buycheapwholesalejerseys
Warning: session_start() [function.session-start]: Cannot send session cookie - headers already sent by (output started at /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/index.php:3) in /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/libraries/joomla/session/session.php on line 537

Warning: session_start() [function.session-start]: Cannot send session cache limiter - headers already sent (output started at /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/index.php:3) in /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/libraries/joomla/session/session.php on line 537
Událo se

Bývalý hráč Manchester United se připravuje na kněžství v dominikánském řádu

Londýn. Osmatřicetiletý irský fotbalista a bývalý hráč Manchester United, Phil Mulryne, přijal minulý týden v Belfastu jáhenské svěcení. Jak řekl v rozhovoru pro Daily Mail, právě dominikánská řehole byla tím, co jej nejvíce přitáhlo k náboženskému životu. „Zcela se odevzdat Bohu skrze slib následovat evangelní rady, vzít ho za svůj příklad a navzdory lidské slabosti a chybám důvěřovat, že On nás promění svou milostí, a pak – takto proměněni – předávat radost z toho, že ho známe, každému, koho potkáváme – to je pro mě ideál dominikánského života a jeden z hlavních důvodů, proč mě přitahoval tento řád.“

Phil Mulryne zahájil fotbalovou kariéru už jako dítě, když v roce 1994 navštěvoval juniorskou akademii Manchester United a o pět let později vstoupil do Norwichské ligy. Jeho bývalí spoluhráči jsou sice překvapeni, že se vzdal své slávy i závratných příjmů, aby složil sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, ale Mulrynovo povolání mělo svůj vývoj. Po ukončení kariéry v roce 2008 se věnoval charitativní práci a díky přátelským vztahům s biskupem Noelem Tranorem z Downu a Connoru vstoupil v roce 2009 do Irské papežské koleje v Římě. Příští rok jej má dublinský arcibiskup Diarmud Martin vysvětit na kněze.
 

Papež na Dni modlitby za mír: Žízeň po míru se dnes stala naléhavým vzýváním Boha

Assisi. 1. „Na kříži – stromu života – se zlo mění v dobro“ - rozjímal Petrův nástupce na ekumenické modlitbě s představiteli křesťanských společenství v bazilice sv. Františka z Assisi.
2. „Svatý je pouze mír, nikdy válka“ – řekl papež na setkání s náboženskými představiteli na prostranství před bazilikou.
3. Společný apel 500 náboženských představitelů za mír.

Papež František se dnes opětovně, již potřetí během svého pontifikátu, vrátil do Assisi, aby se zúčastnil ekumenické modlitby a mezináboženského setkání, které uzavřelo několikadenní shromáždění náboženských představitelů z celého světa. Psal se 27. říjen 1986, když sv. Jan Pavel II. pozval do rodiště sv. Františka představitele různých náboženství k vícehlasé modlitbě za mír. Tehdy se jich sešla více než stovka, dnes, po třicetileté pouti organizované komunitou Sant´Egidio, se k dialogu a společné modlitbě přihlásilo více než pět set náboženských představitelů z celého světa. Petrův nástupce předznamenal svou cestu již při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty, když v homilii odsoudil idolatrii války, vyzval k pokání a modlitbě za mír, která nemá být jen vnějškovým představením.

Vrtulník s vatikánskou delegací přistál krátce po jedenácté hodině na sportovním stadionu v Assisi, kde Svatého otce vřele přivítali místní věřící a biskup Domenico Sorrentino. První zastávkou byl františkánský konvent, kde papeže přijal jeho kustód, o. Mauro Gambetti. Římský biskup zde pozdravil konstantinopolského ekumenického patriarchu Bartoloměje I., canterburského arcibiskupa a primase anglikánské církve Justina Welbyho, syrsko-pravoslavného patriarchu Efréma II., vrchního římského rabína Riccarda Di Segniho a vícerektora káhirské univerzity Al-Azhar, prof. Abbase Shumana. Spolu se zakladatelem komunity Sant´Egidio, prof. Andreou Riccardim, se pak všichni vydali do ambitu Sixta IV., kde papež jednotlivě a osobně pozdravil představitele světových církví a náboženství, státu a kultury. Byli přítomni také biskupové umbrijského kraje a skupina válečných uprchlíků, o které se stará komunita Sant´Egidio. Dvanáct z nich se pak účastnilo následného společného oběda, během kterého předseda římské komunity, dr. Marco Impagliazzo, připomenul dvacáté páté výročí patriarchátu Bartoloměje I. (byl intronizován 2.11.1991).

První odpolední hodiny papežova programu patřily soukromým audiencím se zmíněnými představiteli křesťanských církví, polským sociologem Zygmutem Baumanem, rabínem Davidem Rosenem a předsedou Rady indonéských ulema, tedy islámských učenců, prof. Dinem Syamsuddinem. Od čtyř hodin odpoledne souběžně probíhala na různých místech Assisi modlitba za mír, vedená podle jednotlivých náboženských tradic.

ad 1. V dolní bazilice sv. Františka se shromáždili představitelé křesťanských církví a společenství ke společné ekumenické modlitbě, během které zazněla jména všech zemí ve válečném stavu, přičemž za každou z nich byla zapálena svíce. Papež pronesl meditaci, inspirovanou mottem mezináboženského setkání: „Žízeň po míru“ a mimo jiné řekl:

»Láska není milovaná« – to byla skutečnost, která podle některých vyprávění zneklidňovala svatého Františka z Assisi. On se z lásky k trpícímu Pánu nestyděl naříkat a plakat nahlas (srov. Františkánské prameny, č.1413). Tatáž skutečnost by nám měla ležet na srdci, když rozjímáme o ukřižovaném Bohu žíznícím po lásce. Matka Tereza z Kalkaty chtěla, aby ve všech jejich komunitách byl v kapli poblíž kříže nápis „Žízním“. Její odpovědí, která tišila Ježíšovu žízeň po lásce, byla služba těm nejchudším z chudých. Pán totiž žízní po naší soucitné lásce a je potěšen, když se v jeho jménu skláníme k nouzi druhých. Na soudu nazve „požehnanými“ ty, kteří dali pít žíznícím a věnovali konkrétní lásku tomu, kdo byl v nouzi: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
Ježíšova slova nás interpelují, žádají přijetí srdcem a odpověď životem. V Jeho „Žízním“ můžeme vnímat hlas trpících, skrytý křik nevinných maličkých, kterým je upřeno světlo tohoto světa, úpěnlivá prosba chudých a těch, co nejvíce potřebují mír. O mír žadoní oběti válek, znečišťujících národy nenávistí a zemi zbraněmi; žadoní naši bratři a sestry, kteří žijí pod hrozbou bombardování anebo jsou nuceni opouštět domov a migrovat do neznáma, připraveni o všechno. To všechno jsou bratři a sestry Ukřižovaného, maličcí Jeho království, raněné a vyprahlé údy Jeho těla. Mají žízeň. Často jim je však - stejně jako Ježíšovi - podáván trpký ocet odmítnutí. Kdo jim naslouchá? Kdo má starost jim odpovědět? Příliš často narážejí na ohlušující mlčení lhostejnosti, sobectví rozmrzelých a neúčast těch, kdo jejich křik o pomoc umlčují tak snadno, jako se přepíná televizní kanál.
Před ukřižovaným Kristem, „Boží mocí a Boží moudrostí“ (1
Kor 1,24), jsme my křesťané povoláni rozjímat o tajemství nemilované Lásky a zahrnovat svět milosrdenstvím. Na kříži, stromu života, je zlo proměněno v dobro. Také my, učedníci Ukřižovaného, jsme povoláni být „stromy života“, které absorbují nečistotu lhostejnosti a vracejí světu kyslík lásky. Z Kristova boku vyšla voda, symbol Ducha, který dává život (srov. Jan 19,34); tak ať z nás vychází soucit se všemi, kdo dnes žízní.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy meditace v bazilice sv. Františka z Assisi ZDE

ad 2. Shromážděním všech náboženských představitelů na prostranství před bazilikou sv. Františka z Assisi dnešní mezináboženské setkání vyvrcholilo. Byl přijat společný apel za mír, který náboženští představitelé předali přítomným dětem, jež výzvu doručí hlavám států. Kromě jiných řečníků, promluvila také křesťanská učitelka z Aleppa, Tamar Mikalliová, ekumenický patriarcha Bartoloměj, izraelský rabín Brodman, patriarcha japonského buddhismu tendai, Koei Morikawa, a zástupce indonéského islámu Din Syamsuddin.
Papež František v závěrečné promluvě mimo jiné řekl:

Naše náboženské tradice jsou různé. Rozdílnost však pro nás není důvodem ke konfliktu, polemice či chladnému odstupu. Nemodlili jsme se dnes jedni proti druhým, jako se to v dějinách někdy stávalo. Aniž bychom upadali do synkretismu či relativismu, modlili jsme se jeden vedle druhého a jeden za druhého. Svatý Jan Pavel II. právě na tomto místě řekl: „Snad nikdy tak jako nyní se v dějinách lidstva neprojevila jako pro všechny evidentní vnitřní souvislost mezi autentickým náboženským postojem a velkým dobrem, kterým je mír“ (Promluva k náboženským představitelům, 27. října 1986 v Assisi). Pokračujeme v cestě započaté před třiceti lety v Assisi, kde žije památka onoho Božího muže míru, jakým byl sv. František, „ještě jednou, shromážděni společně na tomto místě, potvrzujeme, že kdo užívá náboženství k podněcování násilí, protiřečí jeho nejautentičtějšímu a nejhlubšímu východisku.“ (Promluva k náboženským představitelům, Assisi, 24. ledna 2002), že žádná forma násilí nepředstavuje „pravou povahu náboženství. Naopak je jeho travestií a přispívá k jeho zničení“ (Benedikt XVI., Promluva v Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě, Assisi, 27. října 2011). Neúnavně budeme opakovat, že Boží jméno nikdy nemůže ospravedlnit násilí. Svatý je pouze mír, nikdy válka!

Promluvu pak Petrův nástupce uzavřel:

My nyní zde, společně a v míru, věříme a doufáme v bratrský svět. Přejeme si, aby se muži a ženy různých náboženství na všech místech scházeli a vytvářeli svornost, zejména tam, kde jsou konflikty. Naší budoucností je společný život. Proto jsme povoláni osvobodit se od těžkých břemen nedůvěry, fundamentalismů a nenávisti. Věřící mají být tvůrci pokoje ve vzývání Boha i v práci pro člověka! A na nás, jako náboženských představitelích, spočívá úkol být pevnými mosty dialogu a tvůrčími zprostředkovateli míru. Obracíme se také k těm, kdo mají nejvyšší odpovědnost ve službě lidem, ke státním představitelům, aby neustávali v hledání a prosazování cest pokoje, hleděli za partikulární zájmy přítomné chvíle. Kéž nezůstane nevyslyšen Boží apel na svědomí, volání chudých po míru a oprávněná očekávání mladých generací. Před třiceti lety sv. Jan Pavel II. na tomto místě řekl: „Mír je staveniště otevřené pro všechny, nikoli pouze pro odborníky, učence a stratégy. Odpovědnost za mír je univerzální“ (Jan Pavel II., Promluva v Dolní bazilice sv. Františka, 27. října 1986). Bratři a sestry, přijímáme tuto odpovědnost a znovu dnes stvrzujeme svým „ano“, že chceme společně budovat mír, který chce Bůh a po němž žízní lidstvo.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka k náboženským představitelům je ZDE

ad 3. Přibližně 500 náboženských představitelů podepsalo Apel za mír, jehož plné znění přinášíme:

Jsme mužové a ženy různých náboženství, kteří se jako poutníci sešli ve městě svatého Františka. Zde se před třiceti lety, roku 1986, na pozvání papeže Jana Pavla II., shromáždili náboženští představitelé z celého světa, aby vůbec poprvé velice aktivně a slavnostně potvrdili nerozlučné pouto mezi velkým dobrem, jakým je mír, a ryzím náboženským postojem. Od oné historické události se odvíjí dlouhá pouť, která již prošla četnými světovými městy, zapojila mnohé věřící do dialogu a modlitby za mír, spojila je, aniž by je směšovala, čímž dala zrod pevným mezináboženským přátelstvím a uhasila nemálo konfliktů. To je duch, který nás prostupuje: uskutečňovat setkání v dialogu, postavit se jakékoli formě násilí a zneužívání náboženství k ospravedlňování válek a terorismu. Navzdory tomu bylo v minulých letech ještě mnoho národů bolestně zraňováno válkou. Nikoli pokaždé se dospělo k poznání, že válka svět zhoršuje a že za sebou zanechává dědictví bolesti a nenávisti. Ve válce prohrávají všichni, včetně vítězů.

Obrátili jsme se k Bohu s modlitbou, aby světu daroval pokoj. Uznáváme, že je nezbytné se za mír trvale modlit, protože modlitba chrání svět a prosvětluje jej. Pokoj je Božím jménem. Kdo se dovolává Božího jména, aby ospravedlnil terorismus, násilí a válku, nekráčí Jeho cestou. Válka ve jménu náboženství se stává válkou proti samotnému náboženství. S pevným přesvědčením proto zdůrazňujeme, že násilí a terorismus jsou pravým opakem skutečného náboženského ducha.

Naslouchali jsme hlasu chudých, dětí, mladých generací, žen a mnoha bratrů a sester, kteří trpí válkou. Spolu s nimi důrazně říkáme: Ne válce! Kéž bolestný nářek tolika nevinných nezůstane nevyslyšen! Snažně žádáme státní představitele nesoucí zodpovědnost, aby byly zmařeny důvody vedoucí k válkám: lačnost po moci a penězích, chtivost obchodníků se zbraněmi, partikulární zájmy, pomsta za věci minulé. Ať vzroste konkrétní úsilí o odstranění příčin, které podmiňují konflikty: situace chudoby, nespravedlnosti a nerovnosti, zneužívání lidského života a pohrdání jím.

