buycheapwholesalejerseys Událo se

Dobrý den,

   chtěl jsem také poděkovat za to, že jsem mohl s vámi putovat, za organizaci, za přijetí. Jsem zvyklý putovat sám. Tohle bylo něco jiného. Nedá se to úplně vypovědět někomu, kdo to nezažil. Možná, že kdyby mi o tom někdo řekl, myslel bych si něco o fanatismu. Hlasitý průvod s prapory, zpěvem a modlitbou jsem si při přihlašování na pouť nepředstavoval. Ale když to člověk zažije, je to něco jiného. Obdivoval jsem ty statečné, zbožné staré lidi a děti! Byl jsem okouzlen rodinným ovzduším. Jak jste řekl: na začátku jsme se mnozí neznali, do cíle jsme dorazili jako rodina. Po rozvodu jsem chtěl z církve odejít. Měl jsem pocit totálního nepřijetí a doteď nejsem v žádné farnosti doma, i když Klokoty jsou mi nejblíž. Tady jsem zažil přijetí i přesto, že jsem některým o svém osudu řekl. Tuto pouť jsem mj. obětoval za všechny rozvedené a za lidi s í homosexuální orientací. Moc rád bych, aby tito lidé měli sílu utvořit nějaká společenství na půdě katolické církve, kdy se budou sdílet se svým břemenem, které budou mít i veřejně duchovní vedení a cítili se rovnoprávnými členy církve. Jedna věc je proklamace o podpoře např. ze strany Sv. otce, jiná je postoj lidí ve farnostech k těmto lidem.

Prosím i Vás o modlitbu, případně úmysly mší sv. za tyto skupiny lidí.

Poděkování.

Díky za krásné dny a kilometry. Jirka, Majka a Maruška K.

 

click here Překonali jsme rok 1946? Rád bych touto cestou poděkoval všem, kteří altivně podpořili největší událost tohoto roku pěší pouť na Svatou Horu. Touto akcí vyvrcholila oslava 100, výročí zjevení P. Marie ve Fatimě. Na Svatou Horu doputovalo 75 poutníků. Dalších 30 přijelo autobusem z Mladé Vožice a další desítky auty. Počet účastníků tedy přesáhl stovku. Jsem rád, že se nám podařilo úspěšně znovuotevřít poutní trasu z Mladé Vožice přes Sedlec a Kamýk na Svatou Horu. Ke zdaru poutě přispěla modlitba za příznivé počasí. Po chladném a deštivém měsíci září jsme vnímali zázračnou proměnu počasí jako znamení srovnatelné se slunečním zázrakem z 13.10. 1917. Když jsme vystoupali nad Sedlec uviděli jsme úchvatnou podívanou. Na jedné straně obzoru se vznášela mlha, která pomalu přecházela ve sluneční svit a v jasnou oblohu. Zázemí poutě ubytování, strava, ohleduplnost a modlitby se zpěvem umocňovaly zážitky poutníků. Ohlasy účastníků poutě  budeme průběžně zveřejňovat na našich stránkách. Organizátoři si jsou vědomi vysoké laťky, kterou nastavili a z ohlasů mnoha poutníků bylo vidět, že se důkladná příprava vydařila a pozitivně se promítla do mimořádně kladného hodnocení poutě. Děkujeme

P. Jaroslav Karas a organizační tým farností Mladovožicka.

2. června 1946 připutovalo z

 

Mladé Vožice na Svatou

 

Horu s P. Veselým 110

 

poutníků. Kolik poutníků

 

bude 15.10 2017?

 

Překonáme poválečný rok?

 

 

(Výpis ze svatohorské kroniky)

:    

Promluvy při XVII. pouti

05.09.2017 - pěší pouť na Velehrad

Promluvy při XVII. pěší pouti na Velehrad L.P. 2017

na poděkování svatým Cyrilu a Metoději, s prosbou, aby jejich dědictví opravdu žilo a ožilo, a zvláště za mír, církev, vlast a rodiny a také za všechny naše dobrodince a také za všechny, které nám do modliteb svěřili.

Osnova promluv na každý den pouti, kterou možno brát jako malé exercicie za chůze:

Úterý dopoledne O soukromých zjeveních / Do boje s růžencem: Základní pojmy / rok 1517 - 1. část

Úterý odpoledne Zjevení anděla 1916 / 1.-3. taj. radostné / rok 1517 - 2. část / modlitby

Středa dopoledne Zjevení 13.5. 1917 / 4.-5. taj. radostné / rok 1617 - 1. část / modlitby

Středa odpoledne Zjevení 13.6.  / 1.-3. taj.světla / rok 1617 – 2. část / modlitby

Čtvrtek dopoledne Zjevení 13.7.  / 4.-5. taj. světla / rok 1717 / modlitby

Čtvrtek odpoledne Zjevení 19.8. / 1.-3. taj. bolestné / rok 1817 / modlitby

Pátek dopoledne Zjevení 13.9. / 4.-5. taj. bolestné / rok 1917 – VŘSR / modlitby

Pátek odpoledne Zjevení 13.10.1917 / 1.-5. taj. slavné / modlitby /rok 1717 - dodatek

100. VÝROČÍ ZJEVENÍ PANNY MARIE VE FATIMĚ NÁS ZVE K TĚMTO MODLITBÁM:

 

MODLITBA OD PANNY MARIE

Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.

Ta známá fatimská vsuvka má být po každém desátku, i když ji na Vatikánském rozhlase neříkají. Oni také neříkají tajemství při jednotlivých Zdrávasech, ale prakse ukazuje, že je potřeba říkat tajemství 10 krát v jednom desátku, tedy v každému Zdrávas. Říkat jen dvakrát je také málo, protože někdo přijde během desátku a místo rozjímání čeká, kdy uhodne, který to desátek právě je.

 

MODLITBA OD ANDĚLA

„Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklanějí, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují."

„Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, hluboce se Ti klaním a obětuji Ti drahocenné tělo a krev, duši a Božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti, kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy Jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Mariina Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků."

 

MODLITBA ZA MÍR  

Bože, Nejsvětější Otče, který jsi nám dal svůj Pokoj skrze Ježíše
a skrze Něj jsi nás chtěl přivést k svému Srdci  ((- na tomto místě, kde nás Panna Maria zve k modlitbě za mír ve světě a kde nás Anděl Míru povzbuzuje ke klanění Bohu -)),
dej nám, prosíme, ať mezi všemi lidmi zavládne mír;
ať vůdcové národů hledají cesty ke spravedlnosti, ať všichni dosáhneme míru v srdci
a na přímluvu Královny Míru se smíme stát tvůrci světa, v němž se šíří a roste bratrství.  Skrze Krista, našeho Pána. Amen

 

ÚVODNÍ PROMLUVA

Každý den (úterý až pátek) nás čekají dvě úvahy, každá má 4 části (A-D)

 za A) přečteme postupně poselství Panny Marie ( z knihy Fatima naše naděje, vydané ČM Fatimou v Koclířově 2017)

za B) pomodlíme 3 nebo 2 desátky růžence s rozjímáním dle knížky P. Štěpána Smolena Do boje s růžencem, vydané nakladatelstvím Tarsicius 2017

za C) si připomeneme zajímavosti z roků končících na 17 od r. 1517 až po r. 1917. Články jsou staženy z Wikipedie a mírně upraveny.

V semináři nás upozorňovali na 3 sedmnáctky, kdy se lidé postavili proti Bohu v Nejsvětější Trojici. Začali od Ducha Svatého. Roku 1517 protestanté vyhlásili: Nepotřebujeme žádné vedení, každý ať si Písmo vykládá, jak sám cítí (a tím je zbytečný Duch Svatý, v jehož světle církev vysvětluje Bibli). Roku 1717 zednáři vyhlásili: Nepotřebujeme Ježíše Krista a jeho kříž, stačí když věříme v Boha jako Nejvyššího a nejdokonalejšího stavitele (a tím je zbytečná mše svatá a svátosti a posvátné obrazy a sochy). Roku 1917 bolševici vyhlásili: Nepotřebujeme Boha Stvořitele, vždyť hmota je věčná a kromě ní nic není ( a tím jsou zbytečné modlitby, kostely, kněžstvo, mniši). Oni však také věří – ve věčnost hmoty.  

za D) se pomodlíme fatimské modlitby – modlitbu anděla a modlitbu za mír. Celou pouť se modlíme i za všechny naše dobrodince a také za všechny, které nám do modliteb svěřili a hlavně na poděkování svatým Cyrilu a Metoději s prosbou, aby jejich dědictví opravdu žilo a zvláště za mír, církev, vlast a rodiny. Modlíme se i za zdraví pro nás na zemi (latinsky SALUS) i za spásu po smrti (latinsky SALUS, odtud SALVATOR – SPASITEL).

 

I. A - Fatima před 100 lety: O soukromých zjeveních

 Veřejné zjevení a soukromá zjevení

 Učení církve rozlišuje mezi „veřejným zjevením" a „soukromými zjeveními". Mezi oběma skutečnostmi je rozdíl nejen ve stupni, nýbrž i v podstatě. Termín „veřejné zjevení" označuje zjevení jako Boží činnost, která je určena celému lidstvu a našla svůj literární výraz ve dvou částech Bible: ve Starém a Novém zákoně. Nazývá se zjevením, protože se v něm Bůh dal postupně lidem poznat až do té míry, že se sám stal člověkem, aby k sobě přitáhl a u sebe shromáždil celý svět skrze vtěleného Syna Ježíše Krista. Nejde tedy o intelektuální sdělení, nýbrž o vitální proces, ve kterém se Bůh přibližuje člověku; v tomto procesu se přirozeně projevují i obsahy, které zajímají intelekt a pochopení Božího tajemství. Proces se týká celého člověka a právě tak i rozumu, ale nejen toho. Existuje pouze jeden Bůh, a proto i dějiny, které prožívá s lidstvem, jsou jediné, platné pro všechny časy. Svého naplnění dosáhly životem, smrtí a vzkříšením Ježíše Krista. V Kristu nám Bůh sdělil všechno, totiž sám sebe, a proto bylo zjevení uzavřeno uskutečněním Kristova tajemství, jež našlo svůj výraz v Novém zákoně. Katechismus katolické církve cituje jeden text sv. Jana z Kříže, aby tak vysvětlil definitivnost a úplnost zjevení: „Vždyť poté, co nám dal svého Syna, který je jeho Slovem, Bůh nemá jiného slova, které by nám sdělil. On sám sdělil vše naráz a jednou provždy v tomto jediném Slově ... neboť to, co dříve sděloval po částech prorokům, řekl nám cele ve svém Synu, když nám dal to celé, čím je jeho Syn. Proto, kdyby se nyní někdo chtěl Boha na něco dotazovat nebo od něj žádat nějaké vidění či zjevení, nejen že by se dopouštěl pošetilosti, ale urážel by Boha tím, že neupíná svůj zrak jedině na Krista a vyhledává jiné věci a novoty" (KKC 65, Zvon, Praha 1995). Skutečnost, že jediné zjevení Boha dané všem národům bylo naplněno Kristem a svědectvím, které o něm vydávají knihy Nového zákona, váže církev k jediné události posvátných dějin a ke slovům Bible, která tuto událost zaručují a vykládají. To ale neznamená, že by církev nyní mohla hledět jen na minulost, a byla tak odsouzena k neplodnému opakování. Katechismus KC k tomu říká: „... i když je zjevení dokončeno, není úplně rozvinuto; bude úkolem křesťanské víry postupně během staletí proniknout jeho celý dosah" (Č. 66). Dva aspekty svázané s jedinečností události a s pokrokem v jeho chápání jsou velmi dobře znázorněny v řeči Páně na rozloučenou, když říká učedníkům: „Měl bych vám říci ještě mnoho jiného, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe... On mě oslaví, protož z mého vezme a vám to oznámí" (Jan 16,12-14). Na jedné straně nás vede Duch, a otevírá nám tak poznání, k nesení jehož tíže nám dříve chyběl předpoklad - toto je rozsah a hloubka křesťanské víry, které nesou nikdy uzavřené. Na druhé straně znamená toto vedení, „brát" z pokladu samotného Ježíše Krista, jehož nevyčerpatelná hloubka se v tomto vedení projevuje. Katechismus k tomu cituje hluboká slova papeže Řehoře Velikého: „Boží slova rostou zároveň s tím, kdo je čte" (KKC 94, Sv. Řehoř, in Ez. 1,7,8). Druhý vatikánský koncil předkládá tři hlavní cesty, v nichž se uskutečňuje vedení Ducha svatého v církvi a tedy „růst slova": věřící k němu docházejí meditací a studiem, hlubokým chápáním, které vychází z duchovní zkušenosti, a skrze kázání těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy" (Dei Verbum 8, Zvon, Praha 1995). V tomto kontextu je nyní možné správně pochopit pojem „soukromého zjevení", který se vztahuje na ta vidění a zjevení, k nimž dochází po uzavření Nového zákona; jde tedy o kategorii, do jejíhož rámce musíme umístit fatimské poselství. Především se podívejme, co k této otázce říká KKC: „Během staletí docházelo ke zjevením, jež se nazývají „soukromá". Některá byla uznána církevní autoritou, avšak nepatří k pokladu víry. Jejich úlohou není „vylepšovat" nebo „doplňovat" Kristovo definitivní zjevení, nýbrž napomáhat k tomu, aby se z tohoto zjevení v určitém historickém období plně žilo" (Č. 67, Zvon, Praha 1995). Je třeba objasnit dvě věci: 1. Autorita soukromých zjevení se podstatně liší od jediného veřejného zjevení: veřejné zjevení vyžaduje naši víru; v něm k nám totiž skrze lidská slova a prostřednictvím živého společenství církve promlouvá sám Bůh. Víra v Boha a v jeho slovo se liší od jakékoliv jiné víry, důvěry, lidského názoru. Určitost, že je to Bůh, kdo promlouvá, mi dává jistotu, že se setkávám se samotnou pravdou a tedy s jistotou, kterou mi nemůže dát žádná forma lidského poznání. Je to jistota, na níž zakládám svůj život a jíž se svěřuji v okamžiku smrti. 2. Soukromé zjevení je pomocí pro tuto víru a ukazuje se jako věrohodné právě proto, že odkazuje k jedinému veřejnému zjevení. Kardinál Prospero Lambertini, pozdější papež Benedikt XIV., k tomu říká ve svém klasickém traktátu, který se později stal normativním při blahořečeních a svatořečeních: „Souhlas katolické víry nezávisí na zjeveních schválených takovým způsobem; to není ani možné. Tato zjevení vyžadují spíše souhlas lidské víry ve shodě s pravidly obezřetnosti, která nám ho prezentují jako pravděpodobné a po stránce zbožnosti věrohodné." Vlámský teolog E. Dhanis, vynikající znalec této oblasti, tvrdí souhrnně, že církevní schválení soukromého zjevení obsahuje tři prvky: příslušné poselství neobsahuje nic, co by odporovalo víře a dobrým mravům; je dovoleno je zveřejnit a věřící jsou zplnomocněni je s prozíravostí přijmout (E. DHANIS, Sguardo su Fatima e bilancio di una discussione, v La Civiltd Cattolica 104,1953, II. 392-406, především 397).

Takové poselství může být cennou pomocí k lepšímu pochopení a žití evangelia v současné době; proto by se nemělo opomíjet. Jde o pomoc, která se nabízí, ale nikdo není povinen ji použít. Kritériem pravdivosti a hodnoty soukromého zjevení je tedy jeho zaměření na samého Krista. Pokud nás od něho vzdaluje, stává se nezávislým, nebo se dokonce vydává za jiný a lepší plán spásy, důležitější než evangelium, pak jistě nepochází od Ducha svatého, který nás uvádí do jádra evangelia, ne mimo ně. To však nevylučuje možnost, že soukromé zjevení může klást nové důrazy, umožňovat vznik nových forem zbožnosti nebo prohlubovat a rozšířit formy dávné. V každém případě však má jít o živení víry, naděje a lásky, které jsou pro všechny trvalou cestou spásy. Můžeme dodat, že soukromá zjevení často pocházejí především z lidové zbožnosti a na ni mají svůj dopad, dávají jí nové podněty a otevírají pro ni nové formy. To však nevylučuje, že by neměly vliv na liturgii, jak to ukazuje například slavnost Božího Těla a Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Z určitého hlediska se ve vztahu mezi liturgií a lidovou zbožností rýsuje vztah mezi Zjevením a soukromými zjeveními: liturgie je kritériem, je vitální formou církve v jejím celku, přímo živena evangeliem. Lidová zbožnost je znamením, že se víra zakořeňuje v jednotlivých národech tím, že proniká do každodenního života. Lidová zbožnost je první a základní formou „inkulturace" víry, která se má neustále nechat orientovat a vést směrnicemi liturgie, která však sama oplodňuje víru vycházejíc ze srdce. Přešli jsme tak od spíše negativních upřesnění, která byla především nutná, ke kladnému popisu soukromých zjevení: Jak je lze správně klasifikovat počínaje Písmem svatým? Jaké je jejich teologické zařazení? Zdá se mi, že nejstarší list svatého Pavla, který se nám uchoval, snad vůbec nejstarší spis Nového zákona, první list Soluňanům, je nám ukazatelem. Apoštol v něm říká. „Nezhášejte (oheň) Ducha, nepodceňujte dar promlouvání z vnuknutí, ale všecko zkoumejte, a co je dobré, toho se držte" (1Sol 5,19-21). Církvi se v každé době dostává charismatu proroctví, které musí být prověřováno, ale kterým nelze pohrdat. V této souvislosti je třeba si uvědomovat, že proroctví v biblickém smyslu neznamená předpovídat budoucnost, nýbrž vysvětlovat vůli Boží pro současnou dobu a ukazovat tedy správnou cestu do budoucnosti. Ten, kdo předpovídá budoucí události, jde za zvědavostí rozumu, který chce odhalit budoucnost; prorok jde za slepotou vůle a myšlení a objasňuje Boží vůli jako požadavek a směr přítomnosti. Předpovídání budoucnosti má v tomto případě druhotnou důležitost. Podstatné je uskutečnit jediné zjevení, které se mě hluboce týká: prorocké slovo může být varováním nebo útěchou, či obojím zároveň. V tomto smyslu je možné spojit charisma proroctví s kategorií „znamení času", které znovu zdůraznil II. vatikánský koncil: „... Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu?" (Lk 12,56). „Znamením času" v tomto Ježíšově výroku je nutno chápat jeho vlastní cestu, jeho samotného. Vykládat znamení času ve světle víry znamená rozpoznat přítomnost Krista v každé době. V soukromých zjeveních uznaných církví - tedy také ve Fatimě - jde o toto: mají nám pomoci pochopit znamení času a najít na ně správnou odpověď ve víře.

