buycheapwholesalejerseys Událo se

Vánoční radost a naděje

V uplynulých dnech jsme mohli v našich obcích narazit na koledníky, kteří představovali tři dávné krále z východnu. Stalo se již tradicí, že o svátku Tří králů se koná Tříkrálová sbírka, jejíž výtěžek je určen potřebným lidem. Rád bych touto cestou poděkoval za orgnizaci jak těm dospělým, kteří se stali královským doprovodem, tak i dětem. Každý rok si tato akce získává větší důvěru u veřejnosti i dětí. Zároveň tato akce tvoří spojnici mezi světem dětí a dospělých. Díky spolupráci farnosti, školy a státní správy se podařilo zprostředkovat novoroční poselství spojené s požehnáním mnoha lidem. Řada těch dříve narozených mluvila s nadšením o nejkrásnějším okamžilu dne, když u nich doma zazvonili koledníci a s radostí zazpívali koledu My Tři králové jdeme k vám štěstí, zdraví vinšujem vám. Nápis na veřejích domu K+M+B 2017 znamená Kristus ať žehná tento dům (Kristus manzionem benedikat). A k tomu bych dodal jedním slovem Kristus ať žehná provází a naplňuje světlem, pokojem a láskou také ty, kteří v tomto domě přebývají.  Jedna stará a úctyhodná legenda vypráví o čtvrtém králi, který se vydal ze vzdáleného koutu světa poklonit betlémskému dítěti. Během dlouhé cesty mnohokrát zabloudil, přišel o dary, které měl přichystány pro narozeného krále. Po mnoha letech dospěl do Jeruzaléma právě ve chvíli posledního okamžiku již dospělého krále, který umíral na Golgotě. Na výčitku o promarněnosti života i cesty uslyšel Ježíšovo slovo:"Dar, který jsi přinesl ty, je mi nejcennější, protože jsi vše cos měl rozdal druhým tak jako já." Prázdné ruce a čisté srdce jsou těmi nejcennějšími dary, které můžeme betlémskému dítěti nabídnout nejen v době vánoc, ale po celý rok. Pokud se nám to podaří pak budeme prožívat vánoční radost i tehdy, když vánoční čas překryjí všední dny. Poselstvím vánoc je především radost a naděje. Kéž nás tedy provázejí po celý rok. P. Jaroslav

Poděkování za vánoční návštěvu kaple

    Rád bych touto cestou poděkoval veřejnosti za návštěvu kaple během Vánoc. Podle střízlivých odhadů navštívilo kapli během tří dnů kdy byla kaple otevřená řádově stovky občanů našeho městečka. Odhad mluví o třech stovkách, což je přibližně deset procent obyvatel Mladovožicka. Je to hodně nebo málo? Odpověd si přemýšlivý čtenář musí najít sám. Mezi významnými návštěvníky naší kaple byl současný starosta a senátor Mgr. J. Větrovský nebo pan K. Randák a celá řada rodin s dětmi malými i těmi odrostlými. Komerční vánoce již skončily, ale ty naše křesťanské teprve začaly. Odkaz hodnot, které vánoce přinášejí by neměli zmizet s příchodem pracovního dne, ale jsou hodnotami trvalými , které mohou proměnit k lepšímu náš nemocný svět. Přijměněme s vážností a odpovědností poselství vánoc. P. Jaroslav

Poselství Svatého otce Františka k 50. Světovému dni míru

(1. ledna 2017)

 

 

Nenásilí jako styl mírové politiky

 

1.         Na počátku nového roku odevzdávám svá upřímná mírová přání lidem a národům celého světa, hlavám států a vlád, jakož i zodpovědným za náboženská společenství a za různé složky občanské společnosti. Přeji mír každému muži i každé ženě, chlapcům i děvčatům a prosím za to, aby obraz každého člověka k Boží podobě nám umožnil uznávat jeden druhého jako posvátný dar obdařený nesmírnou důstojností. Respektujme tuto „nejhlubší důstojnost“[1] především v situacích konfliktů a učiňme z aktivního nenásilí svůj životní styl.

Toto je poselství k 50. Světovému dni míru. V tom prvním se blahoslavený Pavel VI. obrátil ke všem národům, nejen ke katolíkům, jasnými slovy: „Konečně se velmi jasně ukázalo, že mír je jedinou opravdovou linií pro lidský pokrok (nikoli směřování ke ctižádostivým nacionalismům, nikoli násilná dobývání, nikoli represe vedoucí k falešnému občanskému řádu).“ Varoval před „nebezpečím uvěřit, že mezinárodní spory nejsou řešitelné cestou rozumu, to znamená jednáními založenými na právu, spravedlnosti a rovnosti, ale jen odstrašujícími a smrtelnými silami.“ Oproti tomu citoval encykliku Pacem in terris svého předchůdce Jana XXIII. a zdůrazňoval „význam míru a lásku k míru založenému na pravdě, spravedlnosti, svobodě a lásce.“[2] Oslovuje nás aktuálnost těchto slov, jež nejsou dnes méně důležitá a méně naléhavá než před padesáti léty.

Při této příležitosti bych rád uvažoval o nenásilí jako stylu mírové politiky a prosím Boha, aby nám všem pomáhal čerpat nenásilí z hloubi našich pocitů a osobních hodnot. Kéž láska a nenásilí určují způsob, jímž jednáme jedni s druhými ve svých vztazích meziosobních, společenských i mezinárodních. Když oběti násilí dokážou odolat pokušení pomsty, mohou být nejdůvěryhodnějšími strůjci nenásilných procesů při vytváření míru. Od místní každodenní úrovně až po celosvětový řád se může nenásilí stávat stylem charakterizujícím naše rozhodování, naše vztahy, naše jednání i politiku ve všech jejích formách.