Kéž konečně nastane nový čas, ve kterém se globalizovaný svět stane rodinou národů. Ať se promění ve skutek naše zodpovědnost za budování pravého míru, který by dbal na ryzí potřeby lidí a národů, spoluprací předcházel konfliktům, přemáhal nenávist a překonával bariéry setkáním a dialogem. Když se dialog stává skutečnou praxí, není nic ztraceno. Nic není nemožné, když se k Bohu obracíme v modlitbě. Všichni mohou být tvůrci míru – z Assisi znovu s přesvědčením potvrzujeme své úsilí stávat se jimi s Boží pomocí, společně se všemi muži a ženami dobré vůle.

Po skončení závěrečného shromáždění náboženských představitelů se papež vydal opět vrtulníkem na zpáteční cestu do Říma.

Střípky dojmů z XVI.ročníku pěší poutě na Velehrad z pohledu úplného nováčka

 

Motto: Radost pro všechen lid Lk2,10

Milosrdenství a milosrdné skutky

Když mi v červnu zavolal otec Jaroslav, zdali bych neměl zájem zúčastnit se pěší poutě z Vranova nad Dyjí na Velehrad, byla to pro mě výzva. Jsem schopen, i když mi na krk dýchá sedmý křížek, ujít v šesti dnech skoro 160 kilometrů? Bylo lákavé zažít něco nového, utéci všedním starostem a věnovat své myšlenky jen Pánu a jeho matce Panně Marii. A tak jsme v pondělí 22. srpna po ranní mši svaté vyrazili směr Vranov nad Dyjí. Jelo nás nakonec šest, takže to byl docela problém se do auta i s celou naší bagáží vměstnat. Ve Vranově se nás sešlo celkem 46 (z toho 5 kněží a jeden chlapec na invalidním vozíku). Po úvodní mši svaté dostali nováčci (a tedy i já) na krk malý dřevěný křížek, zasloužilí poutníci měli kříže větší. Po nezbytném poučení o bezpečnosti a desateru poutníka pouť začala. Hned zpočátku mě překvapila její bezvadná organizace, bylo také vidět že mnozí poutníci jsou již zkušení a nejdou poprvé. Měli jsme dokonce i tři regulovčíky, kteří organizovali dopravu a usměrňovali auta. Šlo se opravdu svižně, a tak těch 18 kilometrů z první etapy vesele utíkalo. Do kroku jsme si zpívali písně z poutnického zpěvníku, který jsme dostali, hudbu střídala modlitba. Přenosný amplion zajišťoval, že jsme se mohli růženec modlit společně i za pochodu a v tak hojném počtu. V Citonicích u kostela nás čekala první zastávka. Přivítal nás místní pan farář, pozval k prohlídce kostela a k občerstvení. Bylo opravdu bohaté – stoly se prohýbaly pod pekáči buchet, koláči, ovocem a láhvemi s pitím. Po posilnění a poděkování jsme se vydali dál. Asi dva kilometry před Znojmem jsme odbočili na polní panelovou cestu a bylo zle. Ozvalo se mi koleno v mládí zraněné při bruslení, a tak jsem byl nakonec první, kdo využil služeb doprovodného vozidla. Večer už bylo jasné, že další den pěšky nevyrazím, proto jsem rád přijal nabídku otce Jaroslava stát se šoférem jeho vozu. Ráno, když  jsme po ranní modlitbě všichni prošli Branou milosrdenství, jsem tedy nastoupil službu. Tím jsem se stal součástí té organizace, kterou jsem už od začátku tak obdivoval. Najednou jsem viděl to nesmírné úsilí,  které se za bezchybným fungováním celé pouti ukrývalo. Poutníky bylo třeba v pravidelných intervalech zásobovat kaloriemi a pitím a vzhledem k tomu, že ze Znojma nás vyrazilo už přes sto, byla to občas docela fuška. Skládám poklonu manželům Vlčkovým, kteří ač jsou oba částečně invalidní, s naší ochotnou , ale někdy nezkušenou pomocí vždy všechno stihli připravit včas. A když přece jen zbylo trochu času, šli jsme poutníkům naproti, abychom si tu neopakovatelnou atmosféru  mohli alespoň na chvíli vychutnat i my. Na sklonku druhého dne jsme společně dorazili do Miroslavi – v nohách měli poutníci dalších asi 33 kilometrů. Ve středu vedla cesta z Miroslavi přes Hrušovany u Brna, kde je moderní nový kostel, jehož základy posvětil sám Sv. otec Jan Pavel II. při své návštěvě v Česku. Večer jsme nocovali v Blučině, kde se k nám přidali poutníci z Brna a pestrobarevný had se tak opět rozrostl. Cestou při jedné občerstvovací zastávce, kterou nám připravili zaměstnanci jedné zemědělské farmy, mne čekalo další překvapení, neboť tradice vyžadovala, aby se na tomto místě všichni poutníci společně zvážili na nákladní váze. Docílili jsme neuvěřitelné váhy 8200 kilogramů! Ve čtvrtek jsme vyrazili z Blučiny do Věteřova přes poutní místo Žarošice, kde nám za zvuků zvonů přišel naproti místní pan farář i se svým kaplanem – novoknězem. Zde jsme se všichni pomodlili před další Branou milosrdenství a po modlitbě v nádherném chrámu Páně jsme dostali novokněžské požehnání. Po dalším opravdu vydatném pohoštění jsme vyrazili dál a končili ve Věteřově na večerní mši svaté po ujití asi 36 kilometrů. V pátek nás čekala asi nejnáročnější etapa – skoro 40 kilometrů z Věteřova do Buchlovic a část z nás šla dokonce ještě dál až do Tupes, které jsou od Velehradu vzdálené opravdu už jen co by kamenem dohodil. Cestou do Tupes jsme ještě vystoupali na horu Klimentek, což je důležité křesťanské místo na Moravě. Bylo totiž svědkem příchodu a pobytu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří zde prý také založili školu a ukryli ostatky papeže - svatého Klimenta. Místní kostel byl pak zničen za husitských válek. Kaplička na vršku byla vystavěna roku 1965 místo staré kaple z roku 1880 a svépomocí místních farníků pak roku 1985 přibyla ještě zvonička. Pod horou jsme se ještě zastavili u  pramene svatého Gorazda, kde vytéká opravdu výborná voda. To už jsme se ale blížili ke konci pátečního putování. V sobotu celá pouť vyvrcholila. Poutníci, kteří předešlého dne dorazili jen do Buchlovic, se s námi spojili v Tupesích a společně  s místními farníky (šly celé rodiny i s dětmi na kočárku) jsme vyšli směr Velehrad. To už nás bylo asi 220. Před Velehradem je vystavěn kříž poutníků, kde jsme se všichni pomodlili a většina poutníků odsud pokračovala dál bosky. Na Velehradě nás opět slavně vítaly zvony a čekala nás společná modlitba před třetí Branou milosrdenství. V nádherné katedrále potom obnova zasvěcení národa Panně Marii a několik poutníků také slavnostně vstoupilo do Společenství čistých srdcí. Mnoho poutnic ještě dozdobilo oltář lučními květy natrhanými cestou. V 11.30 pak začala mše svatá, která byla nádherným zakončením celého našeho putování. Odpoledne jsme se pak ještě společně pomodlili a poslechli si přednášku o páteru Stojanovi a potom už přišel čas rozloučení s ostatními poutníky - voláním za rok nashledanou. Co říci závěrem? Pouť byla ideální příležitost přemýšlet o Pánu Bohu i o sobě. Byla to změna, na kterou se nedá zapomenout. Poznal jsem, že všechny oběti, puchýře a nepohodlí, které je člověk ochoten obětovat  Pánu Bohu, jsou velkou milostí a požehnáním. Že Boží milosrdenství není jen cosi vzdáleného, ale že je velmi skutečné a přítomné i mezi námi. Cítil jsem dojetí, když jsem viděl, jak jsou lidé, kteří nás hostili, rádi, že nám mohou pomoci a jediné, čím jsme jim jejich štědrost mohli alespoň trochu oplatit byla modlitba za ně a jejich blízké. Zaujalo a obohatilo mě také krásné společenství, které po cestě vzniklo a v souvislosti s tím mě napadlo i pár krátkých veršů.

Chodím po moravské zemi

a nějak dobře u srdce je mi.

Všude vlídné přijetí

až mám v očích slzy dojetí.

Modlitba a píseň nás po cestě provází,

a s nimi kilometry lehčeji odchází.

Poutník (už ne nováček) Jirka z Miličína

PS: Nepůjdete příští rok také?

Papež se setkal s fotbalisty

Vatikán. Papež František dnes v Klementinském sále apoštolského paláce přijal fotbalisty římského klubu AS Roma a buenosaireského klubu San Lorenzo, kteří se zítra večer utkají v přátelském zápase na olympijském stadionu. Výtěžek ze vstupného poputuje obyvatelům postiženým zemětřesením ve střední Itálii. Dnešní setkání bylo neformální, bez slavnostních promluv. Přítomné byly italské fotbalové hvězdy Totti, Spaletti a také všichni argentinští fotbalisté hrající za římské kluby. Zítřejší přátelské utkání římského klubu s buenoaireským mužstvem, jehož sympatizantem byl kdysi také Jorge Mario Bergoglio, je součástí tzv. Slavnosti rodiny, kterou zorganizoval zmíněný římský klub v rámci Svatého roku milosrdenství. Setkání fotbalistů s papežem Františkem uvedl arcibiskup Rino Fisichella, předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, který připomněl charitativní účel akce. Papež v krátké promluvě srdečně poděkoval za konkrétní gesto solidarity s těmi, kdo strádají v důsledku zemětřesení, a osobně pak každého fotbalistu pozdravil a vyměnil s nimi pár slov. Ti potom papeži darovali zvláštní dres s oficiálním logem Svatého roku Milosrdenství, klubovým znakem a samozřejmě s číslem 1. Papež přijal dres s nelíčenou radostí, podepsal jej a dal do dražby, jejíž výtěžek bude rovněž určen obyvatelům z oblasti postižené zemětřesením. Zítřejší podvečerní přátelské fotbalové utkání uzavře den nabitý bohatým programem určeným pro rodiny s dětmi v prostorách římského Olympijského stadionu.

Papež se setkal s podnikatelem Markem Zuckerbergem

Vatikán. Ředitel tiskového střediska Svatého stolce Greg Burke oznámil, že papež František se dnes setkal se zakladatelem internetové sociální sítě Facebook. Mark Zuckerberg přišel spolu se svou manželkou Priscillou Chan. „Mluvilo se o tom, jak používat komunikační technologie k odstranění chudoby, jak povzbudit kulturu setkávání a šířit poselství naděje zejména lidem v nesnázích“ – tolik vatikánské tiskové sdělení.

Podle údajů z letošního roku má zmíněná sociální síť na celém světě jednu miliardu 650 milionů uživatelů, kteří se na přihlašují alespoň jednou za měsíc. Denně ji používá 1 miliarda 90 milionů lidí. Například Itálii, kde žije necelých šedesát milionů lidí, má Facebook 28 milionů uživatelů. V České republice je to přibližně polovina obyvatel.

Papež František, jak známo, nepoužívá kompjuter, což – jak jednou žertovně komentoval - je „hrozná ostuda“. Ze sociálních sítí je přítomen, avšak pouze prostřednictvím svých spolupracovníků pouze na Twitteru, kde má na 30 milionů „virtuálních přátel“ (follovers), a od letošního roku je také na Instagramu, nikoli však na Facebooku. Několikrát však jako papež již použil digitálních techonologií Google, Hangouts k videokonferencím, pořádaným nadací Scholas Occurentes.
V letošním poselství ke dni sdělovacích prostředků (22. ledna) papež František píše: „Nikoli technologie určuje, zda je komunikace autentická, či ne, ale srdce člověka a jeho způsobilost dobře používat prostředky, které jsou mu k dispozici.“

Internetový podnikatel ze Spojených států amerických, jehož majetek podle magazínu Forbes činí 45 miliard dolarů, informoval o svém setkání s papežem na svém Facebookovém účtu: „Priscilla a já – napsal Mark Zuckerberg – jsme měli tu čest setkat se s papežem Františkem ve Vatikánu. Řekli jsme mu, že obdivujeme jeho poselství milosrdenství a jemnocitu a způsob, jakým dokáže komunikovat s lidmi jakékoli víry na celém světě.“ Zuckerberg a papež František – čteme na Facebookovém účtu amerického podnikatele – diskutovali „také o tom, že je důležité umožnit lidem, aby mohli být ve spojení zejména v těch částech světa, kde není přístup k internetu.“ Zuckerberg daroval papeži model letadla na sluneční energii – Aquila – který zprostředkovává přístup na internet právě v těch lokalitách, kde neexistuje internetové spojení. „Bylo to setkání – píše Mark Zuckerberg o dnešním rozhovoru s papežem Františkem – na které nikdy nezapomeneme. Mohli jsme pocítit jeho vřelost a laskavost i to, že se hluboce stará o to, jak pomáhat druhým lidem.“

XVI. pěší pouť na Velehrad - pátek

XVI. pátek Už je za námi poslední dlouhý den pěší pouti. Z Věteřova nás dnes vyrazilo 109. Jak den šel dál a kdo dorazil na Klimentek první, si můžete přečíst v následujícím článku.

V 6:30 jsme se shromáždili před školou ve Věteřově. Po rozloučení s paní starostkou jsme se vydali do polí. Cesta vedla mezi (a také po) kopcích, a tak jsme se mohli kochat nádherou zdejší krajiny. Po zastávce v Bukovanech, kde jsme měli krátkou adoraci s litaniemi k Panně Marii a přestávce na hřišti, jsme se vydali do buchlovských kopců.

