buycheapwholesalejerseys
Warning: session_start() [function.session-start]: Cannot send session cookie - headers already sent by (output started at /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/index.php:3) in /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/libraries/joomla/session/session.php on line 537

Warning: session_start() [function.session-start]: Cannot send session cache limiter - headers already sent (output started at /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/index.php:3) in /home/httpd/html/farnostvozice.vlaskovi.cz/libraries/joomla/session/session.php on line 537
Událo se

PASTÝŘSKÝ LIST

ČESKOBUDĚJOVICKÉHO BISKUPA MONS. VLASTIMILA KROČILA, TÝKAJÍCÍ SE CELOSTÁTNÍHO SETKÁNÍ MLÁDEŽE V OLOMOUCI

 (Přečtěte při všech bohoslužbách v neděli 26. března 2017)

        

         Milí diecézané, sestry a bratři,

         a dnes zvláště vy, milí mladí přátelé!

 

         Prožíváme postní dobu jako přípravu na slavení „Veliké noci“ Ježíšova vzkříšení a já mám radost, mohu-li vás pozdravit právě v tomto období našeho společného putování.

         Ano, putujeme společně jako církev, která je nejenom nositelkou Ježíšova poselství, ale je i mystickým tělem Kristovým. Patříme do společenství církve, která může každému člověku - toužícímu a otevřenému pro Ježíšovo poselství -  učinit život šťastnější a krásnější. Každý z nás má v tomto společenství církve mimořádnou odpovědnost; svou důležitost mají laici, kteří se podílejí aktivně na životě církve, nezastupitelnou hodnotu mají staří, nemocní a trpící, ale své důležité místo mají i mladí, neboť jejich prostřednictvím může evangelium pronikat do škol, k jejich spolužákům a kamarádům, všude tam, kam se jinak jen obtížně dostává.

         V minulých měsících probíhala fóra mládeže, nejprve na úrovni diecézní a poté i celostátní, kde mladí diskutovali mimo jiné i o evangelizaci. Byl jsem velmi hluboce osloven tím, kolik odvahy a nadšení v sobě mladí nosí a přitom zůstávají realističtí, s očima otevřenýma pro každé nebezpečí, které se snaží uhasit touhu po Bohu a odvahu hovořit o Něm. Při Světovém setkání mládeže v Krakově pronesl Svatý Otec František velmi závažná slova na adresu mladých: „Nepřišli jsme na svět vegetovat, mít se pohodlně a dělat ze života „pohovku“, která nás uspává. Naopak. Přišli jsme kvůli něčemu jinému, abychom zanechali stopu. (…) Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Zve tě a přichází proto, aby otevřel všechno to, co tě uzavírá. Chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Pokud ze sebe nevydáš to nejlepší, svět jiný nebude. (…) On chce tvé ruce, aby dále utvářel svět. Volá tě, abys nechal v životě stopu, která poznamená dějiny. (…) Mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi. Potřebujeme se to naučit.“  - tolik slova papeže Františka k mládeži.

         Milí mladí přátelé, obracím se na vás i já, neboť do vás vkládám velkou důvěru; scházejte se ve svých společenstvích, společně se modlete, inspirujte svůj život slovy Písma; vzdělávejte se, přemýšlejte a diskutujte o učení Církve a hledejte způsoby, jak ho uskutečňovat v praxi. Vodítkem vám v tom mohou být materiály, které připravuje Sekce pro mládež - zvláště vhodná je knížka „Křesťan ve víru světa“, která shrnuje učení církve o lidské důstojnosti, rodině, společnosti, politice a ekonomii. Uprostřed společenství, ve kterém je přítomen sám Ježíš, dostanete odvahu k hlásání evangelia a společně jistě najdete i vhodné způsoby.  Mimořádnou příležitostí, jak se navzájem povzbudit, je blížící se „Celostátní setkání mládeže“ v Olomouci, které se ponese v duchu Božího slova: „Nebojte se!“ Přihlaste se už nyní na toto srpnové setkání a pozvěte mladé ze svého okolí včetně těch, o kterých víte, že mají zájem o duchovní hodnoty.

         Obracím se i na vás, rodiče našich mladých, neboť součástí olomouckého setkání bude i „Den s rodinami“ v sobotu 19. srpna. Přijměte pozvání spolu s vašimi dětmi a přijďte mezi mladé. Buďte živoucím svědectvím o rodinném životě založeném na křesťanských základech, kde je Bůh středobodem rodiny, kde se dětí přijímají s láskou a bezpodmínečně, a kde je výchova zacílena na křesťanskou důstojnost a svobodu Božích dětí. 

            Nakonec se obracím i na vás ostatní, bratři a sestry; spojme se v modlitbě, aby se v Olomouci co nejvíc mladých lidí setkalo s osobní láskou Ježíše a prožilo, že církev je jejich rodinou, ve které je jim dobře. Kéž mladí lidé pocítí i blízkost Panny Marie, jejíž slova z Magnificat je budou provázet.