 

Rozbitý svět

2.         Zatímco minulé století poznalo devastaci způsobenou dvěma vražednými světovými válkami, zakusilo hrozbu nukleární války a velké množství jiných konfliktů, dnes se bohužel potýkáme se strašnou rozkouskovanou třetí světovou válkou. Není snadné poznat, zda současný svět je násilný více, nebo méně než včera, ani zda moderní komunikační prostředky a mobilita, jež naši epochu charakterizují, zvyšují naše vědomí o násilí nebo nás na něm činí závislejšími.

V každém případě toto „rozkouskované“ násilí uplatňované různými způsoby a na různých úrovních vyvolává obrovská utrpení, jichž jsme si dobře vědomi: války v různých zemích a na různých kontinentech, terorismus, zločinnost a nepředvídatelné ozbrojené útoky, zneužívání migrantů a obětí obchodu s lidmi, ničení životního prostředí. Jaký to má účel? Umožňuje násilí dosáhnout cílů trvalé hodnoty? To vše, čeho dosáhne, nevede to snad k rozpoutání odplaty a ke smrtícím konfliktům, z nichž má prospěch jen několik „válečných pánů?“

Násilí není lékem pro náš rozbitý svět. Odpovídat na násilí násilím vede v nejlepším případě k násilným migracím a k nesmírným utrpením, protože velké množství zdrojů se určuje pro válečné účely a odebírá se z každodenních potřeb mladých, rodin v těžkostech, starých, nemocných a velké většiny obyvatel světa. V horších případech může vést k fyzické i duchovní smrti mnohých, ne-li úplně všech.

 

 

 

Radostná zvěst

3.         I Ježíš žil v násilných dobách. Učil, že pravým bitevním polem, kde se střetává násilí s mírem, je lidské srdce: „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,21). Tváří v tvář této skutečnosti však Kristovo poselství nabízí radikálně pozitivní odpověď; on neúnavně kázal bezpodmínečnou Boží lásku, která přijímá a odpouští, a učil své žáky milovat nepřátele (srov. Mt 5,44) a nastavit druhou tvář (srov. Mt 5,39). Když těm, kdo obviňovali cizoložnici, zabránil, aby ji kamenovali (srov. Jan 8,1-11) a když v noci před svou smrtí řekl Petrovi, aby skryl meč do pochvy (srov. Mt 26,52), vytýčil Ježíš cestu nenásilí, po níž šel až do konce, až na kříž, a skrze niž zjednal pokoj a zničil nepřátelství (srov. Ef 2,14-16). Proto ten, kdo přijímá Ježíšovu radostnou zvěst, dokáže rozpoznat násilí, jež v sobě nosí, nechá se uzdravit Božím milosrdenstvím a sám se stává nástrojem smíření, jak k tomu nabádá svatý František z Assisi: „Pokoj, který hlásáte ústy, mějte ještě hojněji ve svých srdcích.“[3]

Být pravými Ježíšovými učedníky dnes znamená přijmout i jeho výzvu k nenásilí. Ta – jak prohlašoval můj předchůdce Benedikt XVI. – „je realistická, protože chápe, že ve světě je příliš násilí, příliš nespravedlnosti, a tuto situaci nelze překonat jinak než tím, že se vyváží láskou navíc a dobrem navíc. Toto ‚navíc‘ pochází od Boha.“[4] A velmi naléhavě dodává: „Nenásilí není pro křesťany pouhým taktickým chováním, ale způsobem bytí jejich osoby a postojem toho, kdo je natolik přesvědčen o Boží lásce a o její síle, že nemá strach čelit zlu pouze zbraněmi lásky a pravdy. Láska k nepříteli utváří jádro ‚křesťanské revoluce‘.“[5] Evangelní příkaz milujte své nepřátele (srov. Lk 6,27) je oprávněně považován za „magnu chartu křesťanského nenásilí“; nespočívá v tom, „že se zlu vzdáváme…, ale v tom, že na zlo odpovídáme dobrem (srov. Řím 12,17-21), a tím rozbíjíme řetěz nespravedlnosti“.[6]

 

Mocnější než násilí

4.         Nenásilí se mnohdy chápe ve smyslu odevzdanosti, neangažovanosti a pasivity, ale ve skutečnosti tomu tak není. Když Matka Tereza přebírala v roce 1979 Nobelovu cenu míru, vyhlásila své jasné poselství o aktivním nenásilí: „V naší rodině nemáme zapotřebí bomb, zbraní a ničení pro přinášení míru, ale pouze potřebujeme být spolu a navzájem se milovat. … A můžeme přemoci všechno zlo, které je ve světě.“[7] Vždyť síla zbraní je klamná. Zatímco obchodníci se zbraněmi dělají svou práci, jsou zde ubozí strůjci míru, kteří jen proto, aby pomohli jednomu člověku, pak dalšímu, dalšímu a dalšímu dávají svůj život.“ Pro tyto strůjce míru je Matka Tereza „symbolem a ikonou našich časů“.[8] Ke své velké radosti jsem ji v září 2016 prohlásil za svatou. Vyzdvihl jsem její vstřícnost vůči všem, „přijetí a ochranu lidského života, života nenarozeného, opuštěného i vyskartovaného. … Skláněla se k lidem u konce, kteří byli ponecháni podél cest, aby zemřeli, a uznávala důstojnost, jakou jim Bůh dal. Nechala svému hlasu dolehnout k mocným této země, aby poznávali své viny za zločiny – za zločiny! – chudoby, kterou způsobili oni sami“.[9] Odpovědí na to bylo její poslání – a v tom zastupuje tisíce a dokonce i miliony lidí – jít obětem naproti s velkodušností a oddaností, dotýkat se každého zraněného těla a uzdravovat každý zlomený život.