Pod horou sv. Klimenta jsme se také krátce zastavili a hned vyrazili na Klimentek, abychom tam byli co nejdříve. A co se nestalo. Když první poutníci z našeho proudu vcházeli nahoru, poutníci z velkomeziříčska také právě vcházeli. Takže pro letošní rok to je remíza.

Po uvítání a společné modlitbě jsme opět vyrazili na cestu. Les nás chránil před rozehřátým sluníčkem, až jsme po 17. h dorazili do Buchlovic a někteří do Tupes.

XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek


XVI. pátek

 

Polský národ se vyznačuje pamětí                                                                                    27.7.2016

Promluva papeže Františka na uvítanou, Krakov

Pane prezidente,
Vážení státní představitelé,
Vážení členové diplomatického sboru,
Vaše Magnificence páni rektoři,
Dámy a pánové,

Uctivě zdravím pana prezidenta a děkuji mu za velkorysé přijetí i za zdvořilá slova. Těší mne, že mohu pozdravit vážené členy vlády a parlamentu, univerzitní rektory, zástupce kraje a města stejně jako členy diplomatického sboru a další státní představitele. Navštěvuji vůbec poprvé středovýchodní Evropu a jsem rád, že mohu začít od Polska, které počítá mezi své syny nezapomenutelného sv. Jana Pavla II., jemuž vděčíme za ideu a podporu Světových dní mládeže. Rád mluvil o Evropě, která dýchá dvěma plícemi – sen nového evropského humanismu je sycen kreativním a harmonickým dechem obou těchto plící a společnou civilizací, jejíž kořeny nejpevněji tkví v křesťanství.

Polský národ se vyznačuje pamětí. U Jana Pavla II. mne vždy ohromoval výrazný smysl pro dějiny. Když mluvil o národech, vycházel z jejich dějin, aby vynikly poklady jejich lidství a duchovnosti. Vědomí vlastní totožnosti, nezatížené komplexy nadřazenosti, je nezbytné pro organizaci národního společenství na základech jeho lidského, sociálního, politického, ekonomického a náboženského bohatství. Podněcuje tak vznik společnosti a kultury, které uchovávají věrnost tradici a zároveň se otevírají obnově a budoucnosti. V této perspektivě jste v nedávné době slavili 1050. výročí křtu Polska. Byl to jistě silný okamžik národní jednoty, který potvrdil, že svornost – byť v názorové různosti – je bezpečnou cestou k dosažení obecného dobra celého polského národa.

Také prospěšná spolupráce v mezinárodní oblasti a vzájemné uznání dozrávají tehdy, když jsme si vědomi vlastní identity a identity druhého a když je ctíme. Dialog nemůže existovat, pokud každý nevychází ze své vlastní identity. Ve všedním životě každého jedince, a stejně tak každé společnosti, však existují dva druhy paměti – dobrá a špatná, pozitivní a negativní. Dobrou paměť nám Bible ukazuje v Magnificat, Mariině zpěvu, který chválí Pána a jeho dílo spásy. Negativní paměť naopak udržuje zrak mysli a srdce zaujatě upřený na zlo, zejména na to, kterého se dopustili druzí. Při pohledu na vaše nedávné dějiny děkuji Bohu, že jste dokázali upřednostnit dobrou paměť – kupříkladu když jste slavili padesát let odpuštění, vzájemně nabídnutého a přijatého mezi polským a německým episkopátem po druhé světové válce. Tato iniciativa, která se zpočátku týkala pouze církevních společenství, vyvolala také nezvratný společenský, politický, kulturní a náboženský proces a změnila tak dějiny dvoustranných vztahů. V tomto ohledu připomeňme také společné prohlášení polské katolické církve a moskevské pravoslavné církve – tento čin zahájil proces sblížení a bratrství nejenom mezi dvěma církvemi, ale také mezi dvěma národy.

Ušlechtilý polský národ tak ukazuje, jak dávat růst dobré paměti a vést k úpadku onu špatnou. Vyžaduje to pevnou naději a důvěru v Toho, kdo řídí osudy národů, otevírá uzamčené brány, proměňuje nesnáze v příležitosti a vytváří nové scénáře tam, kde se to zdálo nemožné. Polské dějiny právě něco takového dosvědčují – po bouřích a temnotách se vašemu národu navrátila důstojnost, aby mohl zpívat jako Židé po návratu z Babylónie: „Byli jsme jako ve snách. […] naše ústa byla plná smíchu a náš jazyk plný jásotu“ (Žl 126,1-2). Vědomí vykonané cesty a radost z dosažených cílů dodávají sílu a vyrovnanost k nakládání s výzvami dneška. Jejich řešení si vyžaduje odvahu pravdy a trvalé etické úsilí, aby rozhodovací a výkonné procesy stejně jako mezilidské vztahy vždy respektovaly lidskou důstojnost. Týká se to každé oblasti lidské činnosti, včetně hospodářství, vztahu k životnímu prostředí a způsobu, jakým přistupujeme ke složitému migračnímu fenoménu.

Posledně jmenovaný jev si žádá ještě větší přídavek moudrosti a milosrdenství, abychom překonávali strach a uskutečňovali větší dobro. Je zapotřebí zjistit, jaké příčiny vedou k emigraci z Polska, a ulehčit návrat těm lidem, kteří si ho přejí. Současně je nezbytná ochota k přijetí těch, kteří prchají před válkami a hladem, solidarita s těmi, kterým jsou upírána základní práva, včetně práva na svobodné a bezpečné vyznávání víry. Na mezinárodní rovině je zároveň nutné naléhat na spolupráci a součinnost s cílem nalézt řešení konfliktů a válek, které mnoho lidí donutily k odchodu z domovů a vlasti. Jde o to, učinit co možná nejvíce, aby se zmírnilo utrpení těchto lidí, aniž bychom polevili v práci, která se rozumně a trvale zasazuje o spravedlnost a mír a ve skutcích dosvědčuje lidské i křesťanské hodnoty.

Zvu polský národ, aby ve světle své tisícileté historie pohlížel s nadějí do budoucnosti a na otázky, se kterými se musí vyrovnávat. Takovýto přístup navodí atmosféru vzájemné úcty mezi různými složkami společnosti a pozitivní konfrontaci mezi zastánci různých postojů. Kromě toho vytváří lepší podmínky k občanskému, hospodářskému a dokonce demografickému růstu, neboť sytí důvěru ve skutečnost, že svým dětem nabízíme lepší život. Naši potomci se nebudou muset jenom potýkat s problémy, nýbrž se budou radovat z krásy stvoření, z dobra, které dokážeme vykonat a šířit, z naděje, kterou jim dovedeme darovat. Sama sociální politika na podporu rodiny, základního jádra společnosti, která pomáhá nejslabším a nejchudším rodinám a podporuje je v zodpovědném přijetí života, takto nabyde ještě větší účinnosti. Život vždy zasluhuje přijetí a obranu – tyto dva přístupy musí jít ruku v ruce od početí do přirozené smrti. Všichni jsme povoláni, abychom životu projevovali úctu a pečovali o něj. Státu, církvi a společnosti na druhé straně přísluší, aby poskytovaly doprovod a konkrétní pomoc každému, kdo by se ocitl v těžké situaci, aby dítě nebylo nikdy vnímáno jako zátěž, nýbrž jako dar, a aby nejslabší a nejchudší lidé nebyli opuštěni.

Pane prezidente,

Polský národ se může spoléhat na spolupráci katolické církve, jako tomu bylo během celých jeho dlouhých dějin, aby ve světle křesťanských principů, ze kterých čerpá podnět a které ztvárnily dějiny a identitu Polska, dokázal za změněných historických okolností pokračovat v cestě, věren svým nejlepším tradicím a pln důvěry a naděje, a to i v obtížných chvílích.

Opětovně vyjadřuji svou vděčnost a přeji vám i každému z přítomných klidnou a prospěšnou službu obecnému dobru.

Kéž Panna Maria Čenstochovská žehná Polsku a chrání jej!

Matka Boží není panovnicí, ani protagonistkou                                                               28.7.2016

Homilie papeže Františka při mši sv., Jasná Hora - Čenstochová

Z dnešních liturgických čtení vyplývá jakési božské vlákno, které prostupuje lidskými dějinami a utváří dějiny spásy.

Apoštol Pavel k nám promlouvá o velkém Božím plánu: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy“ (Gal 4,4). Dějiny nám nicméně praví, že lidstvo nebylo nijak zvlášť dobře připraveno, a ani tehdejší doba nebyla obdobím stability a pokoje: nebyl to „zlatý věk“. Světová scéna si tedy příchod Boha nezasloužila, ba ani „vlastní ho nepřijali“ (Jan 1,11). Plnost času byla darem milosti: Bůh naplnil náš čas svým překypujícím milosrdenstvím, z čisté lásky dal času plnost.

Nejvíce zaráží, jak se tento příchod Boha v dějinách uskutečnil: „narozením ze ženy“. Žádný triumfální vstup, žádná velkolepá manifestace Všemohoucího. Neukazuje se jako oslepující slunce, nýbrž přichází na svět tím nejjednodušším způsobem, jako dítě z matky, stylem, o kterém mluví Písmo: jako déšť na zem (srov. Iz 55,10), jako nejmenší ze semen, které klíčí a roste (srov. Mk 4,31-32). Takto, na rozdíl od našeho očekávání a možná i přání, Boží království nyní stejně jako tehdy „nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat“ (Lk 17,20), nýbrž v maličkosti, v pokoře.

Dnešní evangelium navazuje na toto vlákno, které jemně prostupuje dějinami: od plnosti času přecházíme ke „třetímu dni“ Ježíšovy veřejné služby (srov. Jan 2,1) a ke zvěstování „hodiny“ spásy (srov. 4). Čas se krátí a Bůh se vždycky projevuje v maličkosti. Tak nastává „počátek znamení, která Ježíš učinil“ (v. 11) v galilejské Káně. Není to okázalé gesto učiněné před zástupy, ani zásah řešící ožehavou politickou záležitost jakou byla podřízenost lidu římskému impériu. Nastává však v maličké vesnici jednoduchým zázrakem, který rozradostní svatebčany mladé, zcela anonymní rodiny. A přece je voda proměněná ve víno velkým znamením, protože nám zjevuje snubní tvář Boha, který s námi usedá ke stolu, spřádá sny a vytváří s námi společenství. Říká nám, že Pán si nezachovává odstup, nýbrž je blízký a konkrétní, je mezi námi a stará se o nás, aniž by rozhodoval místo nás a aniž by řešil mocenské záležitosti. Raději se totiž nechá obsáhnout tím, co je maličké, na rozdíl od člověka, který má tendenci chtít stále něco většího. Být přitahováni mocí, velikostí a viditelností je tragicky lidské a je to velké pokušení, které se chce vetřít všude. Darovat se druhým, anulovat odstup, přebývat v maličkosti a konkrétně spočinout ve všednosti – to je znamenitě božské.

Bůh nás tedy zachraňuje tím, že se stává maličkým, blízkým a konkrétním. Bůh se především činí maličkým. Pán „tichý a pokorný srdcem“ (Mt 11,29) preferuje maličké, kterým je zjeveno Boží království (Mt 11,25). Oni jsou v jeho očích velcí a k nim obrací svůj zrak (srov. Iz 66,2). Je si oblíbil, protože odporují „pýše života“, která je ze světa (srov.1 Jan 2,16). Maličcí mluví stejnou řečí: pokornou láskou, která osvobozuje. Proto volá jednoduché a ochotné lidi, aby byli jeho mluvčími, a jim svěřuje, aby zjevili Jeho jméno a tajemství Jeho srdce. Pomysleme na spousty synů a dcer vašeho lidu: na mučedníky, kteří dali zazářit nezměrné síle evangelia, na obyčejné a přece mimořádné lidi, kteří uměli dosvědčovat Pánovu lásku uprostřed velkých zkoušek, na mírné a silné hlasatele Milosrdenství jako svatý Jan Pavel II. a svatá Faustýna. Prostřednictvím těchto „přívodů“ své lásky obdaroval Pán nedocenitelnými dary celou církev a celé lidstvo. A je příznačné, že toto výročí křtu vašeho lidu spadá právě do Svatého roku Milosrdenství.

Bůh je blízký, Jeho království se přiblížilo (srov. Mk 1,15). Pán si nepřeje být obávaným jako mocný a odtažitý panovník, nechce zůstávat na trůnu v nebi nebo v učebnicích historie, ale rád vstupuje do našich každodenních záležitostí, aby s námi putoval. Pomyslíme-li na dar více než tisíce let kypících vírou, je především krásné děkovat Bohu, který putoval s vaším lidem, bral jej za ruku jako tatínek dítě a provázel v mnoha situacích. K tomu jsme také jako církev vždycky povoláni, totiž naslouchat, zapojovat se a stávat se bližními, sdílet radosti a námahy lidí, aby tak evangelium bylo předáno co nejdůsledněji a přineslo co nejvíce plodů: pozitivním vyzařováním a transparentností života.

Bůh je konkrétní. Z dnešních čtení vysvítá, že veškeré Boží počínání je konkrétní: božská Moudrost „jedná jako stavitel“ a „hraje si“ (srov. 8,30), Slovo se stává tělem pod zákonem, narodí se z matky, má přátele a účastní se slavnosti: věčnost se sdílí tím, že tráví čas s lidmi a v konkrétních situacích. Také vaše dějiny, prostoupené evangeliem, křížem a věrností církvi jsou svědkem rozšíření pravé víry, předávané v rodinách, z otce na syna a především od maminek a babiček, kterým je třeba hodně děkovat. Obzvláště jste se mohli rukama dotýkat konkrétní a prozřetelné něhy oné Matky všech, kterou jsem přišel uctít jako poutník a kterou jsme v Žalmu zdravili jako „chloubu našeho lidu“ (Jdt 15,9).

