buycheapwholesalejerseys Událo se

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2018

 

„Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“

(Mt 24,12)

 

 

Drazí bratři a sestry,

 

znovu se k nám blíží Pascha Páně! Pro přípravu na velikonoční svátky nám Bůh ve své prozřetelnosti každý rok nabízí postní období jako „svátostné znamení našeho obrácení“.[1] To nás vybízí a zároveň nám umožňuje, abychom se celým srdcem a celým životem vrátili k Pánu.

Tímto poselstvím chci i letos celé církvi pomoci, aby tento čas milosti prožívala s radostí a v pravdě. Přitom se chci inspirovat Ježíšovými slovy z Matoušova evangelia: „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“ (24,12).

Tato slova se objevují v kázání o konci časů a zazněla v Jeruzalémě, na Olivové hoře, kde později začalo Pánovo utrpení. V odpovědi na otázku učedníků Ježíš předpovídá velké strasti a popisuje situaci, ve které se společenství věřících může snadno ocitnout: uprostřed bolestných událostí, kdy falešní proroci svedou lid na scestí a v mnoha srdcích ochladne láska, která je jádrem evangelia.

Falešní proroci

Zaposlouchejme se do evangelního úryvku a snažme se porozumět, do jakého převleku se tito falešní proroci skrývají.

Mohou se jevit jako „zaříkávači hadů“, kteří manipulují lidskými city, aby druhé zotročili a odvedli tam, kde je chtějí mít. Kolik jen Božích dětí je hypnotizováno chvilkovým potěšením, které si pletou se skutečným štěstím! Kolik jen mužů a žen je uchváceno snem o bohatství, který z nich činí jen otroky zisku a malicherností! Kolik jen jich žije v přesvědčení, že si vystačí sami, a nakonec se stávají oběťmi vlastní samoty!

Falešní proroci mohou být také „šarlatány“, nabízejícími z utrpení snadná a okamžitá východiska, která se ale brzy ukážou být naprosto bezcenná. Kolika jen mladým lidem se nabízí falešný všelék v podobě drog, vztahů na jedno použití a snadného, ale nepoctivého zisku! A kolik dalších jich je lapených do osidel výhradně virtuální existence, v níž se vztahy jeví jako snadnější a rychlejší, ale nakonec se projeví jako bezcenné! Tito podvodníci nabízejí věci bez skutečné hodnoty, a přitom lidi zbavují všeho nejcennějšího: důstojnosti, svobody a schopnosti milovat. Je to pokušení marnivosti, kvůli kterému se naparujeme jako pávi, ale nakonec se dočkáme jenom výsměchu, kterého se nelze zbavit. A není divu: ve snaze zmást lidské srdce ďábel, tento „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), odjakživa předkládá zlo jako dobro, faleš jako pravdu. Každý z nás je proto vybízen, aby se zahleděl do srdce a zkoumal, zda se nestává obětí těchto falešných proroků a jejich lží. Musíme se naučit neulpívat na tom, co se nabízí jako první dojem, ale dívat se pod povrch a zkoumat, co v našem srdci zanechává dobré a trvalé stopy, protože to pochází od Boha a slouží nám to ke skutečnému dobru.

Zamrzlé srdce

Dante Alighieri ve svém popisu pekla představuje ďábla, jak sedí na ledovém trůnu,[2] uprostřed mrazivého osamocení bez lásky. Ptejme se: Jak se stane, že v nás ochladne láska? Jaká znamení nám naznačují, že v nás láska začíná chladnout?

Lásku víc než co jiného ničí chamtivost po penězích, „kořen všeho zla“ (srov. 1 Tim 6,10). Brzy ji následuje odmítání Boha a jeho pokoje, kdy před útěchou z jeho slova a svátostí dáváme přednost své opuštěnosti.[3] To vše vede k násilí obracejícímu se proti každému, koho považujeme za hrozbu pro své „jistoty“: proti nenarozenému dítěti, proti nemocnému starci, proti přicházejícímu hostu, proti cizinci anebo proti bližnímu, který nesplňuje naše očekávání.

Němým svědkem této ochládající lásky je také stvořený svět. Země je otrávena odpadem, odhozeným z nedbalosti anebo kvůli vlastním zájmům. Moře, sama znečištěná, ukrývají ostatky nesčetných ztroskotaných obětí nucené migrace. Nebesa, podle Božího záměru vzniklá proto, aby mu zpívala chválu, rozdírají stroje, ze kterých se dolů snáší nástroje smrti.

Láska může ochladnout také v našich společenstvích. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jsem se pokusil popsat ty nejviditelnější projevy takového nedostatku lásky. Jsou jimi sobectví a duchovní lenost, sterilní pesimismus, pokušení k uzavírání se do sebe, vzájemné válčení a také mentalita zesvětštění, kvůli níž se zajímáme jen o to, co je vidět, a tak polevujeme ve svém misijním nadšení.[4]

Co máme dělat?

Možná ve svém nitru anebo okolo sebe zpozorujeme znamení, která jsem právě popsal. Tehdy nám však církev, naše matka a učitelka, společně s mnohdy hořkým lékem pravdy nabízí v tomto postním období také sladký a uzdravující prostředek modlitby, almužny a postu.

