(Promluva při příležitosti připomínky založení 1. Skautského oddílu na Slivici)

 Skautské století – Slivice 12.9. 2015                                                                                                V roce 2011 byl spuštěn projekt  s názvem „skautské století“.  Hlavním partnerem projektu jsou Český rozhlas a Ústav pro studium totalitních režimů. Cílem projektu je shromáždit příběhy statečných a odvážných skautů a skautek, kteří se postavili zvůli totalitních režimů nacizmu a komunismu. Velmi rychle se objevilo více než 200 příběhů skautů, kteří riskovali své životy proto, abychom my mohli žít ve svobodě. Před Švandovým divadlem v Praze se v roce 1940 potkali dva asi dvacetiletí kluci: Jaromír Klika zvaný Bob a Áda Karlovský, oba z 5. oddílu vodních skautů. Řekli si, že proti nacistům se musí něco dělat. Kdo by tušil, že se právě zrodila jedna z největších a nejúspěšnějších skupin v domácím odboji - Zbojník, později Zpravodajská brigáda. Hra na válku rychle vystřídala skutečnost skauti se zapojili do zpravodajské činnosti. Přestože byli v hledáčku nacistů nikdy nebyli vyzrazeni. Měli napojení na Londýnské zpravodajství a úspěšně odeslali přes 70 tisíc zpráv.                                                     Skautský vůdce Karel Hlaváč byl 6. května 1945 zastřelen nacisty v Hořících v Podkrkonoší, když se pokoušel sehnat lékaře pro zraněného kamaráda. Jeho pamětní deska i hrob jsou ozdobeny lilií.           Jeden z neznámých příběhů z historie trojské zoo připomněli pamětníci. "Po osvobození v květnu 1945 zůstal kdesi u Havlíčkova Brodu opuštěný velbloud a skautské štafety ho postupně dovedly až do pražské zoo.  Zdeněk Zelený Káďa–rytíř uranových dolů jeden z hlavních organizátorů skautingu byl ve 26 letech zatčen vyslýchán STB odsouzen na doživotí prošel 18 nejhoršími žáláři. Jeho matku vyslýchali ve stejném patře, aby slyšel její pláč. Přesto nezatrpknul a po předčasném propuštění se znovu zapojil do činnosti skautského hnutí. Skauting byl v historii 3x zakázán – nacismem, komunismem a po pražském jaru opět totalitním režimem. Jedním z důvodů zákazu bylo, že skautská výchova směřuje k sobě, bližnímu a k Bohu. Zakladatel skutingu Robert Baden  Pawell dostal otázku by vysvětlil vztah skautingu a náboženství. Velmi rychle odpověděl, že náboženství ve skautingu je není třeba ho tam hledat. Stvořitel stvořil svět z ničeho. V teologickém slovníku stvořit znamená vytvořit něco z ničeho. My lidé tvoříme. Snažíme se napodobovat a odezíráme z přírody. Napodobili jsme ptáky, abychom mohli létat v letadlech a rychleji se přiblížili k cíli. Zatímco pták letí neomylně ke svému cíli o naší technice se to nedá říci. Pro překonávání vln oceánů jsme napodobili ryby a mořské živočichy a usnadnili jsme si spojení kontinentů přes moře. Na souši jsme vymysleli nejrůznější dopravní prostředky, které nám umožňují cestování, ale na druhé straně jsou často smrtícími nástroji. Skauting má ještě jednu rovinu výchovy je zároveň mostem mezi světem nevěřících a hledajících ke křesťanství. Sloužit nejvyšší pravdě a lásce věrně v každé době to jsou slova, která mají velkou hodnotu a která ukazují na Stvořitele.        Shromáždili jsme se dnes proto, abychom si připomněli 20. výročí založení skautské organizace na Slivici. Chceme poděkovat, že mezi námi byli ti, kteří šli do toho a měli chuť udělat něco pro druhé.. Poděkovat za to, že měli odvahu opustit pohodlí svých bytů a domů a jít do nové neznámé skutečnosti a obětovat se pro bližní. Nové generaci skautů bych chtěl připomenout, aby si vážili daru svobody a naplňovali čas skutky lásky, odvahy a statečnosti.

Apoštolský vikář Aleppa: Islámský stát stvořily mocnosti tohoto světa

Sýrie. „Islámský stát je nástrojem v rukou velkých mocností, které jej vytvořily, vyzbrojily a podporují jej. Namísto terénního boje proti Islámskému státu od něj mocnosti kupují ropu a rozkradené archeologické památky“, prohlásil apoštolský vikář syrského Aleppa v rozhovoru pro zpravodajství italské televize TV2000. Biskup Georges Abou Khazen v něm také mluví o výcvikových táborech pro kriminální živly, bojující pod hlavičkou Islámského státu, které leží v zemích sousedících se Sýrií, včetně Turecka. „Dobře víme“, pokračuje apoštolský vikář latinského obřadu, „komu Islámský stát prodává ropu v ceně třiceti dolarů za barel, přičemž počáteční cena byla dokonce pouhých deset dolarů. A muzejní exponáty určitě neputují do soukromých vil v Somálsku nebo Mauretánii“, uvedl mons. Khazen, který pro Vatikánský rozhlas popisuje současnou situaci v Aleppu: “Ve městě je to stejné jako dříve, střídá se minometná palba s bombardováním, takže nelze mluvit o bezpečí. Z hlediska každodenního přežití se trochu zlepšily dodávky vody a elektrického proudu. Lidé ale nežijí v klidu, bojí se toho, co přijde. Nyní se především obávají zmatků, které může vyvolat Turecko a ke kterým, doufáme, nedojde. Bojíme se, že Turecko má pod záminkou boje proti Islámskému státu zcela jiné záměry, tedy boj proti Kurdům. Dobře víme, že bojovníci Islámského státu přicházejí do Sýrie a Iráku přes Turecko. Pro Turecko by tedy bylo jednodušší nevstupovat do boje, nýbrž zastavit výcvik bojovníků a příliv zbraní. Nepřejeme si další šíření války a stupňování zmatku, ani vytváření tzv. bezpečnostních zón. Celá země musí být bezpečná! Proč se raději nevyvíjí tlak na jednotlivé strany, aby spolu zahájily dialog?“ Ptá se syrský kapucín, podle kterého stále existuje velký prostor pro dialog. Všichni Syřané si přejí mír, zdůrazňuje. “Bohužel, převážná většina bojovníků Islámského státu pochází ze zahraničí, nikoli ze Sýrie. Prvním cílem je zastavit jejich další příliv, vyzbrojování a výcvik. Válka v Sýrii začala jako boj mezi syrskými frakcemi, avšak později se zradikalizovala a přilákala množství cizinců. V Sýrii dosud žilo 23 etnických a náboženských skupin v krásné harmonické mozaice.“ Co můžete říci o křesťanském společenství v Aleppu? “Lidé, kteří mohli, vycestovali, a dosud město opouští, kdo jen může. Navzdory všem obtížím a utrpení pokračují křesťané ve svém normálním životě, nakolik je to možné. A především dbají na svůj křesťanský život – vykonávají své náboženské povinnosti, posílají děti do oratoře, na katechismus a další farní aktivity. V tom je opravdu velká útěcha a cosi až dojemného. Místní křesťané žijí v pokoji se všemi komunitami na syrském území – s muslimy všech směrů i s jinými společenstvími. Křesťané tedy mohou sehrát zásadní roli ve sbližování různých komunit a být nástrojem pokoje, uklidnění a smíru.“ Uvedl apoštolský vikář syrského Aleppa, mons. Khazen.
 