 

I. B – Do boje s růžencem / Základní pojmy

Brožurka: Do boje s růžencem aneb Jak se porazit a přitom vyhrát od P. Štěpána Smolena

Základní pojmy:

1. Boj

Máš v rukou příručku k bojové hře jménem život. Je třeba ji úspěšně projít hned na první pokus. Zápasíš v ní o vlastní duši. Tu musíš osvobodit a darovat Bohu. Pokud to uděláš, získáš sebe i nebe.

Stojíš proti celým armádám temnot, proti svodům světa a proti svému starému já. Jsou to protivníci silnější než ty. Nemáš na to, abys nad nimi sám zvítězil.

2. Bojovník

Nelekej se. Je tu Bojovník Ježíš Kristus, který ti pomůže vyhrát, pokud ho do zápasení přizveš. Tam, kde je celý tvůj arzenál tak směšný jako luk proti tanku, tam on dokáže vítězit jedinou kapkou své krve. Pokud se v tomhle boji podřídíš jeho rozkazům, dovolí ti, aby ses mu podobal. Naučí tě zápasit prázdnýma rukama tak, jak to sám dělá, a zároveň přitom používat účinné zbraně, na které není nepřítel připraven.

3. Protivníci

Protivníci ti v téhle hře brání v přístupu do vlastního srdce, kde přebývá Bůh a odkud vyvěrá pravá radost. Jsou jako žába na prameni věčného života. Dokud tam sedí, proudy pokoje tě nemohou zaplavit a skrze tebe ani druhé.

Je třeba projít jednotlivé úrovně a nepřátele postupně porazit. S některými to půjde snadno, nad jinými možná začneš vítězit až za mnoho měsíců nebo let. Nenech se tím znepokojit. Když jednotlivou bitvu prohraješ, vstaň a vrať se na bojiště. Pokud zůstaneš stát po boku Bojovníka a neutečeš, dojdeš k vítězství i přes mnohé dílčí prohry. Hlavně nesmíš zběhnout. Hokejistou nebo pianistou se taky nestaneš hned - mnohokrát mineš branku, mnohokrát zahraješ falešný tón, ale to nevadí, pokud nepřestaneš cvičit.

Jakmile pak začneš vítězit, tví nepřátelé budou škemrat o slitování, budou chtít vést přátelský rozhovor a hledat podmínky příměří. Bud' nelítostný. Když je nezabiješ, zabijí oni tebe.

Pokušení vzdát se a složit zbraň bude velké, protože nepřítelem nikdy není druhý člověk, ale jistá část tvého starého já, která ti bere Boha. Ano, bojuješ proti sobě a tvá sebeláska by pochopitelně ráda vyvěsila bílou vlajku. Nedovol jí to. Musíš se porazit, abys vyhrál.

Na své protivníky - na neřesti a hříchy - se nikdy nedívej dlouho. Pohled na zlo totiž jinak zapálí zlo ve tvém srdci, ty ztratíš odvahu a nakonec přejdeš na stranu temna. Je třeba nepřítele v sobě pouze rozpoznat a potom už modlitbou hledět k Bojovníkovi.

4. Výzbroj

K boji proti nepřátelům potřebuješ sebezápor, svátosti a modlitbu. Sebezáporem si cvičíš duchovní svalstvo. Ve svátostech dostáváš k zápasení sílu. Modlitbou pak nasloucháš tornu, který tě chce vyučit umění boje a který se, když ho necháš, nejednou sám ujme zbraně. Pokud modlitbu pomineš, prohraješ proti přesile. Ostatně, i kdybys snad většinu nepřátel porazil sám, nakonec tě dostane ta nejšerednější protivnice: pýcha.

Růženec patří v nabídce modlitební výzbroje mezi nejúčinnější kusy. Svatí s jeho pomocí zvítězili i v utkáních jinak beznadějných. Pokud ho neovládáš, v závěru této příručky je návod k použití, ale nejlépe bude nechat se zaučit těmi, kdo už ho znají. Není to jen jakási povinná výbava kostelních stařenek v hučce. Je to zbraň pro chlapy. Víc než zbraň, celý zbrojní arzenál. Poskytne ti dvacet různých prostředků proti dvaceti různým protivníkům. Každého z nich ti pomůže zničit zvláštním způsobem.

5. Úrovně

Na každé úrovni si nejprve přečti profil protivníka i popis zbraně. Říkanky ti poslouží jako shrnutí mnoha vět do pouhých dvou veršů. Pak odvrat' pohled od nepřítele směrem ke zbrani nebo ke slovům, která vyslovuješ, a pomodli se příslušný desátek. Potom postup na další úroveň. Svou roztržitostí se nenech znepokojit. Nedokážeš vždy udržet pozornost, ale to nevadí. Pokračuj klidně dál. Časem přestaneš tuhle příručku potřebovat. Ale růženec po zbytek života už nepouštěj z rukou. I kdyby se ti snad dařilo nad protivníky vítězit, dokud nejsi v nebi, bude nutné stát vyzbrojen modlitbou na hradbách vlastního srdce a hlídat, zda uvnitř vše patří právoplatnému Pánu.

 A NYNÍ SE POMODLÍME ZAČÁTEK RŮŽENCE: Věřím v Boha, Otče náš, 3 x Zdrávas, Sláva Otci

 

I. C – Vzpomínka na / rok 1517 - 1. část

24. 10. 1517 Svatováclavská smlouva

Svatováclavská smlouva je nazýván dokument uzavřený mezi šlechtou a královskými městy roku 1517. Jeho uzavření předcházelo přijetí nového zemského zákoníku roku 1500 zvaného Vladislavské zřízení zemské, v němž se šlechtě podařilo zformulovat své výsadní postavení v Českém království. Následně mezi oběma tábory propukl otevřený boj. Až nové ohrožení šlechty i měst selským povstáním přivedlo obě strany k jednacímu stolu a nakonec po mnohaletých jednáních se 24. října roku 1517 obě znepřátelené strany dohodly na narovnání.

Šlechta přiznala zástupcům měst právo třetího hlasu na zemských sněmech, kde dosud zasedala jen ona a vysoké duchovenstvo. Města zase musela přiznat šlechtě právo na vaření piva a jinou hospodářskou činnost. Tak si sice měšťanstvo udrželo své politické pozice, ale za cenu podstatných ústupků v hospodářské oblasti. Smlouva také upravovala osobní příslušnost zemských a městských soudů a s tím související soustavu kolizních norem. Byla potvrzena zásada, že každý má být souzen příslušníky svého stavu jen s několika výjimkami. Měšťan mohl být pohnán před zemský nebo krajský soud, jen byl-li polapen při „horkém skutku na právě cizím“, či provinil-li se proti králi anebo týkala-li se věc zemských statků. Naopak šlechta příslušela před městské soudy, jen když o to sama požádala, nebo jednalo-li se o městské nemovitosti.

Svatováclavská smlouva byla tedy reakcí na stále větší narušování stavovského principu personality práva. Neustále se rozvíjející společenský a hospodářský život přiváděl jak šlechtice tak měšťany do čilého obchodního styku, k účasti na úvěrových obchodech a v neposlední řadě i do kontaktů, které nezřídka končily trestními aférami, což vedlo ke zpochybnění uzavřenosti v právu jednotlivých stavů. Právní řád na to z nezbytnosti reagoval soustavou kolizních norem, které měly umožnit činnost soudů a řešení otázek soudní příslušnosti jak šlechty, tak i měšťanů.

I. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

II. A - Fatima před 101 lety: Zjevení anděla 1916, možná už 1915

 Zjevení anděla – svědectví blah. Lucie

 Podle mých přibližných výpočtů se mi zdá, že k prvnímu zjevení došlo v roce 1915; myslím, že se zjevil anděl, který se tenkrát neodvážil plně projevit. Mohlo to být asi v době mezi dubnem a říjnem roku 1915. Když jsem se s třemi družkami - byly to Tereza Matiasová, její sestra Maria Rose Matiasová a Marie Justinová z vesnice Casa Velha - na jižním svahu Cebeo, modlila růženec, zpozorovala jsem nad hájem v údolí pod našima nohama něco jako mráček, bělejší než sníh, bylo to průsvitné a mělo to lidskou podobu. Moje družky se mě ptaly, co to je. Odpověděla jsem, že nevím. V následujících dnech se to opakovalo ještě dvakrát. Toto zjevení zanechalo v mé duši dojem, který nedovedu vysvětlit. Ten dojem pozvolna mizel a myslím, že kdyby nebylo došlo k následujícím událostem, byla bych na něho časem naprosto zapomněla. Nemohu určit s jistotou data, protože jsem tehdy nedovedla ještě počítat roky ani měsíce, a dokonce ani dny v týdnu. Zdá se mi však, že to bylo na jaře roku 1916, když se nám poprvé zjevil anděl na Loca do Cabeco. Vyprávěla jsem už ve spise o Hyacintě, jak jsme hledali chráněné místo na svahu, jak jsme tam obědvali a modlili se, a jak jsme potom zpozorovali kus dál nad stromy směrem k východu světlo bělejší než sníh, a to v podobě průhledného mladíka zářivějšího než krystal prozářený slunečním světlem. Čím více se přibližoval, tím lépe jsme rozpoznávali jeho rysy. Byli jsme velice překvapeni a téměř u vytržení. Nepromluvili jsme ani slovo. Když k nám přišel, řekl: „Nebojte se, jsem anděl míru! Modlete se se mnou!" Poklekl a sklonil čelo až k zemi. Vedeni nadpřirozeným hnutím jsme udělali totéž a opakovali slova, která jsme ho slyšeli říkat: „Můj Bože, věřím v Tebe, klaním se Ti, doufám v Tebe a miluji Tě. Prosím za odpuštění pro ty, kdo v Tebe nevěří, Tobě se neklaní, v Tebe nedoufají a Tebe nemilují." Když jsme to třikrát opakovali, vstal a řekl: „Tak se modlete. Ježíšovo a Mariino Srdce vyslyší vaše prosby." A zmizel. Nadpřirozená atmosféra, která nás obklopovala, byla tak silná, že jsme se dlouho nemohli vzpamatovat; zůstali jsme tak, jak nás anděl opustil, a opakovali stále tutéž modlitbu. Cítili jsme přítomnost Boží tak mocně a hluboce, že jsme se ani neodvažovali promluvit. Ještě druhý den byla naše duše ponořena do té atmosféry; mizela jen pomalu. Nikoho z nás nenapadlo, aby o tomto zjevení mluvil nebo nabádal k jeho utajení. Vnucovalo se to samo sebou. Bylo to tak niterné, že nebylo lehké o tom něco povědět. Možná, že na nás udělalo větší dojem, protože bylo poprvé tak jasné. K druhému zjevení došlo asi v létě ve dnech velkého vedra, kdy jsme hnali stádo už dopoledne domů a vyháněli je znovu až večer. Hodiny poledního odpočinku jsme trávili ve stínu stromů, které obklopovaly už vícekrát zmíněnou studnu. Najednou jsme viděli před sebou téhož anděla. „Co děláte? Modlete se! Hodně se modlete! Ježíšovo a Mariino srdce mají s vámi plány milosrdenství. Přinášejte Pánu Bohu neustále modlitby a oběti." „Jak máme přinášet oběti?" zeptala jsem se. „Za všechno, co můžete, přinášejte oběť na smír za hříchy, které Boha urážejí, a jako prosbu za obrácení hříšníků. Dosáhnete tak míru pro vaši vlast. Já jsem její anděl strážný, anděl Portugalska. Především přijímejte pokorně utrpení, která na vás Pán sešle." Tato slova anděla se nám vryla do duše jako světlo, v němž jsme poznali, kdo je Bůh, jak nás miluje a jak chce být milován; poznali jsme hodnotu oběti a jak je mu milá a jak pro oběť obrací hříšníky. Od té chvíle jsme proto začali obětovat Pánu Bohu všechno, co nás tížilo; nehledali jsme však jiné umrtvování a pokání než to, že jsme, skloněni k zemi, opakovali celé hodiny modlitbu, které nás naučil anděl. Třetí zjevení se muselo udát začátkem října nebo ke konci záři, protože jsme o polední přestávce už nechodili domů. Jak jsem Vám už vypravovala ve svém spise o Hyacintě, šli jsme od Pregueira (to je malý olivový háj, který patří mým rodičům), k Loca do Cabeco, kolem svahu u Aljustrelu a Casa Velha. Tam jsme se pomodlili růženec a modlitbu, kterou nás naučil anděl při prvním zjevení. A tam se anděl zjevil potřetí; v ruce držel kalich a nad ním hostii, z níž padaly do kalicha kapky krve. Nechal kalich s hostií vznášet se ve vzduchu, poklekl na zem a třikrát opakoval modlitbu: „Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, hluboce se vám klaním a obětuji vám drahocenné tělo a krev, duši a božství Pána Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, na usmíření za urážky, rouhání a lhostejnosti, kterými je urážen. A pro nekonečné zásluhy jeho Nejsvětějšího Srdce a Neposkvrněného Srdce Panny Marie vás prosím za obrácení ubohých hříšníků." Potom vstal, vzal znovu kalich a hostii, hostii dal mně a obsah kalicha dal vypít Hyacintě a Františkovi se slovy: „Přijměte tělo a pijte krev Ježíše Krista, který je nevděčnými lidmi těžce urážen. Čiňte pokání za jejich hříchy a utěšujte Boha." Potom si znovu klekl na zem a opakoval s námi třikrát modlitbu: „Nejsvětější Trojice..." Pak zmizel. Vedeni nadpřirozenou silou, která nás obklopovala, jsme dělali všechno podobně jako anděl: klečeli jsme jako on a opakovali jsme modlitby, které říkal. Síla Boží přítomnosti byla tak mocná, že nás téměř úplně drtila. Zdálo se, že nás dokonce zbavuje užívání smyslů. V těch dnech jsme jednali jako pod vlivem nadpřirozené síly. Pokoj a štěstí, které jsme cítili, bylo veliké, ale niterné a soustřeďovalo duši úplně v Bohu. Také tělesné vyčerpání bylo velké; to nás vysilovalo.

 

 

II. B – Do boje s růžencem / 1.-3. taj. radostné

1. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, kterého jsi z Ducha Svatého počala

Protivník: žvanivec

Tvůj první protivník je mistrem nezřízeného řečnění. Buší prsty do klávesnice, buší druhým slabikami do ušních bubínků a sám si zacpává uši. Nechce vyjít ze svých pohodlných přesvědčení, nechce se měnit. Potřebuje pouze ukázat, že je v právu, že v každé situaci vládne tím správným názorem, jemuž se druzí mají klanět. Staví si barikádu ze slov. Věty jsou mu hradbami. Mluvení výmluvou. Jak důvtipná a důmyslná umí být jeho řeč, která ve skutečnosti neříká nic jiného než: „Ne ty, Bože, ale já - já a moje vůle, moje sláva, má slast. Prostě já." Jeho velké výroky skrývají malou lidskou vzpouru. Pokud se modlí, pak samými chválami, díky a prosbami jen přehlušuje ticho. Jak spontánní? Jak sebestředné! Žvanivec je strašný nepřítel: vykračuje si jako vítěz, neslyší však bližního, neslyší Boha a po stezkách svévole se zvolna šine do propasti.

Zbraň: poslušnost

Zabiješ ho dobře mířenou poslušností. Svatost je stručná. Maria nejprve naslouchá prací a modlitbou. Mlčí. Čeká na oslovení. A když Bůh zjeví svou vůli, ona řekne pouze: „Staň se mi podle tvého slova." Pán ke svému dílu nepotřebuje její schopnosti, ale pouze její souhlas. Jediné přitakání má větší cenu než proudy vyhýbavých slov.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Nauč mě, ó Panno, bojovat tvým ano!

A NYNÍ SE POMODLÍME 1. DESÁTEK RADOSTNÉHO RŮŽENCE:

 

2. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, s kterým jsi Alžbětu navštívila

Protivník: sobec

Tvůj druhý protivník miluje nové podněty, hltá zážitky, získává vědomosti, objevuje dálky a nikomu přitom neškodí. Vlastně se vůbec nejeví jako nepřítel - vždyť si jen slušně hledí svého. Svět je pro něj trochu hřištěm, trochu laboratoří, trochu velkou samoobsluhou, z níž si zdarma bere cokoliv k nasycení hladu a k utišení žízně. Tenhle protivník připomíná obří houbu, která všechno nasaje, ale ze sebe nic nevydá. Je natolik zaujat vlastním - třeba i velmi duchovním - obohacováním, že nevnímá ty kolem, kteří čekají, až si všimne, až se zvedne, až vyhrne rukávy a začne jednat. A když se mu druhý sám ozve s prosbou o pomoc, sobec se zdánlivou pokorou prohlásí: nejsem hoden, nejsem schopen, popros jiného.