Rozhodné a důsledné uplatňování nenásilí přineslo ohromující výsledky. Úspěchy, jichž dosáhli Mahátma Gándhí a Khan Abdul Ghaffar Khan při osvobozování Indie a Martin Luther King jr. v boji proti rasové diskriminaci, nebudou nikdy zapomenuty. Zvláště ženy jsou často vůdčími osobnostmi při uplatňování nenásilí, jako například Leymah Gbowee a tisíce liberijských žen, jež organizovaly modlitební a protestní nenásilná setkání (pray-ins), čímž dosáhly toho, že se konala jednání na vysoké úrovni o skončení druhé občanské války v Libérii.

Nemůžeme zapomenout ani na epochální desetiletí zakončené pádem komunistických režimů v Evropě. Křesťanská společenství k tomu přispěla naléhavými modlitbami a odvážnými akcemi. Mimořádný vliv měla služba a učitelský úřad svatého Jana Pavla II. Když můj předchůdce v encyklice Centesimus annus (1991) uvažoval o událostech roku 1989, zdůraznil, že epochální změna v životě lidí, národů a států se uskutečňuje „nenásilným bojem, který použil pouze zbraní pravdy a spravedlnosti“.[10] Tento proces politického přechodu k míru byl částečně umožněn „nenásilným působením lidí, kteří vždy odmítali podrobit se moci násilí a dokázali postupně nalézt účinné prostředky k tomu, aby vydali svědectví pravdě.“ A zakončil: „Kéž se lidé naučí nenásilně bojovat za spravedlnost, zříci se ve vnitřních sporech třídního boje a v mezinárodních konfliktech války!“[11]

Církev se angažovala v nenásilných mírotvorných strategiích v mnoha zemích a podněcovala dokonce i ty nejnásilnější aktéry v úsilí o vytvoření spravedlivého a trvalého míru.

Takové úsilí vynakládané ve prospěch obětí nespravedlnosti a násilí není výlučným dědictvím katolické církve, ale je vlastní mnoha náboženským tradicím, pro něž „soucit a nenásilí jsou podstatné a ukazují cestu života“.[12] Naléhavě prohlašuji: „Žádné náboženství není teroristické.“[13] Násilí je znesvěcením Božího jména.[14] Stále neúnavně opakujme: „Násilí nikdy nemůže být ospravedlněno Božím jménem. Pouze mír je svatý. Pouze mír je svatý, nikoli válka!“[15]

 

Domácí kořeny nenásilné politiky

5.         Pokud lidské srdce je zdrojem, z něhož vychází násilí, potom je třeba jít cestou nenásilí především v nitru rodiny. Je to součást oné radosti z lásky, kterou jsem popsal v březnu 2016 v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, vydané na závěr dvouleté církevní reflexe o manželství a rodině. Rodina je nezbytným tavícím kotlem, kde se manželé, rodiče a děti i sourozenci učí komunikovat a nezainteresovaně se starat jedni o druhé a kde neshody anebo dokonce konflikty se nemají překonávat silou, ale dialogem, úctou, hledáním dobra toho druhého, milosrdenstvím a odpuštěním.[16] Z nitra rodiny vychází radost lásky do světa a šíří se do celé společnosti.[17] Etika bratrství a mírového soužití mezi lidmi a mezi národy se ostatně nemůže zakládat na logice strachu, násilí a uzavřenosti, ale na zodpovědnosti, úctě a na upřímném dialogu. V tomto smyslu vznáším svůj apel ve prospěch odzbrojení, jakož i zákazu a zrušení jaderných zbraní; jaderné odstrašování a hrozba jistého vzájemného zničení nemohou zakládat tento druh etiky.[18] Se stejnou naléhavostí naléhavě prosím, aby se zastavilo domácí násilí a zneužívání žen a dětí.

Svatý rok milosrdenství, který skončil v listopadu 2016, byl výzvou, abychom se zahleděli do hloubky svého srdce a nechali tam vstoupit Boží milosrdenství. Svatý rok nám umožnil, abychom si uvědomili, jak početné a různé jsou osoby a sociální skupiny, s nimiž se zachází lhostejně a které jsou oběťmi nespravedlnosti a trpí násilím. Ti všichni jsou součástí naší „rodiny“, jsou to naši bratři a sestry. Proto politiky nenásilí musejí začínat za zdmi domova, aby se pak šířily do celé lidské rodiny. „Příklad svaté Terezie z Lisieux nás vybízí k prožívání malé cesty lásky, abychom nezameškávali příležitosti k laskavému slovu, k úsměvu či k jakémukoli drobnému gestu, které zasévá mír a přátelství. Integrální ekologie je tvořena i jednoduchými každodenními gesty, skrze něž prolamujeme logiku násilí, vy­kořisťování a sobectví.“[19]

 

Moje výzva

6.         Vytváření míru prostřednictvím aktivního nenásilí je potřebným prvkem odpovídajícím trvalému úsilí církve omezovat používání síly prostřednictvím mravních norem, skrze její účast na práci mezinárodních institucí a díky kvalifikovanému příspěvku mnoha křesťanů k vypracování legislativy na všech úrovních. Sám Ježíš nám v takzvané horské řeči poskytuje „příručku“ k této strategii. Osm blahoslavenství (srov. Mt 5,3-10) vytyčuje profil osoby, kterou můžeme nazvat blahoslavenou, dobrou a autentickou. Blahoslavení tiší – říká Ježíš – milosrdní, tvůrci pokoje, lidé čistého srdce, ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti.