Když věnujeme více času modlitbě, umožníme svému srdci, aby se zbavilo všech skrytých lží, kterými sami sebe klameme,[5] a nalezlo útěchu v Bohu. On je náš Otec a chce, abychom měli život.

Almužna nás osvobozuje od chamtivosti a pomáhá nám vidět ve svém bližním bratra nebo sestru: to, co mám, nikdy nepatří jenom mně. Jak bych si přál, aby se almužna pro každého z nás stala skutečným životním stylem! Jak bych si přál, abychom jako křesťané následovali příklad apoštolů a v dělení se o majetek viděli hmatatelný doklad společenství, které v církvi žijeme! Posloužím si proto slovy, kterými svatý Pavel vybízí korintské křesťany, aby uspořádali sbírku na církev v Jeruzalémě, „neboť vám to bude k užitku“ (2 Kor 8,10). Obzvlášť to platí v době postní, kdy mnohá společenství konají sbírky na pomoc církvím a lidem v nouzi. Přesto bych si přál, abychom také při našich každodenních setkáních vnímali, že kdykoli nás bratr prosí o pomoc, obrací se na nás sám Bůh. Každou almužnou se zapojujeme do péče, kterou Bůh ve své prozřetelnosti projevuje všem svým dětem. Pokud dnes skrze mě pomohl mému bratru, nemůže se zítra postarat i o mé potřeby? Nikdo totiž není štědřejší než Bůh.[6]

Půst oslabuje naše sklony k násilí, odzbrojuje nás a je významnou příležitostí k růstu. Na jednu stranu nám umožňuje prožít, co musejí snášet lidé postrádající i to, co nezbytně potřebují, lidé den co den sužovaní hladem. Na stranu druhou odráží stav našeho vlastního ducha, který hladoví po dobru a žízní po životě v Bohu. Půst nás probouzí a působí, že jsme vnímavější vůči Bohu i bližnímu. Oživuje naši touhu poslouchat Boha, který jediný dokáže utišit náš hlad.

Přál bych si, aby můj hlas dosáhl i za hranice katolické církve a dostal se k vám všem, mužům a ženám dobré vůle, kteří jste otevření zaslechnout Boha. Možná vás tak jako nás zneklidňuje, jak se světem šíří neklid, možná vám dělá starosti chlad, který ochromuje srdce i skutky, a možná pozorujete, jak slábne vědomí, že tvoříme jednu lidskou rodinu. Přidejte se tedy k nám, abychom společně prosili Boha, společně se postili a společně nabízeli to, co máme, svým bratřím a sestrám v nouzi.

Velikonoční oheň

Především vybízím vás, kdo patříte k církvi, abyste na cestu postem nastoupili s nadšením a nechali se podpírat almužnou, postem a modlitbou. A kdyby se občas zdálo, že plamen lásky v mnoha srdcích začíná skomírat, vězme, že pro Srdce Boží to nikdy neplatí! On nám stále dává nové příležitosti, jak znovu začít milovat.

Jedním z takových okamžiků milosti bude i letos iniciativa „24 hodin pro Pána“, která celé společenství církve zve, aby přijalo svátost smíření spojenou s eucharistickou adorací. V roce 2018 se inspiruje slovy žalmu „u tebe je odpuštění“ (130,4) a uskuteční se od pátku 9. března do soboty 10. března. V každé diecézi zůstane po čtyřiadvacet souvislých hodin otevřen alespoň jeden kostel a nabídne příležitost k eucharistické adoraci i svátostné zpovědi.

Při vigilii Zmrtvýchvstání budeme znovu slavit jímavý obřad rozsvícení velikonoční svíce: toto světlo získané z „nového ohně“ postupně přemůže temnotu a osvětlí bohoslužebné shromáždění. „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění,“[7] abychom všichni mohli znovu prožít to, co zažili učedníci na cestě do Emauz. Budeme-li naslouchat Božímu slovu a čerpat posilu z eucharistického chleba, bude i v našem srdci stále vroucněji planout víra, naděje a láska.

Ze srdce vám žehnám a modlím se za vás všechny. Nezapomínejte se, prosím, modlit i vy za mě.

 

Vatikán 1. listopadu 2017
slavnost Všech svatých

 

František

 

 


[1] Římský misál, 1. neděle postní, vstupní modlitba.

[2] „Panovník toho bolestného kraje / od půli prsou z ledu trčel v díře“ (Dante Alighieri, Peklo, XXXIV, 28–29; český překlad O. F. Babler – J. Zahradníček, Vyšehrad, Praha 1952).

[3] „Je pozoruhodné, že máme častokrát strach z útěchy, z toho, že budeme potěšeni. Ba dokonce se cítíme bezpečnější ve smutku a bezútěšnosti. Víte proč? Protože ve smutku si připadáme takřka jako protagonisté, zatímco v útěše je protagonistou Duch Svatý!“ (papež František, Promluva před modlitbou Anděl Páně, 7. prosince 2014; český překlad M. Glaser, RadioVaticana.cz).