Zbraň: služba

Statného sobce dostaneš na lopatky službou. Maria, jež právě počala z Ducha svatého, má dost důvodů k vlastním starostem nebo k snění o své výjimečnosti. Co však udělá, jakmile archanděl zmizí? Zvedne se a jde daleko do hor, aby své taktéž těhotné příbuzné Alžbětě přinesla své ruce a především svého Syna. Přichází jako „milostiplná", a nemusí se proto krmit světem. Krmí svět tím, který ji naplnil.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Když sám v sobě jsem zakuklen, pomoz mi, Panno, vyjít ven!

A NYNÍ SE POMODLÍME 2. DESÁTEK RADOSTNÉHO RŮŽENCE:

 

3. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, kterého jsi v Betlémě porodila

Protivník: svalovec

Tvůj třetí protivník je připraven vykonat veliké věci - a možná i pro Pána. Rád mu dá do služeb všechny své nejlepší schopnosti. Je ochoten být statečným bojovníkem. Proč je tedy třeba ho porazit? Copak neválčí na té správné straně? Válčí, ale jeho problém je v tom, že Bohu dává pouze svou skvělost, své svaly, zatímco Pán chce člověka celého - včetně bezmoci a bídy. Svalovec je připraven pomáhat, ale ne už nechat si pomoci. Dovede být vojákem, ale ne mrzákem. Chce dávat, ale nechce se nechat obdarovat. Do nebe nemůže, bicepsy mu brání projít úzkou brankou. Musí zemřít.

Zbraň: pokora

Bůh neporazí lidské svaly většími svaly, ale pokorou. Kristus mohl přijít na svět jako dospělý muž, a přesto si ten, který stál u zrodu galaxií, zvolil stát se nejprve nemluvnětem. Tehdy nemohl sloužit, nemohl kázat a uzdravovat, nemohl nic pro nikoho udělat. Pouze přijímal pomoc: byl kojen, myt a přebalován. Ten, který svou prozřetelností pečuje o každého z lidí, přišel jako děťátko naprosto odkázané na pomoc druhých. Ježíš chce být nejprve tím, který vše od svého nebeského Otce přijímá, a teprve poté tím, kdo z přijatého dává.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Nechceš mé siláctví, nežádáš svaly, kéž smím být, Pane můj, jako ty malý!

A NYNÍ SE POMODLÍME 3. DESÁTEK RADOSTNÉHO RŮŽENCE:

 

II. C – Vzpomínka na rok 1517 – 2. část

31. 10. 1517  Německá reformace

Zjara roku 1517 se na hranicích Saska, jednoho z německých vévodství, jež bylo součástí Svaté říše římské, objevil dominikánský mnich Johann Tetzel a začal lidem prodávat odpustky. Ty uděloval papežský stolec a byl to slib hříšníkům, že jim budou odpuštěny tresty v očistci, které zbývají po té, co byli u svaté zpovědi. Počátkem patnáctého století se odpustků začalo nabízet mnoho, protože z peněz za ně získaných byly financovány stavby kostelů a dalších budov v Římě. Někdy se toho dokonce zneužívalo a dokonce se s nimi kupčilo. Pohled na dominikánského mnicha Tetzela, jak prodává věčný život jako podomní obchodník, přivedl augustiniánského mnicha Martina Luthera k záchvatu zuřivosti.

Prodej odpustků byl jen jedním z příznaků krize, v níž se církev ocitla. Papežský stolec vykonával po staletí vedle moci duchovní také významnou moc světskou, výrazně se uplatňoval v diplomacii, vládě a peněžnictví. Z mnoha stran byl obviňován z nemravnosti a zkaženosti. Luther se proto rozhodl, že zahájí rozpravu o správě věcí církevních. Byl v té době profesorem teologie a vybral si proto způsob ve středověkých vzdělaneckých kruzích obvyklý. Dne 31. října 1517 přibil na dveře wittenberského kostela 95 tezí či námětů k veřejné diskuzi. Vzápětí se ocitl uprostřed bouře, která se měla přehnat Evropou a rozpoutat reformační hnutí.

Dominikáni, řád, který si zakládal na pověsti zastánce pravověrnosti, se rozhodl Lutherovi vyhlásit válku. Počátkem roku 1518 ho Johann von Eck, jeden z největších dominikánských učenců, veřejně obžaloval z kacířství. Martina Luthera, který chtěl církev oprostit od zlořádu, ohromilo, že ho označili za jejího nepřítele. Celá záležitosti se pomalu táhla asi dvacet měsíců. Stále se zřetelněji se ukazovalo, že podpora Lutherovi sílí a církev se pokusila případ utlumit. Když byl Luther v srpnu 1518 povolán do Říma, aby se ze svých názorů zodpovídal, odmítl je odvolat. Navzdory Lutherově neposlušnosti proti němu papež Lev X. nic nepodnikl. Luther mu později zaslal list, ve kterém vyjádřil svou úctu papežskému stolci a trvající příslušnost k církvi.

V červnu 1519 se Luther sešel s Eckem v Lipsku k veřejné rozpravě. Eck se ho zeptal, zda je stoupencem Jana Husa, českého reformátora, který byl o sto let dříve v Kostnici upálen pro kacířství. Odpověď zněla "Ano". Myslí si tedy Luther, chtěl vědět Eck, že se všeobecný koncil zmýlil, když Husa odsoudil na smrt? Zaznělo opět ano. "Vždyť koncil a papež je nejvyšší autorita," kontroval Eck. Konečně musel Luther veřejně přiznat to, k čemu se svou vírou sám dlouho propracovával: že za nejvyšší autoritu považuje pouze bibli. Papežský stolec se svými obrovskými statky, přemírou ozdob, které jeho úřad provázely, s rituály a dogmaty, není nutným průvodcem člověka na cestě k pravdě a tedy ani ke spáse. Nezbytná není ani hierarchie. Luther hovořil o "kněžství všech věřících", čímž měl na mysli, že každý člověk je sám sobě knězem a vykladačem Písma svatého.

Konflikt na sebe nedal dlouho čekat. V řadě pamfletů vydaných roku 1520 Luther zvolil ještě ostřejší tón. Napadal v nich papežství zuřivým polemickým jazykem, který byl pro tu dobu příznačný, a zaujímal radikální teologické stanovisko. Volal po tom, aby byla zrušena řada církevních svátostí i svátost pokání, čímž dal najevo, že nyní mu jde již o to, aby v církvi způsobil rozkol. Lev X. vydal bulu, v níž Luthera vyzýval, aby své výroky odvolal. Ten odmítl a 3. ledna 1521 byl podle očekávání exkomunikován tedy vyloučen ze společenství věřících.

Tím ovšem celá záležitost neskončila. Roku 1519 byl císařem Svaté říše římské zvolen Karel V. V tomto příslušníku rodu Habsburků, kteří už od roku 1282 vládli Rakousku a od roku 1438 si říšskou korunu předávali z otce na syna, vyvolával Luther svou vzpourou nenávist. Karel si totiž uvědomoval, že pokud se Lutherovy myšlenky rozšíří, mohou s ním svůj osud spojit vládcové významného počtu knížectví z jeho říše. Luther jeho obavy splnil, když navrhl, aby panovníci různých částí Svaté říše římské využili svého vlivu a svolali církevní koncil, který by se současným stavem zabýval. V jednom pamfletu dokonce apeloval na separatistické city jednotlivých států a vyzýval je, aby nedbaly na papežské výnosy a ve své církvi si udělaly pořádek samy. Karel V. Luthera povolal před říšský sněm do Wormsu a požadoval na něm, aby pod trestem vypovězení odvolal. Luther odmítl a císař mu zakázal, aby dále žil v říši. Reformátor však nepřestal kázat: jeho knihy a pamflety vycházely znovu a znovu.

Luther si nakonec prosadil svou. Neumlčela ho ani hrozba vypovězení z říše, ani církevní kletba. Nejprve se ukrýval na hradě Wartburgu, který patřil saskému kurfiřtovi Fridrichu III. Moudrému, pak se ale rozhodl riskovat osobní bezpečnost a vrátil se do Wittenbergu. Šlechta ho podporovala především proto, že zbohatla na záboru církevního majetku. Luther se jí odvděčil r. 1525, kdy se obrátil proti sedlákům - ti se právě bouřili proti pánům, přičemž se zčásti opírali o Lutherovo učení - a vydáním traktátu, v němž volal po nelítostném potlačení vzpoury, se postavil na stranu nelítostné šlechty. Od té chvíle jeho vliv na vývoj událostí slábl. Paul Johnson v knize "Dějiny křesťanství" napsal: "Martin Luther nevynikal ani tak vahou intelektu, jako velkou silou - vlastně velkou duchovní silou. Nejpozoruhodnější jeho vlastností byla jeho mocná schopnost modlitby, pozůstatek jeho života v dobrém klášteře. Luther s oblibou trávil tři hodiny denně na modlitbách, s rukama sevřenýma a u otevřeného okna." To mu však nebránilo v tom, aby se v rozporu s tím, že slíbil celibát, nakonec oženil. Krátce před svojí čtyřicítkou si vzal bývalou jeptišku Kateřinu von Bora. Na sklonku života ho stále více soužily nemoci. Měl poruchy trávení, trápil ho žlučník, koliky, závratě, revmatismus a poruchy krevního oběhu. Roku 1546 zemřel v Eislebenu.

 

II. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

 

III. A – Fatima před 100 lety: Zjevení 13.5. 1917

 Zjevení třináctého května 1917

Hrála jsem si s Františkem a Hyacintou nahoře na svahu Cova da Iria. Postavili jsme zídku kolem křoví, když jsme pojednou uviděli něco jako blesk. „Pojďme raději domů," řekla jsem bratranci a sestřenici, „blýská se a přijde snad bouřka." „Dobře." Začali jsme sestupovat po svahu a hnát ovce k silnici. Když jsme byli přibližně v půli svahu, skoro u velkého dubu, viděli jsme nový blesk a po několika krocích jsme spatřili nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící víc než slunce; vycházelo z ní jasnější a intenzivnější světlo, než jaké rozlévá křišťálový pohár plný čisté vody prosvěcovaný nejjasnějšími slunečními paprsky. Zastavili jsme se překvapeni tímto zjevem. Byli jsme tak blízko, že jsme stáli uvnitř světla, které tu paní obklopovalo či které se z ní rozlévalo. Byli jsme vzdáleni asi půldruhého metru. Pana Maria k nám promluvila: „Nebojte se! Neublížím vám." „Odkud přicházíte?" zeptala jsem se jí. „Přicházím z nebe." „A co si ode mne přejete?" „Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců třináctého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu, kdo jsem a co chci. Pak se sem vrátím ještě po sedmé." „Přijdu i já do nebe?" „Ano." „A Hyacinta?" „I ona." „A František?" • „I on; ale bude se muset pomodlit ještě mnoho růženců." Tu jsem si vzpomněla na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Byly to mé přítelkyně a chodily se k nám učit tkát u mé nejstarší sestry. „Je Marie das Neves už v nebi?" „Ano." (Myslím, že měla asi 16 let, když zemřela.) „A Amalie?" „Zůstane až do konce světa v očistci." (Myslím, že měla asi 18 nebo 20 let.) „Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle na smír za hříchy, jimiž je urážen a jako prosbu za obrácení hříšníků?" „Ano, chceme." „Budete tedy muset hodně trpět, ale milost Boží vás bude posilovat." Když promlouvala tato poslední slova („milost Boží ..."), otevřela poprvé ruce a zalilo nás silné světlo, odraz paprsků, které vycházely z jejích rukou. Proniklo nám do hrudi a do hlubin duše, takže jsme se viděli v Bohu, který byl tím světlem, mnohem jasněji, než bychom se mohli vidět v nejlepším zrcadle. Z vnitřního popudu, který jsme pocítili, jsme padli na kolena a v duchu jsme opakovali: „Nejsvětější Trojice, klaním se ti. Můj Bože, můj Bože, miluji tě v Nejsvětější svátosti." Po několika okamžicích Panna Maria dodala: „Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války." Potom se začala zvedat a vznášet se do výše směrem k východu, až zmizela v nedozírné dáli. A světlo, které ji obklopovalo, jako by otevíralo cestu do nebeské klenby. Proto jsme někdy říkali, že jsme viděli, jak se otevřelo nebe. Zdá se mi, že jsem v líčení o Hyacintě nebo v některém dopise už vyložila, že jsme neměli vlastně strach z Panny Marie, ale před bouřkou; mysleli jsme, že se blíží bouřka a chtěli jsme před ní utéct. Zjevení Panny Marie nenahání strach ani úlek, ale vzbuzuje údiv. Když se mě ptali, zda jsem měla strach, odpověděla jsem, že ano, ale myslela jsem tím strach z blesků a z blížící se bouřky. Před tou jsme chtěli utéct, neboť jsme byli zvyklí vidět blesky, jen když hřmělo. Nebyly to však vlastně skutečné blesky, ale odraz blížícího se světla. Když jsme pak to světlo viděli, říkali jsme někdy, že vidíme přicházet Pannu Marii; ve skutečnosti jsme Pannu Marii v tom světle rozeznali, až když stála v koruně dubu. Protože jsme to nedovedli dobře vyjádřit, a protože jsme se také chtěli vyhnout otázkám, řekli jsme někdy, že jsme ji viděli přicházet, a jindy že ne. Když jsme říkali, že jsme ji viděli přicházet, myslili jsme tím, že jsme viděli přibližovat se to světlo, kterým byla vlastně ona; a když jsme říkali, že ji nevidíme přicházet, myslili jsme tím, že jsme viděli Pannu Marii, až když stála v koruně dubu.

 

III. B – Do boje s růžencem / 4.-5. taj. radostné

4. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, kterého jsi v chrámě obětovala

Protivník: snivec

Tvůj čtvrtý protivník je vždy někde za sebou, někde před sebou - a nikdy tam, kde právě je. Jeho nejlepší přátelé se jmenují Až, Pokud a Kdyby. Propočítává. Kombinuje. Plánuje. Vzpomíná. Srovnává. Očekává. Připravuje si, co řekne. Přehrabuje se v tom, co bylo. Těší se na to, co bude. Obává se toho, co by mohlo přijít. Co udělá zítra? Co měl udělat včera? Co by udělal, kdyby...? Když ho pak zítřky a včerejšky unaví, prostě se toulá bezbřehou zemí fantazie a nikdy přitom nepřijde do místa jménem přítomnost, kde na něj čeká Bůh.

Zbraň: přítomnost

Přítomnost je snivcova smrt. Maria přišla do chrámu před Boha a obětovala mu to jediné a nejcennější, co měla: svého Syna. Můžu přijít před Boha a obětovat mu to jediné a nejcennější, co mám: tento okamžik. Minulost nemám, ta už není, zůstaly z ní jen vzpomínky a i ty rok za rokem blednou. Budoucnost nemám - ta ještě není, a až bude, bude beztak úplně jiná než v mých obavách a očekáváních. Nevlastním nic než sebe v přítomném okamžiku. A tento přítomný okamžik můžu Pánu dát. A také ten příští. A také ten, co bude následovat po něm, dokud snivec nezhyne a na jeho místě se nezrodí člověk přítomný před tím, jenž je věčnou Přítomností.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Z planých představ sem mě veď. Dám vše, co mám - svoje teď

A NYNÍ SE POMODLÍME 4. DESÁTEK RADOSTNÉHO RŮŽENCE:

 

5. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, kterého jsi v chrámě nalezla

Protivník: umrlec

Tvůj pátý protivník je nekonfliktní typ. Nenechá se ničím rozrušit. Když hříchem nebo pochybností ztratí Boha, prostě jen pokrčí rameny. Jen ať druzí obléhají zpovědnice! Jen ať druzí otravují kněze všetečnými dotazy a zkoušejí nad knihou přijít věci na kloub! Jen ať si druzí otlačí kolena, když z hlubin své vyprahlosti volají Pána! S tímto živým mrtvým žádná ztráta nehne: nic mu nemůže být lhostejnějšího než vlastní spása.

Zbraň: touha

Touha vraždí duchovní mrtvoly, neboť je probouzí k životu. Maria, života plná, je tou, která měla Krista při sobě stále, a když jej ztratila, hledala ho tři dny, dokud nenašla. Byla by hledala i tři roky i třicet let. Vždyť čím jiným se může zabývat člověk, který Boha ztratil nebo dosud neobjevil, než tím, že celým srdcem hledá jeho stopy a vyhlíží ho touhou. Kdo je bez Pána, a přece hledá jinou cestu než tu za ním, je umrlcem, i kdyby se jinak plný sil vrhal do nejednoho díla.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Kdyby snad stalo se, že bych tě neměl mít, nedopusť, Pane můj, že bych tě nechtěl chtít!