Žehnání vlajky hasičů v Mladé Vožici

Vážení požárníci a požárnice, vážení hosté, vážení přátelé, rád bych vás pozdravil při příležitosti 140. Výročí  založení požárního sboru v Mladé Vožici. Chtěl bych zvlášť pozdravit generaci, která předává umění být strážcem ohně, ale i tu novou nastupující generaci, která se tomuto umění učí. Stojíme před vlajkou, která je symbolem společenství. Slovo symbol pochází z řečtiny a znamená dávat dohromady. Dvě části původně jednoho předmětu, které se znovu spojili v jedno byly poznávacím znamením  lidí, kteří se neznali. Později tyto symboly nahradili pečeti, razítka vlajky a prapory. Vlajka je symbolem znamením, které vytváří jednotu a společenství. Je zároveň i znamení ke kterému se vzhlíží v době nebezpečí a ohrožení. Požárník nemá v popisu své práce jen pomáhat a chránit, ale také v případě potřeby nasadit svůj život ve prospěch svých bližních jak o tom svědčí ohrožení života během posledních povodní v Mělníku.. Deset vteřin na záchranu života by měla šestice hasičů, která zpevňovala u mělnického přístavu protipovodňovou hráz. Pokud by povolila, městem by prošla sedmimetrová vlna. Nejkritičtější situace trvala dvě hodiny. Jeden z nich, velitel dobrovolných hasičů z Mělníka Martin Legner pro Hospodářské noviny uvedl: "Je nepříjemné, když máte nad hlavou čtyřmetrový sloupec vody, určitě to člověku na sebevědomí nepřidá. Že jsme to zvládli, je zase okamžik, kdy má člověk radost." Velitel zásahu u hráze, šéf profesionálních hasičů z Mělníka dodává: "Byla to souhra, všichni si uvědomovali, do čeho jdou. My jsme jim to všem řekli, a přesto šli. Vůbec nikdo neřekl, že ne, všichni chápali váhu situace, nikdo ani nezaváhal." Velká slova uznání pro zasahující vyjádřil starosta Ctirad Mikeš: "Stáli u hráze, když jsme zpevňovali. Kdyby se to protrhlo, tak je to sebere. Já jsem to nařídil, takže bych to neunesl, kdyby se stalo neštěstí. Naštěstí je to za námi. Byly to okamžiky, kdy se rozhodovalo o našem městě, hráz ujížděla, když Labe kulminovalo. Kdyby nevydržela, městem by prošla sedmimetrová tsunami." Ať nám tato vlajka připomíná dnešní výroční den a zároveň je pro nás symbolem jednoty a společenství požárnického sboru. Ať vožičtí hasiči hasí jen žízeň a ať se našemu kraji všechny mimořádné události na přímluvu sv. Floriána vyhýbají. P. JK

S pomocí Boží vždy a všude - nejen do Prčic.  Bez Božího požehnání je marné naše namáhání - to vyznávají všichni věřící. My jsme se o tom opět přesvědčili v sobotu 16. 5. 2015, kdy byl odstartován z různých míst dálkový pochod Praha-Prčice. Od nás, z Mladé Vožice, trasa měří 35 km. Pilně jsme se připravovali a trénovali na výletech dlouho předem. Měli jsme tentokrát v našich 76 a 77 letech oprávněné obavy, že letos do cíle nedojdeme. Oba máme již zdravotní potíže, zvláště artrózu kolen. Spoléhali jsme hodně na Boží pomoc a cestou u kapliček a křížků jsme o ní moc prosili. Na závěr příprav v pátek před pochodem jsme jen krátce vyšlápli k naší milé Ústějovské kapličce, zasvěcené Panně Marii, kde jsme zapálili svíčky a vroucně se modlili a prosili o zdraví a sílu dojít. Těsně před startem v 7.00 hodin onoho sobotního rána jsme před křížkem u našeho kostelíčka opět setrvali v modlitbě končící slovy : Pane, prosíme Tě, vyslyš nás.  A stalo se - došli jsme. Sice s častými přestávkami, manžel s dosti velkou bolestí v koleně. Na těch 35 km jsme potřebovali plných 12 hodin. K naší veliké radosti máme ale vytoužený zlatý škrpálek 50. jubilejního pochodu Praha-Prčice ( koná se nepřetržitě od roku 1966). Jsme přesvědčeni, že nám toho bylo dopřáno díky ochraně Boží a Panny Marie Ústějovské a díky našim vroucím modlitbám.  Nebojme se tedy nikdy, ani tehdy, když se zdá, že se nám vše hroutí. Věřme se sv. Františkem Xaverským : NENÍ SLABÝM, KDO SE OPÍRÁ O BOHA.       Manželé Zemanovi z Mladé Vožice

Ze smrti do života lze přejít vstupem do tajemství

Homilie papeže Františka na Velikonoční vigilii, baz. sv. Petra

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Tato noc je nocí bdění.

Hospodin nespí, Strážce svého lidu bdí (srov. Žl 121,4), aby jej vyvedl z otroctví a otevřel mu cestu svobody.

Pán bdí a mocí svojí lásky umožňuje lidu přejít Rudým mořem, a Ježíši umožňuje projít propastí smrti a pekla.

Tato noc byla pro učedníky a učednice nocí bdění. Nocí bolesti a strachu. Muži zůstali zavřeni ve Večeřadle. Avšak ženy se na úsvitu prvního dne po sobotě vydaly ke hrobu pomazat Ježíšovo tělo. Jejich srdce bylo plné dojetí a říkaly si: „Jak se dostaneme dovnitř? Kdo nám odvalí kámen?...“ A hle první znamení Události: velký kámen byl již odvalen, a hrobka otevřena!

„Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem...“ (Mk 16,5). Ženy byly první, kdo spatřily toto velké znamení, tedy prázdný hrob, a jako první vstoupily...