         Závěrem ještě jednou opakuji pozvání, adresované zvláště vám mladým, k účasti na srpnovém „Celostátním setkání mládeže“ v Olomouci, ale také i pozvání k účasti na již tradičním diecézním setkání mládeže, které se uskuteční před Květnou nedělí v pátek 7. a v sobotu 8. dubna v Českých Budějovicích. Těším se na tato setkání s vámi!  Moji drazí bratři a sestry, vám všem přeji, aby zbývající čas svatopostní doby byl pro každého z vás bohatým časem milosti, k čemuž vám rád a ze srdce žehnám!  

 

                                                        X Vlastimil, biskup českobudějovický

 

Poselství Svatého otce

ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2017

 

Mladiství migranti – zranitelní a neslyšení

 

Drazí bratři a sestry,

 

„Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal“ (Mk 9,37; srov. Mt 18,5; Lk 9,48; Jan 13,20). Těmito slovy připomínají evangelisté křesťanskému společenství jedno Ježíšovo ponaučení, které je strhující, ale zároveň zavazující. Tento výrok vytyčuje bezpečnou cestu, jež začíná od těch nejmenších v dynamice jejich přijetí, prochází přes Pána a vede až k Bohu. Právě přijetí je tedy nutnou podmínkou, aby se tato cesta stala konkrétní: Bůh se stal jedním z nás, v Ježíšovi se stal dítětem a otevřenost vůči Bohu ve víře, jež živí naději, nachází svůj výraz v láskyplné blízkosti k těm nejmenším a nejslabším. Láska, víra a naděje se všechny začleňují do skutků duchovního i tělesného milosrdenství, které jsme znovu objevovali během nedávného mimořádného svatého roku.

Avšak evangelisté se zabývají i zodpovědností těch, kdo jednají proti milosrdenství: „Kdo však jedno z těchto nepatrných, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“
(Mt 18,6; srov. Mk 9,42; Lk 17,2). Jak bychom mohli zapomenout na toto přísné napomenutí, když si uvědomíme vykořisťování, jehož se lidé bez zábran dopouštějí ke škodě tolika dívek a chlapců nucených k prostituci nebo používaných pro pornografii, zotročovaných prací mladistvých, verbovaných jako vojáci, vtahovaných do obchodu s drogami anebo do zločinů jiného druhu, nucených k útěku před konflikty a pronásledováním s rizikem, že se ocitnou sami a opuštění?

Proto mi u příležitosti každoročního Světového dne migrantů a uprchlíků leží na srdci obrácení pozornosti na existenci mladistvých migrantů, zvláště osamocených, a chci povzbudit všechny, aby se postarali o děti – které jsou bezbranné v trojím smyslu: jako mladiství, jako cizinci a jako neozbrojení – pokud jsou z různých důvodů nuceny žít daleko od země svého původu v odloučení od lásky své rodiny.

Migrace dnes není jevem omezeným pouze na některé části naší planety, ale dotýká se všech světadílů a stále více se stává celosvětovou otázkou, jež nabývá dramatických rozměrů. Nejedná se jen o lidi hledající důstojnou práci nebo lepší životní podmínky, ale také o muže, ženy, starce i děti nucené opustit svá obydlí v naději, že se zachrání a jinde najdou mír a bezpečí. Často jsou to právě mladiství, kteří musí v první řadě platit vysokou cenu za emigraci vyvolanou téměř vždy násilím, bídou a stavem životního prostředí; a k těmto faktorům se přidává i globalizace se svými negativními aspekty. Bezohledný běh za rychlým a snadným ziskem s sebou také nese nárůst takových zraňujících úchylek jako je obchod s dětmi, vykořisťování a zneužívání mladistvých a všeobecné nedodržování práv patřících k dětství, jak je stanovuje Mezinárodní konvence o právech dítěte.

Díky své mimořádné křehkosti má dětský věk své jedinečné a legitimní požadavky. Především je to právo na zdravé a chráněné rodinné prostředí, kde dítě může vyrůstat pod vedením a příkladem otce a matky; potom je to právo a povinnost získat patřičné vzdělání, zvláště v rodině a také ve škole, kde děti mohou vyrůstat jako osoby a jako strůjci budoucnosti své i svého národa. Ve skutečnosti platí, že v mnoha oblastech světa jsou čtení, psaní a elementární počty ještě privilegiem mála z nich. Všichni malí rovněž mají právo hrát si, věnovat se zábavným činnostem, mají prostě právo být dětmi.

Mezi migranty tvoří děti tu nejzranitelnější skupinu, protože při svém vstupu do života jsou neviditelné a neslyšené; kvůli nejisté situaci nevlastní dokumenty a jsou skrývány před očima světa; nepřítomnost dospělých a někoho, kdo by je doprovázel, brání tomu, aby se pozvedl jejich hlas a aby byl slyšet. Tak mladiství migranti snadno končí na nejnižším stupni degradace člověka, kde nezákonnost a násilí jako požár spalují budoucnost mnoha nevinných, zatímco síť zneužívání mladistvých se dá jen těžko rozbít.