Právě na ni hledíme my, kteří jsme se zde shromáždili. Maria plně odpovídá Pánu. Božské vlákno se tak v dějinách splétá s tím mariánským. Existuje-li nějaká lidská sláva, nějaká naše zásluha na plnosti času, pak je to Ona. Ona je prostorem, jehož svoboda byla uchráněna před zlem a ve kterém se zaskvěl Bůh; Ona je žebříkem, po kterém Bůh sestoupil až k nám, aby se stal bližním a konkrétním; Ona je nejjasnějším znamením plnosti času.

V Mariině životě obdivujeme onu maličkost oblíbenou Bohem, který „shlédl na svou nepatrnou služebnici“ a „ponížené povýšil“ (Lk 1,48.52). Tak se mu v ní zalíbilo, že si od ní nechal utkat tělo, takže se Panna stala Boží Rodičkou, jak praví starobylý hymnus, který po staletí zpíváte. Vám, kteří k ní nepřetržitě přicházíte do této duchovní metropole svojí země, ať vám nadále ukazuje cestu a pomáhá vám v životě splétat pokornou a prostou tkaninu evangelia.

V Káně jako tady na Jasné Hoře nám Maria nabízí svoji blízkost, pomáhá nám objevovat to, co chybí k plnosti života. Činí tak nyní stejně jako tehdy: s pečlivostí Matky, přítomností a dobrou radou jako ta, která odmítá bezohlednou rezolutnost a plíživou kritiku. Jako Matka rodiny nás chce opatrovat společně, všechny společně. Váš lid během své pouti prošel v jednotě mnoha těžkými momenty. Matka, silná u paty kříže a ustavičně na modlitbách spolu s učedníky v očekávání Ducha svatého, ať vám vnukne touhu překonat pochybení a zranění minulosti a vytvářet společenství se všemi, uvnitř i navenek, aniž byste podlehli pokušení izolovat se nebo vnucovat.

Matka Boží dala v Káně najevo značnou konkrétnost. Je Matkou, která si bere k srdci problémy a zasahuje, dovede postřehnout obtížné chvíle a vyřešit je diskrétně, účinně a rázně. Není panovnicí, ani protagonistkou, nýbrž Matkou a služebnicí. Prosme ji o milost osvojit si její vnímavost, její fantazii ve službě tomu, kdo je v nouzi, krásu života daného druhým bez výhod a třídění. Ona, příčina naší radosti, která nese pokoj tam, kde se rozmnožil hřích, a do vřavy dějin, ať nám vyprosí hojnost Ducha, abychom byli služebníky dobrými a věrnými.

Na její přímluvu ať nastane plnost času také pro nás. Přechod mezi tím, co je před, a co je po Kristu, je málo platný, pokud zůstane jenom datem v historických análech. Kéž se ve všech a v každém uskuteční vnitřní přechod, Pascha srdce směrem k božskému stylu vtěleného Marií: jednat v maličkosti a zblízka provázet srdcem prostým a otevřeným.

Pane, uchvať nás dobrodružstvím svého milosrdenství!                                                            28.7.2016

Promluva papeže při vítání účastníků SDM, Błonia - Krakov

Drazí mladí, dobré odpoledne.

Konečně se setkáváme! Díky za toto vřelé přijetí. Děkuji kardinálu Dziwiszovi, biskupům, kněžím, řeholníkům, seminaristům, laikům a všem, kdo vás provázejí. Díky těm, kdo nám umožnili, abychom tady dnes mohli být, a přičinili se o to, abychom mohli slavit víru. Dnes všichni společně slavíme víru.

V tomto rodném kraji svatého Jana Pavla II. bych chtěl poděkovat zvláště jemu, který tato setkání vysnil a dal k nim podnět. Provází nás z nebe svým pohledem na množství mladých lidí, kteří z tak odlišných národů, kultur a jazyků přišli z jediného důvodu: aby slavili, že mezi námi je živý Ježíš. Rozumíte? Slavit živého Ježíše mezi námi. A říci, že je Živý, znamená obnovit naši touhu Jej následovat a tímto následováním Ježíše horlivě žít. Co je lepší příležitostí k obnově přátelství s Ježíšem než posílení přátelství mezi vámi! Jak lépe posílit naše přátelství s Ježíšem než sdílet jej s ostatními! Jak lépe zakusit radost evangelia než ochotou sdílet Jeho dobrou zvěst v bolestných a obtížných situacích!

Ježíš je Ten, kdo nás svolal na tento třicátý první Světový den mládeže a kdo nám praví: “Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství” (Mt 5,7). Blahoslavení jsou ti, kdo dovedou odpustit, mít soucitné srdce a dávat ze sebe druhým to nejlepší, nikoli to, co zbyde, ale to nejlepší.

Drazí mladí, Polsko, tato ušlechtilá země je v těchto dnech svátečně vystrojena. Polsko má v těchto dnech věcně mladou tvář Milosrdenství. Z této země spolu s vámi a také ve spojení s mnoha mladými, kteří zde dnes nemohou být, ale sledují nás pomocí sdělovacích prostředků, uděláme všichni společně z tohoto dne vskutku jubilejní slavnost Svatého roku Milosrdenství.

Během let, která jsem prožil jako biskup, jsem se naučil jedno – naučil jsem se víc věcí, ale o jedné vám chci říci. Není nic krásnějšího než rozjímat o přáních, úsilí, nadšení a energii, s nimiž tolik mladých lidí prožívá svůj život. A odkud tato krása přichází? Když se Ježíš dotkne srdcí chlapců a děvčat, jsou schopni opravdu velkolepých činů. Je povzbuzující vnímat, jak sdílejí svoje sny, svoje otázky a svoji touhu postavit se proti těm, kdo říkají, že věci nelze měnit. To jsou ti, kterým říkám kvietisté a kteří tvrdí: „Nedá se nic změnit“. Mladí však mají sílu se jim postavit! Někteří si tím však nejsou jisti. Zeptám se vás tedy a vy odpovězte: Je možné věci změnit? – Není slyšet! (přítomní volají „ano“). Je to dar z nebe vidět mnohé vás, kteří se svým tázáním snažíte, aby se věci změnily. Je krásné a těší mne u srdce, když vidím vaši vitalitu. Církev – a řekl bych víc – svět na vás dnes hledí a chce se od vás učit obnovovat svoji důvěru v Otcovo Milosrdenství, které má stále mladou tvář a nepřestává nás vybízet k účasti na Jeho království. Království radosti, království trvalého štěstí, království, které nás stále nese vpřed a dává nám sílu měnit věci. A abych nezapomněl, zeptám se ještě jednou: Je možné věci měnit? (odpovídají „ano“). Souhlas!

Znám nadšení, které vkládáte do svého poslání, a dovolím si opakovat: milosrdenství má vždycky mladou tvář. Slitovné srdce má totiž odvahu vzdát se pohodlí; slitovné srdce dovede být útočištěm těch, kdo nikdy neměli domov anebo jej ztratili, umí vytvářet prostředí domova a rodiny pro ty, kdo museli emigrovat, je schopno něhy a soucitu. Slitovné srdce se umí rozdělit o chléb s tím, kdo hladoví, slitovné srdce se otevírá, aby přijalo uprchlíka a migranta. Vyslovit milosrdenství spolu s vámi znamená vyjádřit příležitost, zítřek, závazek, důvěru, otevřenost, pohostinnost, soucit a snění. A vy umíte snít? (odpovídají „ano“). Je-li srdce otevřené a schopné snít, pak je místo pro milosrdenství, je místo pro pohlazení těch, kdo trpí, a je možné stát po boku těch, kteří nemají v srdci pokoj, chybí to nezbytné pro život anebo jim chybí to nejkrásnější: víra. Milosrdenství. Řekněme společně toto slovo: Milosrdenství. Všichni. (odpovídají „milosrdenství“) Ještě jednou (odpovídají „milosrdenství“)! A ještě jednou (odpovídají „milosrdenství“). Ještě jednou, aby svět slyšel (odpovídají „milosrdenství“)!

Chci se vám svěřit ještě s jednou věcí, kterou jsem se v těchto dnech naučil. Nechci nikoho urazit. Bolí mne, když potkám mladé lidi, kteří vypadají jako předčasní „důchodci“. To mne bolí. Mladí, kteří vypadají, že šli do penze ve 23, 24, 25 letech. To mne bolí. Dělá mi starost, když vidím mladé lidi, kteří rezignovali ještě před začátkem boje, vzdali se, aniž by se pustili do hry. Bolí mne, když vidím, že kráčejí se smutnou tváří jako by jejich život neměl smysl. Takoví mladí lidé jsou bytostně znudění... a nudní. Tíží nás a současně interpeluje, když vidíme mladé, kteří se vrhají do „víru“ života či iluzí, ubírají se temnými stezkami, za což pak draze platí. Pomyslete na mnohé mladé, které znáte a kteří si zvolili tuto cestu. Nutí to k zamyšlení, když vidíš mládež, která ztrácí krásné roky svého života a svoji energii tím, že vyhledává prodavače falešných iluzí (v mé vlasti bychom řekli prodavače dýmu), kteří vás okrádají o to, co je ve vás nejlepší. To mne bolí. Jsem si jist, že dnes mezi vámi nikdo takový není, ale chci vám říci, že existuje mnoho penzionovaných mladých, kteří vzdávají bez boje, vrhají se do víru falešných iluzí a končí v nicotě.

Proto jsme se, drazí mladí, sešli, abychom si vzájemně pomáhali, poněvadž si nechceme dát ukrást to, co je v nás nejlepší, nechceme si dát ukrást energii, radost a sny falešnými iluzemi.

Drazí přátelé, ptám se vás: přejete si žít v onom odcizujícím „víru“ anebo vnímat sílu, která vám dává život a naplňuje vás? Odcizující vír anebo síla milosti? Co chcete: odcizující vír anebo sílu plnosti? Co chcete? (odpovídají „sílu“). Není dobře slyšet. (znovu hlasitěji odpovídají „sílu“). Naplnění a novou životní sílu nedá žádná věc či předmět, nýbrž živá osoba jménem Ježíš Kristus. Potlesk pro Pána! (aplaus) Zeptám se vás: Je možné koupit Ježíše Krista? (odpovídají „ne“). Prodává se Ježíš Kristus v obchodech? (odpovídají „ne“) Ježíš Kristus je dar, Otcův dar, dar našeho Otce. Kdo je Ježíš Kristus? Všichni: Ježíš Kristus je dar! Všichni: (odpovídají „Ježíš Kristus je dar“). Je to Otcův dar. Ježíš Kristus je ten, který dává životu nadšení; Ježíš Kristus je ten, který vás vede, abychom se nespokojovali s málem a dávali ze sebe to nejlepší; Ježíš Kristus nás provokuje, vybízí a pomáhá nám povstat pokaždé, když už jsme připustili porážku. Ježíš Kristus nás vybízí hledět vzhůru a vznešeně snít. Někdo mi může říci: „Ale, otče, je moc těžké vznešeně snít a je velice těžké stoupat stále vzhůdru. Otče, já jsem slabý, padám, snažím se, ale často padám dolů.“ Horalé, když stoupají do hor, zpívají jednu hezkou píseň, která říká: »V umění stoupat není nejdůležitější nepadnout, nýbrž nezůstat ležet na zemi«. Jsi-li slabý a padneš, pohlédni trochu vzhůru a uvidíš podanou ruku Ježíše, který říká: »Vstaň a pojď se mnou!« - „A když to udělám znovu?“ Také. „A když to udělám znovu?“ Také. Petr se jednou Pána zeptal: »Kolikrát, Pane, snad sedmdesát sedmkrát?«. Ježíšova ruka je vždycky natažena, aby pozvedla, když jsme padli. Rozumíte? (odpovídají „anoooo“).

V evangeliu jsme slyšeli, jak se Ježíš cestou do Jeruzaléma zastavil v domě Marty, Marie a Lazara, kteří Jej přijmou. Vejde k nim do domu, aby se u nich zdržel; dvě ženy přijmou toho, o kterém vědí, že je schopen dojetí. Mnohá zaneprázdněnost nás vede k tomu, abychom byli jako Marta: aktivní, roztěkaní, stále v poklusu tam či onam... ale často jsme také jako Marie: před krásnou krajinou nebo videem, které nám pošle přítel z mobilu, zastavíme se, reflektujeme a nasloucháme. Během těchto Světových dnů mládeže chce Ježíš vstoupit do našeho domu, do tvého domu, mého domu do srdce každého z nás. Ježíš vidí naše starosti a naše pachtění, jako u Marty... a očekává, že mu budeme naslouchat jako Marie a uprostřed veškerého dění se odvážíme svěřit se Jemu. Kéž jsou to Ježíšovy dny, věnované Jeho naslouchání a přijímání těch, se kterými sdílíme dům, ulici, skupinu či školu.

A kdo přijímá Ježíše, učí se mít rád jako Ježíš. On se nás ptá, zda chceme plnost života. A já se vás v Jeho jménu ptám: Chceš plný život? Chceš? Chcete plný život? (odpovídají „ano“). Začni od teďka tím, že se necháš dojmout! Štěstí totiž klíčí a ústí v milosrdenství. Jeho odpovědí, Jeho pozváním, Jeho výzvou a dobrodružstvím je milosrdenství, které má vždycky mladou tvář jako Marie z Betánie, sedící u Ježíšových nohou, jako učednice, která Mu ráda naslouchá, protože ví, že v Něm je pokoj. Jako tvář Marie z Nazareta, která svým přitakáním byla stržena dobrodružstvím milosrdenství, budou ji blahoslavit všechna pokolení a všichni ji nazýváme Matkou Milosrdenství. Všichni společně ji vzývejme: Maria Matko Milosrdenství. Všichni (odpovídají): Maria Matko Milosrdenství.