[4] Srov. papež František, Evangelii gaudium, č. 76 – 109 (český překlad M. Glaser, Paulínky, Praha 2014).

[5] Srov. Benedikt XVI., Spe salvi, č. 33 (český překlad P. Brož, Paulínky, Praha 2008).

[6] Srov. Pius XII., Fidei donum, č. III.

[7] Římský misál, slavnost Zmrtvýchvstání Páně – vigilie, obřad velikonoční svíce (české vydání z roku 1983).

 

Topolánek přijal Krista. A není sám, počet dospělých pokřtěných roste

Bývalý premiér za ODS Mirek Topolánek přijal křesťanství. Vyplývá to z jeho nové knihy Hlavně se neposrat, ve které shrnul svou dvacetiletou kariéru ve vrcholové politice. Jeho přestoupení na víru odráží trend posledních let v české společnosti, kdy narůstá počet lidí, kteří křest absolvují až v dospělosti.

„Necítím se být na sto procent ani Čechem, ani Evropanem. Jsem křesťan z Valašska s keltskými, francouzskými a kdovíjakými kořeny,“ píše expremiér a někdejší předseda ODS Mirek Topolánek ve více než 500 stránkové publikaci. Ta obsahuje jeho články a projevy od roku 1998 opatřených krátkými podčárníky.

V knize bývalého politika se objevuje řada náboženských odkazů i narážek. Ve svých textech Topolánek hojně poukazuje na naše kořeny a sdílené hodnoty vycházející z židovsko-křesťanské civilizace. Cituje Bibli i Korán. „Já jsem se po etapě naivního agnosticismu a éry něcismu našel. Jsem nepochybně křesťan! Kmotrem někdejšího premiéra Topolánka se stal ekonom Jiří Schwarz, spoluzakladatel Liberálního institutu, který působí na Vysoké škole ekonomické v Praze. V publikaci se objevuje mimo jiné po boku Topolánka před kostelem svaté Markéty v Břevnovském klášteře.O Topolánkově víře v Boha vypovídá i jeho nedávný rozhovor pro Svobodné fórum. Označil v něm náboženství a církev jako „přirozenou kotvu v těžkých dobách“, která však české společnosti chybí. „Největší brzdou české společnosti je vysoká míra sekularizace. I proto nám chybí jednota v pohledu na národní zájem. Chybí nám hrdost, chybí nám víra, chybí nám jasná národní identita. Naopak nám nechybí závist, malost a rovnostářství,“ komentoval pro server Topolánek.

V křesťanství se našel Gross i Vondra

Topolánek však není jediným vrcholovým politikem, který se přimkl k víře. Životní oporu v křesťanství našel také další bývalý český premiér Stanislav Gross. K přijetí Krista se veřejně doznal zhruba rok před svou smrtí v pořadu České televize 168 hodin.                                            Na slavnostní obřad křtu se aktuálně připravuje také Alexandr Vondra, exministr zahraničí i obrany a někdejší disident. „Jsem už zhruba rok v procesu přípravy, to není tajemstvím. Připravoval jsem se už za bolševika, tak mi přijde vhodné to dokončit. Nepřísluší mi to ale teď komentovat,“ uvedl deníku ECHO24.cz Vondra.

Krista přijímá stále více dospělých

Ačkoli celkový počet věřících od počátku devadesátých let podle posledního sčítání lidu v roce 2011 výrazně poklesl, aktuální čísla ukazují na nový trend. V posledních letech vzrostlo množství lidí, kteří se k víře uchýlili zřejmě až v dospělosti. Týká se to především katolické církve. Zatímco v roce 2011 kněží pokřtili zhruba 1100 lidí ve věku nad 14 let, loni to bylo o dvě stovky více.         „V praxi katolické církve není příprava na křest chvilková záležitost. Pokud se dospělý člověk rozhodne nechat pokřtít, připravuje se většinou minimálně celý rok, v některých diecézích i déle. Jedná se o období tzv. katechumenátu, tedy období čekání na přijetí svátosti křtu. Vstupem do tzv. katechumenátu žadatel potvrzuje svůj zájem být pokřtěn,“ uvedl deníku ECHO24.cz mluvčí České biskupské konference František Jemelka.

Podle odborníků může jev, kdy se lidé začínají častěji upínat k Bohu, souviset s hledáním identity v době nestability, mimo jiné aktuálně třeba v souvislosti s uprchlickou krizí. Jemelka z České biskupské konference však upozorňuje, že případný vliv jakéhokoliv aktuálního dění na počty pokřtěných se projeví až v delším časovém horizontu. V Česku je podle dat z roku 2011 téměř 2,2 milionu věřících, z toho se 1,5 milionu lidí hlásí ke konkrétní církvi. Mezi nejvýznamnější církve u nás se řadí Římskokatolická církev se zhruba milionem katolíků, desetitisíce věřících se pak hlásí k Českobratrské církvi evangelické a Církvi československé husitské.

