšeny různé pytlíky s léky. Přinesla jsem Květě šampon druhý den, ale to už nemohla vstát, jak se jí motala hlava.

Řekla jsem jí: „Nevím, kdy se to stane, ale pamatuj si, Bůh je jiný, než-li my lidé, je dobrý, já to vím. Kdybys umřela, neboj se Ho a jdi za Ním.“   Nemělo cenu jí říkat něco více, nechtěla jsem,  aby měla výčitky svědomí a v okamžiku smrti se Boha bála.

Květa byla moc hodný člověk, ochotná každému nezištně pomáhat. Bylo vidět, že mně naslouchá. Když jsem přišla do nemocnice druhý den, byla na tom Květa hůř. Trubička zavedená do plic praskla a voda odtékala volně z rány a vsákla se do polštáře a pyžama. Vody bylo hodně, a tak Květa ležela v mokru. Sestra říkala, že trubičku musí vyměnit až druhý den doktor na chirurgii. 

Lístek s modlitbou stále ležel v mé kabelce.  Druhý den ráno jsem volala Květě, zda jí trubičku vyměnili. Řekla že ano, ale mluvila špatně, přerývaně.  Slíbila jsem jí na zítřek odpolední návštěvu.  Když  jsem večer mluvila se svým manželem, údajně jsem mu řekla, že Květa zítra do odpoledne umře. Já si na tu větu nepamatuji.  Večer jsem vytáhla modlitbu Božího milosrdenství, ale byla jsem již tak unavená, že jsem usnula.

Ráno jsem se rozhodla jet do nemocnice. Nečekat na odpoledne. Jak jsem seděla v autobuse, vytáhla jsem modlitbu a po celou cestu jsem se i pak pěšky do nemocnice, modlila. Když jsem dorazila, byl pokoj Květy prázdný a uklizený.

Ptala jsem se sestry, kde je Květa. Ta mi řekla, že mě zavede za paní doktorkou. Doktorka řekla, že Květa právě umřela a už tady není. Ptala jsem se, zda to ví její manžel ? „ Ne, tomu jsme to nestačili ještě zavolat.“  Chtěla  jsem po doktorce,  aby mne zavedla za Květou, ale ona nechtěla. „Prý proč, vždyť už nežije ?“  Když jsem řekla, že se chci u ní modlit, tak mne k ní odvedla.

Byla  hned u vchodu v nevlídném pokoji,  přikrytá plachtou . Neodhrnula jsem ji, ale nějak jsem vnímala, že mě Květa slyší. Položila jsem ruku na její ještě teplé čelo a druhou ruku na její sepnuté ruce. Krev z boku jí pomalu prosakovala  plachtou.  Ještě dvě hodiny jsem byla s Květou a modlila jsem se Korunku Božího milosrdenství.

Uvědomila  jsem si nyní, že během mé cesty autobusem do nemocnice Květa umírala.  Připomínala jsem Bohu všechny dobré skutky, které Květa v životě udělala a děkovala  Květě za vše, co udělala pro mne. Potom jsem z nemocnice odešla.

Když byl pohřeb – kremace, šla jsem se jako jedna z mála podívat na Květu do rakve. Její maminka (86) a ani bratr s manželem  nechtěli. Stály tam i její dvě děti. Květa měla strhanou tvář, musela projít bojem. Ve svých 60 letech vypadala na 90 let. Pořád jsem ji viděla, obraz mi naháněl hrůzu a vyčerpával mne.

Napadlo mne jít za knězem, aby se nade mnou modlil za vnitřní uzdravení a osvobození. Bylo mi jasné, že ta hrůza pramení ze zlého ducha, že se mně chce mstít za modlitbu Korunky Božího milosrdenství. Jako  by říkal:   „Květa už byla moje a Tys mi ji vytrhla modlitbou a já se Ti budu mstít.“

V říjnu jsem byla v kostele sv. Tomáše na první pátek na večerních modlitbách chval ve společenství Emanuel. Tento den byl svátek sv. Faustiny. Při adoraci, skrze vystavenou Svátost oltářní jsem dostala poznání. Slyšela jsem Květin hlas: „Děkuji Ti za Tvou službu. Dnes jsem byla spasena, chtěla jsem žít, ale už nebyly dny. Vydej o tom svědectví.  “Takže zde tak činím. Měla jsem slzy v očích, byla jsem též osvobozena od hrůz, kterými mne zlý duch trápil. Amen.    (Převzato z Nového Polygonu – autor P. Josef Koláček, Vatikán 2012)