Vešly do hrobky“. Prospěje nám, budeme-li v tomto nočním bdění přemýšlet o zkušenosti Ježíšových učednic, která oslovuje také dnes. Vlastně proto jsme tady, totiž abychom vstoupili, vstoupili do Tajemství, které Bůh naplnil bdící láskou. Nelze prožít Paschu, aniž bychom vstoupili do tajemství. Nejde o intelektuální fakt, nejde jenom o poznání, čtení... Je to mnohem víc, mnohem víc!

„Vstup do tajemství“ znamená schopnost úžasu a kontemplace, schopnost slyšet mlčení a cítit šum jemného vánku, kterým k nám promlouvá Bůh (srov. 1 Král 19,12).

Vstup do tajemství vyžaduje, abychom neměli strach ze skutečnosti, neuzavírali se do sebe, neutíkali před tím, co nechápeme, nezavírali oči před problémy, nepopírali a nevylučovali otázky...

Vstoupit do tajemství znamená překročit vlastní pohodlné jistoty, jít za lenost a lhostejnost, které nás brzdí, vydat se hledat pravdu, krásu a lásku, hledat nesamozřejmý smysl, neotřepanou odpověď na otázky, které uvádějí do úzkých naši víru, naši věrnost i náš rozum.

Ke vstupu do tajemství je zapotřebí pokory, pokory snížit se, sestoupit z piedestalu našeho tolik domýšlivého já, naší nadutosti; pokory revidovat sami sebe a uznat, čím skutečně jsme: stvořenými bytostmi, které mají svoje klady i zápory, hříšníky, kteří potřebují odpuštění. Ke vstupu do tajemství je zapotřebí tohoto snížení do bezmoci a zbavení se idolů, je zapotřebí adorace. Bez klanění nelze vstoupit do tajemství.

Toto všechno nás učí ženy-učednice Ježíšovy. Ty spolu s Marii onu noc bděly. A ona, Panenská Matka, jim pomohla neztratit víru a naději. Proto nezůstaly vězet ve strachu a bolesti, ale za ranního rozbřesku vyšly ven se svými balzámy a srdcem pomazaným láskou. Vyšly, nalezly prázdný hrob a vstoupily. Bděly, vyšly a vstoupily do tajemství. Učme se od nich bdít s Bohem a s Marií, naší Matkou, abychom vstoupili do Tajemství, které nám umožňuje přecházet ze smrti do života.

Vánoční promluva papeže Františka

 „Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům země vzchází světlo“ (Iz 9,1). „Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila“ (Lk 2,9). Takto nám liturgie této svaté vánoční noci představuje Narození Spasitele: jako světlo, které prostupuje a rozptyluje tu nejhlubší temnotu. Pánova přítomnost uprostřed Jeho lidu odnímá tíhu porážky a chmur otroctví a nastoluje radost a veselí. Také my jsme tuto požehnanou noc přišli do Božího domu procházejíce temnotami, jež obestírají zemi, avšak vedeni plamenem víry, která osvěcuje naše kroky, jsme oživováni nadějí, že nalezneme „veliké světlo“. Otevřenost srdce nám také umožní rozjímat o zázraku onoho dítěte-slunce, které rozjasňuje horizont shůry. Původ temnot, které obestírají svět, se ztrácí v noci časů. Pomysleme na onu ponurou chvíli, kdy byl spáchán první zločin lidstva, když Kain zaslepený závistí vztáhl ruku proti bratru Ábelovi (srov. Gen 4,8). Tak byl běh věků poznamenán násilím, válkami, nenávistí a svévolí. Avšak Bůh, který vložil svá očekávání do člověka, kterého učinil ke svému obrazu a podobě, čekal. Bůh čekal. Čekal tak dlouho, až se zdálo, že možná rezignoval. Nemohl však rezignovat, nemohl zapřít sám sebe (srov. 2 Tim 2,13). Tváří v tvář zkaženosti lidí a národů tedy stále trpělivě čekal. Boží trpělivost! Jak nesnadné chápat trpělivost, kterou s námi má Bůh. Světlo rozrážející tmu nám během dějin zjevuje, že Bůh je Otec a že jeho trpělivá věrnost je mocnější než temnoty a zkaženost. V tom spočívá zvěst vánoční noci. Bůh nezná hněv a netrpělivost; jako otec z podobenství o ztraceném synu neustále vyhlíží v dálce svého vracejícího se syna. Trpělivě celé dny. Boží trpělivost. Izaiášovo proroctví zvěstuje příchod velikého světla, které pronikne temnotu. Rodí se v Betlémě a je přijato milujícíma rukama Marie, Josefovým citem a úžasem pastýřů. Když andělé oznamují pastýřům narození Vykupitele činí tak těmito slovy: „To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích“ (Lk 2,12). Tímto „znamením“ je právě Boží pokora, pokora Boží dovedená do krajnosti; je to láska, s níž na sebe Bůh onu noc vzal naši křehkost, naše utrpení, naše úzkosti, naše touhy a naše omezení. Poselství, které všichni očekávali a které v hloubi své duše hledali, nebylo nic jiného než Boží něha, Bůh, který na nás hledí přívětivýma očima a přijímá naši ubohost, Bůh zamilovaný do naší maličkosti. Tuto svatou noc, když rozjímáme o Dítěti Ježíši právě narozeném a položeném do jeslí, jsme pozváni se zamyslet. Jak přijímáme tuto Boží něhu? Nechám se od Boha dostihnout, obejmout anebo Mu bráním se přiblížit? „Já hledám Boha“ – mohli bychom namítnout. Nicméně, nejdůležitější není hledat Jej, nýbrž nechat se od Něho hledat, nalézt a pohladit s přívětivostí. Toto je otázka, kterou nám toto Dítě klade svojí přítomností: dovolím Bohu, aby mne měl rád? A dále: máme odvahu přijímat s jemnocitem svízelné situace a obtíže těch, kdo jsou vedle nás, anebo dáváme přednost neosobním řešením, která jsou možná efektivní, ale postrádají evangelní vřelost? Jak velice dnešní svět potřebuje něhu!Boží trpělivost, Boží blízkost, Boží něha. Křesťanova odpověď se nemůže lišit od té, kterou dává Bůh naší nepatrnosti. Životu je třeba čelit dobrotou a mírností. Když si uvědomíme, že Bůh je zamilován do naší nepatrnosti a sám se stává maličkým, aby se s námi mohl lépe setkat, nemůžeme mu neotevřít svoje srdce a prosit jej: „Pane, pomoz mi být jako ty, daruj mi milost něhy v těch nejtvrdších životních okolnostech, daruj mi milost spřízněnosti tváří v tvář každé nouzi, mírnosti v každém konfliktu. Drazí bratři a sestry, rozjímejme v této svaté noci o jesličkách: „lid, který chodil ve tmě, uvidí veliké světlo“ (Iz 9,1). Uviděli jej obyčejní lidé, lidé připravení přijmout Boží dar. A naopak jej neviděli arogantní, pyšní a ti, kteří stanovují zákony podle svých osobních kritérií, ti kteří se uzavírají do sebe. Hleďme na jesličky, modleme se a prosme Panenskou Matku: „Ó, Maria, ukaž nám Ježíše!“                                                                   Přeložil Milan Glaser

Příprava na Slavnost Seslání Ducha sv.