Nyní tedy všichni společně prosme Pána – každý ať ve svém srdci mlčky opakuje: Pane, uchvať nás dobrodružstvím svého milosrdenství! Uchvať nás dobrodružstvím stavění mostů a boření zdí (ohrad a drátěných plotů); uchvať nás dobrodružstvím péče o chudého, který je sám a opuštěn a nenachází již smysl svého života. Přiměj nás doprovázet ty, kteří tě neznají, a říkat jim pozvolna a s plným respektem tvoje jméno a důvod, proč věřím. Pobídni nás jako Marii z Betánie, abychom naslouchali těm, kterým nerozumíme a kteří přicházejí z jiných kultur, národů a těch, kterých se obáváme, protože si myslíme, že nám mohou ublížit. Učiň ať obrátíme svůj pohled jako Marie z Nazaretu s Alžbětou k našim starým lidem, našim prarodičům, abychom se od nich učili moudrosti. Mluvíte se svými babičkami a dědečky? Vyhledávejte svoje prarodiče. Mají životní zkušenosti a řeknou vám věci, které pohnou vaším srdcem.

Tady jsme, Pane! Pošli nás dělit se o Tvoji milosrdnou Lásku. Chceme Tě v tento Světový den mládeže přijmout, chceme potvrdit, že život je plný, je-li prožíván z hlediska milosrdenství, které je tím nejlepším a nejsladším údělem, jenž nám nebude nikdy odňat. Amen.

Jediná cesta, která vítězí nad hříchem, zlem a smrtí                                                      29.7.2016

Promluva papeže při pobožnosti Křížové cesty, Błonia - Krakov

 „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst,
měl jsem žízeň, a dali jste mi napít;
byl jsem na cestě a ujali jste mě,
byl jsem nahý, a oblékli jste mě,
byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.
“ (Mt 25,35-36).

Tato Ježíšova slova jsou odpovědí na otázku, která v našich myslích a srdcích zní nezřídka: „Kde je Bůh?“. Kde je Bůh, je-li ve světě zlo, existují-li hladoví, žíznící, bezdomovci, uprchlíci a utečenci? Kde je Bůh, když nevinní lidé umírají násilím, terorismem a válkami? Kde je Bůh, když nelítostné choroby lámou životní a citové vazby? Nebo když jsou děti zneužívány a ponižovány a trpí vážnými patologiemi? Kde je Bůh ve vztahu k těm, kdo strádají na duši a trápí je pochybnosti? Existují otázky, na které lidské odpovědi neexistují. Můžeme jenom hledět na Ježíše a ptát se Jej. A Ježíšova odpověď zní: „Bůh je v nich“. Ježíš je v nich, trpí v nich a je s každým hluboce sjednocen. Je s nimi sjednocen natolik, že tvoří takřka „jedno tělo“.

Ježíš sám se rozhodl sjednotit se s těmito našimi bratry a sestrami zkoušenými bolestí a úzkostmi a vydal se bolestnou cestou na Kalvárii. Zemřel na kříži, odevzdává se do rukou Otce a s oddanou láskou nese na sobě a v sobě morální a duchovní rány celého lidstva. Objetím dřeva kříže Ježíš objímá nahotu a hlad, žízeň a samotu, bolest a smrt mužů a žen všech dob. Tento večer Ježíš a my spolu s ním objímáme s obzvláštní láskou naše syrské bratry prchající před válkou. Srdečně je zdravíme a s bratrskými sympatiemi přijímáme.

Rozjímáním Křížové cesty jsme objevovali smysluplnost připodobnění se Jemu za pomoci čtrnácti skutků milosrdenství. Ony nám pomáhají otevřít se Božímu milosrdenství, prosit o milost chápat, že bez milosrdenství člověk nemůže nic, bez milosrdenství já, ty a my všichni nemůžeme dělat nic. Podívejme se nejprve na sedm skutků tělesného milosrdenství: dát najíst hladovému, dát napít žíznivému, obléci neoděného, poskytnout přístřeší pocestnému, navštěvovat nemocné a vězněné, pohřbívat mrtvé. Zadarmo jsme dostali, zadarmo dávejme. Jsme povoláni sloužit ukřižovanému Ježíši v každém člověku, který je odsunut na okraj, dotknout se Jeho požehnaného těla v tom, kdo je odepsaný, má hlad, žízeň, je neoděn, vězněn, nemocen, nezaměstnán, pronásledován, je uprchlíkem a migrantem. Tam nacházíme našeho Boha, tam se dotýkáme Pána. Řekl nám to sám Ježíš, když vysvětloval, podle jakého „protokolu“ budeme souzeni, a že cokoli činíme tomu nejmenšímu z našich bratří, činíme Jemu (srov. Mt 25,31-46).

Po skutcích tělesného milosrdenství následují skutky duchovního milosrdenství: radit váhajícím, učit nevědomé, napomínat hříšníky, potěšovat zarmoucené, odpouštět urážky, trpělivě snášet protivné lidi, modlit se k Bohu za živé i zemřelé. Postoj k marginalizovanému, který je zraněn na těle, a postoj k hříšníkovi, který je raněn na duši, vyjevuje věrohodnost nás křesťanů.

Lidstvo dnes potřebuje muže a ženy a zejména mladé jako jste vy, kteří nechtějí žít svůj život polovičatě, nýbrž mladé lidi, kteří jsou připraveni vydat svůj život v nezištné službě nejchudším a nejslabším bratřím, v následování Krista, který sám sebe daroval pro naši spásu. Na zlo, utrpení a hřích může Ježíšův učedník odpovědět jedině sebedarováním, včetně darování vlastního života podle Kristova vzoru – takový je postoj služby. Pokud někdo, kdo se nazývá křesťanem, nežije, aby sloužil, pak neslouží životu. A svým životem zapírá Ježíše Krista.

Tento večer, drazí mladí, vás Pán zve, abyste se stali protagonisty ve službě; chce z vás učinit konkrétní odpověď na potřeby a utrpení lidstva; chce, abyste byli znamením Jeho milosrdné lásky pro naši dobu! Ke splnění tohoto poslání vám ukazuje cestu osobního závazku a sebeobětování – je to cesta kříže. Cesta kříže je cestou štěstí z následování Krista až na dno v často dramatických okolnostech každodenního života; je to cesta, která se neobává neúspěchů, marginalizace či samoty, protože dává lidskému srdci Ježíšovu plnost. Cesta kříže je cestou života a Božího stylu, kterým Ježíš umožňuje kráčet po stezkách občas rozdělené, nespravedlivé a zkažené společnosti.

Cesta kříže není nějaký sadomasochistický zvyk. Cesta kříže je jediná, která vítězí nad hříchem, zlem a smrtí, poněvadž ústí do zářivé radosti Kristova vzkříšení a otevírá obzory nového a plného života. Je to cesta naděje a budoucnosti. Kdo se jí ubírá velkodušně a s vírou, dává lidstvu naději a budoucnost. A já bych rád, abyste byli rozsévači naděje.

Drazí mladí, onoho Velkého pátku se mnozí učedníci vrátili domů zarmouceni, jiní raději odešli na venkov, aby zapomněli na kříž. Zeptám se vás na něco a je na každém z vás, abyste si na tu otázku odpověděli v tichu svého vlastního srdce: Jak se chcete dnes večer vrátit do svých domovů a míst svého pobytu? Jak se chcete vrátit dnes večer, abyste se setkali se sebou? Svět na nás hledí a je na každém z vás, abyste se s touto otázkou vyrovnali.

Pán žehnej vašim snům!                                                                            30.7.2016

Promluva papeže na modlitební vigilii Světového setkání mládeže, Krakov.

Drazí mladí,

Je krásné být tady s vámi na této modlitební vigilii.

Rand nás v závěru svého odvážného a dojemného svědectví o něco žádala. Řekla nám: „Upřímně vás prosím, abyste se modlili za moji milovanou vlast.“ Příběh poznamenaný válkou, bolestí a ztrátou se končí takovouto prosbou. Co je lepší než začít naši vigilii modlitbou?

Přicházíme z různých částí světa, kontinentů, zemí, jazyků, kultur a národů. Jsme „syny“ národů, které spolu možná vedou diskusi kvůli různým konfliktům nebo jsou přímo ve válce. Jiní přicházíme ze zemí, které mohou být v „míru“, nevedou válečné konflikty a kde mnoho bolestných věcí, které se ve světě dějí, tvoří pouze náplň zpráv a tisku. Jsme si však vědomi jedné skutečnosti: dnes a tady pro nás, kdo přicházíme z různých částí světa, bolest a válka, kterou mnozí mladí zakoušejí, už pro nás nejsou něčím anonymním, nejsou už pouhou zprávou z tisku, mají jméno, tvář, dějiny a blízkost. Válka v Sýrii je dnes bolestí a utrpením lidí, mnoha mladých jako je odvážná Rand, jež je tady mezi námi a žádá nás o modlitbu za svoji milovanou vlast.

Jsou situace, které se nám mohou zdát vzdáleny, dokud s nimi nějakým způsobem nepřijdeme do styku. Jsou skutečnosti, které nechápame, protože je vidíme pouze skrze monitor (mobilu či komputeru). Když jsme však v kontaktu s životem, s konkrétními životy, které už nejsou medializovány na obrazovkách, pak se nám stane něco silného, všichni cítíme pozvání připojit se k volání: „Dost bylo zapomenutých měst“, jak říká Rand; nikdy už nesmí dojít k tomu, aby bratři „obklíčeni smrtí a zabíjením“ cítili, že jim nikdo nepomůže. Drazí přátelé, zvu vás ke společné modlitbě za mnohé trpící oběti války, která probíhá v dnešním světě, abychom jednou provždy pochopili, že nic neospravedlňuje prolití krve bratra a že není nic cennějšího než člověk, kterého máme před sebou. A při této prosbě o modlitbu chci poděkovat také vám, Natalie a Migueli, za to, že jste se s námi podělili o svoje zápasy, o svoje vnitřní války. Dali jste nám poznat svoje zápasy a ukázali, jak jste je překonali. Jste živým znamením toho, co v nás způsobuje milosrdenství.

Nezačneme nyní proti někomu křičet, nepustíme se do hádky, nechceme ničit, nechceme inzultovat. Nechceme přemáhat nenávist větší nenávistí, přemáhat násilí větším násilím a teror ještě větším terorem. Naše odpověď tomuto světu, který je ve válce, se nazývá bratrství, nazývá se společenství, nazývá se rodina. Slavíme skutečnost, že přicházíme z různých kultur a spojujeme se v modlitbě. Naším nejlepším slovem, naší nejlepší promluvou je společná modlitba. Ztišme se a modleme se, předložme Bohu svědectví těchto přátel, ztotožněme se s těmi, pro něž je „rodina neexistující pojem a domov pouhým místem, kde se spí a jí“, anebo s těmi, kteří žijí ve strachu, že je vlastní chyby a hříchy definitivně vyřadí. Předložme v Boží přítomnosti svoje „války“ a zápasy, které si každý nese ve svém srdci.

(TICHO)

Když jsme se modlili, vybavil se mi obraz apoštolů v den Letnic. Scéna, která nám může pomoci chápat všechno to, o čem Bůh sní, že se to uskuteční v našem životě, v nás a s námi. Toho dne byli učedníci ze strachu za zavřenými dveřmi. Cítili se ohroženi okolím, které je pronásledovalo, nutilo je přebývat v malé místnosti, drželo je v nehybnosti a ochromovalo. Ovládla je bázeň. Za této situace došlo k něčemu senzačnímu, něčemu velkolepému. Sestoupil Duch svatý a jazyky jako z ohně spočinuly na každém z nich a přiměly je účastnit se dobrodružství, o kterém se jim nesnilo. Tak dochází ke změně!

Slyšeli jsme tři svědectví; dotkli jsme se svými srdci jejich příběhů, jejich životů. Viděli jsme, jak stejně jako apoštolové prožívali podobné chvíle a zakusili momenty, kdy byli naplněni strachem a kdy se zdálo, že se všechno zhroutí. Strach a úzkost, která se rodí z vědomí, že když někdo vyjde z domu, nemusí se už setkat se svými drahými; strach, že nepocítí, že je ceněn a milován, strach, že nebude mít další příležitost. Sdíleli s námi stejnou zkušenost, kterou učinili apoštolové, zakusili strach, který vede do jediného. Kam? Do uzavřenosti. A když se strach zahnízdí v uzavřenosti, provází jej vždycky jako „dvojče“ sestra paralýza, pocit ochromení. Pocit, že na tomto světě, v našich městech a v našich společenstvích už není prostor k růstu, snění, tvořivosti, vyhlížení k obzorům a v posledku vlastně k životu, je tím nejhorším, co se v životě může přihodit, zvláště u mladých. Ochromení nás připravuje o chuť těšit se ze setkání a přátelství, o chuť společného snění a putování s ostatními. Vzdaluje nás od druhých, brání nám podat si ruce, jak jsme viděli v jedné z provedených scének.