To je zároveň program a výzva pro politické a náboženské leadery, pro zodpovědné za mezinárodní instituce, podnikové a mediální řídící pracovníky celého světa: aplikovat blahoslavenství při vykonávání své zodpovědnosti. Je to výzva k vytváření společnosti, společenství nebo podniku, za nějž jsou zodpovědní, ve stylu tvůrců pokoje; znamená to prokazovat milosrdenství odmítáním skartace lidí, škod na životním prostředí a touhy zvítězit za každou cenu. To vyžaduje připravenost „ochotu snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“.[20] Konat tímto způsobem znamená volit si solidaritu za svůj styl, aby se vytvářely dějiny a budovalo se sociální přátelství. Aktivní nenásilí představuje způsob, jak dokázat, že jednota je skutečně silnější a plodnější než konflikt. Ve světě je všechno niterně propojené.[21] Zajisté se může stát, že rozdílnosti budou způsobovat spory; postavme se k nim konstruktivně a nenásilně tak, aby „konflikty, napětí a protiklady mohly dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život“ a zachovaly se „cenné možnosti protikladných polarit“.[22]

Ujišťuji všechny o tom, že katolická církev bude u každého pokusu o vytváření míru i prostřednictvím aktivního tvůrčího nenásilí. Dne 1. ledna 2017 vzniká nové dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, které bude církvi pomáhat v tom, aby se stále účinněji zasazovala o „nesmírná dobra, jimiž jsou spravedlnost, mír a starost o stvoření“, a v její péči „zvláště v otázkách týkajících se migrace, lidí potřebných, nemocných a vyloučených, postavených na okraj a obětí ozbrojených konfliktů a přírodních katastrof, vězňů, nezaměstnaných a obětí otroctví a mučení“[23]. Každá činnost tímto směrem, jakkoli je skromná, přispívá k vytváření světa svobodného od násilí, což je první krok ke spravedlnosti a míru.

 

Závěrem

7.         Jak už se stalo tradicí, podepisuji toto poselství 8. prosince, o slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie. Maria je Královnou míru. Při narození jejího Syna andělé chválili Boha a přáli na zemi pokoj mužům a ženám dobré vůle (srov. Lk 2,14). Prosme Pannu Marii, aby byla naší vůdkyní.

 „Všichni si přejeme mír. Mnoho lidí ho každodenně buduje malými úkony a mnozí trpí a trpělivě snášejí námahu při mnoha pokusech o jeho vytváření.“[24] V roce 2017 se snažme svou modlitbou a svým jednáním o to, abychom se stali lidmi, kteří ze svého srdce, ze svého konání i ze svých slov vyhostili násilí, a abychom vytvářeli společenství nenásilí, která se starají o společný domov. „Nic není nemožné, pokud se obrátíme k Bohu s modlitbou. Všichni mohou být tvůrci pokoje.“[25]

 

Ve Vatikánu 8. prosince 2016

 

                                                                                                          FRANTIŠEK

 


[1] Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 228.

[2] Poselství k 1. Světovému dni míru, 1. ledna 1968.

[3] „Legenda o třech druzích“: Františkánské prameny, č. 1469.

[4] Angelus, 18. února 2007.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] MATKA TEREZA, Projev při přebírání Nobelovy ceny, 11. prosince 1979.

[8] Meditace „Cesta míru“, kaple v Domus Sanctae Marthae, 19. listopadu 2015.

[9] Homilie při kanonizaci blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty, 4. září 2016.

[10] Č. 23.

[11] Tamtéž.

[12] Projev při mezináboženské audienci, 3. listopadu 2016.

[13] Projev na 3. Světovém setkání lidových hnutí, 5. listopadu 2016.

[14] Srov. Projev na setkání s muslimským šejkem Kavkazu a se zástupci náboženských společenství, Baku, 2. října 2016.

[15] Projev, Assisi, 20. září 2016.

[16] Srov. postsynod. apoštol. exhort. Amoris laetitia, 90-130.

[17] Srov. tamtéž, 133.194.234.

[18] Srov. Poselství u příležitosti Konference o humanitárním dopadu jaderných zbraní, 7. prosince 2014.

[19] Enc. Laudato si’, 230.

[20] Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 227.

[21] Srov. Enc. Laudato si‘, 16.117.138.

[22] Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 228.

[23] Apoštolský list formou „Motu proprio“, jímž se ustavuje dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, 17. srpna 2016.

[24] Regina Caeli, Betlém, 25. května 2014.

[25] Provolání, Assisi, 20. září 2016.

 

Bývalý hráč Manchester United se připravuje na kněžství v dominikánském řádu

Londýn. Osmatřicetiletý irský fotbalista a bývalý hráč Manchester United, Phil Mulryne, přijal minulý týden v Belfastu jáhenské svěcení. Jak řekl v rozhovoru pro Daily Mail, právě dominikánská řehole byla tím, co jej nejvíce přitáhlo k náboženskému životu. „Zcela se odevzdat Bohu skrze slib následovat evangelní rady, vzít ho za svůj příklad a navzdory lidské slabosti a chybám důvěřovat, že On nás promění svou milostí, a pak – takto proměněni – předávat radost z toho, že ho známe, každému, koho potkáváme – to je pro mě ideál dominikánského života a jeden z hlavních důvodů, proč mě přitahoval tento řád.“

Phil Mulryne zahájil fotbalovou kariéru už jako dítě, když v roce 1994 navštěvoval juniorskou akademii Manchester United a o pět let později vstoupil do Norwichské ligy. Jeho bývalí spoluhráči jsou sice překvapeni, že se vzdal své slávy i závratných příjmů, aby složil sliby chudoby, čistoty a poslušnosti, ale Mulrynovo povolání mělo svůj vývoj. Po ukončení kariéry v roce 2008 se věnoval charitativní práci a díky přátelským vztahům s biskupem Noelem Tranorem z Downu a Connoru vstoupil v roce 2009 do Irské papežské koleje v Římě. Příští rok jej má dublinský arcibiskup Diarmud Martin vysvětit na kněze.
 