A NYNÍ SE POMODLÍME 5. DESÁTEK RADOSTNÉHO RŮŽENCE:

 

III. C – Vzpomínka na rok 1617 – 1. část

29. 6. 1617 Korunovace Ferdinanda II. na českého krále

Ferdinand II. Štýrský se narodil se 9. července 1578 ve Štýrském Hradci (dnešní Graz) jako nejstarší syn arcivévody Karla II. Štýrského (15401590), syna císaře Ferdinanda I. a Marie Bavorské (15511608). Byl vychováván v přísné katolické víře. Na výchovu osobně dohlížela jeho matka, která ovlivňovala i jeho pozdější rozhodnutí, a to až do své smrti v roce 1608. V roce 1590 byl dvanáctiletý Ferdinand poslán do jezuitské koleje v bavorském Ingolstadtu. Krátce nato však zemřel jeho otec, arcivévoda Karel, a regentskou vládu v tzv. Vnitřních Rakousích, (které zahrnovaly Štýrsko, Korutany  a Kraňsko) za nezletilého Ferdinanda vykonával jeho starší bratranec Maxmilián III. Ferdinandovi katoličtí učitelé mu vštípili přesvědčení, že panovník je zodpovědný za duchovní spásu svých poddaných a jeho povinností je chránit před odklonem od „správné“ víry. To byl zřejmě důvod, proč později nestrpěl nekatolíky na ovládaných územích. Jeho politika byla ovlivněna tímto postojem a spočívala především v nekompromisním postupu proti příslušníkům nekatolických církví.

Počátek vlády v dědičných rakouských zemích

Do dědičných zemí se navrátil po dokončení svých studií v roce 1595 a podnikl pouť do Loreta a Říma. Jednalo se o tzv. kavalírskou cestu, při které v tehdejší době mladí šlechtici získávali zkušenosti. V habsburském rodě však byla taková cesta neobvyklá. Ferdinand byl jediným příslušníkem rodu, který něco takového podnikl. Krátce po návratu začal tvrdě potlačovat vyznavače nekatolické víry. V roce 1598 například vypověděl nekatolické kazatele a duchovní ze Štýrského Hradce. Jeho kroky vyvolávaly odpor mezi protestantskou šlechtou. Její nejednotnost však mu nakonec umožnila dosáhnout toho, že kolem roku 1600 již byla většina území vnitrorakouských zemí alespoň formálně katolická.

Český král

Vzhledem k tomu, že císař Matyáš neměl žádné potomky, byl ještě za jeho života přijat českými stavy za českého krále (5. června 1617) a korunován v chrámu sv. Víta v Praze 29. června téhož roku. Volbu mu zaručila tzv. Oňatova smlouva mezi rakouskými a španělskými Habsburky, podle které se španělská větev rodu vzdala nároku na vládu ve středoevropských zemích. Čeští stavové, kteří věděli o jeho protireformačním tažení v Korutanech a Štýrsku, jej zvolili za příslib respektování Rudolfova Majestátu, který zaručoval náboženské svobody šlechty a měšťanů.

České stavovské povstání

Šlo o absolutistického vládce, jenž popíral světská práva šlechty, která se v nově ovládnutých zemích dosud těšila značným výsadám a měla významný podíl na vládě. Vzhledem k vysokému počtu protestantů (a to i mezi šlechtou) se nový král stal brzy nepopulárním. Někteří jeho odpůrci zahájili dne 23. května 1618 Pražskou defenestrací české stavovské povstání, kterým začala v Evropě třicetiletá válka. Na stranu českých nekatolických stavů se dala také protestantská šlechta z Horních a Dolních Rakous, která nechtěla Ferdinanda přijmout za arcivévodu. Vídeňský dvůr, ovládaný císařovým kancléřem kardinálem Khleslem, chtěl situaci řešit diplomatickou cestou. On sám však nebyl ochoten ke kompromisům a prosazoval radikální kroky. Proto nechal Khlesla v červenci 1618 zatknout a internovat.

Po smrti císaře Matyáše v březnu 1619 se Ferdinand nemohl fakticky ujmout vlády v českých a rakouských zemích. Česká stavovská vojska pod vedením Matyáše Thurnaoblehla Vídeň, ale o její dobytí se nepokusila. Stavovští předáci se dohodli, že se pokusí o diplomatické řešení. Chtěli Ferdinanda donutit, aby potvrdil dřívější stavovské a náboženské svobody v Dolních a Horních Rakousích a v českých zemích. Dne 5. června 1619 pronikli zástupci rakouské protestantské šlechty do vídeňského Hofburgu a předložili mu své požadavky. Avšak dříve, než byl donucen tyto požadavky přijmout, byl osvobozen rychlým zásahem vojenského oddílu. On sám to pokládal za zásah Boží Prozřetelnosti a její ochranu. Tato událost ho utvrdila v přesvědčení, že proti jinověrcům je třeba jednat rázně, a ovlivnila jeho další politické kroky.

Dne 19. srpna byl generálním sněmem zemí Koruny české prohlášen za sesazeného. O týden později byl novým českým králem zvolen Fridrich Falcký, známý jako „Zimní král“, který stál v čele Protestantské unie.

Římský císař

Určitou satisfakci obdržel Ferdinand poté, co byl 28. srpna říšskými kurfiřty ve Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen a korunován císařem Svaté říše římské. Bylo to v době kdy vládl pouze sjednoceným rakouským zemím, ale neovládal žádnou z královských korun. Jedním z kurfiřtů, kteří mu dali svůj hlas, byl i Fridrich Falcký.

Jediný problém byl se sedmým kurfiřtským hlasem, který patřil českému králi. Vzhledem k Pražské defenestraci nebylo úplně jasné, kdo tímto hlasem disponuje. Čeští stavové považovali sesazení českého krále za legální, a proto vyslali do Frankfurtu své poselstvo. Pokud by nebyl sesazen podle práva, měl by tento hlas sám Ferdinand. Z tohoto důvodu se hlasovalo o tom, komu hlas náleží, a výsledek byl nerozhodný. Když se hlasovalo později, nebyl již sedmý hlas zmiňován.

Je spíše zajímavostí, že v této době se rozšířila pověst, že byl stižen mrtvicí, ochrnul na polovinu těla a oslepl na jedno oko, což však nebyla pravda.

Potlačení stavovského povstání

Cestou zpět do Vídně uzavřel v Mnichově tajnou dohodu se svým příbuzným Maxmiliánem I. Bavorským, s jehož pomocí a s pomocí polských a španělských katolických spojenců se mu již v září podařilo uklidnit poměry v rakouských zemích. Jako odměna za pomoc byly Bavorsku zastaveny Horní Rakousy.

Spojenci pak porazili 8. listopadu 1620 české stavovské vojsko v bitvě na Bílé hoře. Tato bitva, ač nepříliš rozsáhlá, znamenala zásadní obrat v dalším vývoji. Po porážce českých stavů opustil Fridrich Falcký zemi, a Ferdinand II. se tak mohl opět ujmout vlády. Místodržícím v Čechách jmenoval Karla z Lichtenštejna a zrušil Rudolfův Majestát tím, že ho jednoduše přestřihl nůžkami. Následovala vlna zatýkání, konfiskací majetku a tvrdých trestů. Dne 21. června 1621 nechal popravit na pražském Staroměstském náměstí vůdce povstání. Bylo jich 27, ale nejméně deset z nich mluvilo německy, k panskému stavu patřili 3, rytířů bylo sedm a většina tedy byli měšťané. Ferdinand vydal v roce 1622 takzvaný generální pardon, jímž omilostnil další účastníky povstání. Milost se týkala zachování osobních práv šlechticů, nikoliv však majetku. V následujícím roce a půl nastalo další rozsáhlé zabavování majetku české protestantské šlechty a královských měst, který následně výhodně získaly někdy místní a někdy cizí šlechtické rody.

Potlačení povstání znamenalo nečekanou příležitost k prosazení rekatolizačních snah a provedení kroků omezujících moc šlechty v přímo ovládaných zemích s výjimkou Uher.

Obnovené zřízení zemské

Po potlačení povstání začal uplatňovat tvrdou rekatolizační politiku a upevňovat centrální moc a začlenění českých zemí do habsburské monarchie. Postupně, zejména v době válečného příměří mezi roky 1622 a 1623, vydal několik nařízení, která vedla k upevnění panovnické moci. Tato dílčí opatření nakonec byla zahrnuta do jednotného právního dokumentu. V roce 1627 vydal tzv. Obnovené zřízení zemské pro Čechy, což byla ústava, která mimo jiné prohlásila České království za dědičné v Habsburské linii, zaváděla absolutismus namísto dosavadního stavovského zřízení (zemské sněmy ztratily právo volby českého krále), zrovnoprávnila němčinu s češtinou v úředním styku (od roku 1615 byla jednacím jazykem zemského sněmu pouze čeština) a zavedla jako jediné povolené katolické náboženství. O rok později vydal stejný zákoník i pro Moravu. Ustanovení Obnoveného zřízení zemského se udržela v platnosti až do roku 1848.

Rekatolizace a emigrace českých protestantů

V této době v důsledku tvrdé protireformační politiky musela zemi opustit velká část české inteligence, která odmítla přestoupit na katolickou víru (např. Jan Amos KomenskýPavel StránskýPavel Skála ze Zhoře aj.). Zástupci stavů měli na výběr, zda přestoupí na katolickou víru, nebo emigrují. Poddaný lid však byl ke katolictví nucen přestoupit povinně.

Uherský král

Za podobných příslibů, které dal při volbě českým králem, byl Ferdinand v roce 1618 zvolen také uherským králem. Situace v zemi byla značně komplikovaná, neboť Uherské království bylo v průběhu 16. a 17. století rozděleno do tří částí. Habsburkové ovládali pouze tzv. „královské Uhry“, které se rozkládaly na území Horní země (dnešní Slovensko), Chorvatska a úzkého pásu při hranicích s Rakouskem. Centrální část Uher byla součástí turecké Osmanské říše a na východě se nacházelo samostatné Sedmihradské knížectví (část Rumunska zvaná dnes Transylvánie), které bylo politicky závislé na Osmanské říši. Toto období se vyznačovalo častými válečnými konflikty.

Po propuknutí českého stavovské povstání využil situace sedmihradský kníže Gabriel Bethlen, který snil o znovusjednocení Uher a zároveň byl důležitým spojencem protestantů ve Svaté říši římské. Protestantské stavy v Uhrách dojednaly spojenectví mezi českými vzbouřenci a Bethlenem. Ten mu v roce 1619 vyhlásil válku a podařilo se mu obsadit téměř celé Horní Uhry. Ve spojení s moravskými a českými oddíly následně oblehl Vídeň. Ačkoliv byl donucen k ústupu, udržel si v následném příměří vládu nad dobytými oblastmi a 25. srpna 1620 nechal uherským sněmem zvolit za krále namísto Ferdinanda. S tímto krokem by bývala souhlasila i turecká Porta (nejvyšší orgán osmanské říše), ovšem pod podmínkou, že se vzdá Sedmihradska, což pro něj bylo nevýhodné.

Mezitím bylo v Čechách poraženo stavovské povstání. To mezi uherskou šlechtou vyvolalo paniku a ta spěchala ujistit jej o své loajalitě. Bethlen zůstal osamocen a musel vzdorovat protiútoku. Dne 6. ledna 1622 byl uzavřen mikulovský mír, v němž se Bethlen vzdal nároků na královský titul a většiny dobytých území (kromě sedmi stolic na východě Horních Uher a vévodství ve Slezsku). Týden po uzavření míru pak ujistil Ferdinand uherské stavy, že budou zachována jejich privilegia a náboženské svobody.

Až do své smrti (1637) nemusel čelit útokům sedmihradských knížat, ačkoliv k tomu byla protestantskými spojenci vybízena. K tomu došlo až za vlády jeho syna.

Rozšíření válečného konfliktu do říše

Po porážce stavovského povstání napadla císařská a španělská vojska porýnskou Falc (říšské panství uprchlého českého krále Fridricha). V září 1622 se podařilo dobýt sídelní město Heidelberg. Aby císař získal zpět zastavené Horní Rakousy, odebral v rozporu se Zlatou bulou Karla IV. Fridrichovi kurfiřtskou hodnost (spojenou s právem volit císaře a dalšími privilegii) a převedl ji na bavorského vévodu, který se navíc stal regentem. Tento krok vyvolal odpor u protestantských knížat a zformování protikatolické koalice v říši. Do čela této koalice se postavil dánský král Kristián IV., který byl zároveň říšským knížetem v Šlesvicku a Holštýnsku.

Albrecht z Valdštejna

Tehdy přijal Ferdinand do svých služeb Albrechta z Valdštejna, který mu půjčoval peníze a nabídl vojenskou pomoc a postavení armády na vlastní náklady. V roce 1625 jmenoval Valdštejna vrchním velitelem císařských vojsk. Valdštejn si císaře zavázal a ze svých služeb ekonomicky těžil. Zároveň jako schopný vojevůdce svedl řadu úspěšných bitev. Jeho zásluhou se většina bojů třicetileté války za Ferdinandova života vedla mimo území českých a rakouských zemí.

Restituční edikt

Na základě dosavadních úspěch začal Ferdinand rozšiřovat snahy o rekatolizaci na území celé Svaté říše římské, v jejímž čele stál. V roce 1629 vydal tzv. restituční edikt, kterým požadoval navrácení náboženských a územních poměrů před rok 1555, kdy byl uzavřen tzv. augšpurský mír. To vedlo k rozpoutání výpadů protestantského Švédska proti Habsburkům.

Valdštejn získal díky svému postavení a schopnostem značný vliv a bohatství, což pochopitelně budilo závist mezi jeho odpůrci. Začátkem roku 1634 uvěřil Ferdinand zprávám o údajné Valdštejnově zradě, a nechal ho proto 25. února v Chebu zavraždit. Za duši frýdlantského vévody nechal sloužit na tři tisíce mší.

Postoupení Lužice Sasku

Ve snaze získat přízeň saského kurfiřta Jana Jiřího postoupil Ferdinand roku 1635 Sasku území  Horní i Dolní Lužice uzavřením separátního míru (tzv. pražský mír), což znamenalo trvalou ztrátu tohoto historického území Koruny české.

Konec života

Ještě za svého života prosadil korunovaci svého syna Ferdinanda III. římským králem (prosinec 1636). Zemřel ve Vídni 15. února 1637. Dokázal prosadit svoji koncepci centralizované Habsburské monarchie, zanechal však své země v ničivé smršti bojů třicetileté války, která v době jeho smrti zdaleka nebyla u konce.

Pohřben byl v mauzoleu ve Štýrském Hradci, které sám založil. Jeho srdce bylo uloženo v Hrobce srdcí v augustiniánském kostele a jeho vnitřnosti ve Vévodské hrobce svatoštěpánské katedrály ve Vídni.

Francouzský historik Ernest Denis o něm napsal: „Měl všecky vlastnosti výborného venkovského faráře, byl veselý, dobré mysli, omezeného vědění, bázlivý a úzkostlivý. Tento panovník, jehož vláda je jednou z nejkrvavějších v dějinách, neměl ani kapku žluči … Jsa povahy mírné, ctnostný bez boje, vedl život jednotvárný a pokojný uprostřed svých dětí. Byl velmi něžný, laskavý ke svým sluhům, jimž rád odpouštěl jejich poklesky. Okolo sebe rád viděl tváře spokojené, byl štědrý, ba až marnotratný …“

Tuto charakteristiku doplnil český historik Josef Pekař následovně: „Císař Ferdinand II., jenž zvítěziv potrestal tak hrozně odboj stavovský v Čechách, byl osobně panovník malého významu a nadání. Ale jeho pevná víra naplňovala jej důvěrou v budoucnost i v situacích nebezpečných. Nestaral se mnoho o státní záležitosti, jež ovládli cele jeho důvěrníci političtí i duchovní, z těchto zejména zpovědníci jezuité. Nejraději hověl lovu a jiným zábavám, vydávaje peníze nešetrně a neznaje míry v rozdílení statků a vyznamenání těm, jimž důvěřoval.

Rozhodování o důležitých věcech nechával na svých schopných rádcích, kteří byli skutečnými vládci. Zvláště velký vliv měli jeho rádce Jan Oldřich z Eggenberku(přezdívaný „neomezený pán císařovy vůle“) a zpovědník, jezuitský páter Lamormain. Oba s ním přišli do Vídně ze Štýrska. Z císařovy hlavy údajně nebyla ani drastická opatření po potlačení českého stavovského povstání. Před tím, než potvrdil trest smrti pro 27 českých povstalců (snad by se dalo říci i pučistů), údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem. Rozsudky nakonec podepsal až poté, co se zavázal vykonat kajícnou pouť k zázračné soše Panny Marie do Mariazell.

Postoje, které zastával a které ovlivňovaly jeho politiku, vycházely ze slov jeho jezuitského vychovatele a zpovědníka Bartholomea Villera, jehož později mnohokrát citoval: „Kníže je zodpovědný za tělesné, ale hlavně za duševní blaho svých poddaných. Teď jsou ale takové časy, že se mnoho poddaných odvrátilo od spásonosného učení římské církve a provinilo se kacířstvím. Nejvyšší cíl pravého knížete musí tedy být takové kacířství potlačit a zachránit tím spásu duší svých poddaných. Pokud tak nečiní, ohrožuje tím spásu vlastní duše. Boží oblíbenec musí vždy sledovat Boží zájem, ba i být připraven vzít žebráckou hůl než Boží věc nějakým způsobem ohrozit…“

Byl dvakrát ženatý. Se svou první manželkou princeznou Marií Annou (1574–1616), dcerou bavorského vévodského páru Viléma V. a Renaty Lotrinské, kterou si vzal 23. dubna 1600 ve Štýrském Hradci, měl Ferdinand 7 dětí (3 z nich zemřely v dětském věku).