Jak lze na tuto skutečnost reagovat?

Především je třeba si uvědomit, že jev migrace není vyňat z dějin spásy a je dokonce jejich součástí. Je s ním spojeno Boží přikázání: „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi“ (Ex 22,20); „Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi“ (Dt 10,19). Tento jev vytváří znamení časů, znamení, které hovoří o díle Boží prozřetelnosti v dějinách a v lidské společnosti se zřetelem na univerzální společenství. Aniž by církev popírala problémy a často i dramata a tragédie spojené s migrací, jakož i těžkosti s důstojným přijímáním těchto lidí, povzbuzuje nás, abychom v tomto jevu rozpoznávali Boží záměr a byli si jisti, že nikdo není cizincem v křesťanském společenství, které zahrnuje „všechny národy, kmeny, plemena a jazyky“ (Zj 7,9). Každý je cenný; lidé jsou důležitější než věci a hodnota každé instituce se poměřuje způsobem, jakým zachází se životem a důstojností lidské bytosti, především ocitne-li se v situaci zranitelnosti, jako je tomu v případě mladistvých migrantů.

Kromě toho je třeba se zaměřovat na ochranu, na integraci a na trvalá řešení.

Jde především o přijetí všech možných opatření, která by zaručila mladistvým migrantům ochranu a obranu, neboť „tito chlapci a děvčata často končí na ulicích, ponecháni sami sobě, a stávají se kořistí bezostyšných vykořisťovatelů, kteří je mnohdy promění v oběť fyzického, morálního a sexuálního násilí“ (Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2008).

Ostatně demarkační čára mezi migrací a obchodem s lidmi je často velmi subtilní. Existuje mnoho faktorů, které přispívají ke zranitelnosti migrantů, zvláště mladistvých: krajní nouze a nedostatek prostředků k přežití, k nimž se přidávají nereálná očekávání vzbuzovaná sdělovacími prostředky; nízká úroveň gramotnosti; neznalost zákonů, kultury a často i jazyka hostitelských zemí. To vše je činí psychicky i fyzicky závislými. Avšak nejsilnější popud k vykořisťování a zneužívání přichází z poptávky. Pokud se nenajde způsob, jak důrazněji a účinněji zasáhnout proti těm, kdo jich využívají, nikdy se neodstraní mnohé formy otroctví, jehož obětí se mladiství stávají.

Je proto potřebné, aby imigranti právě pro dobro svých dětí stále těsněji spolupracovali s přijímajícími komunitami. S nesmírnou vděčností sledujeme církevní i občanské organizace a instituce, které s velkým nasazením dávají k dispozici čas i prostředky pro ochranu nezletilých před různými formami zneužívání. Je důležité, aby se navazovala stále účinnější a vydatnější spolupráce založená nejen na výměně informací, ale také na posílení sítí schopných zajistit rychlý a pronikavý zásah. Nesmí se podceňovat to, že mimořádná síla církevních společenství se ukazuje především tam, kde je jednota modlitby a bratrské pospolitosti.

Za druhé je třeba pracovat na integraci migrujících dětí a mládeže. Jsou plně závislí na společenství dospělých a nedostatek finančních zdrojů se často stává překážkou pro osvojení vhodných politik pro přijetí, asistenci a začlenění. V důsledku toho, místo aby se upřednostňovalo sociální začlenění mladistvých migrantů nebo se stanovily programy jejich bezpečné a asistované repatriace, nastupuje pouze snaha zabránit jim ve vstupu, což napomáhá jejich opětovnému pádu do ilegálních sítí; anebo jsou posíláni do zemí původu bez ujištění se o tom, že je to v souladu s jejich skutečným „vyšším zájmem“.

Situace mladistvých migrantů je ještě horší, pokud není jejich postavení regulérní anebo když jsou najati k organizovanému zločinu. Tehdy často končí v centrech zadržení. Nezřídka bývají uvězněni, a protože nemají peníze na zaplacení kauce nebo na cestu zpět, mohou být delší dobu zadržováni a vystavováni zneužívání a násilí různého druhu. V těchto případech se právo států řídit migrační proudy a ochraňovat obecné národní dobro musí spojovat s povinností řešit a uspořádat postavení mladistvých migrantů při plném respektu k jejich důstojnosti a při snaze vycházet vstříc jejich požadavkům, jsou-li sami, ale také požadavkům jejich rodičů pro dobro celého rodinného společenství.

Zásadním krokem pak zůstává přijetí vhodných národních postupů a plánů na spolupráci, koordinovaných mezi zeměmi původu a přijímajícími zeměmi, s ohledem na odstraňování příčin nucené emigrace mladistvých.