1
Poselství Svatého otce Františka
ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2018
14. ledna 2018
 
Přijímat, chránit, podporovat a začleňovat migranty a uprchlíky
Drazí bratři a sestry!
„S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi: Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (3 Moj. 19,34)
Během prvních let svého pontifikátu jsem opakovaně vyjadřoval zvláštní starost o smutnou situaci tolika migrantů a uprchlíků, kteří utíkají před válkami, pronásledováními, před přírodními katastrofami a chudobou. Nepochybně se jedná o „znamení časů“, která jsem se snažil číst s prosbou o světlo Ducha Svatého, počínaje mou návštěvou ostrova Lampedusa 8. července 2013. Ustanovením nového Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji jsem chtěl, aby jedno zvláštní oddělení, na čas (ad tempus) podřízené přímo mému bezprostřednímu vedení, vyjadřovalo starost církve o migranty, vysídlence, uprchlíky a oběti obchodu s lidmi. Každý cizinec, který tluče na naše dveře, je pro nás příležitostí k setkání s Ježíšem Kristem, který se sám ztotožnil s přijímaným nebo odmítaným cizincem v každé době (srov. Mt 25,35.43). Pán svěřuje mateřské lásce církve každou lidskou bytost, nucenou opustit svoji vlast při hledání lepší budoucnosti.1 Tato starostlivost musí být vyjadřována konkrétně v každé etapě migrační zkušenosti: od vydání se na cestu až k příjezdu a návratu. Jde o velkou odpovědnost, o kterou se církev chce dělit se všemi věřícími a také s muži i ženami dobré vůle, kteří jsou povoláni s velkorysostí, horlivostí, moudrostí a prozíravostí odpovědět podle vlastních možností na početné výzvy, kladené současnými migracemi.
V souvislosti s tím chci znovu říci, že „naše společná odpověď by mohla vycházet ze čtyř sloves, opírajících se o principy nauky církve: přijímat, chránit, podporovat a začleňovat“.2
Vzhledem k současné situaci termín přijímat znamená především nabízet migrantům a uprchlíkům širší možnosti bezpečného a legálního vstupu do cílových zemí. Proto by bylo žádoucí zjednodušit a zrychlit proces vydávání humanitárních vstupních víz a víz kvůli sjednocení rodin. Zároveň bych si přál, aby země ve větším počtu přijaly za své programy soukromého a společného sponzorování a otevřely humanitární koridory pro nejvíce zranitelné uprchlíky. Kromě toho by bylo vhodné postarat se o časově omezená speciální víza pro osoby, které utíkají z válečných konfliktů do sousedních zemí. Vhodným řešením nejsou kolektivní a svévolné deportace migrantů a uprchlíků, zvláště pokud mají být vráceni do zemí, které nemohou zaručit respektování důstojnosti a základních lidských práv.3 Znovu chci zdůraznit, že je důležité nabízet migrantům a uprchlíkům vhodné a důstojné prvotní ubytování. Zdá se, že „programy rozšířeného přijetí, které už v různých oblastech fungují, vskutku usnadňují osobní setkání, umožňují lepší kvalitu poskytovaných služeb a nabízejí
1 Srov. Pius XII., Apoštolská konstituce Exsul familia, Tit. I, I.
2 Promluva k účastníkům mezinárodního fóra „Migrace a mír“, 21. února 2017.
3 Srov. Intervence stálého pozorovatele Svatého stolce na 103. zasedání Rady IOM (Mezinárodní organizace pro migraci), 26. listopadu 2013.
2
větší záruky úspěšného procesu“4. Zásada ústředního postavení lidské osoby, vážně
zdůrazněná mým milovaným předchůdcem Benediktem XVI.5, nás zavazuje předřazovat
vždycky osobní bezpečnost bezpečnosti národní. V návaznosti na to je potřeba vhodně
formovat zaměstnance odpovědné za hraniční kontroly. Situace migrantů, žadatelů o azyl a
uprchlíků vyžaduje, aby jim byla zajištěna osobní bezpečnost a přístup k základním službám.
Ve jménu základní důstojnosti každého člověka je potřebné usilovat o to, aby jako alternativa
k detenčním táborům byla upřednostňována jiná řešení pro ty, kteří vstupují na národní území
bez povolení.6
Druhý výraz, chránit, se soustřeďuje na celou řadu aktivit zaměřených na obranu práv
a důstojnosti migrantů a uprchlíků, nezávisle na jejich migračním statutu (status migratorio)7.
Tato ochrana začíná už v jejich vlasti a spočívá v nabídce jistých a ověřených informací ještě
před jejich odchodem a také v záchraně před praktikami ilegálního náboru.8 Tato pomoc by,
nakolik je to možné, měla pokračovat v cílové zemi a zajistit migrantům vhodnou konzulární
péči, právo mít neustále v držení doklady osobní totožnosti, rovný přístup ke spravedlnosti,
možnost otevřít si bankovní účty a minimální zajištění životních potřeb. Jsou-li vhodně
uznané a oceněné schopnosti a odbornosti migrantů, žadatelů o azyl a uprchlíků, mohou
představovat skutečné zdroje pro společenství, která je přijímají.9 Proto si přeji, aby při
respektu k jejich důstojnosti, jim byla umožněna svoboda pohybu v přijímající zemi, dána
možnost pracovat a přístup k telekomunikačním prostředkům. Pro ty, kteří se rozhodnou vrátit
se do vlasti, podtrhuji příležitost rozvíjet programy pracovního a sociálního znovu začlenění.
Mezinárodní úmluva o právech dítěte předkládá univerzální právní základnu zaměřenou na
ochranu nezletilých migrantů. Bude nutné vyhnout se jakékoli formě detence vůči nim
z důvodu jejich migračního statutu, přičemž jim má být zajištěn řádný přístup k základnímu i
střednímu vzdělání. Zároveň je nutné garantovat jim řádný pobyt až do dovršení dospělosti
i možnost pokračovat ve studiích. Pro nezletilé bez doprovodu nebo oddělené od jejich rodin
je důležité postarat se o programy dočasného opatrovnictví nebo péče.10 Při respektu
k všeobecnému právu na národní příslušnost, ať je toto právo uznáno a náležitě přiznáno všem
chlapcům a dívkám v okamžiku jejich narození. Bezdomovectví, ve kterém se někdy migranti
a uprchlíci ocitají, lze snadno zabránit prostřednictvím „zákonodárství o občanství, které
odpovídá základním zásadám mezinárodního práva“11. Migrační statut by neměl omezovat
přístup k národní zdravotní asistenci a k důchodovým systémům stejně jako přenesení jejich
příspěvků v případě repatriace.
Podporovat znamená podstatně se nasazovat, aby všichni migranti a uprchlíci a také