Velikonoce jsou nejen svátky jara, ale především slavností Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Symbolicky nám tuto událost připomíná velikonoční svíce Paškál, který svítí v našich kostelích. Tato zdobená svíce je označena rokem, který se počítá od narození Ježíše Krista. Současně je na ní vyznačen kříž a zrna symbol pěti Ježíšových ran. Písmena řecké alfa a omega připomínají Ježíšova slova. Já jsem počátek i konec, alfa i omega.  Apoštolové byli naplněni velkou radostí poté, co se setkali se Vzkříšeným Pánem. Toto období se vyznačovalo tichým očekáváním Darů Ducha, který o Letnicích přišel a proměnil jejich skomírající víru ve víru živou, zářící a hlubokou. V následujících týdnech přinášíme na stránkách zamyšlení papeže Františka jako přípravu na stejnou slavnost, kterou prožili učedníci. Příprava vyvrcholí naší společnou poutí v sobotu 7.6. do Mostku, Radvanova a Ml. Vožice. Podrobný program je zveřejněn.

  1. Dar Ducha sv.  Moudrost

 

Dnes začínáme cyklus katechezí o darech Ducha svatého. Víte, že Duch svatý tvoří duši, životní mízu církve i každého jednotlivého křesťana. Je Boží láskou, která z našeho srdce činí Svůj příbytek a vstupuje s námi do společenství. Duch svatý je stále s námi, vždycky v nás, v našem srdci. Duch samotný je povýtce „Božím darem“ (srov. Jan 4,10). Je to dar Boží a uděluje tomu, kdo jej přijímá, rozmanité duchovní dary. Církev jich vypočítává sedm. Toto číslo symbolicky vyjadřuje plnost, úplnost. Jsou to ty dary, které se probírají při přípravě na svátost biřmování a o něž prosíme ve starobylé modlitbě zvané „Svatodušní sekvence“. Dary Ducha svatého jsou: moudrost,rozum, rada, síla, umění, zbožnost a bázeň Boží.  1. První dar podle tohoto seznamu je tedy moudrost. Nejde však o pouhý lidský důvtip, který je plodem poznání a zkušenosti. Bible podává, že Šalomoun ve chvíli své korunovace na izraelského krále prosil o dar moudrosti (srov. 1 Král 3,9). Moudrost je milost dívat se na každou věc Božíma očima. Je zkrátka viděním světa, viděním situací, okolností, problémů a všeho Božíma očima. To je moudrost. Někdy hledíme na věci podle svého zalíbení či podle stavu svého srdce, tedy s láskou či nenávistí, se závistí… To však není Boží vidění. Moudrost v nás působí Duch svatý, abychom viděli všechny věci Božíma očima. To je dar moudrosti. 2. Vyplývá to samozřejmě z důvěrnosti s Bohem, z niterného vztahu k Bohu, ze vztahu dětí s Otcem. Máme-li tento vztah, Duch svatý nás obdarovává moudrostí. Jsme-li ve společenství s Pánem, Duch svatý jako by proměňoval naše srdce a dával mu vnímat veškerou svoji vřelost a náklonnost. 3. Duch svatý tedy činí křesťana „moudrým“. Nikoli však v tom smyslu, že má odpověď na všechno, ví všechno, ale v tom smyslu, že »zná« Boha, ví, jak jedná Bůh, pozná, co je Boží a co nikoli, má moudrost, kterou dává našim srdcím Bůh. V tomto smyslu má srdce moudrého člověka chuť a příchuť Boží. Je velice důležité, aby v našich společenstvích byli takovíto křesťané. Všechno v nich mluví o Bohu a stává se krásným a živým znamením Jeho přítomnosti a Jeho lásky. A to je něco, co si nelze vytvořit a co si nemůžeme opatřit sami ze sebe. Je to dar, který Bůh dává těm, kteří se poddávají Duchu svatému. Máme v sobě, ve svém srdci Ducha svatého; můžeme Mu naslouchat a můžeme Mu nenaslouchat. Nasloucháme-li Duchu svatému, učí nás této cestě moudrosti, obdarovává nás moudrostí, která je viděním Božíma očima, slyšením sluchem Božím, milováním srdcem Boha, souzením věcí Božím soudem. Toto je moudrost, kterou nám dává Duch svatý a všichni ji můžeme mít. Jenom o ni musíme prosit Ducha svatého. Pomyslete na maminku, které je doma s dětmi. Když dělá jednu věc, už myslí na druhou, jde od jedné věci ke druhé a řeší problémy s dětmi. Když se maminky unaví a křičí na děti, je to moudrost? Je moudré - ptám se vás - křičet na děti? Co říkáte je moudrost nebo ne? Ne! Když však maminka vezme dítě a něžně mu něco vytkne slovy: »To se nedělá, proto a proto…« a trpělivě mu vysvětluje, je toto moudrost? Ano! A to nám v životě dává Duch svatý. Potom např. v manželství, když se manželé hádají, potom se na sebe ani nepodívají nebo se dívají jen úkosem. Je to moudrost Boží? Ne! Když však řeknou: »Dobře, bouře přešla, udobřeme se« a vykročí dál v pokoji. Je toto moudrost? Ano! Toto je dar moudrosti. Kéž přijde do našich domovů, kéž přijde k nám všem! A toto se nedá naučit. Je to dar Ducha svatého. Proto máme prosit Pána, aby nám daroval Ducha svatého a dal nám dar moudrosti, oné moudrosti Boží, která nás učí dívat se Božíma očima, vnímat srdcem Božím, mluvit Božími slovy. A s touto moudrostí pojďme vpřed, tvořme rodinu, církev a všichni se posvěcujme. Prosme nyní o milost moudrosti. A prosme o tento dar Matku Boží, která je Trůnem moudrosti. Kéž nám dá Ona tuto milost.                                                                                                                                                                                                                 