Papež na Dni modlitby za mír: Žízeň po míru se dnes stala naléhavým vzýváním Boha

Assisi. 1. „Na kříži – stromu života – se zlo mění v dobro“ - rozjímal Petrův nástupce na ekumenické modlitbě s představiteli křesťanských společenství v bazilice sv. Františka z Assisi.
2. „Svatý je pouze mír, nikdy válka“ – řekl papež na setkání s náboženskými představiteli na prostranství před bazilikou.
3. Společný apel 500 náboženských představitelů za mír.

Papež František se dnes opětovně, již potřetí během svého pontifikátu, vrátil do Assisi, aby se zúčastnil ekumenické modlitby a mezináboženského setkání, které uzavřelo několikadenní shromáždění náboženských představitelů z celého světa. Psal se 27. říjen 1986, když sv. Jan Pavel II. pozval do rodiště sv. Františka představitele různých náboženství k vícehlasé modlitbě za mír. Tehdy se jich sešla více než stovka, dnes, po třicetileté pouti organizované komunitou Sant´Egidio, se k dialogu a společné modlitbě přihlásilo více než pět set náboženských představitelů z celého světa. Petrův nástupce předznamenal svou cestu již při ranní eucharistii v kapli Domu sv. Marty, když v homilii odsoudil idolatrii války, vyzval k pokání a modlitbě za mír, která nemá být jen vnějškovým představením.

Vrtulník s vatikánskou delegací přistál krátce po jedenácté hodině na sportovním stadionu v Assisi, kde Svatého otce vřele přivítali místní věřící a biskup Domenico Sorrentino. První zastávkou byl františkánský konvent, kde papeže přijal jeho kustód, o. Mauro Gambetti. Římský biskup zde pozdravil konstantinopolského ekumenického patriarchu Bartoloměje I., canterburského arcibiskupa a primase anglikánské církve Justina Welbyho, syrsko-pravoslavného patriarchu Efréma II., vrchního římského rabína Riccarda Di Segniho a vícerektora káhirské univerzity Al-Azhar, prof. Abbase Shumana. Spolu se zakladatelem komunity Sant´Egidio, prof. Andreou Riccardim, se pak všichni vydali do ambitu Sixta IV., kde papež jednotlivě a osobně pozdravil představitele světových církví a náboženství, státu a kultury. Byli přítomni také biskupové umbrijského kraje a skupina válečných uprchlíků, o které se stará komunita Sant´Egidio. Dvanáct z nich se pak účastnilo následného společného oběda, během kterého předseda římské komunity, dr. Marco Impagliazzo, připomenul dvacáté páté výročí patriarchátu Bartoloměje I. (byl intronizován 2.11.1991).

První odpolední hodiny papežova programu patřily soukromým audiencím se zmíněnými představiteli křesťanských církví, polským sociologem Zygmutem Baumanem, rabínem Davidem Rosenem a předsedou Rady indonéských ulema, tedy islámských učenců, prof. Dinem Syamsuddinem. Od čtyř hodin odpoledne souběžně probíhala na různých místech Assisi modlitba za mír, vedená podle jednotlivých náboženských tradic.

ad 1. V dolní bazilice sv. Františka se shromáždili představitelé křesťanských církví a společenství ke společné ekumenické modlitbě, během které zazněla jména všech zemí ve válečném stavu, přičemž za každou z nich byla zapálena svíce. Papež pronesl meditaci, inspirovanou mottem mezináboženského setkání: „Žízeň po míru“ a mimo jiné řekl:

»Láska není milovaná« – to byla skutečnost, která podle některých vyprávění zneklidňovala svatého Františka z Assisi. On se z lásky k trpícímu Pánu nestyděl naříkat a plakat nahlas (srov. Františkánské prameny, č.1413). Tatáž skutečnost by nám měla ležet na srdci, když rozjímáme o ukřižovaném Bohu žíznícím po lásce. Matka Tereza z Kalkaty chtěla, aby ve všech jejich komunitách byl v kapli poblíž kříže nápis „Žízním“. Její odpovědí, která tišila Ježíšovu žízeň po lásce, byla služba těm nejchudším z chudých. Pán totiž žízní po naší soucitné lásce a je potěšen, když se v jeho jménu skláníme k nouzi druhých. Na soudu nazve „požehnanými“ ty, kteří dali pít žíznícím a věnovali konkrétní lásku tomu, kdo byl v nouzi: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40).
Ježíšova slova nás interpelují, žádají přijetí srdcem a odpověď životem. V Jeho „Žízním“ můžeme vnímat hlas trpících, skrytý křik nevinných maličkých, kterým je upřeno světlo tohoto světa, úpěnlivá prosba chudých a těch, co nejvíce potřebují mír. O mír žadoní oběti válek, znečišťujících národy nenávistí a zemi zbraněmi; žadoní naši bratři a sestry, kteří žijí pod hrozbou bombardování anebo jsou nuceni opouštět domov a migrovat do neznáma, připraveni o všechno. To všechno jsou bratři a sestry Ukřižovaného, maličcí Jeho království, raněné a vyprahlé údy Jeho těla. Mají žízeň. Často jim je však - stejně jako Ježíšovi - podáván trpký ocet odmítnutí. Kdo jim naslouchá? Kdo má starost jim odpovědět? Příliš často narážejí na ohlušující mlčení lhostejnosti, sobectví rozmrzelých a neúčast těch, kdo jejich křik o pomoc umlčují tak snadno, jako se přepíná televizní kanál.
Před ukřižovaným Kristem, „Boží mocí a Boží moudrostí“ (1
Kor 1,24), jsme my křesťané povoláni rozjímat o tajemství nemilované Lásky a zahrnovat svět milosrdenstvím. Na kříži, stromu života, je zlo proměněno v dobro. Také my, učedníci Ukřižovaného, jsme povoláni být „stromy života“, které absorbují nečistotu lhostejnosti a vracejí světu kyslík lásky. Z Kristova boku vyšla voda, symbol Ducha, který dává život (srov. Jan 19,34); tak ať z nás vychází soucit se všemi, kdo dnes žízní.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy meditace v bazilice sv. Františka z Assisi ZDE