V životě však existuje jiné a ještě nebezpečnější ochromení, které se těžko identifikuje a obtížně jej rozpoznáváme. S oblibou jej nazývám paralýza a vzniká, když se směšuje štěstí a pohovka! Ano, je to víra, že ke štěstí potřebujeme dobrou pohovku, která nám umožní spočinout v pohodlí, klidu a zajištěnosti. Takovou tu moderní pohovku, které dnes existují, poskytují uspávající masáž, zajišťují klid a umožňují přenést se do světa videoher a trávit hodiny před komputerem. Pohovka proti každému typu bolesti a bázně. Pohovka, která nás uzavírá doma bez námahy a starostí. Štěstí pohovky je pravděpodobně onou tichou paralýzou, která nás může zničit nejvíc, protože pozvolna, aniž si to uvědomíme, usínáme, jsme rozespalí a omámení, zatímco druzí, kteří jsou možná živější, ale nikoli lepší, rozhodují o naší budoucnosti. Pro mnohé je určitě snadnější a výhodnější mít ospalou a omámenou mládež, která zaměňuje štěstí s pohovkou; mnohým se to zdá vhodnější než mít čipernou mládež, která touží odpovědět Božímu snu a všem touhám srdce. Ptám se vás: chcete být ospalí a omámení? (odpovídají: Ne) Chcete být svobodní? (odpovídají: Ano) Chcete být svěží? (odpovídají: Ano) Chcete zápasit o svoji budoucnost? (odpovídají: Ano) Nezdá se mi, že jste o tom moc přesvědčeni? (křičí: Ano)

Pravda je však jiná, drazí mladí, nepřišli jsme na svět „vegetovat“, mít se pohodlně a dělat ze života pohovku, která nás uspává. Naopak, přišli jsme kvůli něčemu jinému. Abychom zanechali stopu. Je velice smutné projít životem a nezanechat žádnou stopu. Když ale volíme pohodlí tím, že zaměňujeme štěstí za spotřebu, pak cena, kterou zaplatíme, je velmi, ale velmi vysoká: ztrácíme svobodu. Ztrácíme svobodu. Taková je cena. Je mnoho lidí, kteří chtějí, aby mládež nebyla svobodná; je mnoho lidí, kteří vás nemají rádi a chtějí vás omámit, uspat, chtějí, abyste nebyli svobodní. To ne! Musíme bránit naši svobodu!

Právě v tom spočívá obrovská paralýza, když si začneme myslet, že štěstí je synonymem pohodlí a že být šťastným znamená trávit život spaním či narkotizací a že jediným způsobem, jak být šťastným, je být omámeným. Je jisté, že drogy škodí, ale existují mnohé jiné společensky akceptované drogy, které nás zotročují více. Jedny i druhé z nás svlékají naše největší dobro: svobodu. Vysvlékáme se ze svobody.

Přátelé, Ježíš je Pán rizika, onoho neustálého „víc a dál“. Ježíš není Pán komfortu, bezpečí a pohodlí. K následování Krista je zapotřebí dávky odvahy, je třeba se rozhodnout vyměnit pohovku za pár bot, které ti pomohou kráčet po cestách, o kterých se ti nikdy nesnilo, ani jsi na ně nepomyslel, po cestách, které mohou otevřít nové obzory, schopné vzbuzovat radost, onu radost, která se rodí z Boží lásky, radost, kterou ti v srdci zanechává každé gesto a každý projev milosrdenství. Jít po cestách následování „bláznovství“ našeho Boha, který nás učí, abychom mu šli vstříc v hladovějícím, žíznícím, neoděném, nemocném, v příteli, který dopadl zle, v uvězněném, uprchlíkovi, migrantovi a v bližním, který je osamocen. Jít cestami našeho Boha, který nás zve, abychom byli politickými aktéry, myslícími lidmi a sociálními hybateli. Podněcuje nás, abychom vymýšleli solidárnější ekonomiku. Ve všech prostředích, kde se nacházíte, nás Boží láska zve, abychom šířili dobrou zvěst a činili ze svého života dar určený Bohu i ostatním lidem. A to znamená být odvážní, to znamená být svobodní.

Mohli byste mi říci: Otče, ale to není pro všechny, to je pouze pro pár vyvolených! Ano, a těmi vyvolenými jsou ti, kdo jsou ochotni sdílet svůj život s ostatními. Stejně jako Duch svatý proměnil srdce učedníků v den Letnic, učinil tak také s našimi přáteli, kteří se s námi podělili o svá svědectví. Použijí tvá slova, Migueli. Řekl jsi nám, že den, kdy ti v (hnutí – pozn.překl.) Fazenda svěřili odpovědnost za chod domu, začal jsi chápat, že od tebe Bůh něco chce. Tak začala změna.

Toto je tajemství, drazí přátelé: všichni jsme voláni ke zkušenosti. Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Bůh přichází otevřít všechno to, co tě uzavírá. Zve tě, abys snil, chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Tak je to: pokud ze sebe nedáš to nejlepší, svět nebude jiný. To je výzva.

Doba, kterou dnes prožíváme, nepotřebuje pohovkovou mládež, nýbrž mládež, která už má obuté boty nebo spíše pohorky. Přijímá pouze hráče základní sestavy, nepotřebuje náhradníky. Dnešní svět vás žádá, abyste byli protagonisty dějin, protože život je krásný vždycky, když jej chceme žít, vždycky když chceme zanechat stopu. Dnešní dějiny nás žádají, abychom bránili svoji důstojnost a nenechávali o naší budoucnosti rozhodovat druhé. Nikoli! My musíme rozhodovat o své budoucnosti, vy o svojí budoucnosti! Pán chce stejně jako o Letnicích učinit jeden ze svých největších zázraků, které můžeme zakusit: způsobit, aby se tvoje ruce, moje ruce a naše ruce proměnily ve znamení pokoje, společenství a stvoření. Chce tvoje ruce, aby dále vytvářel dnešní svět. Chce jej stavět s tebou. A co odpovíš ty? Co? Ano nebo ne? (odpovídají: Anoooo)

Řekneš mi: Otče, ale já jsem velmi omezen, jsem hříšník, co mohu dělat? Když nás Pán volá, nemyslí na to, co jsme a co jsme byli, na to, co jsme udělali či přestali dělat. Naopak: ve chvíli, kdy nás volá, dívá se na všechno to, co bychom mohli dělat, na veškerou lásku, kterou jsme schopni prokazovat. On sází na budoucnost, na zítřek. Ježíš tě promítá na obzor, nikdo do muzea.

Proto vás, přátelé, Ježíš zve; volá tě, abys v životě zanechal stopu, která poznamená dějiny, poznamená tvoje dějiny i dějiny mnohých.

Dnešní život nám říká, že je velmi snadné upřít pozornost na to, co nás dělí a rozděluje. Chtěli by, abychom si mysleli, že uzavřenost je ten nejlepší způsob, jak se chránit před tím, co nám škodí. My dospělí dnes potřebujeme vás, abyste nás učili - jako to činíte dnes - žít v různosti a dialogu, sdílet multikulturnost nikoli jako hrozbu, ale jako příležitost. Vy jste příležitost budoucnosti. Mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi! A všichni společně žádáme: vyžadujte od nás, abychom se ubírali cestami bratrství. Vy budete našimi soudci, pokud my zvolíme zdi, nepřátelství a válku. Budovat mosty. Potřebujeme se to naučit. Víte, jaký most je třeba postavit nejdřív? Most, který můžeme postavit tady a teď: podat si ruce, pomáhat si. Do toho, učiňte tak teď a tady tento prvotní most a podejte si ruce. Je to velký most bratrství. Kéž se jej naučí stavět mocní tohoto světa! Ne však kvůli fotografii, ale dalším vytvářením stále větších mostů. Kéž je tento lidský most zárodkem mnoha jiných; stopou.

Ježíš, který je cestou, tě dnes volá, abys zanechal stopu v dějinách. On, který je život, tě zve, abys v dějinách svých i mnoha jiných zanechal stopu plnou života. On, který je pravda, tě zve, abys opustil cesty separace, rozdělení a nesmyslu. Jsi pro? Co odpoví tvoje ruce a tvoje nohy Pánu, který je cesta, pravda a život? Jsi pro? (odpovídají: Ano). Pán žehnej vašim snům. Děkuji.

Paměť Boha není harddisk, nýbrž něžné srdce                                                    31.7.2016

Homilie papeže při mši svaté na závěr SDM, Krakov

Drazí mladí, přišli jste do Krakova, abyste se setkali s Ježíšem. A dnešní evangelium mluví právě o setkání Ježíše s jistým mužem, Zacheem v Jerichu (srov. Lk 19,1-10). Ježíš tam nejenom káže nebo někoho zdraví, ale – jak praví evangelista – prochází tímto městem (v.1). Jinými slovy, Ježíš si přeje přiblížit se životu každého z nás a projít naši cestu až do dna, aby se Jeho a náš život opravdu potkaly.

Tak došlo k tomu nejpřekvapivějšímu setkání, a to se Zacheem, vrchním celníkem, tedy výběrčím daní. Zacheus byl totiž bohatý spolupracovník nenáviděných římských okupantů, sdíral vlastní lid a byl z těch, kteří se pro svoji špatnou pověst nemohli k Mistrovi ani přiblížit. Avšak setkání s Ježíšem mu změnilo život, jako se stalo a denně se může stávat každému z nás. Zacheus však musel čelit určitým překážkám, aby se s Ježíšem setkal, nejméně třem, které mohou něco říci také nám.

První je malá postava: Zacheus nemohl Mistra spatřit, protože byl malý. Také dnes nám hrozí, že zůstaneme daleko od Ježíše, protože se necítíme na výši, protože o sobě máme nízké mínění. Je to nemalé pokušení, které se netýká pouze sebeúcty, ale také víry. Víra nám totiž říká, že se „nejen smíme nazývat Boží děti, ale že jimi také jsme“ (1 Jan 3,1): jsme stvořeni k Jeho obrazu; Ježíš na sebe vzal naše lidství a Jeho srdce se od nás nikdy neodloučí; Duch svatý si přeje přebývat mezi námi; jsme povoláni k věčné radosti s Bohem! Taková je naše „postava“, toto je naše duchovní identita: jsme milované děti Boha, navždy. Chápete tedy, že nepřijímat se, žít nespokojeni a myslet negativně znamená neuznat naši nejopravdovější identitu. Je to jako otočit se opačným směrem, když na mně chce Bůh spočinout zrakem, znamená to zhasit sen, který pro mne má. Bůh nás miluje takové, jací jsme, a žádný náš hřích, poklesek či pochybení nezmění jeho mínění. Pro Ježíše, jak ukazuje evangelium, není nikdo podřadný a vzdálený, nikdo není bezvýznamný, ale všichni jsme milovaní a důležití: jsi důležitý! A Bůh počítá s tebou, takovým jakým jsi, nikoli kvůli tomu, co máš. V jeho očích nemá žádnou cenu oděv, který nosíš, nebo mobil, který užíváš; nezajímá jej, zda jsi podle módy, zajímáš jej ty, takový jaký jsi. V jeho očích máš platnost a tvoje hodnota je nedocenitelná.

Když se nám v životě stane, že zamíříme dolů místo nahoru, může nám pomoci tato velká pravda: Bůh je v lásce věrný, ba dokonce umíněný. Pomůže nám pomyšlení, že nás má rád více než my sami sebe a že v nás věří víc než my sami v sebe, je vždycky naším „fandou“ jako ten nejneochvějnější z fanoušků. Vždycky nás očekává s nadějí, i když se uzavíráme do svého smutku neustálým přemítáním o utrpěných příkořích a o své minulosti. Oblíbit si smutek však není hodné našeho duchovního formátu! Je to přímo virus, který infikuje a zablokuje všechno, zavírá každé dveře, znemožňuje restartovat život, začít znovu. Bůh však umíněně doufá, vždycky věří, že můžeme povstat, a nerezignuje, když vidí, že jsme sklíčeni a bez radosti. Je smutné vidět někoho mladého bez radosti. Je užitečné každé ráno se modlit: „Pane, děkuji ti, že mne máš rád; jsem si jist, že mne máš rád, dej ať si zamiluji svůj život!“ Nikoli svá pochybení, která je třeba napravit, nýbrž život, který je velkým darem: je čas milovat a být milován.

Zacheus potkal na cestě k Ježíši druhou překážku: ochromující ostych. O tom jsme trochu mluvili včera večer. Můžeme si představit, co se dělo v Zacheově srdci než vylezl na onen fíkovník. Nastal pořádný boj: na jedné straně velká zvědavost, totiž poznat Ježíše; na druhé straně riziko děsné ostudy. Zacheus byla veřejná osoba; věděl, že když zkusí vylézt na strom, stane se on, šéf a mocný, ale velice nenáviděný muž, směšnou podívanou pro všechny. Překonal však ostych, protože Ježíšova přitažlivost byla větší. Když zakusíte, že je někdo natolik přitažlivý, že se do něho zamilujete, pak se snadno stane, že rádi děláte věci, které byste nikdy nedělali. K něčemu podobnému došlo v Zacheově srdci, když pocítil, že Ježíš je natolik důležitý, že by pro Něho učinil cokoliv, protože On byl jediný, kdo jej mohl vytáhnout z tekutých písků hříchu a nemilosti. Proto ochromující ostych nepřevážil: Zacheus – říká evangelium – „běžel napřed“, „vylezl“ a potom, když jej Ježíš zavolal, „rychle slezl“ (vv.4.6). Riskoval a vydal se všanc. A to je tajemství radosti i pro nás: nezhášet hezkou zvědavost, ale vydat se všanc, protože život netřeba zavírat do zásuvky. Na Ježíše nelze čekat vsedě se založenýma rukama. Tomu, který nám dává život, nelze odpovědět pouhou myšlenkou nebo „esemeskou“!

Drazí mladí, nestyďte se přinést mu do zpovědnice všechno, zvláště slabost, únavu a hříchy. On vás dokáže překvapit svým odpuštěním a svým pokojem. Nemějte strach mu přitakat vší silou svého srdce, velkodušně mu odpovědět a následovat jej! Nenechte si umrtvit duši. Vaším cílem ať je láska krásná, která vyžaduje také odříkání a mocné odmítnutí dopingu úspěchu za každou cenu a drogy smýšlení zaměřeného pouze na sebe a svoje pohodlí.