  1. Dar Ducha sv. Rozum

Poté co jsme probrali moudrost jakožto první ze sedmi darů Ducha svatého, chtěl bych dnes obrátit pozornost na druhý dar, jímž je rozum. Nejedná se zde o lidskou inteligenci, o intelektuální schopnost, kterou můžeme být nadáni více či méně. Jde o milost, kterou jenom Duch svatý může dát a která v křesťanovi probouzí schopnost překročit vnější aspekt reality a probádat hlubiny Božího myšlení a Jeho plán spásy. Apoštol Pavel, který se obrací ke Korintské obci, dobře popisuje účinky tohoto daru, tedy toho, co působí dar rozumu v nás, a říká: „co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, připravil Bůh těm, kdo ho milují“ (1 Kor 2,9-10). Neznamená to samozřejmě, že křesťan může porozumět všemu a mít úplné poznání Božích plánů. To vše je nadále očekáváno, dokud se to v plné zřejmosti nevyjeví, až se ocitneme tváří v tvář Bohu a budeme s Ním opravdu jedno. Ale jak naznačuje samo slovo, rozum čili intelekt umožňuje intus legere, tedy „číst vevnitř“. Tento dar nám umožňuje rozumět věcem, jak jim rozumí Bůh, tedy Božím porozuměním. Někdo totiž může chápat určitou situaci lidskou inteligencí, rozvážností, a to je dobře. Avšak účinkem tohoto daru je chápání této situace do hloubky tak, jak ji chápe Bůh. A Ježíš seslal Ducha svatého, aby se nám tohoto daru dostalo a mohli jsme rozumět věcem, jak jim rozumí Bůh, Božím chápáním. Je to krásný dar, který dal Pán nám všem. Je to dar, kterým nás Duch svatý uvádí do důvěrnosti s Bohem a dává nám účast na dobrotivém plánu, který s námi má. Je tedy jasné, že dar rozumu je se úzce pojí k víře. Když Duch svatý přebývá v našem srdci a osvěcuje naši mysl, umožňuje nám den za dnem růst v chápání toho, co Pán řekl a učinil. Sám Ježíš řekl svým učedníkům: pošlu vám Ducha svatého, který vám umožní chápat vše, co jsem vás učil: rozumět Ježíšovu učení, chápat Jeho Slovo, Jeho evangelium, rozumět Božímu Slovu. Někdo může číst evangelium a něčemu rozumět, ale čteme-li evangelium s tímto darem Ducha svatého, můžeme porozumět hloubce Božích slov. A to je velký dar, o který máme prosit všichni a společně: Dej nám, Pane, dar rozumu. Lukášovo evangelium podává jednu epizodu, která velmi dobře vyjadřuje hloubku a sílu tohoto daru. Dva učedníci, kteří byli svědky Ježíšovy smrti na kříži a Jeho pohřbu, jsou zklamáni a zdrceni, odcházejí z Jeruzaléma a vracejí se do vesnice jménem Emauzy. Cestou se k nim připojí zmrtvýchvstalý Ježíš a rozmlouvá s nimi. Jejich oči však byly zastřeny smutkem a beznadějí a nebyli s to Jej rozpoznat. Ježíš jde s nimi, ale oni jsou natolik sklíčeni a zklamáni, že jej nepoznají. Když jim však Pán odhaluje Písmo, aby porozuměli, že musel trpět, zemřít a vstát z mrtvých, otevřeli se jim oči a jejich srdce vzplanula nadějí (srov. Lk 24,13-27). A toto s námi činí Duch svatý: otevírá nám mysl, otevírá nás, abychom lépe chápali věci Boží i lidské, situace a všechny věci. Dar rozumu je důležitý pro náš křesťanský život. Prosme Pána, aby dal nám a všem tento dar a mohli jsme chápat, jako chápe On, věci, které se dějí, a zejména Boží Slovo v evangeliu.

 

  1. Dar Ducha sv. rady

            Dobrý den, drazí bratři a sestry! Ve čtení jsme slyšeli úryvek ze Žaltáře, který říká: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro“ (Žl 16,7). A to je další z darů Ducha svatého, totiž rada. Víme, jak důležitá je možnost spolehnout se v delikátních situacích na radu moudrých lidí, kteří nás mají rádi. Skrze dar rady osvěcuje sám Bůh svým Duchem naše srdce, aby nám dal pochopit, jak máme správně mluvit či jednat a kterou cestou se ubírat. Jak ale tento dar působí v nás? 1. Duch svatý, jakmile Jej přijmeme a uhostíme ve svém srdci, nás ihned vybavuje vnímavostí ke Svému hlasu a usměrňuje naše myšlenky, cítění a úmysly podle Božího srdce. Současně nás stále více nabádá, abychom svůj vnitřní zrak obrátili k Ježíši jakožto vzoru našeho způsobu jednání a vztahování k Bohu Otci a bratřím. Rada je tedy dar, kterým Duch svatý uschopňuje naše svědomí učinit konkrétní rozhodnutí ve společenství s Bohem podle Ježíšovy logiky a Jeho evangelia. Takto nám Duch svatý dává vnitřně růst, umožňuje nám růst pozitivně a ve společenství a pomáhá nám nepropadnout egoismu a vlastnímu způsobu vidění věcí. Duch nám tak pomáhá růst a také vidět ve sdílení. Podstatnou podmínkou uchování tohoto daru je modlitba. K tématu modlitby se stále vracíme. Modlitba je velmi důležitá. Modlit se modlitbami, které známe od dětství, ale modlit se také vlastními slovy. Prosit Pána: „Pomoz mi, Pane, poraď mi, co mám nyní dělat.“ Modlitbou vytváříme prostor pro příchod Ducha, aby nám v oné chvíli pomohl, poradil v tom, co máme konat. Nikdy nezapomínejme na modlitbu. Nikdo si nevšimne, když se modlíme v autobuse, na ulici; když se modlíme mlčky srdcem. Využijme těchto chvil k modlitbě a modleme, aby nám Duch udělil dar rady. 2. V důvěrném kontaktu s Bohem a nasloucháním Jeho Slova postupně odkládáme svoji osobní logiku, diktovanou nezřídka uzavřeností, předsudky a ambicemi a učíme se naopak klást Pánu otázky: Jaká je Tvoje vůle? Co se líbí Tobě? Takto v nás uzrává hluboký, takřka přirozený souzvuk v Duchu, a zakoušíme, jak pravdivá jsou Ježíšova slova z Matoušova evangelia: „Nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit“ (Mt 10,19-20). Duch svatý nám radí, ale my musíme dát prostor Duchu, aby nám mohl poradit. A dát Mu prostor znamená modlit se, aby přicházel a stále nám pomáhal. 3. Jako všechny ostatní dary Ducha je také rada pokladem celého křesťanského společenství. Pán k nám promlouvá nejenom ve skrytu srdce, ale také skrze hlas a svědectví bratří. Je to opravdu velký dar, můžeme-li se setkat s muži a ženami víry, kteří nám v komplikovaných a významných životních situacích pomohou osvítit naše srdce, abychom rozpoznali Pánovu vůli! Vzpomínám si, že jsem jednou v mariánské svatyni Lujan byl ve zpovědnici, před níž byla dlouhá fronta. Stál tam také jeden úplně moderní hoch s náušnicemi, tetováním a podobně… A přišel mi říci, co se mu přihodilo. Byl to velký, obtížný problém. A řekl mi: „Vyprávěl jsem to svojí mámě a ta mi řekla: »Jdi k Matce Boží a ona ti poví, co máš dělat. «“ Ano, to byla žena, která měla dar rady. Nevěděla, jak synův problém vyřešit, ale ukázala mu správnou cestu: „Jdi za Matkou Boží a ona ti poví.“ Toto je dar rady. Ona pokorná a prostá žena dala synovi tu nejopravdovější radu. A ten hoch mi pak řekl: „Hleděl jsem na Matku Boží a slyšel, že mám udělat to a to…“ Nemusel jsem dotyčnému vůbec nic říkat, všechno již řekla jeho maminka a on sám. To je dar rady. Vy maminky, které máte tento dar, vyprošujte jej svým dětem. Umět radit svým dětem je dar Boží. Drazí přátelé, 16. Žalm, který jsme slyšeli, nás vybízí, abychom se modlili těmito slovy: „Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za noci vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici“ (Žl 16, 7-8). Kéž Duch svatý stále plní naše srdce touto jistotou a tím i Svou útěchou a Svým pokojem. O dar rady proste neustále.