Za třetí se na všechny obracím s upřímnou výzvou hledat a přijímat trvalá řešení. Protože se jedná o komplexní jev, je třeba otázku mladistvých migrantů řešit u jejího kořene. K příčinám tohoto problému patří války, znásilňování lidských práv, korupce, chudoba, nerovnosti a katastrofální stav životního prostředí. Děti jsou těmi prvními, kdo tím trpí, a často prožívají tělesná muka a násilnosti, které jsou doprovázeny i duševními a psychickými bolestmi, a téměř vždy v nich zanechávají nesmazatelná znamení.

Proto je absolutně nutné v zemích původu migrantů čelit příčinám vyvolávajícím migraci. Prvním krokem potřebným k tomuto je snaha celého mezinárodního společenství o uhašení konfliktů a násilností, jež nutí lidi k útěku. Dále se tu nabízí dlouhodobá vize, která by byla schopná plánovat programy vhodné pro oblasti zasažené nejvážnějšími nespravedlnostmi a nestabilitou, aby všem byl zaručen přístup k autentickému rozvoji, který dbá o dobro chlapců a děvčat jakožto nadějí pro lidstvo.

A nakonec chci adresovat své slovo vám, kdo kráčíte po boku dětí a mladých na cestách emigrace: oni potřebují vaši cennou pomoc a potřebuje vás také církev, která vás podporuje ve vaší velkorysé službě, jakou poskytujete. Neumdlévejte v odvážném vydávání dobrého svědectví o evangeliu, jež vás vyzývá, abyste poznávali a přijímali Pána Ježíše přítomného v těch nejmenších a nejzranitelnějších.

Svěřuji všechny mladistvé migranty, jejich rodiny a jejich společenství, i vás, kdo jim stojíte nablízku, pod ochranu Svaté nazaretské rodiny, aby bděla nad každým a doprovázela ho na cestě. Ke své modlitbě připojuji i své apoštolské požehnání.

 

 

Ve Vatikánu 8. září 2016, slavnost Narození blahoslavené Panny Marie

 

 

FRANTIŠEK

Poděkování za Tříkrálovu sbírku

rád bych touto cestou poděkoval všem organizátorům z řad dospělých za přípravu a průběh Tříkrálové sbírky v našich farnostech. Během této akce se podařilo shromáždit ve farnostech Mladovožicka.

 

54 948,-Kč Děkujeme

Vánoční radost a naděje

V uplynulých dnech jsme mohli v našich obcích narazit na koledníky, kteří představovali tři dávné krále z východnu. Stalo se již tradicí, že o svátku Tří králů se koná Tříkrálová sbírka, jejíž výtěžek je určen potřebným lidem. Rád bych touto cestou poděkoval za orgnizaci jak těm dospělým, kteří se stali královským doprovodem, tak i dětem. Každý rok si tato akce získává větší důvěru u veřejnosti i dětí. Zároveň tato akce tvoří spojnici mezi světem dětí a dospělých. Díky spolupráci farnosti, školy a státní správy se podařilo zprostředkovat novoroční poselství spojené s požehnáním mnoha lidem. Řada těch dříve narozených mluvila s nadšením o nejkrásnějším okamžilu dne, když u nich doma zazvonili koledníci a s radostí zazpívali koledu My Tři králové jdeme k vám štěstí, zdraví vinšujem vám. Nápis na veřejích domu K+M+B 2017 znamená Kristus ať žehná tento dům (Kristus manzionem benedikat). A k tomu bych dodal jedním slovem Kristus ať žehná provází a naplňuje světlem, pokojem a láskou také ty, kteří v tomto domě přebývají.  Jedna stará a úctyhodná legenda vypráví o čtvrtém králi, který se vydal ze vzdáleného koutu světa poklonit betlémskému dítěti. Během dlouhé cesty mnohokrát zabloudil, přišel o dary, které měl přichystány pro narozeného krále. Po mnoha letech dospěl do Jeruzaléma právě ve chvíli posledního okamžiku již dospělého krále, který umíral na Golgotě. Na výčitku o promarněnosti života i cesty uslyšel Ježíšovo slovo:"Dar, který jsi přinesl ty, je mi nejcennější, protože jsi vše cos měl rozdal druhým tak jako já." Prázdné ruce a čisté srdce jsou těmi nejcennějšími dary, které můžeme betlémskému dítěti nabídnout nejen v době vánoc, ale po celý rok. Pokud se nám to podaří pak budeme prožívat vánoční radost i tehdy, když vánoční čas překryjí všední dny. Poselstvím vánoc je především radost a naděje. Kéž nás tedy provázejí po celý rok. P. Jaroslav