Po smrti Marie Anny byl 6 let vdovcem, než se oženil podruhé. V období svého vdovectví se údajně bránil pokušení tím, že si oblékal žíněné roucho a bičoval se do krve důtkami.

Jeho druhou manželkou se stala princezna Eleonora de Gonzaga, dcera vévody Vinzenta I. a jeho druhé manželky Eleonory de Medici. Sňatek se konal 2. února 1622 v Innsbrucku. Druhé manželství zůstalo bezdětné.

 

III. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

 

IV. A – Fatima před 100 lety: Zjevení 13.6.  

 Zjevení třináctého června 1917

Když jsme se s Hyacintou, Františkem a jinými přítomnými domodlili růženec, spatřili jsme opět odraz blížícího se světla (které jsme nazývali bleskem) a pak se objevila nad dubem Pana Maria, právě tak jako v květnu. „Co si ode mne přejete?" otázala jsem se. „Přeji si, abyste sem přišli příští měsíc třináctého, abyste se modlili každý den růženec a naučili se číst. Potom vám řeknu, co chci." Prosila jsem o uzdravení jednoho nemocného. „Jestliže se obrátí, uzdraví se v tomto roce." „Chtěla bych vás poprosit, abyste nás vzala do nebe." „Ano, Hyacintu a Františka si tam vezmu brzo, ale ty zůstaneš ještě nějaký čas zde na zemi. Ježíš chce, aby ho lidé poznali a milovali, a ty mu máš při tom pomoci. Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému srdci."' „Zůstanu zde sama?" zeptala jsem se smutně. „Ne, dítě! Bolí tě to hodně? Neztrácej odvahu. Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné Srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu." Při těchto posledních slovech otevřela ruce a zalila nás znovu odrazem oné nesmírné záře, v níž jsme se viděli jako ponořeni v Bohu. Hyacinta a František stáli v oné části záře, která se zvedala k nebi a já v té, která se rozlévala po zemi. Před pravou dlaní Panny Marie bylo srdce ovinuté trním, jež jako by je probodávalo. Pochopili jsme, že je to Neposkvrněné Srdce Mariino zraňované lidskými hříchy a že si přeje odčinění těchto vin. To jsme tedy měli na mysli, Excelence, když jsme řekli, že nám Panna Maria v červnu zjevila tajemství. Panna Maria nám tehdy sice ještě neporučila, abychom o tom nemluvili, ale my jsme cítili, že si to tak Bůh přeje.

 

IV. B – Do boje s růžencem / 1.-3. taj.světla

 

6. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, který byl pokřtěn v Jordánu

Protivník: nadutec

Tvůj šestý protivník trpí duchovním nadýmáním a musí být proboden, aby splaskl. Vznáší se jako balón nafouknutý vlastními vědomostmi, zkušenostmi, dovednostmi, možná i svou příslušností k elitní skupině těch zbožnějších a lepších. Hledí na druhé z výšin stále vyšších a stále méně jim rozumí. Druhého totiž nelze pochopit z vrcholků pýchy, ale pouze z hlubin kajícnosti. Nadutec je chytrý, světaznalý, a přece slepý ve svých soudech. Správně totiž soudí jen ti, kdo jsou čistého srdce - jen oni budou vidět Boha a jen oni budou vidět člověka. Nadutý zachránce světa, spasitel Církve, během svého stoupání poněkud zapomněl, že sám záchranu potřebuje.

Zbraň: kajícnost

Probodni nadutce kajícností a snad bezpečně dopadne na dno řeky Jordán, kde se u nohou Jana Křtitele právě sklání ten, který odmítl hrát hru na vznášenou, ale snesl se až docela dolů. Nechtěl provádět svaté třídění - „já čistý" versus „vy špinaví". Nepostavil se jako vůdce do čela lidí neposkvrněných, aby spolu s nimi smetl pryč zablácené duše. Věděl, jak je snadné pojmenovat vlastní kauzu jako dobrou a promítnout si zdroj problémů do druhých. Proto se - sám svatý - postavil do řady hříšníků. Už zde naznačil, co dokoná na kříži: když viděl hříšníka, neodsoudil ho, ale dal za něj vlastní život Otci.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Nedovol, Ježíši, abych měl z bratra soka, když místo sklánění vznáším se do vysoka!

A NYNÍ SE POMODLÍME 1. DESÁTEK RŮŽENCE SVĚTLA:

 

7. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, který v Káně zjevil svou božskou moc

Protivník: lenivec

Tvůj protivník pochopil, že námaha nemá cenu. Odmítá se podřizovat koloběhu nesmyslných činností, neboť vidí dál: „Proč utírat prach, když dosedne znovu? Proč se učit věci, které zapomenu? Proč usilovat o přátelství, když se stejně jednou přestěhuju?" Tvůj protivník by chtěl vložit energii do něčeho, co má smysl, ale nic takového nevidí. Proto se vysmekne všem zbytečným úkolům a říká si, ať jiní stavějí své hrady z písku, které brzy spláchne první přílivová vina. Ale čím vyplnit čas? Lenivec má naštěstí po ruce zahálku a všetečnost jako dvě své věrné pomocnice. V jejich společnosti lze spokojeně trávit celé dny, a přece nic nevykonat. Pokud jde o promarnění života, není lepších asistentek než tyto dvě dámy.

Zbraň: práce

Lenivce lze porazit pouze zbraní, která se nebere do rukou snadno: prací, zejména tou všední, za niž není žádný potlesk. Na svatbě v Káně Galilejské došlo víno a Ježíš služebníkům přikáže naplnit kádě vodou. Těch těžkých kamenných nádob bylo šest a do každé se vešlo přes třicet litrů. Proč se s nimi vláčet k studni, vždyť je dost vody v jiných nádobách? Taková zbytečná dřina! Naštěstí Matka poskytne nejlepší radu pro každého učedníka: „Udělejte všechno, co vám řekne!" Poslechnou, zpocení přitáhnou kádě zpět na hostinu a Pán obsah promění ve víno. Malá lidská dřina je korunována velkým zázrakem. Tak je to s každou činností z poslušnosti Pánu: utíráš nádobí, počítáš rovnice a v nebi se plody práce násobí. Pár umytých hrnků. se jeví jako nic, ve skutečnosti se tu však celou dobu odehrával zázrak: přetváření času v lásku.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Když s plným břichem nepohnu se, posil, Pane, k práci ruce.

A NYNÍ SE POMODLÍME 2. DESÁTEK RŮŽENCE SVĚTLA:

 

8. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, který hlásal Boží království a vyzýval k pokání

Protivník: zvědavec

Tvůj osmý protivník se o Ježíše zajímá. Jako Herodes, který si Pána rád poslechl, kladl mu otázky, čekal od něj zázraky, a pak ho poslal Pilátovi. I Pilát sám byl Kristem zaujatý, a pak ho poslal na kříž. Poslouchali bez poslušnosti. Přáli si více vidět, více vědět, sbírali podklady k budoucím historkám, ale následovat nechtěli, a proto Ježíš mlčel. Zvědavec si ozdobí zrcátko auta růžencem a dál si jezdí po svých. Nedovolí Pánu, aby byl jeho navigací, jeho GPS, která vodí duši po náročných cestách, až k pravému pokoji. Vždyť co může být rozumnějšího než zachovat si odstup. Každé životní období má ostatně k nenásledování Pána své dobré důvody: mládí na Boha ještě nemá čas - potřebuje se vybouřit; střední věk na Boha právě nemá čas - tísní ho práce; a stáří na Boha už nemá čas - sužuje ho slabost. Jenže jít si po svých znamená minout toho, který je cesta.

Zbraň: následování

Zvědavce zadusíš, jakmile vykročíš za Kristovým hlasem. Ne jako všichni ti uzdravení, kteří se - jakmile bylo po zázraku - z Pánovy blízkosti odporoučeli, ale jako apoštolové, a zejména jako Maria, nejvěrnější učednice svého Syna, která neutekla ani od poslední lekce na Golgotě. Kam šel on, tam šla ona. Ať už konal zázraky, nebo prostě visel. Doputovala až k Velikonocům, zatímco ti, kdo chtěli o Pánu informace, ale nebyli ochotni k činům, nikdy Vzkříšeného nezahlédli.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Když jen ptám se, nechci jít, pomoz, Bože, vyrazit!

A NYNÍ SE POMODLÍME 3. DESÁTEK RŮŽENCE SVĚTLA:

 

IV. C – Vzpomínka na / rok 1617 – 2. část

22. 11. 1617 smrt tureckého sultána Ahmeda I.

Narodil se 18. dubna 1590 a sultánem se stal již ve 14 letech v roce 1604. Původně měl sultánem být jeho starší bratr Sehzade Mahmud avšak toho 7. června 1603 nařídil popravit jeho otec sultán Mehmed III. Proto se mohl Ahmed stát sultánem. Na začátku své vlády se pokusil ukázat rozhodnost a ráznost, což však posléze popřel svými činy. Války, které se konaly po jeho jmenování jak v Uhrách, tak i v Persii, nedopadly pro říši dobře. Jeho prestiž utrpěla nejprve Žitavským mírem, kde se Osmané vzdali ročních poplatků placených Habsburky. Dále se musel vzdát Gruzie a Ázerbájdžánu ve prospěch Persie ovládané Safíovci.

Samotný Ahmed byl prý spisovatel a básník, který vydal několik politických a lyrických děl. Zároveň ale opomíjel jiné druhy umění, zejména miniaturní malbu nejspíš z důvodů konzervativního islámského názoru, že není správné zobrazovat živé bytosti. Rovněž trval na dodržování konzervativních islámských pravidel a tradic.

Je odpovědný za zničení varhanních hodin, které zaslala anglická královna Alžběta I.  během vlády jeho otce. Důvod tohoto zničení není známý. Buď tak učinil z konzervativních náboženských důvodů (zákazu zobrazování lidských bytostí) nebo mu tyto hodiny denně připomínaly postupnou narůstající moc a vliv západní Evropy.

V současné době je však Ahmed I. veřejnosti nejvíce známý díky tomu, že nechal postavit Mešitu sultána Ahmeda, známější pod jménem Modrá mešita, jeden z monumentálních skvostů islámské architektury nacházející se v historickém centru Istanbulu.

Ahmed je také znám tím že za jeho vlády skončilo popravování bratrů sultána poté co usedl na trůn a ušetřil život svému bratrovi Mustafovi který se pak po jeho smrti stal sultánem. Zřejmě byl Mustafa ušetřen proto že Ahmed nastoupil na trůn velmi mladý a neměl žádné děti proto v případě že by zemřel musel zůstat Mustafa na živu aby dynastie pokračovala. Ahmed poslal Mustafu žít do starého paláce aby Mustafa nemohl ohrozit trůn.

Zemřel 22. listopadu 1617 v Istanbulu v paláci Topkapi ve věku pouhých 27 let na tyfus.

 

IV. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

V. A – Fatima před 100 lety: Zjevení 13.7.

 Zjevení třináctého července 1917

Třináctý červenec 1917 Krátce poté, co jsme přišli na Cova da Iria k dubu a když jsme se modlili s početným zástupem růženec, spatřili jsme odraz obvyklé záře a vzápětí nato Pannu Marii nad dubem. „Co si ode mne přejete?" ptala jsem se. „Přeji si, abyste sem přišli opět třináctého dne příštího měsíce; abyste se dále každý den modlili růženec k Panně Marii, Královně posvátného růžence, abyste tak vyprosili světu mír a konec války, neboť jen ona vám bude moci pomoci." „Chtěla bych vás poprosit, abyste nám řekla, kdo jste; a abyste udělala zázrak, aby všichni věřili, že se nám zjevujete." „Přicházejte sem dále každý měsíc. V říjnu vám řeknu, kdo jsem, co si přeji, a udělám zázrak, který budou moci všichni vidět, aby uvěřili." Pak jsem přednesla několik proseb, už si přesně nepamatuji jaké. Vzpomínám si pouze na to, že Panna Maria řekla, že je třeba modlit se růženec, aby ty milosti byly uděleny ještě v tom roce. Pak pokračovala: „Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíši, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na smír za hříchy proti Neposkvrněnému Srdci Mariinu." Při posledních slovech otevřela znovu ruce jako v obou předešlých měsících. Zdálo se, že záře proniká zemí a viděli jsme jakoby ohnivé moře. V tom ohni byli ďáblové a duše, podobné průhledným a černým nebo bronzovým žhavým uhlíkům v lidské podobě; vznášely se v tom požáru zmítány plameny, které z nich šlehaly spolu s mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy, za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo úděs a rozechvívalo hrůzou. (Muselo to být zřejmě při tomto pohledu, kdy se mi vydralo z hrdla ono „Ach!" které prý lidé slyšeli.) Ďáblové se vyznačovali hrůznými a šerednými podobami odporných, neznámých zvířat, byli však průhlední jako černé řeřavé uhlíky. Třásli jsme se hrůzou a vzhlédli jsme k Panně Marii, jako bychom prosili o pomoc. Ta nám řekla dobrotivě, ale plná smutku: „Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému Srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka se chýlí ke konci. Jestliže však nepřestanou urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dá najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním církve a Svatého otce. Aby se tomu zabránilo, přijdu požádat o zasvěcení Ruska mému Neposkvrněnému Srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci. Jestliže lidé mé přání splní, Rusko se obrátí a bude mír. Jestliže ne, bude Rusko šířit své bludy po světě a vyvolá tak války a pronásledování církve. Dobří budou mučeni a Svatý otec bude muset mnoho trpět, různé národy budou zničeny. Ale nakonec zvítězí mé Neposkvrněné Srdce. Svatý otec mi zasvětí Rusko, to se obrátí a světu bude dopřán na nějakou dobu mír. Portugalsko si zachová svou víru atd. Toto neříkejte nikomu. Františkovi to však můžete říci. Když se budete modlit růženec, opakujte o každém desátku: „Ó můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které toho nejvíce potřebují." Po chvíli mlčení jsem se zeptala: „Nepřejete si ode mne už nic?" „Ne, pro dnešek si nepřeji už nic." A jako obvykle se začala vznášet směrem k východu, až zmizela v nedozírné dáli oblohy.

V. B – Do boje s růžencem / 4.-5. taj. světla

9. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, který na hoře Proměnění zjevil svou slávu

Protivník: znuděnec

Zatímco v životě Božích dětí se střídá slavení a služba, život tvého protivníka znuděnce je koloběhem zaměstnání a zábavy, koloběhem smutné povinnosti a ještě smutnějších požitků. Jimi odměňuje své já za újmu, kterou mu způsobilo přebývání ve škole nebo v práci. Tento shrbený klikač, tento zívající zírač do obrazovek je už přejedený všemi myslitelnými podněty, a přesto hltá dál. A čím více toho vidí, tím je slepější vůči každodenním zázrakům, takže nakonec nechápe nikoho z těch prosťáčků, kteří se obejdou bez pomůcek a pro které je pohled na stvořený svět svátkem, zatímco oslavují Pána - sami i vespolek- chůzí, hrou a zpěvem.

Zbraň: úžas

Svět skrývá slávu pod závojem. Jakmile jej poodhrneš, znuděnec zalapá po dechu a zajde. Na hoře Tábor směli tři z nejbližších Pánových učedníků spatřit pravou tvář toho, který se dosud jevil jako chudý rabbi s vousem zaneseným prachem galilejských cest. Zahlédli zář, jež je přiměla v bázni padnout k zemi. A přece by si přáli, aby tahle chvíle nikdy neskončila. V každém sebenepatrnějším výseku stvoření lze zahlédnout stopu Stvořitelovy slávy, ta se však neukazuje bytostem s přesycenýma očima.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Neoslepnu u displeje, pro tvář Mistra z Galileje!

A NYNÍ SE POMODLÍME 4. DESÁTEK RŮŽENCE SVĚTLA:

 

10. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, který ustanovil Eucharistii

Protivník: snaživec

Tvůj protivník přichází ke Kristu s nabídkou svých služeb. Svěří Bohu svůj rozum a své ruce, ale dosud neuzdravené srdce si ponechá. Možná je i ctnostnější než všichni ti celníci a nevěstky, možná je i chytřejší než všichni ti rybáři, co dovedou tak akorát spravovat sítě. Snad by se proto obešel i bez Boha... ale Bůh by se - dle jeho mínění - jistě neobešel bez něj. Snaživec toho dokáže tolik opravit, zařídit a zorganizovat, a činí tak s pocitem pravé nezištnosti. Naslouchání před svatostánkem není pro něj - hodí se nanejvýš tak pro sebestředné „mystiky" neschopné jednat. Skutečně schopní nemají na mnišské marnění času modlitbou čas. Copak Bůh nechce činy? Učedník se tedy činí a ve chvíli úspěchu propadá pýše a ve chvíli neúspěchu beznaději.