společenství, která je přijímají, se mohli rozvíjet ve všech lidských dimenzích podle vůle
Stvořitele.12 Z nich zvláště má být uznána správná hodnota náboženského rozměru tím, že
všem cizincům, přítomným na daném území, bude zajištěna svoboda náboženského vyznání a
praxe. Mnozí migranti a uprchlíci mají odbornosti, které ať jsou vhodně uznány a
4 Promluva k účastníkům mezinárodního fóra „Migrace a mír“, 21. února 2017.
5 Srov. Benedikt XVI., encyklika Caritas in Veritate, 47.
6 Srov. Intervence stálého pozorovatele Svatého stolce na XX. zasedání Rady pro lidská práva, 22. června 2012.
7 Srov. Benedikt XVI., encyklika Caritas in Veritate, 62.
8 Srov. Papežská rada pro pastoraci migrantů a itinerantů, instrukce Erga migrantes caritas Christi, 6.
9 Srov. Benedikt XVI., promluva k účastníkům VI. světového kongresu pro pastoraci migrantů a uprchlíků,
9. listopadu 2009.
10 Srov., Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků (2010), stálý pozorovatel Svatého
stolce na XXVI. řádném zasedání Rady pro lidská práva o lidských právech migrantů, 13. června 2014.
11 Papežská rada pro pastoraci migrantů a itinerantů a Papežská rada Cor Unum, Přijímat Krista v uprchlících a
v lidech násilně odvlečených, 2013, 70.
12 Srov. Pavel VI., encyklika Populorum progressio, 14.
3
zhodnoceny. Od chvíle, kdy je „lidská práce pro svoji povahu zaměřena na sjednocení lidí“13,
vybízím k hojnému úsilí, aby bylo podporováno sociálně-pracovní zapojení migrantů a
uprchlíků, se zajištěním možnosti pracovat, učit se jazyku i uvědomělému občanství a se
zajištěním informací v jejich původních jazycích pro všechny – včetně žadatelů o azyl.
V případě nezletilých migrantů má být jejich zapojení do pracovních aktivit provázeno
prevencí před zneužíváním a ohrožením jejich normálního růstu. Benedikt XVI. v roce 2006
upozorňoval, že rodina má být v migračním kontextu „místem a zdrojem životní kultury a
činitelem pro osvojení si hodnot“14. Její celistvost má být vždycky podporována
napomáháním rodinnému shledání, se včleněním prarodičů, sourozenců, synovců a neteří,
aniž by se to podmiňovalo ekonomickými požadavky. Invalidním migrantům, žadatelům o
azyl a uprchlíkům ať je zajištěna větší pozornost a pomoc. I přes všechna záslužná úsilí až
dosud vynaložená ze strany mnoha zemí prostřednictvím mezinárodní spolupráce a
humanitární pomoci, si velmi přeji, aby při rozdělování takové pomoci byly brány v úvahu
potřeby (například lékařská a sociální péče nebo vzdělání) rozvojových zemí, které přijímají
vlny uprchlíků a migrantů, a zároveň aby mezi adresáty pomoci byla zařazena místní
společenství, nacházející se v materiálním nedostatku a zranitelnosti.15
Poslední výraz začleňování je zamýšlen v rovině příležitostí mezikulturního obohacení,
příležitostí poskytnutých přítomností migrantů a uprchlíků. Integrace není „asimilace, vedoucí
k potlačení nebo zapomnění vlastní kulturní identity. Kontakt s druhým vede spíše k objevení
jeho ,tajemství‘, otevření se mu a přijetí jeho platných hodnot, což přispěje k většímu
vzájemnému poznání. Je to dlouhodobý proces, který vede k utváření společností a kultur, aby
byly stále více odleskem rozmanitosti lidem daných Božích darů“16. Takový proces může být
urychlen nabídkou občanství, osvobozeného od ekonomických a jazykových nároků i
procesů, zvláštního režimu pro migranty, kteří by se díky němu mohli těšit z dlouhého pobytu
v zemi. Znova trvám na nezbytnosti každým způsobem upřednostňovat kulturu setkání,
rozšiřováním možností interkulturní výměny, zachycením a šířením správných praktik
integrace a rozvojem programů zaměřených na přípravu místních komunit na procesy
začleňování. Rád bych upozornil na zvláštní případy cizinců nucených opustit kvůli
humanitární krizi zemi, do které byli přijati. Těmto lidem je potřeba zajistit vhodnou asistenci
pro repatriaci a programy pro pracovní a znovu začlenění ve své vlasti. Církev je v souladu se
svou pastorační tradicí připravená pomoci jako první při uskutečňování všech iniciativ výše
předložených, ovšem pro dosažení požadovaných výsledků je nezbytná pomoc politiků a
občanské společnosti, každého podle jeho vlastní odpovědnosti.
Během summitu OSN v New Yorku 19. září 2016 vyjádřili světoví představitelé vůli zasadit
se za migranty a uprchlíky, za záchranu jejich životů a za obranu jejich práv, a sdílet tuto
odpovědnost na globální rovině. Za tímto účelem se země zavázaly připravit a schválit do
konce roku 2018 dvě globální dohody (Global Compacts), věnované jednak uprchlíkům a
jednak migrantům.
Drazí bratři a sestry, ve světle těchto započatých procesů představují následující měsíce
privilegovanou příležitost k předložení a podpoře zcela konkrétních akcí, pro které jsem chtěl
komentovat (časovat) čtyři slovesa. Zvu vás tedy, abyste využili každé příležitosti a sdíleli
13 Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 27.
14 Srov., Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2007.
15 Srov. Papežská rada pro pastoraci migrantů a itinerantů a Papežská rada Cor Unum, Přijímat Krista
v uprchlících a v lidech násilně odvlečených, 2013, 30-31.
16 Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2005, 24. listopadu 2004.
4
toto poselství se všemi politickými a sociálními představiteli, kteří jsou zapojeni – nebo mají
zájem se podílet – v procesu, který povede ke schválení oněch dvou globálních dohod.
Dnes, 15. srpna, si připomínáme slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Boží Matka, která přímo
na sobě zakusila tvrdost vyhnanství (srov. Mt 2,13-15), láskyplně doprovázela svého Syna po
cestě na Kalvárii, a nyní se věčně účastní slávy. Její mateřské přímluvě svěřujme naděje všech
migrantů a uprchlíků na světě a touhy společenství, která je přijímají, abychom se všichni,
v souladu s vrcholným Božím přikázáním, učili milovat bližního, cizince, jako sebe samotné.
Vatikán, 15. srpna 2017
Slavnost Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie
FRANTIŠEK