Poděkování za vánoční návštěvu kaple

    Rád bych touto cestou poděkoval veřejnosti za návštěvu kaple během Vánoc. Podle střízlivých odhadů navštívilo kapli během tří dnů kdy byla kaple otevřená řádově stovky občanů našeho městečka. Odhad mluví o třech stovkách, což je přibližně deset procent obyvatel Mladovožicka. Je to hodně nebo málo? Odpověd si přemýšlivý čtenář musí najít sám. Mezi významnými návštěvníky naší kaple byl současný starosta a senátor Mgr. J. Větrovský nebo pan K. Randák a celá řada rodin s dětmi malými i těmi odrostlými. Komerční vánoce již skončily, ale ty naše křesťanské teprve začaly. Odkaz hodnot, které vánoce přinášejí by neměli zmizet s příchodem pracovního dne, ale jsou hodnotami trvalými , které mohou proměnit k lepšímu náš nemocný svět. Přijměněme s vážností a odpovědností poselství vánoc. P. Jaroslav

Poselství Svatého otce Františka k 50. Světovému dni míru

(1. ledna 2017)

 

 

Nenásilí jako styl mírové politiky

 

1.         Na počátku nového roku odevzdávám svá upřímná mírová přání lidem a národům celého světa, hlavám států a vlád, jakož i zodpovědným za náboženská společenství a za různé složky občanské společnosti. Přeji mír každému muži i každé ženě, chlapcům i děvčatům a prosím za to, aby obraz každého člověka k Boží podobě nám umožnil uznávat jeden druhého jako posvátný dar obdařený nesmírnou důstojností. Respektujme tuto „nejhlubší důstojnost“[1] především v situacích konfliktů a učiňme z aktivního nenásilí svůj životní styl.

Toto je poselství k 50. Světovému dni míru. V tom prvním se blahoslavený Pavel VI. obrátil ke všem národům, nejen ke katolíkům, jasnými slovy: „Konečně se velmi jasně ukázalo, že mír je jedinou opravdovou linií pro lidský pokrok (nikoli směřování ke ctižádostivým nacionalismům, nikoli násilná dobývání, nikoli represe vedoucí k falešnému občanskému řádu).“ Varoval před „nebezpečím uvěřit, že mezinárodní spory nejsou řešitelné cestou rozumu, to znamená jednáními založenými na právu, spravedlnosti a rovnosti, ale jen odstrašujícími a smrtelnými silami.“ Oproti tomu citoval encykliku Pacem in terris svého předchůdce Jana XXIII. a zdůrazňoval „význam míru a lásku k míru založenému na pravdě, spravedlnosti, svobodě a lásce.“[2] Oslovuje nás aktuálnost těchto slov, jež nejsou dnes méně důležitá a méně naléhavá než před padesáti léty.

Při této příležitosti bych rád uvažoval o nenásilí jako stylu mírové politiky a prosím Boha, aby nám všem pomáhal čerpat nenásilí z hloubi našich pocitů a osobních hodnot. Kéž láska a nenásilí určují způsob, jímž jednáme jedni s druhými ve svých vztazích meziosobních, společenských i mezinárodních. Když oběti násilí dokážou odolat pokušení pomsty, mohou být nejdůvěryhodnějšími strůjci nenásilných procesů při vytváření míru. Od místní každodenní úrovně až po celosvětový řád se může nenásilí stávat stylem charakterizujícím naše rozhodování, naše vztahy, naše jednání i politiku ve všech jejích formách.

 

Rozbitý svět

2.         Zatímco minulé století poznalo devastaci způsobenou dvěma vražednými světovými válkami, zakusilo hrozbu nukleární války a velké množství jiných konfliktů, dnes se bohužel potýkáme se strašnou rozkouskovanou třetí světovou válkou. Není snadné poznat, zda současný svět je násilný více, nebo méně než včera, ani zda moderní komunikační prostředky a mobilita, jež naši epochu charakterizují, zvyšují naše vědomí o násilí nebo nás na něm činí závislejšími.

V každém případě toto „rozkouskované“ násilí uplatňované různými způsoby a na různých úrovních vyvolává obrovská utrpení, jichž jsme si dobře vědomi: války v různých zemích a na různých kontinentech, terorismus, zločinnost a nepředvídatelné ozbrojené útoky, zneužívání migrantů a obětí obchodu s lidmi, ničení životního prostředí. Jaký to má účel? Umožňuje násilí dosáhnout cílů trvalé hodnoty? To vše, čeho dosáhne, nevede to snad k rozpoutání odplaty a ke smrtícím konfliktům, z nichž má prospěch jen několik „válečných pánů?“

Násilí není lékem pro náš rozbitý svět. Odpovídat na násilí násilím vede v nejlepším případě k násilným migracím a k nesmírným utrpením, protože velké množství zdrojů se určuje pro válečné účely a odebírá se z každodenních potřeb mladých, rodin v těžkostech, starých, nemocných a velké většiny obyvatel světa. V horších případech může vést k fyzické i duchovní smrti mnohých, ne-li úplně všech.