ad 2. Shromážděním všech náboženských představitelů na prostranství před bazilikou sv. Františka z Assisi dnešní mezináboženské setkání vyvrcholilo. Byl přijat společný apel za mír, který náboženští představitelé předali přítomným dětem, jež výzvu doručí hlavám států. Kromě jiných řečníků, promluvila také křesťanská učitelka z Aleppa, Tamar Mikalliová, ekumenický patriarcha Bartoloměj, izraelský rabín Brodman, patriarcha japonského buddhismu tendai, Koei Morikawa, a zástupce indonéského islámu Din Syamsuddin.
Papež František v závěrečné promluvě mimo jiné řekl:

Naše náboženské tradice jsou různé. Rozdílnost však pro nás není důvodem ke konfliktu, polemice či chladnému odstupu. Nemodlili jsme se dnes jedni proti druhým, jako se to v dějinách někdy stávalo. Aniž bychom upadali do synkretismu či relativismu, modlili jsme se jeden vedle druhého a jeden za druhého. Svatý Jan Pavel II. právě na tomto místě řekl: „Snad nikdy tak jako nyní se v dějinách lidstva neprojevila jako pro všechny evidentní vnitřní souvislost mezi autentickým náboženským postojem a velkým dobrem, kterým je mír“ (Promluva k náboženským představitelům, 27. října 1986 v Assisi). Pokračujeme v cestě započaté před třiceti lety v Assisi, kde žije památka onoho Božího muže míru, jakým byl sv. František, „ještě jednou, shromážděni společně na tomto místě, potvrzujeme, že kdo užívá náboženství k podněcování násilí, protiřečí jeho nejautentičtějšímu a nejhlubšímu východisku.“ (Promluva k náboženským představitelům, Assisi, 24. ledna 2002), že žádná forma násilí nepředstavuje „pravou povahu náboženství. Naopak je jeho travestií a přispívá k jeho zničení“ (Benedikt XVI., Promluva v Den reflexe, dialogu a modlitby za mír a spravedlnost ve světě, Assisi, 27. října 2011). Neúnavně budeme opakovat, že Boží jméno nikdy nemůže ospravedlnit násilí. Svatý je pouze mír, nikdy válka!

Promluvu pak Petrův nástupce uzavřel:

My nyní zde, společně a v míru, věříme a doufáme v bratrský svět. Přejeme si, aby se muži a ženy různých náboženství na všech místech scházeli a vytvářeli svornost, zejména tam, kde jsou konflikty. Naší budoucností je společný život. Proto jsme povoláni osvobodit se od těžkých břemen nedůvěry, fundamentalismů a nenávisti. Věřící mají být tvůrci pokoje ve vzývání Boha i v práci pro člověka! A na nás, jako náboženských představitelích, spočívá úkol být pevnými mosty dialogu a tvůrčími zprostředkovateli míru. Obracíme se také k těm, kdo mají nejvyšší odpovědnost ve službě lidem, ke státním představitelům, aby neustávali v hledání a prosazování cest pokoje, hleděli za partikulární zájmy přítomné chvíle. Kéž nezůstane nevyslyšen Boží apel na svědomí, volání chudých po míru a oprávněná očekávání mladých generací. Před třiceti lety sv. Jan Pavel II. na tomto místě řekl: „Mír je staveniště otevřené pro všechny, nikoli pouze pro odborníky, učence a stratégy. Odpovědnost za mír je univerzální“ (Jan Pavel II., Promluva v Dolní bazilice sv. Františka, 27. října 1986). Bratři a sestry, přijímáme tuto odpovědnost a znovu dnes stvrzujeme svým „ano“, že chceme společně budovat mír, který chce Bůh a po němž žízní lidstvo.

PLNÉ ZNĚNÍ promluvy papeže Františka k náboženským představitelům je ZDE

ad 3. Přibližně 500 náboženských představitelů podepsalo Apel za mír, jehož plné znění přinášíme:

Jsme mužové a ženy různých náboženství, kteří se jako poutníci sešli ve městě svatého Františka. Zde se před třiceti lety, roku 1986, na pozvání papeže Jana Pavla II., shromáždili náboženští představitelé z celého světa, aby vůbec poprvé velice aktivně a slavnostně potvrdili nerozlučné pouto mezi velkým dobrem, jakým je mír, a ryzím náboženským postojem. Od oné historické události se odvíjí dlouhá pouť, která již prošla četnými světovými městy, zapojila mnohé věřící do dialogu a modlitby za mír, spojila je, aniž by je směšovala, čímž dala zrod pevným mezináboženským přátelstvím a uhasila nemálo konfliktů. To je duch, který nás prostupuje: uskutečňovat setkání v dialogu, postavit se jakékoli formě násilí a zneužívání náboženství k ospravedlňování válek a terorismu. Navzdory tomu bylo v minulých letech ještě mnoho národů bolestně zraňováno válkou. Nikoli pokaždé se dospělo k poznání, že válka svět zhoršuje a že za sebou zanechává dědictví bolesti a nenávisti. Ve válce prohrávají všichni, včetně vítězů.