Kromě malé postavy a ochromujícího ostychu existuje třetí překážka, se kterou se Zacheus musel vyrovnat už nikoli v sobě, ale kolem sebe. Je to reptající zástup, který mu nejprve překážel a potom ho kritizoval: Ježíš prý neměl vstupovat do jeho domu, do domu hříšníka! Jak obtížné je přijmout Ježíše doopravdy, jak těžké je akceptovat „nekonečně milosrdného Boha“ (Ef 2,4). Budou vám moci bránit a snažit se vám namluvit, že Bůh je vzdálený, rigidní a málo vnímavý, dobrý vůči dobrým a zlý vůči zlým. Náš Otec však „dává vycházet slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,45) a pobízí nás k pravé odvaze, totiž abychom byli silnější než zlo tím, že budeme milovat všechny, dokonce i nepřátele. Budou se vám moci smát, protože věříte v tichou a pokornou sílu milosrdenství. Nemějte obavy a přemýšlejte o slovech těchto dnů: „Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství“ (Mt 5,7). Budou vás moci označovat za snílky, protože věříte v nové lidství, které nepřijímá nenávist mezi národy, nepovažuje státní hranice za bariéry a nesobecky a bez zášti střeží vlastní tradice. Neklesejte na mysli: svým úsměvem a svou otevřenou náručí hlásejte naději a buďte požehnáním jediné lidské rodiny, kterou tady tak dobře reprezentujete!

Zástup onoho dne Zachea soudil, shlížel na něho zvysoka. Ježíš však jednal opačně a „podíval se nahoru“ (v.5). Ježíšův zrak vidí za nedostatky a spatřuje člověka; nezastavuje se u minulého zla, nýbrž tuší budoucí dobro; nevzdává se před uzavřeností, ale hledá cestu jednoty a společenství; mezi všemi nezůstává u zdání, ale hledí do srdce. Ježíš hledí do našeho srdce, tvého i mého srdce. S tímto Ježíšovým pohledem můžete dát vyrůst jinému lidstvu, nečekat, až vám řeknou, že jste „dobří“, nýbrž usilovat o dobro kvůli dobru samému, spokojit se s čistým srdcem a mírumilovně bojovat za poctivost a spravedlnost. Nezastavujte se na povrchu věcí a nedůvěřujte mondénní liturgii zdání, nalíčení duše budícímu lepší vnějškový dojem. Dobře však instalujte to nejstabilnější připojení, totiž srdce vidoucí a neúnavně předávající dobro. A radost, kterou jste od Boha zadarmo dostali, prosím, zadarmo dávejte (srov. Mt 10,8), protože na ni čekají mnozí!

Slyšme na závěr Ježíšova slova adresovaná Zacheovi, jako by byla určena dnes každému z nás: „Pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě“ (v.5), otevři mi bránu svého srdce. Ježíš zve také tebe: „Dnes musím zůstat v tvém domě“. Mohli bychom říci, že Světový den mládeže začíná dnes a pokračuje zítra doma, protože tam se s tebou chce Ježíš od této chvíle setkávat. Pán nechce zůstat jenom v tomto krásném městě nebo v hezkých vzpomínkách, ale přeje si přijít do tvého domu, přebývat denně v tvém životě: studiu a pracovních začátcích, přátelství, citech, plánech a snech. Jak se těší z toho, když se Mu v modlitbě toto všechno přináší! Jak jen doufá v to, aby mezi všemi každodenními kontakty a chaty byla na prvním místě zlatá nit modlitby! Jak jen si přeje, aby Jeho Slovo promlouvalo do každého tvého dne a aby se Jeho evangelium stalo tvým a bylo ti „navigátorem“ na životních cestách!

Když tě žádá, aby směl vstoupit do tvého domu, jako to chtěl po Zacheovi, oslovuje tě jménem. Nás všechny volá jménem. Tvoje jméno je pro Něho cenné. Jméno Zacheus evokovalo v tehdejším jazyce paměť Boha. Důvěřujte paměti Boha: Jeho paměť není „harddisk“, který zaznamenává a archivuje všechna naše špatná data. Jeho pamětí je něžné srdce, které se raduje, když definitivně maže každou stopu naší špatnosti. Zkusme nyní také my napodobit věrnou paměť Boha a opatrovat dobro, které jsme obdrželi v těchto dnech. Mlčky vzpomínejme na toto setkání, opatrujme vzpomínku přítomnosti Boha a Jeho Slova, oživujme v sobě Ježíšův hlas, který nás volá jménem. Modleme se mlčky, pamatujme a děkujme Pánu, který nás tady chtěl mít a setkat se s námi.

Naplnili jste Krakov nakažlivým nadšením svojí víry                                                      31.7.2016

Promluva papeže před Angelus po mši sv. na SDM, Krakov

Drazí bratři a sestry,

na závěr této bohoslužby se s vámi všemi chci sjednotit v díkůvzdání Bohu, Otci nekonečného milosrdenství, protože nám dal prožít tento Světový den mládeže. Děkuji kardinálovi Dziwiszovi a kardinálovi Ryłkovi, neúnavným dělníkům tohoto dne, za jejich slova a především za práci a modlitbu, které vynaložili na přípravu této události; a děkuji všem, kteří spolupracovali na jejím zdárném průběhu. Nezměrné díky patří vám, drazí mladí! Naplnili jste Krakov nakažlivým nadšením svojí víry. Svatý Jan Pavel II. se v nebi radoval a bude vám pomáhat, abyste radost evangelia šířili všude.

V těchto dnech jsme zakusili krásu všeobecného bratrství v Kristu, který je středem a nadějí našeho života. Slyšeli jsme jeho hlas, hlas Dobrého pastýře, který je živý mezi námi. Promlouval k srdci každého z vás a obnovil vás svojí láskou, dal vám pocítit světlo svého odpuštění, sílu svojí milosti. Dal vám zakusit reálnost modlitby. Bylo to duchovní „okysličení“, abyste mohli žít a kráčet v milosrdenství, až se vrátíte do své vlasti a do svých společenství.

Tady vedle oltáře je obraz Panny Marie uctívaný svatým Janem Pavlem II. ze svatyně Kalvárie Zebrzydowskej. Naše Matka nás učí, jak může zkušenost žitá tady v Polsku přinášet plody; říká nám, abychom jednali jako ona: nepromarnili obdržený dar, ale opatrovali jej v srdci, aby vzklíčil a působením Ducha svatého přinesl plody. Takto bude moci každý z vás se svými omezeními i křehkostmi být svědkem Krista tam, kde žije, v rodině, ve farnosti, ve sdruženích a skupinkách, v prostředích studia, práce, služby a zábavy, kamkoli vás na vaší cestě zavede Prozřetelnost.

Boží Prozřetelnost nás vždycky předchází. Pomyslete, že rozhodla o tom, co bude další etapou velké pouti započaté roku 1985 svatým Janem Pavlem II.! A proto vám s radostí oznamuji, že příští Světový den mládeže - po dvou, které proběhnou na diecézní úrovni – se bude konat roku 2019 v Panamě.

Na přímluvu Panny Marie vzývejme Ducha svatého, aby osvítil a nesl putování mladých lidí v církvi a ve světě, abyste byli učedníky a svědky Božího Milosrdenství.

Jste naděje budoucnosti, ale pod dvěma podmínkami                                                    31.7.2016

Promluva papeže k dobrovolníkům a organizátorům SDM, Krakov

Drazí dobrovolníci,

Před zpáteční cestou do Říma jsem si přál setkat se s vámi a především každému z vás poděkovat za nasazení, velkodušnost a zanícenost, s níž jste doprovázeli tisíce mladých poutníků, sloužili jim a pomáhali jim. Díky za vaše svědecví víry, která v jednotě s vírou velkého množství mladých ze všech částí světa představuje velké znamení naděje pro církev i svět. Věnovali jste se jim z lásky ke Kristu a zakusili jste, jak krásné je zasadit se za vznešenou věc.... Napsal jsem tuto promluvu... (přechází na improvizaci - pozn.překl.) nevím, zda je hezká nebo ošklivá... má pět stran... je trochu nudná. Odevzdávám ji. Řekli mi, že mohu mluvit jakoukoli řečí, protože všichni máte simultánní překlad. Ano?? Mám mluvit španělsky. (odpovídají: ano). Příprava Světového dne mládeže je dobrodružstvím, znamená to pustit se za dobrodružstvím a dosáhnout cíle. Dosáhnout, sloužit, pracovat a potom se rozloučit. Nejprve dobrodružství, velkodušnost. Chci poděkovat vám všem, dobrovolníkům a sponzorům za všechno, co jste vykonali. Děkuji za hodiny modliteb, které jste vynaložili, neboť vím, že tento Světový den si vyžádal spoustu práce, ale také hodně modlitby. Děkuji volontérům, kteří věnovali čas modlitbě, že jsme mohli jít vpřed.

Děkuji kněžím, kteří vás provázeli; děkuji řeholnicím, které vás doprovázeli; zasvěceným osobám; a děkuji vám, kteří jste se pustili do tohoto dobroudružství s nadějí, že to dokážete a dosáhnete cíle.

Biskup (mons. Muskus – koordinátor organizačního výboru SDM - pozn.překl.) během své promluvy před chvílí řekl jednu lichotku (piropo), že jste „naděje budoucnosti“. A je to pravda! Avšak pod dvěma podmínkami.... Chcete být nadějí budoucnosti nebo ne? Ano? Jste si jisti? (odpovídají: ano). Tedy ty dvě podmínky! Netřeba platit předem. Nikoli. První podmínkou je mít paměť; klást si otázku, odkud přicházím. Paměť svého lidu, paměť své vlastní životní historie. Svědectví druhé dobrovolnice bylo touto pamětí naplněno, bylo plné paměti. Paměť ušlé cesty, paměť toho, co jsem dostal od dospělých. Mladý člověk bez paměti nemůže být nadějí budoucnosti. Je to jasné? (odpovídají: ano).

Někdo řekne: „Otče, ale jak to udělat, abych měl paměť? – Mluv se svými rodiči, mluv s dospělými, ale především se svými prarodiči. Je to jasné? Chcete-li být nadějí budoucnosti, musíte převzít pochodeň svého dědy a babičky. (volají: bravo). Je to jasné?

Slibujete mi, že při přípravě Panamy budete mluvit více se svými prarodiči? (odpovídají: ano) A pokud prarodiče již odešli na věčnost, budete mluvit se starými lidmi a ptát se jich? (odpovídají: ano) Ptejte se jich, protože oni jsou moudrostí lidu. Být nadějí tedy nejprve vyžaduje mít paměť. Vy jste naděje budoucnosti – řekl vám biskup.

Druhá podmínka: pokud jsem pro budoucnost nadějí, mám paměť. Zbývá však přítomnost. Co mám dělat v přítomnosti? Mít odvahu, mít odvahu! Být odvážný, být odvážný! Nebát se. Vyslechli jsme jedno svědectví na rozloučenou, svědectví našeho přítele, který onemocněl rakovinou. Chtěl být tady! Nedorazil, ale měl odvahu, odvahu neustále bojovat i za těch nejhorších podmínek. Tento mladík tu dnes není, ale zasel naději budoucnosti. Pro přítomnost je tedy třeba odvaha. Pro přítomnost je třeba co? (odpovídají: odvaha) Smělost, odvaha. Je to jasné? A tudíž, máte-li... Co to bylo to první? (odpovídají: paměť). A máte-li co? (odpovídají: odvahu). A budete nadějí? (odpovídají: budoucnosti) Je všechno jasné? Dobře. Já nevím, zda v Panamě budu já, ale mohu vás ujistit jednou věcí, že Petr v Panamě bude. A Petr se vás zeptá, jestli jste mluvili se svými prarodiči, jestli jste mluvili se starými lidmi, abyste měli paměť, jestli jste měli odvahu a smělost čelit situacím a jestli jste zasévalli pro budoucnost. A Petrovi odpovíte (odpovídají: ano). Jasné?

Bůh vám žehnej. Díky. Díky za vše!

Základní terorismu? Odmítat zázrak Stvoření!                                                    1.8.2016

řekl papež cestou z Krakova do Říma

Terorismus, vztah islámu a násilí, situace v Turecku a Venezuele – papež František se při zpátečním letu z Krakova musel vyrovnávat s nelehkými tématy. Ta však při tiskové konferenci nepřevážila nad veskrze kladným dojmem posledních dní – Petrův nástupce vyzdvihl duchovní hloubku a ušlechtilost polského národa a poukázal na nutnost upřímného dialogu s mladými lidmi. Nejprve však poděkoval novinářům za jejich práci a kondoloval jim ke ztrátě italské kolegyně. Anna Maria Jacobini, korespondentka italské televize RAI, minulý pátek náhle zemřela v krakovském hotelu. Tato smrt cestu smutně poznamenala, řekl papež a sdělil, že přijal na soukromé audienci nejbližší příbuzné osmapadesátileté novinářky. Potom již předal slovo o. Lombardimu, kterému rovněž poděkoval za dlouholetou službu při papežských cestách. Spolu s italským jezuitou odchází na odpočinek ještě jiný vatikánský zaměstnanec, který téměř čtyřicet let pracoval v zavazadlové službě a s nímž se papež také rozloučil. První otázku tradičně kladli zástupci hostitelské země – v tomto případě polská televizní novinářka Magdalena Wolinska.

1. Papežův dojem z návštěvy Polska

Svatý otče, ihned po příjezdu do Polska jste ve své první promluvě na Wavelu řekl, že rád začínáte s poznáváním evropského středovýchodu právě od Polska. Jménem svého národa bych se vás chtěla zeptat, jak jste v těchto pěti dnech Polsko vnímal a jak na vás zapůsobilo?