 

 

 

Radostná zvěst

3.         I Ježíš žil v násilných dobách. Učil, že pravým bitevním polem, kde se střetává násilí s mírem, je lidské srdce: „Z nitra totiž, ze srdce lidí, vycházejí špatné myšlenky“ (Mk 7,21). Tváří v tvář této skutečnosti však Kristovo poselství nabízí radikálně pozitivní odpověď; on neúnavně kázal bezpodmínečnou Boží lásku, která přijímá a odpouští, a učil své žáky milovat nepřátele (srov. Mt 5,44) a nastavit druhou tvář (srov. Mt 5,39). Když těm, kdo obviňovali cizoložnici, zabránil, aby ji kamenovali (srov. Jan 8,1-11) a když v noci před svou smrtí řekl Petrovi, aby skryl meč do pochvy (srov. Mt 26,52), vytýčil Ježíš cestu nenásilí, po níž šel až do konce, až na kříž, a skrze niž zjednal pokoj a zničil nepřátelství (srov. Ef 2,14-16). Proto ten, kdo přijímá Ježíšovu radostnou zvěst, dokáže rozpoznat násilí, jež v sobě nosí, nechá se uzdravit Božím milosrdenstvím a sám se stává nástrojem smíření, jak k tomu nabádá svatý František z Assisi: „Pokoj, který hlásáte ústy, mějte ještě hojněji ve svých srdcích.“[3]

Být pravými Ježíšovými učedníky dnes znamená přijmout i jeho výzvu k nenásilí. Ta – jak prohlašoval můj předchůdce Benedikt XVI. – „je realistická, protože chápe, že ve světě je příliš násilí, příliš nespravedlnosti, a tuto situaci nelze překonat jinak než tím, že se vyváží láskou navíc a dobrem navíc. Toto ‚navíc‘ pochází od Boha.“[4] A velmi naléhavě dodává: „Nenásilí není pro křesťany pouhým taktickým chováním, ale způsobem bytí jejich osoby a postojem toho, kdo je natolik přesvědčen o Boží lásce a o její síle, že nemá strach čelit zlu pouze zbraněmi lásky a pravdy. Láska k nepříteli utváří jádro ‚křesťanské revoluce‘.“[5] Evangelní příkaz milujte své nepřátele (srov. Lk 6,27) je oprávněně považován za „magnu chartu křesťanského nenásilí“; nespočívá v tom, „že se zlu vzdáváme…, ale v tom, že na zlo odpovídáme dobrem (srov. Řím 12,17-21), a tím rozbíjíme řetěz nespravedlnosti“.[6]

 

Mocnější než násilí

4.         Nenásilí se mnohdy chápe ve smyslu odevzdanosti, neangažovanosti a pasivity, ale ve skutečnosti tomu tak není. Když Matka Tereza přebírala v roce 1979 Nobelovu cenu míru, vyhlásila své jasné poselství o aktivním nenásilí: „V naší rodině nemáme zapotřebí bomb, zbraní a ničení pro přinášení míru, ale pouze potřebujeme být spolu a navzájem se milovat. … A můžeme přemoci všechno zlo, které je ve světě.“[7] Vždyť síla zbraní je klamná. Zatímco obchodníci se zbraněmi dělají svou práci, jsou zde ubozí strůjci míru, kteří jen proto, aby pomohli jednomu člověku, pak dalšímu, dalšímu a dalšímu dávají svůj život.“ Pro tyto strůjce míru je Matka Tereza „symbolem a ikonou našich časů“.[8] Ke své velké radosti jsem ji v září 2016 prohlásil za svatou. Vyzdvihl jsem její vstřícnost vůči všem, „přijetí a ochranu lidského života, života nenarozeného, opuštěného i vyskartovaného. … Skláněla se k lidem u konce, kteří byli ponecháni podél cest, aby zemřeli, a uznávala důstojnost, jakou jim Bůh dal. Nechala svému hlasu dolehnout k mocným této země, aby poznávali své viny za zločiny – za zločiny! – chudoby, kterou způsobili oni sami“.[9] Odpovědí na to bylo její poslání – a v tom zastupuje tisíce a dokonce i miliony lidí – jít obětem naproti s velkodušností a oddaností, dotýkat se každého zraněného těla a uzdravovat každý zlomený život.

Rozhodné a důsledné uplatňování nenásilí přineslo ohromující výsledky. Úspěchy, jichž dosáhli Mahátma Gándhí a Khan Abdul Ghaffar Khan při osvobozování Indie a Martin Luther King jr. v boji proti rasové diskriminaci, nebudou nikdy zapomenuty. Zvláště ženy jsou často vůdčími osobnostmi při uplatňování nenásilí, jako například Leymah Gbowee a tisíce liberijských žen, jež organizovaly modlitební a protestní nenásilná setkání (pray-ins), čímž dosáhly toho, že se konala jednání na vysoké úrovni o skončení druhé občanské války v Libérii.