„Plod války“ – připsal papež k fotografii z Nagasaki

Vatikán/Japonsko. „Plod války“ – tato slova a rukopisný podpis připojil papež František k černobílé fotografii, pořízené v roce 1945 v Nagasaki. Zasáhla jej natolik silně, že požádal o její reprodukci na zvláštním lístku pohlednicového formátu, který otiskl vatikánský deník L´Osservatore Romano (31.12.2017). Snímek pochází z objektivu amerického fotografa Josepha Rogera O´Donnella, který byl jako korespondent USA vyslán do japonských měst Hirošima a Nagasaki, zdevastovaných výbuchem atomové bomby. Momentka zobrazuje zhruba desetiletého chlapce, který nese na ramenou mrtvé tělo svého mladšího bratříčka a čeká na jeho kremaci při kraji pole, kde jsou spalovány oběti války.

I po sedmdesáti letech fotografie otřásá svědomím a jak vysvětluje stručný španělský popis na její reprodukci, poukazuje zejména na důstojné utrpení chlapce, patrné z jeho těsně semknutých rtů, rozkousaných do krve. O snímku, který se stal symbolem válečné krutosti, jeho autor v roce 1995 pro japonský tisk prohlásil: „Všiml jsem si onoho kráčejícího hocha, který nesl na zádech dítě. V těch dnech to bylo docela běžné – často jsme vídali děti, které si hrály se svými mladšími sourozenci a nosily je na ramenou. V onom chlapci ale bylo cosi odlišného…“, řekl O´Donnell. Dodejme, že Petrův nástupce opětovně vyzval k jadernému odzbrojení, zákazu a zrušení atomových zbraní v letošním poselství ke Světovému dni míru 2018. Jak napsal, „etika bratrství a mírového soužití“ se nemůže zakládat na „jaderném odstrašování a hrozbě vzájemného zničení“. 