 

  1. Dar Ducha sv. síly

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

uvažovali jsme o prvních třech darech Ducha svatého: moudrosti, rozumu a radě. Dnes pomysleme na to, co Pán dělá. Vždy přichází, aby nás podpořil v naší slabosti. A činí to zvláštním darem, totiž silou. 1. Jedno podobenství, které vypráví Ježíš, nám pomáhá pochopit důležitost tohoto daru. Rozsévač vychází rozsévat. Ne každé sémě, které zaseje, však přinese plody. To, které padne na cestu, sezobou ptáci; to, které padne na kamenitou půdu nebo do trní, vzklíčí, ale brzy je spálí slunce nebo uschne. Jedině to, které padne na dobrou půdu, může vyrůst a přinést užitek (srov. Mk 4,3-9; Mt 13,3-9; Lk 8,4-8). Jak vysvětluje sám Ježíš svým učedníkům, rozsévačem je Otec, který svoje Slovo hojně rozsévá. Sémě však často narazí na vyprahlost našeho srdce a třebaže je přijato, hrozí mu, že nepřinese plod. Darem síly však Duch svatý osvobozuje půdu našeho srdce, osvobozuje srdce od apatie, nejistot a všech obav, které jej brzdí, aby tak Pánovo Slovo bylo opravdově a radostně uváděno ve skutek. Tento dar síly nám vpravdě pomáhá, dodává nám sílu a také nás zbavuje mnoha zábran.2. Stane se, že se vyskytnou také obtížné chvíle a mezní situace, ve kterých se dar síly projevuje mimořádně, příkladně. Je to případ těch, kteří čelí obzvláště tvrdým a bolestným zkušenostem, jež otřásají jejich životem a životem jejich drahých. Církev vyzařuje svědectví mnoha bratří a sester, kteří neváhali dát vlastní život jen proto, aby zůstali věrni Pánu a Jeho evangeliu. Rovněž dnes nechybějí křesťané, kteří v mnoha částech světa slaví a dosvědčují svoji víru s hlubokým přesvědčením a klidem a vytrvávají, ačkoli vědí, že je to může stát vysokou cenu. Každý z nás také zná lidi, kteří prožívali obtížné a velmi bolestné situace. Pomysleme jen na ony muže a ženy, kteří se perou s těžkým životem, zápasí o to, aby zajistili rodinu a vychovali děti. Umožňuje jim to dar síly, který jim napomáhá. Kolik je takovýchto mužů a žen, jejichž jména neznáme, ale kteří jsou ctí našeho lidu a naší církve, protože jsou silní. Jsou silní v tom, jak vedou kupředu své životy, rodiny, práci a víru. Tito naši bratři a sestry jsou svatí. Jsou to skrytí světci každodennosti. Mají právě tento dar síly, aby pokračovali v konání svých povinnosti jako lidé, otcové, matky, bratři, sestry a občané. Takovýchto světců máme mnoho. Děkujme Pánu za tyto křesťany, kteří ztělesňují skrytou svatost a které vede dál Duch svatý. Prospěje nám, když se nad těmito lidmi zamyslíme. Mohou-li dělat něco takového, proč bych nemohl také já? A prosme pak Pána o dar síly.   3. Netřeba si myslet, že dar síly je nezbytný jenom v některých okolnostech či zvláštní situacích. Tento dar musí být základním rysem naší křesťanské existence, v běžnosti našeho každodenního života. Jak jsem řekl, musíme být silní v každém dni svého každodenního života. Potřebujeme tuto sílu, abychom šli dál ve svém životě, v péči o rodinu a ve víře. Apoštol Pavel pronesl větu, jejíž obsah je pro nás blahodárný: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“ (Flp 4,13). Když ve všedním životě nastanou těžkosti, připomeňme si: Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Pán nám dává sílu, dává ji stále a dostatečně. Pán nás nezkouší více, než jsme schopni snést. Je vždy s námi. „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu“. Drazí přátelé, někdy můžeme být pokoušeni nechat se strhnout leností či ještě hůře sklíčeností, zvláště tváří v tvář námahám a životním zkouškám. V těchto případech neklesejme na mysli, ale vzývejme Ducha svatého, aby darem síly pozvedl naše srdce a vlil novou sílu a nadšení našemu životu a našemu následování Ježíše.