Zbraň: svátosti

Snaživec zhyne, jakmile začneš dřív přijímat než dávat. Pohled', jsou tam všichni spolu kolem stolu během této poslední večeře Páně: je tu silný Jidáš, dost schopný na to, aby spravoval apoštolskou pokladnu, je tu silný Petr, hrdý na svou statečnost, a potom slabý Jan, který neumí nic než zblízka naslouchat Kristu. Jidáš zradí, Petr zapře, Jan doputuje až pod kříž. Ježíš totiž nepřišel, aby se nechal člověkem nejprve obsluhovat, ale aby obsluhoval: aby umýval a sytil. Chce učedníka obmýt svátostí smíření a nasytit sebou v Eucharistii. Nežádá jeho schopnosti, žádá jeho - aby si jej k sobě přitáhl, aby jej sobě připodobnil a skrz něj pak sděloval svou lásku světu.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Nepřijme Pán dar můj rád, nedám-li mu špínu, hlad,

A NYNÍ SE POMODLÍME 5. DESÁTEK RŮŽENCE SVĚTLA:

V. C – Vzpomínka na rok 1717

24. 6. 1717 Založení první zednářské lóže v Londýně

Svobodné zednářství je částečně tajná, uzavřená mezinárodní organizace se zasvěcením se společnému cíli skrze rituály a obřady, která oficiálně vznikla v roce 1717 v Anglii ustanovením první lóže. Při hodnocení a výkladu toho, kdo jsou svobodní zednáři, se jistě setkáte s několika naprosto rozdílnými postoji. Sami zednáři se označují za bratrstvo a humanitárně (příp. charitativně) zaměřenou organizaci, jejímž cílem je morální a intelektuální zdokonalení lidstva. Odvozují se od středověkých cechů stavitelů při katedrálách s jejich zvláštními symbolickými rituály, jimiž chtějí vyjadřovat zřeknutí se kulturních, náboženských nebo etických doktrinárních pravidel. Od jednoho ke druhému stupni poznání jsou uváděni zasvěcením. Členové zednářských lóží se považují za šiřitele tolerance, míru, mezilidské vzájemnosti a humanistických ideálů. Podle nich je svobodné zednářství prostředkem, který umožní zasvěcenému dosáhnout prací na sobě samém rozvoje své individuality, ochrání ho, aby se nestal člověkem bezejmenného davu, který nepřemýšlí a dává se jen řídit zvenčí, ale naopak jej vede k uvědomění si ceny své osobnosti.

Sami členové Velké lóže ČR o sobě na svých stránkách píší: „My, zednáři České republiky, po obnovení demokratické české státnosti a po obnovení naší činnosti dne 17. listopadu 1990 se znovu hlásíme k myšlenkovému a mravnímu odkazu J. A. Komenského, T. G. Masaryka a našich slavných zednářských předků. Chceme jako oni sloužit své vlasti a lidstvu, pěstovat občanské ctnosti a věrně hájit, šířit i uskutečňovat všelidské ideály humanitní a demokratické v duchu přátelství a tolerance, v bratrském řetězu se svobodnými zednáři celého světa.“ Mnozí se domnívají, že celá záležitost svobodného zednářství je minulostí a že kolem toho jde hlavně o snůšku vymyšlených báchorek, legend a ustrašených vizí o tajných a mocných strukturách.

Podle samotných zednářů se členem bratrstva může stát každý muž dobrých mravů jakékoliv rasy a jakéhokoliv náboženského přesvědčení. Zednářství prý ponechává svým členům naprostou náboženskou svobodu. Jedinou, ale zcela zásadní podmínkou je však víra ve Vyšší Moc, kterou zednáři nazývají Velkým Architektem Vesmíru. Je ponecháno na každém, aby tento termín interpretoval podle svých vlastních představ. Může to být bůh kteréhokoliv náboženství, může to však být i víra v přírodní zákony, které byly hned na počátku tak dokonale promyšleny, že umožnily vznik a vývoj Vesmíru a v něm pak zrod a evoluci živé hmoty. Má-li totiž pojem bratrství být mezi členy řádu zachován, pak musí každý zednář respektovat názory, smýšlení i náboženská přesvědčení ostatních členů řádu. Princip Velkého Architekta se tak stává jakýmsi společným jmenovatelem víry zednářů všech vyznání. 

Celá pravda je ale zcela jiná. Zednáři nevznikli teprve v roce 1717, kdy byla ustavena v Anglii první lóže, dokonce ani nenavazovali na sdružení stavitelů chrámů, jak se všude píše, ale na tajnou okultní společnost rosenkruciánů, kteří zde existují už od 14. století. Svobodní zednáři sice popírají, že by byli náboženskou společností, jedná se však o gnostickou sektu s mnoha magickými prvky sesbíranými ze všech starých kultur. Každý stupeň zasvěcení má svoji nauku, svůj rituál a symboly. V zasvěceních nižšího stupně nemusí člověku dojít, oč vlastně jde. Od prvního stupně jsou však členové rafinovaně zasvěcováni pomocí rituálů, symbolů, tajných slov a přísah Velkému Architektu Vesmíru, který je teprve v posledních stupních zasvěcení odhalen jako Lucifer a představen jako univerzální otcovství Boha, Jitřní hvězda, a je uctíván jako Bůh. Všechna tato zasvěcení mají již od prvního učednického stupně negativní dopad na duchovní život a zdraví jednotlivce a negativní duchovní vliv na celou rodinu, protože duchu zla se tím, byť nevědomky, otevírají dveře nejen do našeho života, ale přes naše vztahy i k našim nejbližším. 

Každý zednář je vázán přísahou mlčenlivosti, která se týká vlastních sezení lóže, rituálů, výkladu symbolů a poznávacích znamení. Zednář nemusí svoji příslušnost k zednářskému řádu tajit, je však přísahou zavázán, že nesmí prozradit členství jiného zednáře. Z tohoto důvodu lze jen velmi obtížně ověřit, kdo zednář je a kdo ne. Zednář má mít přehled o lóžích nižšího stupně zasvěcení a jejích členech, může mít znalosti i o lóžích stejného stupně zasvěcení a udržovat na této své úrovni kontakty, nemá však absolutně žádné právo být informován o lóžích vyššího stupně zasvěcení a o tom, kdo ho vlastně řídí. Zednáři nejnižších stupňů zasvěcení často neví nic o magii a satanských rituálech, jimiž se zabývají lóže vyššího stupně zasvěcení, jsou informováni jen o ideologii a plánech na jejich vlastní úrovni, tedy především o sociálních, vzdělávacích, politických a charitativních akcích. Jsou tak přesvědčeni, že svobodné zednářství je pouze humanitární institucí. Jen tak je možné vysvětlit, že někteří křesťané se snažili spojit křesťanství s účastí ve svobodném zednářství. 

Je pochopitelné, že z mnoha důvodů je zakázáno katolickým křesťanům jakýmkoli způsobem být přičleněn ke svobodným zednářům. Posledním oficiálním dokumentem Svatého stolce v tomto ohledu je “Deklarace o zednářství” od Kongregace pro nauku víry z 26. listopadu 1983, podepsaná tehdejším prefektem Kongregace pro nauku víry kardinálem Josephem Ratzingerem a potvrzená Janem Pavlem II. V tomto dokumentu se důrazně uvádí, že principy zednářských sdružení jsou neslučitelné s učením katolické církve. Věřící, kteří by se stali členy zednářských lóží, se nacházejí ve stavu těžkého hříchu a nemohou přistupovat ke svatému přijímání. Papežská kongregace tímto dokumentem rovněž potvrzuje předchozí vyjádření z let 1974 a 1981, která zakazují katolíkům vstup do zednářských spolků pod trestem exkomunikace. V Kodexu kanonického práva z r. 1983 je svobodné zednářství zahrnuto v kánonu 1374 do obecného pojmu „sdružení, která brojí proti církvi“.

Tím samým není řečeno, že když se někdo z nevědomosti o démonickém pozadí zednářství zúčastnil nějakého zasedání, že vše, co v životě dělal a dělá, je od základu špatné. Existují také organizace, které zdánlivě nemají se zednářstvím nic společného. Takovými jsou u nás především Rotary Club a Lion’s Club. Tyto organizace mají za úkol shromažďovat na místní úrovni významné osobnosti z oblasti politiky, podnikání a kultury a seznamovat se s nimi. Takové organizace, které sami zednáři nazývají „zednářská bratrstva“ jsou pak prostorem pro hledání nových adeptů zednářských lóží. Mnozí křesťané jsou naivní v tom, že když je jim nabídnuta účast v takových organizacích, nechají se klidně zlákat. Členem těchto veřejných klubů, navenek naprosto bez vztahu k zednářství, se ale ve skutečnosti může stát jen člověk, s nímž se v budoucnu do zednářské lóže nějak počítá. Je-li však někdo členem některé z těchto organizací, neznamená to nutně, že je zednářem.

(staženo z karmelitánských stránek na internetu)

V. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

VI. A – Fatima před 100 lety: Zjevení 19.8.

 Zjevení devatenáctého srpna 1917

Protože jsem již vyprávěla, co se toho dne stalo, nebudu se tím zdržovat a přejdu ke zjevení, ke kterému myslím došlo 15. srpna k večeru. Protože jsem tehdy ještě nedovedla počítat dny v měsíci, není vyloučeno, že se mýlím, mám však za to, že se to stalo téhož dne, kdy jsme přišli z Vila Nova de Ourém. Když jsme s Františkem a jeho bratrem Janem hnali ovce na místo zvané Valinhos, měli jsme pocit, že se blíží a obestírá nás něco nadpřirozeného; tušili jsme, že se nám zjeví Panna Maria a mrzelo nás, že ji Hyacinta neuvidí. Prosila jsem proto Jana, aby pro ni šel. Protože nechtěl jít, dala jsem mu pár grošů a pak už běžel. Mezitím jsme s Františkem spatřili odraz světla, či jak jsme tornu říkali, blesk, a hned, jak přišla Hyacinta, spatřili jsme nad dubem Pannu Marii. „Co si ode mne přejete?" „Chci, abyste přišli třináctého na Cova da Iria a abyste se dále denně modlili růženec. Poslední měsíc pak udělám zázrak, aby všichni uvěřili." „Co máme dělat s penězi, které lidé na Cova da Iria nechávají?" „Dejte udělat dvě nosítka. Jedno poneseš ty s Hyacintou a s dvěma bíle oděnými děvčaty, druhé František s třemi chlapci. Peníze budou sloužit pro slavnost Růžencové Panny Marie. Za ostatní peníze ať se postaví kaple." „Prosím vás, abyste uzdravila některé nemocné." „Ano, během roku některé uzdravím." Pak se rozesmutněla: „Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti za hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí." A zase se zvedla jako obvykle směrem k východu.

Poznámka: Sestra Lucie se mýlí, když se domnívá, že se to zjevení událo tentýž den, kdy se vrátili z vězení ve Vila Nova de Ourém. Nebylo to tehdy, ale až následující neděli 19. srpna.

 

VI. B – Do boje s růžencem / 1. - 3. taj. bolestné

11. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který se pro nás krví potil

Protivník: zbabělec

Tvůj protivník neudělal nic, co by se mu dalo vytknout. Neudělal nic. Neřekl nikomu zlého slova - mlčel i tehdy, když se hanobila Církev. Nedíval se na nic nečistého - sklopil oči i tehdy, když se posmívali slabšímu. Nezašpinil si ruce - a to ani tehdy, kdy měl vyhrnout rukávy a rozvinout plachty pro velkou výpravu, k níž byl povolán. Jeho loď zůstala v přístavu a dosud čeká na příznivější vítr. Zdravý rozum ho varuje, aby nebláznil bláznovstvím svatých, kteří nechali Pána, aby je vyvedl z bezpečí obýváků tam někam docela jinam - až na samý okraj, až na samé dno.

Zbraň: odvaha

Zbabělce ti pomůže zabít muž, který právě klečí v Getsemanské zahradě, chvěje se zde úzkostí, potí krev a prosí, aby ho kalich utrpení minul. Ten, že má být hrdinou? Ano, ten. Odvaha totiž neznamená nemít strach, ale navzdory strachu do bitvy jít. „Ne má, nýbrž tvá vůle se staň," prohlásí propocený bojovník před svým Otcem. A pak už se nechá dovést na bojiště, kde zvítězí nikoliv s mečem v rukou, ale s ranami v dlaních.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Bojácně se, Bože, vleču, dej, ať z boje neuteču!

A NYNÍ SE POMODLÍME 1. DESÁTEK BOLESTNÉHO RŮŽENCE:

 

12. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který byl pro nás bičován

Protivník: hněvivec

Každý den poskytne tvému protivníku dostatek důvodů k hlasitému vzteku nebo tiché zlosti. Stačí fronta v supermarketu, která se zdála tak výhodně krátká, ale než se podaří prodavačce namarkovat rohlík, všechno je jinak a ti poslední kolem už jsou dávno první. Svět skýtá tolik důvodů k rozezlení: tolik nerudných autobusáků, tolik nespravedlivých učitelů, tolik přátel, kteří umí zranit dobře míněnou pochvalou: „Dneska ti to kupodivu jde!" Hněvivec denně dostává bodance do duše a neumí se neohnat na oplátku. Když se děje po jeho, tetelí se nezřízenou radostí, když jsou však plány překříženy, hned vypění hněvem. Jde za heslem: „Bud' vůle má!", avšak skutečnost mu nejednou vzdoruje a on jí hrozí pohoršeně pěstí.

Zbraň: trpělivost

Vytrvalé ostřelování trpělivostí nakonec hněvivce přiměje složit zbraň. Učitelem válečné strategie je zde bičovaný Pán, který teď přijímá rány na svá záda a kterého tolikrát předtím zkoušeli nepřátelé šlehnout i do duše, ale on mlčí a modlí se za své mučitele. Vždy horlil pro Otcovu slávu, ale překřížení vlastních plánů snáší snadno - protože žádné vlastní plány nemá. Touží být jen poslušným Synem. Kristova duše je hluboká - i ty největší vržené balvany se v ní skryjí pod hladinou a navenek vybublá jen požehnání. Zato hněvivcova duše plná vlastních projektů a neuvyklá ranám je příliš těsná, než aby dokázala polykat zlo, které na ni dopadá - všechno hned v podobě odplaty vrací. Je to duše mělká, každý kamínek, který do ní dopadne, začne hned cákat.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Nauč, Kriste bičovaný, vzteklou duši snášet rány!

A NYNÍ SE POMODLÍME 2. DESÁTEK BOLESTNÉHO RŮŽENCE:

 

13. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který byl pro nás trním korunován

Protivník: jízlivec

Tvůj protivník má smysl pro humor a nabroušený jazyk, jímž umí sekat do živého. Trefnou poznámkou poukáže na cizí chybu. Pomůže druhým, aby se zasmáli ne jemu nebo sobě, ale tomu třetímu tam v koutě. Dá sobě i přátelům zakusit pocit nadřazenosti, a je proto milován. Vždyť nic tak partu nestmelí jako posměch vůči těm, kdo jsou mimo: vůči všem těm tlusťochům, brejlounům a šprtům. Jízlivec zvesela předhazuje bezbranné oběti šelmám, svým kolegům a spolužákům. A pokud se vysmívaní vzpouzejí, pak nemají smysl pro humor. Potlesk publika je jeho potravou. Živí se chechotem davu. Ale je to jedovaté jídlo. Jízlivec nakonec nedokáže nikoho a nic brát vážně. A nebrat vážně znamená nemilovat. Je sám.

Zbraň: soucit

Soucit je jízlivcova smrt, neboť cizí nedostatky přikrývá, místo aby je vystavoval smíchu. Ted' právě je Spasitel hračkou davu. Posmívají se mu. Plivou mu do obličeje. Bijí ho do tváře. Hrají na slepou bábu („Hádej, Mesiáši, kdo tě udeřil.") a náramně se u toho baví. Co na to trním korunovaný Král? Mlčí. Ne sveřepě a mstivě, ale s pohledem plným soucitu. Hledí na své sarkastické katy a vidí, kým by mohli být, kdyby jen odhodili silácké masky, přestali dělat před druhými ramena a objevili skutečnou sílu, která se obejde i bez tvrdosti.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Pomoz, posmívaný Bože, ať má slova nejsou nože!

A NYNÍ SE POMODLÍME 3. DESÁTEK BOLESTNÉHO RŮŽENCE:

 

VI. C – Vzpomínka na rok 1817

1. 6. 1817 První plavba parníku v Praze na Vltavě

Josef Božek, polsky Józef Bożek, se narodil 28. února 1782ve slezských Běrech v české mlynářské rodině. Vystudoval gymnázium v Těšíně, kde prý sestrojil na čtyřicet důmyslných mechanismů a modelů, poté dva roky v Brně matematiku a mechaniku na škole prof. Andrého a v roce 1804 odešel do Prahy. Tam začal studovat univerzitu, ale pak neodolal nabídce ředitele pražské polytechniky F. A. Gerstnera a nastoupil jako technik na Stavovský polytechnický ústav. Nepřišel jako student, ale z existenčních důvodů nastoupil jako mechanik. Brzy si získal skutečný věhlas sestrojením pohyblivé protézy pro knížete Ypsilantiho a ruského důstojníka Danilevského.

Božek konstruoval i hodiny pro účely výuky na polytechnice, kde zhotovil soubor modelů hodinových kroků nejprogresivnějších systémů, i pro speciální použití od typů přenosných, interiérových až po věžní hodiny. Jeho přesné kyvadlové hodiny pro hvězdárnu Klementina z roku 1812 sloužily až do roku 1984 v Astronomickém ústavu v Praze. Dále zhotovoval nástěnné kyvadlové hodiny skříňové.

V roce 1811 přivezl hrabě Jiří František August Buquoy do Čech první parní stroj. Anglický stroj nebyl sestaven a jednotlivé součásti byly jen hrubě opracovány. Zprovoznění parního stroje se ujal právě Josef Božek. V září roku 1815 předvedl v Královské oboře první parou poháněný automobil na našem území. Při opakovaném předvádění 1. června 1817, kdy ukazoval na náhonu Císařského mlýna ve Stromovce i parník vlastní konstrukce, se strhla průtrž mračen. V nastalém zmatku někdo ukradl pokladnu s vybraným vstupným. Zadlužený Božek rozbil svůj vůz a zanevřel do konce života na experimenty s parním strojem. Dále se pak věnoval konstrukci čerpadel pro vodárny a později i vagónů pro koněspřežnou železnici České Budějovice – Linec. Při stavbě pražského vodovodu dostal zápal plic, kterému podlehl 21. října 1835 v Praze. Je pochován na Olšanských hřbitovech.