Papež František:„Bylo to Polsko poněkud zvláštní, protože ještě jednou prožívalo invazi, ale tentokrát mladých lidí. Krakov na mne zapůsobil krásným dojmem, Poláci byli velmi nadšení. Onoho večera, kdy pršelo, stáli podél ulic nejenom mladí lidé, ale také stařenky…Vnímal jsem dobrotu, ušlechtilost. Poznal jsem Poláky, když jsem byl dítě – po válce mnozí přišli na tatínkovo pracoviště. Byli to dobří lidé a to se mi vrylo do srdce. Tuto vaši dobrotu jsem zde opět našel. A také krásu…Děkuji!“

2. Odkud zná papež jazyk dnešní mládeže?

Také s další otázkou vystoupila polská publicistka: Svatý otče, ptala se zástupkyně komerční televize „Polsat“, naši mladí prožívali pohnutí, když slyšeli vaše slova, která velmi dobře odpovídají jejich realitě a problémům. V promluvách jste užíval slova a výrazy z mluvy dnešní mládeže. Jak jste se na to připravoval? Jak se vám podařilo uvést tolik příkladů, blízkých jejich životu a problémům, a navíc spřízněným jazykem?

Papež František: „Rád mluvím s mladými lidmi a rád je poslouchám. Vždy mne přivedou do úzkých, protože mi řeknou něco, na co jsem nepomyslel anebo to domyslel jen způli. Líbí se mi neklidní a kreativní mladí lidé – vypůjčuji si jejich jazyk a častokrát se musím zeptat: „Co to znamená?“ A oni mi to vysvětlí…Rád s nimi mluvím, protože jsou naší budoucností, a je tudíž nutné s nimi mluvit. Dialog mezi přítomností a budoucností je důležitý. Proto tolik zdůrazňuji vztah mezi mladými a starci – když ale říkám „starci“, myslím tím méně i více staré, ačkoli já patřím k těm starším…Je třeba předávat svou zkušenost, aby mladí lidé vnímali minulost a dějiny, převzali je a nesli dál v odvaze přítomnosti, jak jsem jim řekl dnes večer. To je důležité, velmi důležité! Netěší mne, když slýchávám: „Ti dnešní mladí říkají jen hlouposti.“ Kolik takových hloupostí slyší od nás! Mladí vysloví něco hloupého i něco dobrého, stejně jako my i všichni okolo. Naslouchejme jim ale a mluvme s nimi, protože se od nich musíme učit a oni se musí učit od nás. Tak to je, tak se píší dějiny a nastává růst bez uzavřenosti a cenzury. A tak se učím oněm výrazům.“

3. Reakce na dění v Turecku

Korespondenta italského listu „La Repubblica“, Marca Ansalda, jménem italských novinářů zajímal papežův názor na dění v Turecku: Svatosti, podle většiny mezinárodních pozorovatelů byly dva týdny po převratu v Turecku a jejich represe možná horší než sám převrat. Byly postiženy celé společenské vrstvy – vojáci, soudci, zaměstnanci veřejné správy, diplomaté a novináři. Cituji údaje turecké vlády, které mluví o více než třinácti tisících zatčených a více než padesáti tisících „oddálených“ z úřadu. Je to čistka. Prezident Erdogan odmítl vnější kritiku slovy: Starejte se sami o sebe! Chtěli bychom se zeptat, proč jste dosud nevystoupil a nepromluvil? Obáváte se, že by to mohlo mít dopad na katolickou menšinu v Turecku?

Papež František: „Když jsem měl vyslovit něco, co se Turecku nelíbilo, ale o čem jsem byl přesvědčený, tak jsem to řekl, a mělo to důsledky, které znáte. Ona slova tedy zazněla, protože jsem si byl jistý. Nyní jsem ještě nepromluvil, protože na základě informací, které dostávám, tuto jistotu nemám a nevím, co se tam děje. Poslouchám informace, které mi dodává státní sekretariát, a také některé významné politické analytiky. Zabývám se tamní situací také za pomoci poradců státního sekretariátu, ale dosud v ní nemáme jasno. Je pravda, že je vždy nutné bránit zlu, které by se mohlo vybít na katolících, avšak nikoli na úkor pravdy. Nastupuje zde ctnost moudrosti, která rozhoduje, kdy a jak je zapotřebí něco říci. V mém případě jste však svědky toho, že když jsem měl vyslovit něco, co se týkalo Turecka, tak jsem to řekl.“

4. Kauza kardinál Pell

Za anglofonní novináře kladla dotaz Frances D´Emilio z agentury „Associated Press“. Předeslala, že stejnou otázkou se zabývají mnozí její kolegové. Jak řekla, v Austrálii vyšlo najevo, že australská policie vyšetřuje novou žalobu proti kardinálu Pellovi. Tentokrát se obvinění týká zneužívání nezletilých a velmi se liší od předchozí žaloby. Co by v této situaci bylo správné pro kardinála Pella, vzhledem k vážnosti situace, jeho důležitému úřadu a důvěře, kterou u papeže požívá?, ptala se vatikánská korespondentka zpravodajské agentury AP.

Papež František:„Děkuji za otázku. Zprávy, které zpočátku přicházely, byly zmatené. Týkají se událostí před 40 lety a ani policie k nim na začátku nepřihlížela. Byl v nich zmatek. Všechny obžaloby pak byly předloženy spravedlnosti a v tuto chvíli jsou v jejích rukou. Nelze vynášet rozsudek dříve než to učiní soud. Nebylo by dobré, kdybych se vyslovil ve prospěch kardinála Pella, anebo proti němu, protože bych soudil předčasně. Pravdou je, že je tu určitá pochybnost. A také tu je jasná právní zásada „in dubio pro reo“, tedy v pochybnostech rozhodovat ve prospěch obviněného. Je třeba vyčkat spravedlnosti a nepouštět se předtím do mediálních soudů, protože ničemu nepomáhají. Jsou založené na pomluvách, a co pak? Neví se, jaký bude rozsudek. Je tedy třeba dát pozor na to, co rozhodne soud. Až promluví spravedlnost, budu mluvit také já. Děkuji.“

5. Pád v Čenstochové a situace ve Venezuele

Slova se dále ujal argentinský publicista Hernán Reyes de Télam a položil dvě otázky. První se týkala papežova zdraví po čtvrtečním pádu v Čenstochové. Další směřovala do Venezuely. Generální tajemník Unie jihoamerických národů (Unasur), Ernesto Samper, mluvil o vatikánské mediaci v této zemi. Jde o konkrétní dialog a reálnou možnost?, zajímalo latinskoamerického novináře. Může toto prostřednictví a zároveň poslání církve napomoci ve stabilizaci této země?

Papež František: „Za prvé k pádu. Díval jsem se na obraz Panny Marie a zapomněl jsem na schůdek. Měl jsem v rukou kadidelnici. Když jsem vnímal, že padám, podvolil jsem se pádu a to mě zachránilo. Kdybych totiž kladl odpor, mohlo to mít důsledky. Takto se nic nestalo a cítím se výborně.

Jaká byla druhá otázka? Venezuela. Před dvěma lety jsem se setkal s prezidentem Madurem a byla to velice pozitivní schůzka. Požádal mne pak o audienci ještě vloni – mělo to být v neděli po příletu ze Sarajeva. Nakonec ale schůzku zrušil, protože byl nemocný, měl zánět středního ucha a nemohl přijet. Nechal jsem uplynout nějaký čas a poté jsem mu napsal dopis. Proběhly nějaké kontakty – ty ses o jednom zmínil – kvůli případnému dalšímu setkání, za podmínek, které jsou v těchto případech běžné. V tuto chvíli se uvažuje o tom, že by se do zprostředkovatelské skupiny zapojil zástupce Svatého stolce. Taková byla situace až do mého odjezdu z Říma. Nejsem si tím ale jistý, nemohu to potvrdit, nevím, od koho vzešlo toto přání, zda od vlády či nikoli. Mezi mediátory jsou Zapatero ze Španělska, dále Torrijos a ještě někdo jiný. Jako o čtvrtém členovi se mluvilo o někom ze Svatého stolce, ale nejsem si tím jistý…“

6. O „islámském“ terorismu a násilí

Francouzský novinář Antoine-Marie Izoard (ředitel agentury „i.media“ zaměřené na zpravodajství z Vatikánu) se vrátil k barbarské vraždě P. Jaquese Hamela: Před čtyřmi dny jste nám na tomto místě znovu opakoval, že všechna náboženství si přejí mír. Tento svatý šestaosmdesátiletý kněz byl zcela evidentně zavražděn ve jménu islámu. Proč tedy vy, Svatý otče, když mluvíte o těchto násilných skutcích, mluvíte vždy o teroristech a nikdy o islámu? Proč nikdy nepoužíváte slov „islám“? A dále – kromě modliteb a dialogu, které jsou samozřejmě navýsost důležité, k jaké konkrétní iniciativě proti islámskému násilí byste mohl dát podnět nebo ji navrhnout?

Papež František: Nelíbí se mi, když se mluví o islámském násilí, protože násilí vidím každý den, i když listuji novinami tady v Itálii: jeden zabije svou snoubenku, jiný tchýni... A jsou to násilníci, kteří jsou pokřtění katolíci! Jsou to katoličtí násilníci....Kdybych mluvil o islámském násilí, měl bych mluvit také o katolickém násilí. Ne všechni muslimové jsou násilníci a ne všichni katolíci jsou násilníci. To máte jako s kompotem, ve kterém je všechno. Jde o násilníky, patřící k těmto náboženstvím. Je také pravda, že snad ve všech náboženstvích je vždy malá fundamentalistická skupinka. Funadamentalistická! Alespoň u nás je. A když fundamentalismus dojde až k vraždě – vraždit je ovšem možné i jazykem – to říká apoštol Jakub, ne já – ale také nožem. Myslím, že není správné identifikovat islám s násilím. Není to správné a není to pravda! Vedl jsem dlouhý rozhovor s velkým imámem univerzity al-Azhar a vím, o co jim jde: usilují o mír, o setkání. Nuncius z jedné africké země mi říkal, že v hlavním městě je stále dlouhá fronta do jubilejní svaté brány, je tam stále plno. Někteří přicházejí do zpovědnic, jiní se modlí v lavicích, ale většina pokračuje dál až k oltáři P. Marie – a to jsou muslimové, kteří chtějí slavit Svatý rok. Jsou to bratři. Když jsem byl ve Středoafrické republice, šel jsem za nimi a imám také vystoupil do papamobilu. Dobré soužití je možné. Jsou tu však fundamentalitická uskupení. A já si kladu otázku, kolik je mladých lidí – kolik mladých! – které jsme my, Evropané, ponechali zbavené ideálů, kteří nemají práci, kteří se uchylují k drogám, alkoholu nebo se nechávají naverbovat do fundamentalistických skupin. Ano, lze říci, že tzv. Isis je islámský stát, který se prezentuje jako násilnický, protože když nám chce ukázat svou identitu, ukazuje nám, jak na libyjském pobřeží podřezává Egypťany nebo podobné jiné věci. Jde ovšem o funadmentalistickou skupinu, která si říká Isis. Nelze však říkat – myslím, že to není pravdivé ani správné – že islám je teroristický“.

A vaše konkrétní iniciativa proti terorismu a násilí...? – připomněl francouzský novinář druhou část otázky:

Papež František: „Terorismus je všude! Vzpomeňte na kmenový terorismus v některých afrických zemích... Terorismus – nevím, zda o tom mluvit, protože je to poněkud nebezpečné.... – roste, pokud není jiná volba, pokud se do centra světového hospodářství staví bůh peněz a nikoli lidská osoba, muž a žena. Už to je prvním terorismem. Když vyháníš pryč zázrak Stvoření, muže a ženu, a na jejich místo stavíš peníze. To je základní terorismus namířený proti celému lidstvu. Mějme to na paměti“.

7. O příštích Světových dnech mládeže v Panamě

Vzhledem k tomu, že – jak bylo ohlášeno – příští Světové dny mládeže jsou svolány do Panamy, vystoupil tamní novinář s přáním předat papeži malý dárek. Připomněl, že papež František sice při setkání s dobrovolníky zapochyboval, zda to bude on, kdo se na toto setkání vydá, ale – jak dodal – v Panamě všichni věří, že tomu tak bude! Předal pak Svatému otci košili s číslem 17, které je datem jeho narození, a sombrero, jaké nosí panamští „campesinos“ – a požádal Františka o pozdrav pro své krajany.

Papež František: „Obyvatelům Panamy mnohokrát děkuji! Přeji vám, abyste se dobře připravili – se stejnou silou, stejnou spiritualitou a stejnou hloubkou, s níž se připravili Poláci, obyvatelé Krakova a všichni Poláci.“

Poděkování o. Lombardimu za 10 let služby v Tiskovém středisku

Na závěr tiskové konference došlo na poděkovaní o. Lombardimu za jeho službu v čele Tiskového střediska Svatého stolce, kterou dnešním dnem opouští. Jménem novinářů mu poděkoval Antoine-Marie Izoard:

Francouzský novinář: „Není možné shrnout (do několika slov) 10 let působení o. Lombardiho v Tiskovém středisku – s papežem Benediktem, pak v době nevídaného mezivládí a posléze po vašem zvolení, Svatý otče, a v překvapivých časech, jež následovaly. Zcela jistě však můžeme mluvit o neustále pohotovosti, nasazení a oddanosti o. Lombardiho; o jeho neuvěřitelné schopnosti odpovídat – anebo neodpovídat – na naše, často podivné, dotazy – a to je také umění. A pak o jeho – tak trochu anglickém – smyslu pro humor, za všech situací, včetně těch nejhorších. A příkladů by bylo mnoho.

Vítáme samozřejmě s radostí jeho následovníky, dva dobré novináře. Nezapomínáme však, že vy jste byl a zůstáváte nejen novinářem, ale také knězem a jezuitou. A jakým! V září neopomineme důstojně oslavit váš odchod do jiné služby, ale už dnes vám chceme popřát všechno nejlepší. Přání k svátku sv. Ignáce a pak dlouhá léta, sto let, jak se říká v Polsku, vaší pokorné služby. „Sto lat otci Lombardimu!“