Učitelka zachránila dítě vlastním tělem, získala Cenu Michala Velíška

 

 

Cenu Michala Velíška letos získala učitelka z mateřské školy z Olomoucka Darina Nešporová. Zachránila děti, když se na ně při procházce vyřítilo auto, které na mokré silnici dostalo smyk. Cena dnes byla udělena na slavnostním ceremoniálu v rezidenci primátorky Prahy. Porota vybrala tři finalisty ze 114 nominací, 13 nominací ocenilo pomoc dětí do 15 let a dvě nominace odvahu a duchapřítomnost seniorů starších 80 let

O vítězi rozhodli lidé hlasováním na webu. Cena se uděluje na počest střihače televize Nova Velíška, který byl před 12 lety zabit na Karlově náměstí, když se před násilníkem zastal neznámé mladé ženy

V kritickém momentu 16. června, když auto vyjelo ze silnice na lesní cestu, Nešporová tři děti odstrčila stranou a pětiletého chlapce, který se jí stále držel za ruku, ochránila vlastním tělem, aby se nepopálil od podvozku auta, které je poté zavalilo. Nešporová byla pod autem zaklíněná několik minut a po vyproštění ji transportoval vrtulník do nemocnice s popáleninami a zlomenou pánví. Se zraněními z nehody se léčí od června a v prosinci by se chtěla vrátit do práce.

Dalšími finalisty byli Martin Zajíček a Antonín Schneider, pomohli třiapadesátiletému muži v Petřvaldu, kterého postřelil jeho soused. Útočník okolí domu polil benzínem a zapálil. Poté se střelil do spánku, pokus o sebevraždu ale přežil. Třetím nominovaným byl Pavel Skuhrovec z Příbrami, který se vydal zachránit jedenáctiletá dvojčata sousedů z hořícího domu. Jedno dítě mu skočilo do náruče z okna, pro druhé vběhl do hořícího domu. Z domu však vyběhl, protože nemohl dýchat. Chtěl se do domu vrátit, ale hasiči mu to nedovolili. Když jedenáctiletého chlapce našli, byl bez kyslíku příliš dlouho a po několika dnech v nemocnici zemřel.

 

Žádný z nominovaných se nepovažuje za hrdinu. O tom, že však nejde o samozřejmost, svědčí dva příběhy malých zachránců, kteří museli zasahovat sami, i když byli na místě dospělí. Čtrnáctiletý Tomáš pomohl ženě při epileptickém záchvatu, když ji odmítli pomoci dospělí.

Michal Velíšek zemřel 13. září 2005 poté, co se snažil pomoci neznámé ženě. Tu v parku na pražském Karlově náměstí obtěžoval a ohrožoval pistolí jedenatřicetiletý recidivista David Lubina. Televizní střihač se jí zastal a útočník po něm dvakrát vystřelil. Lubina byl odsouzen k 25 letům vězení. Velíška vyznamenal v říjnu 2005 prezident Václav Klaus medailí Za hrdinství in memoriam.

Cena nesoucí jméno Michala Velíška je určena těm, kteří pomohli zachránit život druhého člověka. Nesmí jít o profesionály, záchranáře, hasiče, vojáky či lékaře. Cenou byl v minulosti vyznamenán například šestnáctiletý student obchodní akademie ve Žďáru nad Sázavou Petr Vejvoda, kterého v říjnu 2013 smrtelně pobodala psychicky nemocná žena, před kterou bránil spolužačku. Dalším nositelem je Jiří Nesázal, který zachránil muže při střelbě v restauraci v Uherském Brodě. Loni cenu získal padesátiletý Jan Dryák, který pomohl řidiči autobusu MHD, jehož napadli tři mladíci. Agresivitu pak stočili na Dryáka, kterého napadli klackem a kopali před jeho nezletilou dcerou.

 

A ještě něco, co mě k pouti "napadlo"

Pěšky chodím moc ráda - ať už jako poutník, kdy mám nějaký hlubší cíl a smysl své cesty, ale také jako obyčejný obdivující, objevující, sportující turista. Raději mám tu samotnou cestu a očekávání více či méně vzdáleného cíle, než jeho dosažení. Stejné pocity jsem prožívala i při putování na Svatou Horu, kdy s blížícím se koncem cesty a návratem do reality běžného života, mi bylo líto, že už to celé bude končit a moc jsem si přála jít dál…ještě den, dva, tři…, ale na cestách je krásné právě to, že nás někam a k něčemu vedou, vždyť cesta bez cíle by byla marná. Na cestě jsem toho měla v hlavě i srdci dost, různé věci současné, minulé i budoucí. A co mi společné putování „dalo“? Bylo a je toho moc, a ne všechno je veřejně sdělitelné, ale vystihla bych to asi takhle: Kdy se vám poštěstí strávit celé dny venku v přírodě a kochat se tou krásou okolo nás…? Všechna místa, kterými jsme procházeli, byla nádherná, pro mě o to víc, že podzimní přírodu mám obzvlášť ráda… ale co mě hodně nadchlo, byl pohled na Vysoký Chlumec, nejprve hodně z dáli a postupně stále blíž…Kdy potkáte skupinu tolika různých lidí, kteří jsou si v podstatě cizí, vidíte je poprvé, a přesto jsou si tak blízko a je vám s nimi a mezi nimi dobře…? Kdy máte tolik času a příležitosti „být“ s Bohem, prohloubit a upevnit svůj vztah s Ním, otevírat mu své srdce, naslouchat Jeho hlasu,…?...a také být součástí společenství lidí, ve kterém můžu zakusit, že je Bůh opravdu uprostřed nás, společně se modlit…., ale i to, že jsem mohla vybočit ze své každodennosti, všednosti, stereotypů… to všechno stálo za to.  Bylo pro mě milé si opět připomenout to, že jsem před několika lety už jednou na Svatou Horu pěšky putovala, když jsem cestou některá místa poznávala.  A také vzpomenout na jiná místa, které jsem jako poutník mohla navštívit – když jsem šla před 3. lety do Santiaga a také na různá místa, kam jsem putovala už mnohokrát – Klokoty, Sepekov, Dobrá Voda v Karhanech a další… …znovu jsem si potvrdila to, že být poutníkem je krásné a je dobré se jím občas stát :o) 