Konstruktéry se stali i jeho synové František Božek a Romuald Božek. Starší František navázal na jeho činnost hodinářskou a jemnomechanické a převzal po něm i funkci mechanika Polytechniky. Mladší Romuald vynalézal a konstruoval mimo jiné dopravní prostředky, časoměrné přístroje, lékařské či hudební nástroje.

VI. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

VII. A – Fatima před 100 lety: Zjevení 13.9.

Třináctého září 1917

Když se přiblížila hodina zjevení, musela jsem se s Hyacintou a Františkem protlačit velkým zástupem lidí, kteří nás stěží nechávali projít. Cesty byly plné lidí. Všichni nás chtěli vidět a chtěli s námi mluvit. Nebylo tam lidských ohledů. Mnoho lidí, i vznešené dámy a páni, se tlačili zástupem kolem nás, padali před námi na kolena a prosili nás, abychom předložili Panně Marii jejich záležitosti. Jiní, kterým se nepodařilo dostat se až k nám, volali zdaleka: „Pro lásku Boží, poproste Pannu Marii, ať uzdraví mého chromého syna!" Jiný volal: „Ať uzdraví mé slepé dítě!" A opět jiný: „Mé dítě je hluché!" „Ať se mi vrátí domů manžel, syn z války!" „Ať obrátí jednoho hříšníka!" „Ať mě uzdraví z tuberkulózy!" Bylo tam vidět všechny druhy lidského utrpení; někteří volali ze stromů a zdí, kam vylezli, aby nás viděli. Jedněm jsme to slíbili, jiným jsme podávali ruce, abychom jim pomohli vstát ze zaprášené cesty, a tak jsme se pomalu dostávali dopředu za pomoci několika mužů, kteří nám razili zástupem cestu. Když teď čtu v Novém zákoně o těch obdivuhodných scénách, když Spasitel procházel Palestinou, připomínám si tyto události, které jsem prožila, byť jako dítě, na cestách a silnicích z Aljustrelu do Fatimy a na Cova da Iria. Děkuji za to Bohu a obětuji mu víru našeho dobrého portugalského lidu. Říkám si v duchu: Jestliže tito lidé padali na zem před třemi chudými dětmi jen proto, že jim byla dopřána milost mluvit s Matkou Boží, co by asi dělali, kdyby před sebou viděli samého Ježíše Krista? To sem však nepatří. Rozběhlo se mi v roztržitosti pero a napsala jsem, co jsem neměla v úmyslu. Mějte se mnou trpělivost! Napsala jsem něco zbytečného, ale nevytrhnu to, abych neplýtvala papírem sešitu. Dostali jsme se konečně na Cova da Iria k dubu a začali jsme se modlit s lidmi růženec. Krátce nato jsme spatřili odraz světla a Pannu Marii v koruně dubu: „Modlete se dále růženec, abyste vyprosili konec války. V říjnu přijde i Kristus Pán, Sedmibolestná Panna Maria a Panna Maria Karmelská, svatý Josef s Ježíškem, aby požehnali světu. Bůh je s vašimi oběťmi spokojen, ale nechce, abyste spali s provazem ovázaným kolem těla. Noste jej jenom ve dne." „Lidé chtěli, abych vás poprosila o mnoho věcí: o uzdravení některých nemocných a jednoho hluchoněmého." „Ano, některé uzdravím, některé ne. V říjnu udělám zázrak, aby všichni uvěřili." A začala se vznášet a zmizela jako obvykle.

 

VII. B – Do boje s růžencem / 4. - 5. taj. bolestné

14. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který pro nás nesl těžký kříž

Protivník: závistivec

Tvůj protivník je muž bystrého pohledu. Neunikne mu nic, co bylo druhému dáno. Všechno, co spatří, hned položí na váhu a poměří ve vztahu k sobě. Nevidí kolem sebe lidi krásné a chytré, ale lidi krásnější a chytřejší. Zváží je, a pokud jsou v něčem víc než on, padá na něj skleslost. Zakouší smutek nad cizím dobrem a raduje se z cizího zla. Ve škole ani v práci nechce být prostě dobrý, ale lepší než ten druhý. A protože je na světě vždy dostatek těch, kdo mají větší nadání a kdo - dle jeho mínění - nesou lehčí kříže, nakonec se prováží a prosrovnává až k veliké skleslosti. K nebi pak hledí s výčitkou: „Proč zrovna já!"

Zbraň: odevzdanost

Závistivce zahubíš, jakmile se přestaneš rozhlížet a rozbiješ svou váhu. Ten, který právě kráčí na Golgotu, nepřeměřuje kříže, nehraje hru na srovnávanou, ale tak jako vždy má pohled upřený k Otci. Soustředí se, aby dobře chytil každou přihrávku z Jeho rukou. Nehledá jiná hřiště a lepší pravidla. Chytá přítomný úkol, ať už to znamená konat dobro, anebo - jako v tuto chvíli - snášet zlo. Na rozdíl od klikatých stezek závisti je cesta svatosti prostá a přímá: znamená jen přijímat zkoušky a odmítat hřích. Vede přes Kalvárii, ale ústí do radosti.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Kéž neměřím kříže, Pane, vždyť chceš duše odevzdané!

A NYNÍ SE POMODLÍME 4. DESÁTEK BOLESTNÉHO RŮŽENCE:

 

15. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který byl pro nás ukřižován

Protivník: lakomec Tvůj protivník přišel na svět nahý a zlí jazykové tvrdí, že v nahotě též odejde, ale prozatím poněkud nabobtnal. Svědomí ho proto nesvrbí. Dal totiž své chamtivosti jméno úspěch a svému lakomství jméno opatrnost. „Mám, tedy jsem" je jeho životním heslem. Majetkem se chrání proti strachu. Není dost opřen o Boha, a pro-to se musí podpírat věcmi. Jenže věci jsou vratké. Musí jich být stále víc a život se postupně scvrkává na dvojí úkol: na střežení vlastněného a hromadění toho ostatního. Kolem srdce je navíc třeba vystavět zeď opatřenou žiletkovým drátem a kamerami: proti těm zlodějům a žebrákům tam venku. Chtěl mít, aby neměl strach, a ted' má strach, protože má.

Zbraň: štědrost

Toho, který má všechno, a přesto nemá dost, je třeba zahubit pomocí toho, který nemá nic, a přesto má vše k rozdávání. Je tak chudý, že mu nezůstaly ani vlastní šaty, tak bezmocný, že už nemůže ani přiložit ruku k dílu. A přece, zatímco lakomec bázlivě svírá své hračky, tento odsouzenec objímá v prázdných rukou rozepjatých na kříži celý svět. Není nic, co by si tento chudák ponechal, a přitom dál zůstává bohatý bezednou láskou, zatímco chamtivec je chudý svým nenasytným nedostatkem.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Kéž nesvírám jmění v pěsti, z prázdných dlaní dáváš štěstí!

A NYNÍ SE POMODLÍME 5. DESÁTEK BOLESTNÉHO RŮŽENCE:

VII. C – Vzpomínka na / rok 1917 – VŘSR

7. 11. 1917 Takzvaná Velká říjnová socialistická revoluce

Říjnová revoluce (jinak také Bolševická revoluceRuská revolucekomunisty zvaná též Velká říjnová socialistická revoluce, zkráceně VŘSRVelký říjen) byl ozbrojený převrat, provedený v Rusku 7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil). Akce byla připravena z iniciativy V. I. Lenina, vůdce bolševické frakce ruské sociálně demokratické strany. Událost významně ovlivnila celosvětové dění ve 20. století, byl to také začátek občanské války v Rusku, následovalo vytvoření SSSR a rozšíření komunismu na podstatnou část světa.

Socialistická idea spravedlivější společnosti měla v Evropě silný vliv již od poloviny 19. století a značného ohlasu dosáhla i v carském Rusku, zemi s autokratickým politickým zřízením. Zde byla v roce 1898 založena Ruská sociálně demokratická dělnická strana (RSDDS), která brzy převzala radikální rétoriku vlivných socialistů Marxe a Engelse, vyzývajících k revoluci a zespolečenštění soukromého majetku. Tato strana se v roce 1903 rozštěpila na dvě frakce – umírněnější menševiky a radikální bolševiky. Kromě toho vznikla ještě Strana socialistů revolucionářů (eserů) prosazující myšlenky rolnického socialismu.

Carské Rusko bylo kolem roku 1900 největším státem na světě, byl to však stát podle dobových měřítek zaostalý a vnitřně velmi labilní. V zemi chyběla silná střední třída a společnost fakticky tvořila většinová rolnická masa a úzká vrstva aristokracie, vlastnící velkou část půdy. Car zemi spravoval „z boží milosti“ jako ve středověku, občanská společnost se teprve rodila. Za této situace vystupovala většina inteligence proti režimu a toužebně očekávala změnu – ta nečekaně nastala roku 1905, kdy v důsledku války s Japonskem vypukla v zemi revoluce.

Vývoj v letech 1905–1914

Během první ruské revoluce v roce 1905 nedokázaly socialistické strany prosadit nic ze svého programu – z revoluce těžily liberální a občanské strany (především kadeti – konstituční demokraté), jimž se podařilo dosáhnout omezeného parlamentarismu (duma – ze staroslovanského dumat, rozebírat návrhy zákonů). Radikální křídlo revoluce bylo poraženo, jeho představitelé popraveni nebo uvězněni. Až do vypuknutí první světové války zůstávaly socialistické společenské představy jen na okraji reálných politických úvah a carský režim se dočasně konsolidoval (Stolypinovy reformy). Obě frakce v RSDDS, menševici a bolševici, se zatím názorově zcela rozešly a fakticky si utvořily samostatné stranické struktury. V důsledku policejní perzekuce byla řada jejich představitelů nucena žít v exilu, kde se utápěli v různých sporech.

Únorová revoluce

První světová válka znamenala pro Rusko hospodářskou i vojenskou pohromu. Zaostalý carský režim nedokázal účinně mobilizovat všechny síly k obraně před vnějším nepřítelem a po vzedmutí lidových bouří v Petrohradě v únoru 1917 (podle gregoriánského kalendáře v březnu) se zhroutil. Jeho oponenti v exilu dostávali již od roku 1915 finanční podporu od Němců. Němci totiž věřili, že pokud padne carský režim v Rusku, nebudou muset s Ruskem nadále válčit, a uvolněné vojáky budou moci přesunout z východní fronty na západ.

Po abdikaci cara utvořili liberálové a socialisté (s výjimkou bolševiků) novou Ruskou republiku, které vládla od 15. března do 14. září 1917 ruská prozatímní vláda, která měla svolat ústavodárné shromáždění a mezitím dál vést válku s Německem a Rakousko-Uherskem. Ale rozvrat armády vyčerpané boji na frontách první světové války, neklid na venkově, kde rolníci očekávali brzké rozdělení velkostatkářské půdy, a slabost vlády situaci dost komplikovaly. 14. září byla legislativa země oficiálně rozpuštěna, nově vytvořená vláda však vládla jen okolo tří týdnů.

Z obav před návratem absolutismu prosadily obě nebolševické socialistické strany, eseři a menševici, systém tzv. dvojvládí, kdy vedle vlády existoval paralelní mocenský orgán, sovět dělnických a rolnických zástupců, volený dělníky, rolníky a vojáky; jemu byla podřízena struktura sovětů ve všech větších ruských městech. Obě strany v sovětech zprvu dominovaly a většinou se snažily s prozatímní vládou spolupracovat.

Bolševici

Význačný představitel bolševické strany Vladimir Iljič Lenin pobýval v době únorové revoluce spolu s dalšími bolševiky v exilu v Curychu ve Švýcarsku. Svržení cara Mikuláše II. v únoru 1917 exilové revolucionáře šokovalo, protože se odehrálo bez nich. Podle Lenina se tehdy moci v Rusku ujala buržoazie. Rozhodl tedy, že se revolucionáři zkusí vrátit do Petrohradu a udělat revoluci socialistickou. 9. dubna 1917 tedy vyrazili vlakem ze Švýcarska přes Švédsko do Petrohradu. Vagón měl právo exteritoriality (diplomatické nedotknutelnosti) a na německém území ho střežili němečtí vojáci. Císař Vilém II. Pruský očekával, že Lenin svojí revolucí paralyzuje bojeschopnost ruské armády a ukončí válku na východní frontě. V Leninovi pak viděl jen relativně bezvýznamnou postavu, která brzy poté ztratí moc.

Do Petrohradu Lenin dorazil 16. dubna 1917, později dorazil též další revolucionář Lev Trockij, stal se Leninovou pravou rukou, ale mezi oběma muži byly často spory ohledně metod boje.

Bolševici zprvu zaujali smířlivý postoj k prozatímní vládě, po návratu Lenina z exilu však otočili a začali na vládu útočit jako žádná jiná strana v Rusku. Vytýkali jí protidělnickou politiku, pokračování ve válce, neochotu rozdělit rolníkům půdu a řadu dalších prohřešků. V červenci 1917 se nakonec neúspěšně pokusili vyvolat nepokoje, které je v očích veřejnosti dočasně kompromitovaly. Na bolševické vůdce byl vydán zatykač, Kameněv a Trockij byli zatčeni, Lenin uprchl. V té době stále revolucionáři tajně pobírali finanční podporu od Německého ministerstva financí. Tyto prostředky byly použity především na vyzbrojování stranické armády a na vydávání stranického deníku Pravda.

Krátce po skončení „červencových dnů“ odstoupil předseda prozatímní vlády Georgij Lvov, a jeho místo zaujal eser Alexandr Fjodorovič Kerenskij. Ten se chtěl s bolševiky vypořádat vojenskou cestou. Generál Lavr Kornilov, který si byl vědom vratkého postavení vlády, poté zahájil pokus o převrat s cílem nastolit vojenskou diktaturu. Kerenskij neměl dost vojáků, které by proti Kornilovovým silám postavil, ale pomohli mu bolševici. Jejich agitace Kornilovovy jednotky zcela rozložila a pučisté byli zatčeni. Tím získali bolševici ztracenou prestiž. V září petrohradský sovět ovládli bolševici a Lenin tak získal kontrolu nad jednou ze dvou mocenských pák v zemi; tu se rozhodl využít k úplnému převzetí vlády v Rusku. Změna režimu měla proběhnout v souladu s poučkami marxismu, tj. násilnou cestou, nad vším si však měla uchovat dohled strana. Později Lenin v rozporu s realitou tvrdil, že „strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla“.

Revoluce Snahou organizátorů převratu bylo maskovat uchopení moci jako vůli sovětů, proto byl Vojenský revoluční výbor, koordinující převrat, formálně sovětským orgánem. Ačkoli zprávy o přípravách pronikly na veřejnost, nebolševické socialistické strany i prozatímní vláda nebezpečí značně podcenily. Na rozdíl od únorové revoluce nebyla říjnová revoluce lidovou revoltou, i když se komunisté snažili později tvrdit opak. Nebyla ani záležitostí sovětů, neboť bolševici jen využili jejich aparátu a jejich jménem převrat kryli.

Ráno 6. listopadu 1917 (24. října podle juliánského kalendáře) obsadili junkeři (mladí posluchači důstojnických škol) bolševickou tiskárnu, a chtěli zatknout Lenina. Petrohradský sovět, nyní již pod kontrolou bolševiků, proti nim vyslal revoluční oddíly. Ty obsadily telefonní a telegrafní centrály a zdvihly mosty přes řeku Něvu, aby Kerenskému nemohla přijít na pomoc další vojska. Ta byla navíc zcela rozložená bolševickou agitací. V noci dorazil v přestrojení Lenin a nařídil brzký útok na carský Zimní palác. Druhý den nechal odvysílat prohlášení, podle kterého byla svržena Prozatímní vláda, a moc přebírá petrohradský sovět.

7. listopadu ve 21.45 dal výstřelem z křižníku Aurora prominentní bolševik Antonov-Ovsejenko signál Rudým gardám k útoku na Zimní palác. Rozpoutaly se drobné potyčky, ale obránci paláce – dvěstěčlenný ženský oddíl a junkeři – se brzy vzdali. Většina obyvatel Petrohradu si v prvních dnech ani nevšimla, že došlo k revoluci. Toho dne hrála normálně divadla, vycházely noviny a dělníci i vojenská posádka se k událostem stavěli povětšinou netečně či neutrálně. Při akci stačilo bolševikům ovládnout hlavní komunikační uzly v Petrohradě – nádraží, poštu atd. V Moskvě se sice v průběhu příštích dní strhly pouliční boje, ale v jiných městech samozvané výbory a organizace celkem plynule přebíraly moc.

Předseda prozatímní vlády Kerenskij mezitím uprchl, aby se pokusil získat na svou stranu jednotky armády mimo město. Zbytek Prozatímní vlády nechali bolševici zatknout. V Dumě, kde dosud měli bolševici po květnových volbách jen 13 procent, opustili sociální demokraté a eseři sál, čímž bolševikům vyklidili pozice, takže bolševici získali většinu a začali schvalovat Leninovy dekrety, zejména dekret č. 1, kterým byla ukončena válka, a dekret č. 2. nařizující likvidaci 10.000 nepřátel týdně. Demoralizovaným Kerenského silám se nepodařilo revoluci potlačit.