 

  1. Dar Ducha sv. vědění

Dobrý den, drazí bratři a sestry. Dnes bych chtěl objasnit další dar Ducha svatého, dar vědění (scientia) (Katechismus katolické církve má umění, č.1845). Když se mluví o vědění, myslí se přímo schopnost člověka poznávat stále lépe skutečnost, která jej obklopuje, a objevovat zákonitosti, jimiž se řídí příroda a veškerenstvo. Vědění, které přichází od Ducha svatého se však neomezuje na lidské poznání. Je to zvláštní dar, který nám skrze stvoření dává chápat velikost a lásku Boží a Jeho hluboký vztah ke každému tvoru. 1. Když jsou naše oči osvíceny Duchem svatým a otevřeny kontemplaci Boha v kráse přírody a velikosti kosmu, objevují, že všechno mluví o Něm a Jeho lásce. To v nás vzbuzuje velký úžas a hluboký pocit vděčnosti! Je to dojem, který zakoušíme také když obdivujeme umělecká díla nebo jakýkoli div, který je plodem génia a tvořivosti člověka. Vzhledem k tomu všemu nás Duch svatý nabádá chválit Pána z hloubi svého srdce a rozpoznávat ve všem, co máme a co jsme, nedocenitelný dar Boží a znamení Jeho nekonečné lásky k nám. 2. V první kapitole Geneze, tedy na začátku celé Bible je zdůrazněno, že Bůh má zalíbení ve svém stvoření, a opakovaně je poukazováno na krásu a dobrotu všech věcí. Každý den končí slovy: „Bůh viděl, že je to dobré“ (1,12.18.21.25). Pokud Bůh vidí, že stvoření je dobré a krásné, musíme si také my osvojit tento přístup a vidět, že stvoření je dobré a krásné. Dar vědění nám umožňuje spatřovat tuto krásu. Proto chválíme Boha a děkujeme Mu, že nám daroval tolik krásy. Když Bůh dokončil stvoření člověka, neřekl, „že je to dobré“, ale řekl, „že je to velmi dobré“ (1,31). V Božích očích jsme tím nejkrásnějším, největším a nejlepším z celého stvoření. I andělé jsou pod námi, jsme více než andělé, jak jsme dnes slyšeli v Žalmu. Pán nás má rád! Máme Mu za to děkovat. Dar vědění nás staví do hlubokého souladu se Stvořitelem a dává nám účast na jasnosti Jeho pohledu a Jeho soudu. Z tohoto hlediska dovedeme postřehnout v muži a ženě vrchol stvoření, dovršení plánu lásky, který je vtištěn do každého z nás a umožňuje nám rozpoznávat se jako bratři a sestry.  3. To vše je důvodem klidu a pokoje, činí křesťana radostným svědkem Boha ve stopách svatého Františka z Assisi a mnoha svatých, kteří uměli chválit a opěvovat Jeho lásku v kontemplaci stvoření. Současně nám však dar vědění pomáhá neupadat do některých nepřiměřených či pomýlených postojů. Prvním z nich je riziko považovat se za vládce stvoření. Stvoření není náš majetek, kterého se můžeme zmocnit podle svého zalíbení, a tím méně vlastnictvím jen některých či málokterých. Stvoření je dar, podivuhodný dar, kterým nás obdařil Bůh, abychom jej opatrovali a užívali ku prospěchu všech, vždy s velkou úctou a vděčností. Druhým pomýleným postojem je pokušení zastavit se u stvoření jako by mohlo nabídnout odpověď na všechna naše očekávání. Darem vědění nám Duch pomáhá neupadnout do tohoto omylu.  Chtěl bych se však ještě vrátit k té první pomýlené cestě, kdy je stvoření opanováno místo opatrováno. Máme stvoření opatrovat, poněvadž je darem, který nám daroval Pán, Božím darem, a my jsme opatrovníky stvoření. Když vykořisťujeme stvoření, ničíme znamení Boží lásky. Ničit stvoření, znamená říkat Bohu: „nelíbí se mi“. A to není dobré, to je hřích. Opatrovat stvoření znamená pečovat o dar Boží a říkat Bohu: „děkuji, opatruji stvoření, aby rostlo, nikoli proto, abych ničil Tvůj dar“. Toto musí být náš postoj ve vztahu ke stvoření, tedy pečovat o ně, neboť budeme-li stvoření ničit, zničí stvoření nás! Nezapomínejme na to. Jednou na venkově jsem zaslechl, jak jeden prostý člověk, jenž měl velmi rád květiny, o které pečoval, mi řekl: „Musíme pečovat o tyto krásné věci, které nám dal Bůh. Stvoření je pro nás, abychom z něho měli užitek. Nikoli proto, abychom je vykořisťovali, nýbrž opatrovali, protože Bůh nám odpouští vždycky, my odpouštíme někdy, ale stvoření neodpouští nikdy. Pokud jej nebudeš opatrovat, zničí tě.“ Měli bychom se nad tím zamyslet a prosit Ducha svatého o dar vědění, abychom dobře chápali, že stvoření je nejkrásnějším darem Božím. Bůh učinil mnoho krásného pro to nejkrásnější, jímž je člověk.

 

  1. Dar Ducha sv. Zbožnost

Dobrý den, drazí bratři a sestry. Dnes se zastavíme u jednoho daru Ducha svatého, který je často chápán špatně nebo povrchně, ale který se týká jádra naší identity a našeho křesťanského života. Je jím dar zbožnosti (pieta). Je třeba hned objasnit, že tento dar neznamená soucítit s někým, mít slitování s bližním, nýbrž označuje naši příslušnost k Bohu a naše hluboké spojení s Ním, spojení, které dává smysl celému našemu životu a dodává nám stálost ve společenství s Ním i v těch nejobtížnějších a pohnutých chvílích.1. Toto spojení s Pánem se nemá chápat jako povinnost nebo zadání. Je to spojení, které vychází z nitra. Jde o vztah žitý srdcem. Je to naše přátelství s Bohem, které nám daroval Ježíš. Přátelství, které mění náš život, naplňuje nás nadšením a radostí. Proto v nás dar zbožnosti vzbuzuje především vděčnost a chválu. Právě to je totiž motiv a nejautentičtější smysl naší bohopocty a adorace. Duch svatý nám dává vnímat Pánovu přítomnost a veškerou Jeho lásku k nám, zahřívá nám srdce a skoro přirozeně nás přivádí k modlitbě a bohoslužbě. Zbožnost je tedy synonymum autenticky náboženského ducha, dětské důvěry k Bohu, oné schopnosti prosit Jej s láskou a jednoduchostí, která je vlastní lidem pokorného srdce. 2. Dar zbožnosti nám umožňuje růst ve vztahu a ve společenství s Bohem, vede nás, abychom žili jako Jeho děti, a současně nám pomáhá zahrnovat touto láskou také ostatní a rozpoznávat v nich bratry. Potom námi budou hýbat city zbožnosti – nikoli pietismus! – vůči těm, kteří jsou kolem nás a které denně potkáváme. Proč říkám „žádný pietismus“? Protože někteří si myslí, že zbožnost znamená mít zavřené oči, tvářit se jako svatý obrázek, dělat se svatým. V piemontském nářečí říkáme: „nosit se jako jeptiška“ (fare la mugna quacia). To není dar zbožnosti. Dar zbožnosti znamená mít opravdovou schopnost radovat se s radujícími, plakat s plačícími, být nablízku tomu, kdo je osamocen či znepokojen, napravovat pomýlené, těšit zarmoucené, přijímat ty, kdo se ocitli v nouzi, a pomáhat jim. Dar zbožnosti se velmi těsně pojí k mírnosti. Dar zbožnosti darovaný Duchem svatým nás činí mírnými, klidnými a trpělivými, přivádí nás k pokoji s Bohem a k ochotě sloužit druhým. Drazí přátelé, v listě Římanům apoštol Pavel píše: „Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znovu žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: »Abba, Otče!«“ (Řím 8,14-15). Prosme Pána, aby dar Jeho Ducha přemohl naše obavy a nejistoty, i našeho neklidného a netrpělivého ducha a učinil z nás radostné svědky Boha a Jeho lásky klaněním se Pánu v pravdě a také službou bližnímu v ochotě a s úsměvem, který nám vždycky Duch svatý v radosti udělí. Kéž nás všechny obdaří Duch svatý tímto darem zbožnosti.