Obrátili jsme se k Bohu s modlitbou, aby světu daroval pokoj. Uznáváme, že je nezbytné se za mír trvale modlit, protože modlitba chrání svět a prosvětluje jej. Pokoj je Božím jménem. Kdo se dovolává Božího jména, aby ospravedlnil terorismus, násilí a válku, nekráčí Jeho cestou. Válka ve jménu náboženství se stává válkou proti samotnému náboženství. S pevným přesvědčením proto zdůrazňujeme, že násilí a terorismus jsou pravým opakem skutečného náboženského ducha.

Naslouchali jsme hlasu chudých, dětí, mladých generací, žen a mnoha bratrů a sester, kteří trpí válkou. Spolu s nimi důrazně říkáme: Ne válce! Kéž bolestný nářek tolika nevinných nezůstane nevyslyšen! Snažně žádáme státní představitele nesoucí zodpovědnost, aby byly zmařeny důvody vedoucí k válkám: lačnost po moci a penězích, chtivost obchodníků se zbraněmi, partikulární zájmy, pomsta za věci minulé. Ať vzroste konkrétní úsilí o odstranění příčin, které podmiňují konflikty: situace chudoby, nespravedlnosti a nerovnosti, zneužívání lidského života a pohrdání jím.

Kéž konečně nastane nový čas, ve kterém se globalizovaný svět stane rodinou národů. Ať se promění ve skutek naše zodpovědnost za budování pravého míru, který by dbal na ryzí potřeby lidí a národů, spoluprací předcházel konfliktům, přemáhal nenávist a překonával bariéry setkáním a dialogem. Když se dialog stává skutečnou praxí, není nic ztraceno. Nic není nemožné, když se k Bohu obracíme v modlitbě. Všichni mohou být tvůrci míru – z Assisi znovu s přesvědčením potvrzujeme své úsilí stávat se jimi s Boží pomocí, společně se všemi muži a ženami dobré vůle.

Po skončení závěrečného shromáždění náboženských představitelů se papež vydal opět vrtulníkem na zpáteční cestu do Říma.

Střípky dojmů z XVI.ročníku pěší poutě na Velehrad z pohledu úplného nováčka

 

Motto: Radost pro všechen lid Lk2,10

Milosrdenství a milosrdné skutky

Když mi v červnu zavolal otec Jaroslav, zdali bych neměl zájem zúčastnit se pěší poutě z Vranova nad Dyjí na Velehrad, byla to pro mě výzva. Jsem schopen, i když mi na krk dýchá sedmý křížek, ujít v šesti dnech skoro 160 kilometrů? Bylo lákavé zažít něco nového, utéci všedním starostem a věnovat své myšlenky jen Pánu a jeho matce Panně Marii. A tak jsme v pondělí 22. srpna po ranní mši svaté vyrazili směr Vranov nad Dyjí. Jelo nás nakonec šest, takže to byl docela problém se do auta i s celou naší bagáží vměstnat. Ve Vranově se nás sešlo celkem 46 (z toho 5 kněží a jeden chlapec na invalidním vozíku). Po úvodní mši svaté dostali nováčci (a tedy i já) na krk malý dřevěný křížek, zasloužilí poutníci měli kříže větší. Po nezbytném poučení o bezpečnosti a desateru poutníka pouť začala. Hned zpočátku mě překvapila její bezvadná organizace, bylo také vidět že mnozí poutníci jsou již zkušení a nejdou poprvé. Měli jsme dokonce i tři regulovčíky, kteří organizovali dopravu a usměrňovali auta. Šlo se opravdu svižně, a tak těch 18 kilometrů z první etapy vesele utíkalo. Do kroku jsme si zpívali písně z poutnického zpěvníku, který jsme dostali, hudbu střídala modlitba. Přenosný amplion zajišťoval, že jsme se mohli růženec modlit společně i za pochodu a v tak hojném počtu. V Citonicích u kostela nás čekala první zastávka. Přivítal nás místní pan farář, pozval k prohlídce kostela a k občerstvení. Bylo opravdu bohaté – stoly se prohýbaly pod pekáči buchet, koláči, ovocem a láhvemi s pitím. Po posilnění a poděkování jsme se vydali dál. Asi dva kilometry před Znojmem jsme odbočili na polní panelovou cestu a bylo zle. Ozvalo se mi koleno v mládí zraněné při bruslení, a tak jsem byl nakonec první, kdo využil služeb doprovodného vozidla. Večer už bylo jasné, že další den pěšky nevyrazím, proto jsem rád přijal nabídku otce Jaroslava stát se šoférem jeho vozu. Ráno, když  jsme po ranní modlitbě všichni prošli Branou milosrdenství, jsem tedy nastoupil službu. Tím jsem se stal součástí té organizace, kterou jsem už od začátku tak obdivoval. Najednou jsem viděl to nesmírné úsilí,  které se za bezchybným fungováním celé pouti ukrývalo. Poutníky bylo třeba v pravidelných intervalech zásobovat kaloriemi a pitím a vzhledem k tomu, že ze Znojma nás vyrazilo už přes sto, byla to občas docela fuška. Skládám poklonu manželům Vlčkovým, kteří ač jsou oba částečně invalidní, s naší ochotnou , ale někdy nezkušenou pomocí vždy všechno stihli připravit včas. A když přece jen zbylo trochu času, šli jsme poutníkům naproti, abychom si tu neopakovatelnou atmosféru  mohli alespoň na chvíli vychutnat i my. Na sklonku druhého dne jsme společně dorazili do Miroslavi – v nohách měli poutníci dalších asi 33 kilometrů. Ve středu vedla cesta z Miroslavi přes Hrušovany u Brna, kde je moderní nový kostel, jehož základy posvětil sám Sv. otec Jan Pavel II. při své návštěvě v Česku. Večer jsme nocovali v Blučině, kde se k nám přidali poutníci z Brna a pestrobarevný had se tak opět rozrostl. Cestou při jedné občerstvovací zastávce, kterou nám připravili zaměstnanci jedné zemědělské farmy, mne čekalo další překvapení, neboť tradice vyžadovala, aby se na tomto místě všichni poutníci společně zvážili na nákladní váze. Docílili jsme neuvěřitelné váhy 8200 kilogramů! Ve čtvrtek jsme vyrazili z Blučiny do Věteřova přes poutní místo Žarošice, kde nám za zvuků zvonů přišel naproti místní pan farář i se svým kaplanem – novoknězem. Zde jsme se všichni pomodlili před další Branou milosrdenství a po modlitbě v nádherném chrámu Páně jsme dostali novokněžské požehnání. Po dalším opravdu vydatném pohoštění jsme vyrazili dál a končili ve Věteřově na večerní mši svaté po ujití asi 36 kilometrů. V pátek nás čekala asi nejnáročnější etapa – skoro 40 kilometrů z Věteřova do Buchlovic a část z nás šla dokonce ještě dál až do Tupes, které jsou od Velehradu vzdálené opravdu už jen co by kamenem dohodil. Cestou do Tupes jsme ještě vystoupali na horu Klimentek, což je důležité křesťanské místo na Moravě. Bylo totiž svědkem příchodu a pobytu svatých věrozvěstů Cyrila a Metoděje, kteří zde prý také založili školu a ukryli ostatky papeže - svatého Klimenta. Místní kostel byl pak zničen za husitských válek. Kaplička na vršku byla vystavěna roku 1965 místo staré kaple z roku 1880 a svépomocí místních farníků pak roku 1985 přibyla ještě zvonička. Pod horou jsme se ještě zastavili u  pramene svatého Gorazda, kde vytéká opravdu výborná voda. To už jsme se ale blížili ke konci pátečního putování. V sobotu celá pouť vyvrcholila. Poutníci, kteří předešlého dne dorazili jen do Buchlovic, se s námi spojili v Tupesích a společně  s místními farníky (šly celé rodiny i s dětmi na kočárku) jsme vyšli směr Velehrad. To už nás bylo asi 220. Před Velehradem je vystavěn kříž poutníků, kde jsme se všichni pomodlili a většina poutníků odsud pokračovala dál bosky. Na Velehradě nás opět slavně vítaly zvony a čekala nás společná modlitba před třetí Branou milosrdenství. V nádherné katedrále potom obnova zasvěcení národa Panně Marii a několik poutníků také slavnostně vstoupilo do Společenství čistých srdcí. Mnoho poutnic ještě dozdobilo oltář lučními květy natrhanými cestou. V 11.30 pak začala mše svatá, která byla nádherným zakončením celého našeho putování. Odpoledne jsme se pak ještě společně pomodlili a poslechli si přednášku o páteru Stojanovi a potom už přišel čas rozloučení s ostatními poutníky - voláním za rok nashledanou. Co říci závěrem? Pouť byla ideální příležitost přemýšlet o Pánu Bohu i o sobě. Byla to změna, na kterou se nedá zapomenout. Poznal jsem, že všechny oběti, puchýře a nepohodlí, které je člověk ochoten obětovat  Pánu Bohu, jsou velkou milostí a požehnáním. Že Boží milosrdenství není jen cosi vzdáleného, ale že je velmi skutečné a přítomné i mezi námi. Cítil jsem dojetí, když jsem viděl, jak jsou lidé, kteří nás hostili, rádi, že nám mohou pomoci a jediné, čím jsme jim jejich štědrost mohli alespoň trochu oplatit byla modlitba za ně a jejich blízké. Zaujalo a obohatilo mě také krásné společenství, které po cestě vzniklo a v souvislosti s tím mě napadlo i pár krátkých veršů.