Alena Maňáková  Nehonín, farnost Jistebnice                                                            

                             Pěší třídenní pouť na Svatou Horu

Poutník je člověk, který se nebojí vydat pod ochranu Boží a Panny Marie a s pokorou přijímá vše, co ho potká. Putování na Svatou Horu je jedinečný zážitek, životní událost. Jako pavučinky se ke Svaté Hoře u Příbrami klikatí ze všech stran cesty, po staletí prošlapané našimi předky, jdoucí se poklonit Panně Marii. Je úžasné, že tam ty cesty jsou dodnes a několik desetiletí čekají na nové poutníky. Tiše, trpělivě. Čekali i na nás. V den 100 letého výročí posledního zjevení Panny Marie ve Fatimě v pátek dne 13.10.2017 se procesí poutníků vydalo na pěší třídenní pouť z Mladé Vožice na Svatou Horu. Po požehnání v kostele v Mladé Vožici jsme se vydali na 80 km dlouhé putování krásnou podzimní jihočeskou přírodou a středočeskou vrchovinou. A jako naši předci jsme pochodovali se zpěvem, modlitbami, růžencem, litaniemi a dalším duchovním programem přibližující zjevení Panny Marie ve Fatimě. Každý den jsme se posilnili mší svatou a svatým přijímáním, další občerstvení zajistili ochotní farníci z Mladé Vožice. První nocleh nám umožnili ve farnosti Sedlec-Prčice, druhý v Kamýku nad Vltavou. V čele procesí kráčel vždy ozdobený kříž, vatikánská papežská vlajka aby bylo jasné, že putují římští katolíci, také vlajka s portrétem Panny Marie Svatohorské. Krásnou sochu Panny Marie Fatimské jsme také nesli v popředí a potom i další vlajky. Poutnickou rychlostí cca 4 km za hodinu jsme šli k cíli, den co den, až jsme doputovali na Svatou Horu. Tisíckráte pozdravujem tebe, ó Matičko Krista Ježíše znělo z úst unavených poutníků na nádvoří Svaté Hory v neděli 15.10.2017 odpoledne, u Mariánského sloupu nás přivítal zástupce duchovní správy, potom následovala mše svatá s Otcem biskupem P.Posádem. Dále zasvěcení Neposkrvrněnému Srdci Panny Marie a uctívání milostné sochy Panny Marie Svatohorské. Poutníci byli všech věkových kategorií, od malých dětí až po starší lidi, seniory, více mužů než žen, z vikariátů Tábor, Benešov a Příbram, ale také například z Pelhřimova, z východních Čech a z dalších míst. Na Svatou Horu nás doputovalo 75, dalších 30 poutníků přijelo autobusy a další desítky auty. I když pouť byla náročná, všichni poutníci byli šťastní a spokojení, uctívali Pannu Marii Svatohorskou, jí děkovali a prosili o pomoc.  Přednesené prosby, modlitby a přímluvy Panna Marie jistě vyslyší. Už po cestě jsme se modlili za náš národ, za naše farnosti a kněze, za nová duchovní povolání, víru našich dětí a za mládež, za rodiny, za naše osobní úmysly a potřeby. Na začátku poutě se mnozí neznali, ale do cíle jsme doputovali jako jedna rodina a každý poutník tam měl své důležité místo. Krásné putování a atmosféra, krásné společenství úžasných, zbožných a veselých lidí, krásné podzimní počasí. Naší snahou bylo také obnovit pěší poutě na Svatou Horu a tak jsme v každém místě, kudy jsme procházeli, rozdávali obrázky Svaté Hory a Panny Marie a zvali místní obyvatele na další pouť, třeba v příštím roce.  Chtěl bych poděkovat organizátorům poutě, zvláště P.Jaroslavu Karasovi za důkladnou přípravu a krásný průběh poutě. P.Jaroslav si na začátku října připomínal 25 let kněžské služby, tak ať mu Pán Bůh a Panna Marie žehná, posiluje ho a vede i v dalších letech.                                         Ing. Pavel Vejskrab farnost Tábor-Klokoty

 MLB Jerseys China