 

 

              7. Dar Ducha sv. Bázeň Boží

Dobrý den, drazí bratři a sestry. Dar bázně Boží, o kterém dnes budeme mluvit, uzavírá řadu sedmi darů Ducha svatého. Není to strach z Boha. Víme dobře, že Bůh je Otec, má nás rád, chce naši spásu a vždycky odpouští. Není tedy důvod mít z Něho strach! Bázeň Boží je darem Ducha svatého, který nám připomíná, jak jsme před Bohem a Jeho láskou nepatrní a že naším dobrem je svěřit se s pokorou, úctou a důvěrou do Jeho rukou. Mít bázeň Boží tedy znamená spočinout v dobrotě našeho Otce, který nás má rád. 1. Jakmile Duch svatý začne přebývat v našem srdci, vlévá nám útěchu a pokoj a umožňuje nám cítit se takovými, jací jsme, to znamená nepatrnými, a mít onen Ježíšem v evangeliu doporučovaný postoj toho, kdo své starosti a očekávání klade v Boha, cítí se zahrnut a nesen Jeho vroucností a Jeho ochranou, podobně jako dítě u svého tatínka! Toto působí Duch svatý v našich srdcích: umožňuje nám cítit se jako děti v náruči svého tatínka. V tomto smyslu se tedy stává zřejmým, jak v nás bázeň Boží nabývá podoby poddajnosti, vděčnosti a uznalosti a naplňuje naše srdce nadějí. Častokrát totiž neumíme chápat Boží plán a pozorujeme, že nejsme schopni sami si zajistit štěstí a věčný život. Avšak právě ve zkušenosti svých omezení a svojí ubohosti nás Duch svatý utěšuje a umožňuje nám vnímat, že jedinou důležitou věcí je nechat se vést Ježíšem do Otcovy náruče. 2. Proto máme velice zapotřebí tohoto daru Ducha svatého. Bázeň Boží nám umožňuje uvědomovat si, že všechno dostáváme z milosti a že naše pravá síla spočívá jedině v následování Pána Ježíše a v tom, že dovolíme Otci, aby nás zahrnul Svojí dobrotou a Svým milosrdenstvím. Otevřít srdce, aby k nám vešly Boží dobrota a milosrdenství. Toto činí Duch svatý darem bázně Boží: otevírá srdce. Otevírá srdce, aby Otcovo odpuštění, milosrdenství, dobrota a něha vešly k nám, neboť jsme Jeho nekonečně milovanými dětmi. 3. Jsme-li prostoupeni bázní Boží, pak následujeme Pána v pokoře, poddajnosti a poslušnosti, avšak nikoli rezignovaně, pasivně a s bědováním, nýbrž s úžasem a radostí dítěte, které poznává, že mu Otec slouží a má ho rád. Bázeň Boží z nás tudíž nečiní křesťany bojácné a servilní, ale rodí v nás odvahu a sílu! Tento dar z nás činí křesťany, kteří jsou přesvědčení a nadšení, nepodřizují se Pánu ze strachu, nýbrž proto, že jsou pohnuti a uchváceni Jeho láskou! Být uchváceni Boží láskou je něco nádherného. Nechejme se uchvátit touto láskou tatínka, který nás miluje nesmírně a z celého Svého srdce. Buďme však bdělí, protože bázeň Boží, dar bázně Boží je také jakýmsi „poplašným signálem“ před zatvrzelostí v hříchu. Člověk, který žije ve zlu, rouhá se Bohu, vykořisťuje druhé a tyranizuje je; žije-li jenom pro peníze, ješitnost, moc či hrdost, pak svatá bázeň Boží bije na poplach: pozor! S celou touto mocí, se všemi těmito penězi a s celou svojí hrdostí a samolibostí nedojdeš štěstí. Nikdo si s sebou odtud nemůže vzít peníze a moc, samolibost a hrdost. Nic! Můžeme si odnést jenom lásku, kterou nám dává Bůh Otec, Boží něhu, kterou jsme s láskou přijali a obdrželi. A můžeme si odnést to, co jsme učinili pro druhé. Pozor, abychom nevkládali naději do peněz, hrdosti, moci a samolibosti, protože to vše nám nemůže zaručit nic dobrého! Myslím například na lidi, kteří mají odpovědnost za druhé a nechávají se korumpovat. Myslíte, že zkažený člověk bude na onom světě šťastný? Nikoli, veškerá zkaženost se projeví ve zkaženém srdci a bude těžké přijít k Pánu. Myslím na ty, kdo žijí z obchodování s lidmi a s otrockou prací. Myslíte, že tito lidé, kteří obchodují s lidmi, vykořisťují lidi otrockou prací mají v srdci bázeň Boží? Nemají bázeň Boží a nejsou šťastní. Myslím na ty, kteří vyrábějí zbraně, aby podněcovali války. Pomyslete, co je to za řemeslo! Jsem si jist, že zeptám-li se vás nyní: kdo z vás vyrábíte zbraně, nenajde se mezi vámi nikdo. Výrobci zbraní nepřicházejí naslouchat Božímu Slovu! Vyrábějí smrt, obchodují a kupčí se smrtí. Kéž jim bázeň Boží umožní pochopit, že jednoho dne vše skončí a budou se muset zodpovídat Bohu. Drazí přátelé, 34. Žalm podává tuto modlitbu: „Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí“ (Žl 34,7-9). Prosme Pána, aby náš hlas sjednotil s hlasy ubožáků, aby se nám dostalo daru bázně Boží a mohli jsme společně s nimi, oděni milosrdenstvím a láskou Boží poznat, že On je naším Otcem, naším tatínkem. Ať se tak stane.

Převzato z www.radiovaticana.cz

 

 

Další články...

  1. Přání_oslavenci