Chodím po moravské zemi

a nějak dobře u srdce je mi.

Všude vlídné přijetí

až mám v očích slzy dojetí.

Modlitba a píseň nás po cestě provází,

a s nimi kilometry lehčeji odchází.

Poutník (už ne nováček) Jirka z Miličína

PS: Nepůjdete příští rok také?

Papež se setkal s fotbalisty

Vatikán. Papež František dnes v Klementinském sále apoštolského paláce přijal fotbalisty římského klubu AS Roma a buenosaireského klubu San Lorenzo, kteří se zítra večer utkají v přátelském zápase na olympijském stadionu. Výtěžek ze vstupného poputuje obyvatelům postiženým zemětřesením ve střední Itálii. Dnešní setkání bylo neformální, bez slavnostních promluv. Přítomné byly italské fotbalové hvězdy Totti, Spaletti a také všichni argentinští fotbalisté hrající za římské kluby. Zítřejší přátelské utkání římského klubu s buenoaireským mužstvem, jehož sympatizantem byl kdysi také Jorge Mario Bergoglio, je součástí tzv. Slavnosti rodiny, kterou zorganizoval zmíněný římský klub v rámci Svatého roku milosrdenství. Setkání fotbalistů s papežem Františkem uvedl arcibiskup Rino Fisichella, předseda Papežské rady pro novou evangelizaci, který připomněl charitativní účel akce. Papež v krátké promluvě srdečně poděkoval za konkrétní gesto solidarity s těmi, kdo strádají v důsledku zemětřesení, a osobně pak každého fotbalistu pozdravil a vyměnil s nimi pár slov. Ti potom papeži darovali zvláštní dres s oficiálním logem Svatého roku Milosrdenství, klubovým znakem a samozřejmě s číslem 1. Papež přijal dres s nelíčenou radostí, podepsal jej a dal do dražby, jejíž výtěžek bude rovněž určen obyvatelům z oblasti postižené zemětřesením. Zítřejší podvečerní přátelské fotbalové utkání uzavře den nabitý bohatým programem určeným pro rodiny s dětmi v prostorách římského Olympijského stadionu.

 MLB Jerseys China