Nemůžeme zapomenout ani na epochální desetiletí zakončené pádem komunistických režimů v Evropě. Křesťanská společenství k tomu přispěla naléhavými modlitbami a odvážnými akcemi. Mimořádný vliv měla služba a učitelský úřad svatého Jana Pavla II. Když můj předchůdce v encyklice Centesimus annus (1991) uvažoval o událostech roku 1989, zdůraznil, že epochální změna v životě lidí, národů a států se uskutečňuje „nenásilným bojem, který použil pouze zbraní pravdy a spravedlnosti“.[10] Tento proces politického přechodu k míru byl částečně umožněn „nenásilným působením lidí, kteří vždy odmítali podrobit se moci násilí a dokázali postupně nalézt účinné prostředky k tomu, aby vydali svědectví pravdě.“ A zakončil: „Kéž se lidé naučí nenásilně bojovat za spravedlnost, zříci se ve vnitřních sporech třídního boje a v mezinárodních konfliktech války!“[11]

Církev se angažovala v nenásilných mírotvorných strategiích v mnoha zemích a podněcovala dokonce i ty nejnásilnější aktéry v úsilí o vytvoření spravedlivého a trvalého míru.

Takové úsilí vynakládané ve prospěch obětí nespravedlnosti a násilí není výlučným dědictvím katolické církve, ale je vlastní mnoha náboženským tradicím, pro něž „soucit a nenásilí jsou podstatné a ukazují cestu života“.[12] Naléhavě prohlašuji: „Žádné náboženství není teroristické.“[13] Násilí je znesvěcením Božího jména.[14] Stále neúnavně opakujme: „Násilí nikdy nemůže být ospravedlněno Božím jménem. Pouze mír je svatý. Pouze mír je svatý, nikoli válka!“[15]

 

Domácí kořeny nenásilné politiky

5.         Pokud lidské srdce je zdrojem, z něhož vychází násilí, potom je třeba jít cestou nenásilí především v nitru rodiny. Je to součást oné radosti z lásky, kterou jsem popsal v březnu 2016 v apoštolské exhortaci Amoris laetitia, vydané na závěr dvouleté církevní reflexe o manželství a rodině. Rodina je nezbytným tavícím kotlem, kde se manželé, rodiče a děti i sourozenci učí komunikovat a nezainteresovaně se starat jedni o druhé a kde neshody anebo dokonce konflikty se nemají překonávat silou, ale dialogem, úctou, hledáním dobra toho druhého, milosrdenstvím a odpuštěním.[16] Z nitra rodiny vychází radost lásky do světa a šíří se do celé společnosti.[17] Etika bratrství a mírového soužití mezi lidmi a mezi národy se ostatně nemůže zakládat na logice strachu, násilí a uzavřenosti, ale na zodpovědnosti, úctě a na upřímném dialogu. V tomto smyslu vznáším svůj apel ve prospěch odzbrojení, jakož i zákazu a zrušení jaderných zbraní; jaderné odstrašování a hrozba jistého vzájemného zničení nemohou zakládat tento druh etiky.[18] Se stejnou naléhavostí naléhavě prosím, aby se zastavilo domácí násilí a zneužívání žen a dětí.

Svatý rok milosrdenství, který skončil v listopadu 2016, byl výzvou, abychom se zahleděli do hloubky svého srdce a nechali tam vstoupit Boží milosrdenství. Svatý rok nám umožnil, abychom si uvědomili, jak početné a různé jsou osoby a sociální skupiny, s nimiž se zachází lhostejně a které jsou oběťmi nespravedlnosti a trpí násilím. Ti všichni jsou součástí naší „rodiny“, jsou to naši bratři a sestry. Proto politiky nenásilí musejí začínat za zdmi domova, aby se pak šířily do celé lidské rodiny. „Příklad svaté Terezie z Lisieux nás vybízí k prožívání malé cesty lásky, abychom nezameškávali příležitosti k laskavému slovu, k úsměvu či k jakémukoli drobnému gestu, které zasévá mír a přátelství. Integrální ekologie je tvořena i jednoduchými každodenními gesty, skrze něž prolamujeme logiku násilí, vy­kořisťování a sobectví.“[19]

 

Moje výzva

6.         Vytváření míru prostřednictvím aktivního nenásilí je potřebným prvkem odpovídajícím trvalému úsilí církve omezovat používání síly prostřednictvím mravních norem, skrze její účast na práci mezinárodních institucí a díky kvalifikovanému příspěvku mnoha křesťanů k vypracování legislativy na všech úrovních. Sám Ježíš nám v takzvané horské řeči poskytuje „příručku“ k této strategii. Osm blahoslavenství (srov. Mt 5,3-10) vytyčuje profil osoby, kterou můžeme nazvat blahoslavenou, dobrou a autentickou. Blahoslavení tiší – říká Ježíš – milosrdní, tvůrci pokoje, lidé čistého srdce, ti, kteří hladoví a žízní po spravedlnosti.

To je zároveň program a výzva pro politické a náboženské leadery, pro zodpovědné za mezinárodní instituce, podnikové a mediální řídící pracovníky celého světa: aplikovat blahoslavenství při vykonávání své zodpovědnosti. Je to výzva k vytváření společnosti, společenství nebo podniku, za nějž jsou zodpovědní, ve stylu tvůrců pokoje; znamená to prokazovat milosrdenství odmítáním skartace lidí, škod na životním prostředí a touhy zvítězit za každou cenu. To vyžaduje připravenost „ochotu snášet konflikt, řešit ho a přetvořit ho na spojující článek nového procesu“.[20] Konat tímto způsobem znamená volit si solidaritu za svůj styl, aby se vytvářely dějiny a budovalo se sociální přátelství. Aktivní nenásilí představuje způsob, jak dokázat, že jednota je skutečně silnější a plodnější než konflikt. Ve světě je všechno niterně propojené.[21] Zajisté se může stát, že rozdílnosti budou způsobovat spory; postavme se k nim konstruktivně a nenásilně tak, aby „konflikty, napětí a protiklady mohly dosáhnout mnohotvárné jednoty, jež plodí nový život“ a zachovaly se „cenné možnosti protikladných polarit“.[22]

Ujišťuji všechny o tom, že katolická církev bude u každého pokusu o vytváření míru i prostřednictvím aktivního tvůrčího nenásilí. Dne 1. ledna 2017 vzniká nové dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, které bude církvi pomáhat v tom, aby se stále účinněji zasazovala o „nesmírná dobra, jimiž jsou spravedlnost, mír a starost o stvoření“, a v její péči „zvláště v otázkách týkajících se migrace, lidí potřebných, nemocných a vyloučených, postavených na okraj a obětí ozbrojených konfliktů a přírodních katastrof, vězňů, nezaměstnaných a obětí otroctví a mučení“[23]. Každá činnost tímto směrem, jakkoli je skromná, přispívá k vytváření světa svobodného od násilí, což je první krok ke spravedlnosti a míru.

 

Závěrem

7.         Jak už se stalo tradicí, podepisuji toto poselství 8. prosince, o slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie. Maria je Královnou míru. Při narození jejího Syna andělé chválili Boha a přáli na zemi pokoj mužům a ženám dobré vůle (srov. Lk 2,14). Prosme Pannu Marii, aby byla naší vůdkyní.

 „Všichni si přejeme mír. Mnoho lidí ho každodenně buduje malými úkony a mnozí trpí a trpělivě snášejí námahu při mnoha pokusech o jeho vytváření.“[24] V roce 2017 se snažme svou modlitbou a svým jednáním o to, abychom se stali lidmi, kteří ze svého srdce, ze svého konání i ze svých slov vyhostili násilí, a abychom vytvářeli společenství nenásilí, která se starají o společný domov. „Nic není nemožné, pokud se obrátíme k Bohu s modlitbou. Všichni mohou být tvůrci pokoje.“[25]

 

Ve Vatikánu 8. prosince 2016

 

                                                                                                          FRANTIŠEK

 


[1] Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 228.

[2] Poselství k 1. Světovému dni míru, 1. ledna 1968.

[3] „Legenda o třech druzích“: Františkánské prameny, č. 1469.

[4] Angelus, 18. února 2007.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] MATKA TEREZA, Projev při přebírání Nobelovy ceny, 11. prosince 1979.

[8] Meditace „Cesta míru“, kaple v Domus Sanctae Marthae, 19. listopadu 2015.

[9] Homilie při kanonizaci blahoslavené Matky Terezy z Kalkaty, 4. září 2016.

[10] Č. 23.

[11] Tamtéž.

[12] Projev při mezináboženské audienci, 3. listopadu 2016.

[13] Projev na 3. Světovém setkání lidových hnutí, 5. listopadu 2016.

[14] Srov. Projev na setkání s muslimským šejkem Kavkazu a se zástupci náboženských společenství, Baku, 2. října 2016.

[15] Projev, Assisi, 20. září 2016.

[16] Srov. postsynod. apoštol. exhort. Amoris laetitia, 90-130.

[17] Srov. tamtéž, 133.194.234.

[18] Srov. Poselství u příležitosti Konference o humanitárním dopadu jaderných zbraní, 7. prosince 2014.

[19] Enc. Laudato si’, 230.

[20] Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 227.

[21] Srov. Enc. Laudato si‘, 16.117.138.

[22] Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 228.

[23] Apoštolský list formou „Motu proprio“, jímž se ustavuje dikasterium pro službu integrálnímu lidskému rozvoji, 17. srpna 2016.

[24] Regina Caeli, Betlém, 25. května 2014.

[25] Provolání, Assisi, 20. září 2016.