I po převratu posílali Němci bolševikům peníze na žold rudých gardistů a propagandu, protože se obávali, že by vratká bolševická vláda mohla být svržena a k moci se mohly dostat síly nakloněné pokračování války s Německem. Později dokonce dodávali bolševikům zbraně.

V posledním listopadovém týdnu se konaly volby do Ústavodárného shromáždění, ve kterých bolševici získali 24 % hlasů. V prosinci Lenin zakázal stranu kadetů a v lednu nechal rozpustit celý parlament, protože se odmítl podřídit bolševikům.

Jednání o míru

26. listopadu 1917 se poprvé setkaly delegace znesvářených stran na východní frontě. Dohodly se na příměří. Od 3. prosince delegace jednaly v Brestu o ukončení nepřátelství. Ústřední mocnosti si od toho slibovaly možnost přesunout vojska na západní frontu, a také územní zisky. Bolševici doufali, že uzavřením míru s Německem a Rakousko-Uherskem se budou moci soustředit na potlačení vzrůstajícího domácího odporu. Mimoto doufali, že bolševické revoluce brzy vypuknou i v jiných zemích – včetně Německa.

Německé požadavky byly pro bolševiky velmi tvrdé, a vedly mezi nimi k rozporům – část si raději přála pokračovat ve válce. Mimo jiné doufali, že by tak pomohli přinést do Německa revoluci. Lenin odmítl – ruské vojsko bylo zcela vyčerpané, a pokračování ve válce by mohlo ohrozit křehký bolševický režim. Příznivci války zprvu získali převahu, Rusko odmítlo podepsat mírovou dohodu, a tak Ústřední mocnosti 18. února 1918 znovu obnovily vojenské operace na východní frontě. Bolševici se uvolili mírové podmínky přijmout, avšak nové německé podmínky byly tvrdší. Nakonec 1. března i přes protesty států Dohody (Velká Británie, Francie a další) všechny podmínky přijali. Němci pak ještě nějaký čast finančně podporovali bolševiky ve vypuknuvší Ruské občanské válce.

Na venkov se bolševický vliv nevztahoval a tak tomu dlouho také zůstávalo. Obzor rolníků zpravidla nesahal dál než k nejbližšímu městu a zcela jim chyběl smysl pro abstraktní ideologie. Šlo jim hlavně o to, aby získali půdu velkostatkářů, a bylo jim lhostejné, kdo jejich přání vyhoví. Lenin, který si již vypůjčil z programu strany eserů ty partie, jež odpovídaly aktuálním požadavkům venkova, byl ochoten jim vyjít vstříc. A to bylo rozhodující.

Celkově umožnilo úspěch bolševiků několik faktorů:

1.      Během osmi měsíců od únorové revoluce se zcela zhroutil tradiční pilíř starého Ruska – armáda. Nebylo tedy nikoho, kdo by převrat potlačil.

2.      Bolševici dovedně využili tehdejší volání po míru „bez anexí a kontribucí“ – to, že válku ve skutečnosti prodloužili, se mělo teprve ukázat.

3.      Bolševici natolik věřili ve své „historické“ poslání, že byli v té době snad jedinou silou, která měla jasný „program“ (i když utopický). Chtěli budovat nový svět, vystoupit z války, zrušit peníze, vyvlastnit továrny a doufali, že položí základy spravedlivé společnosti.

Říjnovou revolucí však jejich revoluce teprve začínala. Začal narůstat odpor proti bolševikům a vzplanula občanská válka, během které museli bolševici zvládat jednu krizi za druhou a sami často nevěřili, že se u moci udrží. Fakticky revoluci dovršilo až vítězství Rudé armády v občanské válce.

Antonov-Ovsejenko, který vystřelil z Aurory a tím zahájil revoluci, byl později jako diplomat krátkou dobu v Praze a pak v roce 1936, jako sovětský velvyslanec v Bulharsku, byl povolán do Moskvy a tam zastřelen. Jeho manželka byla odsouzena do koncentračního tábora a tam za dva roky zemřela. Malý syn byl dán na převychování, později studoval historii a pak se stal pracovníkem archivu ÚV VKS(b).

VII. D - Modlitba anděla a modlitba za mír

 

VIII. A – Fatima před 100 lety: Zjevení 13.10.1917

 Zjevení třináctého října 1917

Vyšli jsme z domu zavčas, neboť jsme počítali, že se cestou zase zdržíme. Lidé přišli v zástupech. Lilo jako z konve. Moje maminka se obávala, že to bude poslední den mého života. Trápila ji nejistota, co se se mnou stane, a chtěla mě proto doprovodit. Cestou se opakovaly scény jako minulého měsíce, ale ještě početnější a dojemnější. Ani bláto na cestách nebránilo lidem, aby si pokorně a prosebně klekali. Když jsme přišli na Cova da Iria k dubu, vybídla jsem z nějakého vnitřního vnuknutí lidi, aby zavřeli deštníky a modlili se s námi růženec. Krátce nato jsme spatřili odraz světla a pak Pannu Marii nad dubem. „Co si ode mne přejete?" „Chci ti říci, aby zde postavili k mé poctě kapli; jsem Panna Maria, Královna růžence! Modlete se nadále denně růženec. Válka se chýlí ke konci a vojáci se brzy vrátí domů." „Chtěla jsem vás poprosit o mnoho věcí: abyste uzdravila nemocné a obrátila hříšníky atd." „Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů." A se smutným výrazem řekla: „Ať už neurážejí Boha, byl už tolik urážen." Pak rozevřela ruce a nechala je zazářit odrazem slunce; a zatímco se vznášela vzhůru, promítalo se její světlo do slunce. Proto jsem, důstojný pane biskupe, zvolala, aby se lidé dívali na slunce. Neměla jsem v úmyslu upozorňovat na slunce, neboť jsem si nebyla jeho přítomnosti ani vědoma. Udělala jsem to vedena pouze vnitřním vnuknutím. Když Panna Maria zmizela v nedohledné dáli oblohy, spatřili jsme vedle slunce svatého Josefa s Ježíškem a Pannou Marií bíle oděnou s blankytně modrým pláštěm. Zdálo se, jako by svatý Josef s Ježíškem žehnali světu znamením kříže. Když pak krátce nato zjevení zmizelo, spatřila jsem Krista Pána a Pannu Marii: Měla jsem dojem, že je to Panna Maria Bolestná. Zdálo se, že Kristus Pán žehná světu podobně jako svatý Josef. Toto zjevení zmizelo a zdálo se mi, že vidím opět Pannu Marii, podobnou Panně Marii Karmelské.

 

VIII. B – Do boje s růžencem - celý slavný růženec

16. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který z mrtvých vstal

Protivník: kupec

Tvůj protivník nesedí s rukama v klíně, ale pořádně se činí. Je to přičinlivý obchodník, který prodává své výkony a zkouší si za ně koupit lidskou přízeň i Boží milost. Tolik je toho třeba stihnout a tak málo času zbývá. Jen pár desítek let na to, aby zvládl všechno vykonat, aby zanechal ve světě stopu, aby sobě, bližnímu a možná i Bohu dokázal, že za něco stojí. Kupec je možná i zbožný muž - svědomitý, ustaraný, soustředěný na své mravní snažení. Dře od rána do večera, nosí před Pána své nervózní ctnosti a v hloubi duše mu hlodá zoufalství. Dává Bohu své smutné výrobky namísto prázdných dlaní připravených pro dar.

Zbraň: radost

Kupce odrovnáš radostí. Ale ne ledajakou. Nepomůže ti hurónský smích vítěze, lehkovážná hihňavost, natož škodolibý chechot. Zdrojem téhle radosti je Pánovo zmrtvýchvstání, které člověku říká, že je milován - ne pro velikost svých výkonů, ale navzdory svým selháním. A protože Bůh je láska, není třeba brát tak smrtelně vážně všemožné velkolepé skutky, jimiž si světem věznění kupci zkoušejí vydobýt přízeň. Žádný neúspěch tuhle radost nezabije - ona totiž není otrokyní příznivých okolností, ale svobodnou Boží dcerou, jež se zrodila ze setkání se Vzkříšeným. Odpovídá láskou na lásku teď v přítomném okamžiku, tančí kroky této chvíle a namísto smutných budoucností vyhlíží věčnost.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Proč za skutky bych kupoval, co Vzkříšený nám zdarma dal?

A NYNÍ SE POMODLÍME 1. DESÁTEK SLAVNÉHO RŮŽENCE:

 

17. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence – Ježíš, který na nebe vstoupil

Protivník: nespokojenec

Tvůj protivník má uvnitř součástky, co skřípou. Otevři kapotu a najdeš remcání a brblání, bručení a žehrání, kvílení a skuhrání, fňukání, kňourání a nekonečné naříkání. Tenhle důmyslný vzdechostroj produkuje tuny ocelově těžkých myšlenek a svými zplodinami zamořuje ovzduší, až se kolem něj nedá dýchat a slunce se zdá stále skryto v šedém oparu. Nespokojenec ví, že skutečnost je špatně. Nepřipustí, že by problém byl v jeho vlastním pohledu stiženém černým zákalem.

Zbraň: naděje

Žádné sténání nad světem nemůže přežít přímý útok nadějí. Když se všechny chvíle smutna, trapna a neúspěchu zmuchlají do kuličky a položí na váhu, pořád neváží téměř nic ve srovnání se skutečností, že Pán vstal a vstoupil na nebesa. Když došlo čtyřicátý den po zmrtvýchvstání k nanebevstoupení, vrátili se učedníci „s velikou radostí do Jeruzaléma". S radostí ne proto, že by Kristus byl už pryč - vždyť pryč není, slíbil, že s námi zůstane po všechny dny až do konce světa -, ale proto, že v něm vstoupilo na nebesa naše lidství. Člověku byla otevřena přístupová cesta k Bohu. A ani všechny nespravedlivé učitelky a zatažené oblohy světa tuhle naději nepřebijí.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Neskuhrám, že svět se hroutí, vždyť tys, Pane, cíl mé pouti.

A NYNÍ SE POMODLÍME 2. DESÁTEK SLAVNÉHO RŮŽENCE:

 

18. ÚROVEŇ boje za pomoci růžence - Ježíš, který Ducha svatého seslal

Protivník: opilec

Tvůj protivník lačně loká z každé stoky. Není odkaz, na nějž by neklikl, cesta, po níž by se nevydal, potrava, kterou by neochutnal. Saje z každé chvíle, neboť ví, že jednou přijde střední věk a po něm stáří. Je třeba si užít, dokud je čas. Avšak bouřením se ztrácí síla, která měla být v mládí soustředěna, aby se jednou mohla vydat v díle, jež je pro člověka připraveno. Opilec nedokázal čekat, z každého příslibu vzrušení vysál mízu a ted' tu stojí vysílený, znechucený, s palcem omačkaným od displeje a s tělem omačkaným od cizích dlaní. Všechno už vyzkoušel. Zůstala jen kocovina. V dospělosti neponese ovoce, protože v mládí nekvetl. A místo, aby se stal planoucí duší, která svým ohněm zažehne i druhé, bude jen doutnat, neboť vyhořel už dávno.

Zbraň: horlivost

Opilce je třeba nechat zhynout žízní. Pokud ho včas nezahubíš, ukradne ti Boha. Potřebuješ na něj dvojsečnou zbraň: střízlivost proti jeho opojení, horlivost proti jeho vyhoření. Horlivost je plodem Ducha a přichází ke střízlivým. Učedníci se po Pánově nanebevstoupení shromáždili k modlitbě a bdění. Nešli ven, aby si Krista nahradili světem, ale vskrytu vyhlíželi příchod Přímluvce svou žízní. Odpovědí na střízlivé čekání byl proud, který je zaplavil a skrz ně vyvěral ven. Horlivost, již obdrželi, nebyla zběsilou zbrklostí uspěchaných organizátorů, kteří kolem sebe šíří jen stres. Byla to pokojná síla, jíž Duch zaplavil duši. Dal jí radostnou ochotu konat Boží vůli a snášet zkoušky, jaké přináší každá jednotlivá chvíle.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Buď v střízlivé duši host, Duchu, dej jí horlivost!

A NYNÍ SE POMODLÍME 3. DESÁTEK SLAVNÉHO RŮŽENCE:

 

19. úroveň boje za pomoci růžence – Ježíš, který Tě, Panno, do nebe vzal

Protivník: zhýralec

Tvůj protivník už se nečervená. Kdysi mu krví zalité tváře byly na duševním semaforu znamením ,,Stůj!". On však přesto šel a vydal se zprvu zdráhavě do míst, kde se z lidí stávají těla. Zděšeně odtud prchnul, ale pak se vrátil a potom zas. Mnohokrát neopatrně přešel kolem kluzkého svahu, až sjel dolů podruhé a potřetí a z padání se stal návyk, Ted' už zhýralec skáče do stoky s rozběhem a zlehka. Tolikrát přeslechnuté svědomí nakonec ztichlo, tolikrát přehlížený stud nakonec zmizel a zůstala jen nestydatost, Je tak osvobozující být takto vášní zotročen a už nebojovat! Jenže ti lidé, k nimž měl vzhlížet, k nimž se měl sklánět a s nimiž se měl přátelit, se postupně proměnili v pouhou potravu předhozenou šelmám vlastních vášní.

Zbraň: cudnost

Zbraň k hubení zhýralců málokdo zná jménem. Nazývá se cudnost a spočívá v odvracení pohledů, slov i srdce od sprostoty a oplzlosti, Nestačí však odvrátit zrak pryč, je třeba ho nasměrovat k Bohu a k těm, kdo jsou Boží - zejména k Marii, matce čistoty, Pán ji vzal s tělem i duší na nebesa, do slávy Nejsvětější Trojice, a to, co se stalo s ní, má se stát s každým, kdo nenechá své tělo a svou duši ztěžknout zlem. Nanebevzatá je útočištěm pokoušených - ukazuje jim cíl. Nanebevzatá je nadějí těch, kdo padli – přivádí je k svému Synu, aby hřích spálil ve svátosti smíření.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Když hřích dělá z lidí těIa, kéž bys, duše, Boha chtěla!

A NYNÍ SE POMODLÍME 4. DESÁTEK SLAVNÉHO RŮŽENCE:

 

20. úroveň boje za pomoci růžence – Ježíš, který Tě, Panno, v nebi korunoval

Protivník: borec

Výborně, ocitl ses na poslední úrovni a stojíš zde jako pán nad zástupy pobitých a zajatých protivníků. Umlčel jsi žvanivce, zapřáhl sobce, položil na lopatky svalovce, pohřbil umrlce, proklál nadutce, upracoval lenivce, vyhladověl zvědavce, zchladil horlivce, zotročil zbabělce, utišil hněvivce, pokořil jízlivce a vláčíš za sebou trosky i těch ostatních - závistivce, lakomce, snaživce, nespokojence, opilce a zhýralce - jako vítěz. Víš to, jsi borec! Ale co to …? Že by KONEC HRY v poslední úrovni?

Zbraň: sebeztrácení

Borče, k nebi je jen krok, ale brání ti tvé já. Natolik přerostlo, že s ním neprojdeš dveřmi. Nech ho za sebou, pusť ho z rukou. Když ho před branou opustíš, za branou ho najdeš. Ta vítězka, která je v tomto posledním růžencovém tajemství posazena na trůn, nedostává korunu za své výkony, ale za své ano Otci. Na začátku souhlasila s Boží vůlí a zde se Boží vůle splnila: korunováním člověka. To, co chtěla Eva získat krádeží, dostala Maria darem. Jsi pozván, abys spolu s ní v nebi kraloval. Nebeská vláda totiž neznamená, že jeden člověk rozkazuje a druzí lidé poslouchají. Pravidlo nebeské vlády zní: zacházej s každým jako s králem. A protože v nebi budou pouze ti, kdo podle tohoto pravidla hrají, budou všichni zacházet jako s králem zase s tebou. Všichni budou služebníci a všichni budou kralovat. Po vzoru Trojjediného, k jehož podobě jsme stvořeni. Jen borec má smůlu. Nedopusť, aby ti na poslední chvíli zatarasil cestu! Přinuť ho zapomenout na sebe.

Veršík k zapamatování (a zazpívání): Zahoď: já sám, sobě, sebe. Říkej ty a najdeš nebe.

A NYNÍ SE POMODLÍME 5. DESÁTEK SLAVNÉHO RŮŽENCE:

 

VIII. C - Modlitba anděla a modlitba za mír

NEJEN V ROCE 100. VÝROČÍ ALE POŘÁD JSME ZVÁNI K TĚMTO MODLITBÁM A PŘEDEVŠÍM DO BOJE S RŮŽENCEM:

Dodatek k 24. 6. 1717 (staženo z internetu)

Někdy se kořeny svobodných zednářů hledají v egyptském hermetismu, jindy v gnosticismu. Hovoří se i o návaznosti na manicheismus a zejména na středověký rytířský řád templářů, který byl rozprášen na papežský příkaz, a odtud tedy má pramenit zednářská nenávist vůči římské církvi.

Tuto teorii má potvrzovat i fakt, že ve zřejmě nejznámějším zednářském ritu - tzv. skotském zednářství - je třicátý iniciační stupeň »rytíř Kadoš« zasvěcen právě památce templářů. Nejčastěji se však původ zednářského hnutí hledá ve středověkých stavitelských spolcích, zejména u stavitelů gotických katedrál. I stavitel svatovítského chrámu Petr Parléř měl být zasvěcencem a roku 1416 se měl stát dokonce mistrem jedné z pražských lóží. Sami zednáři odvozují svůj původ od legendárního stavitele Šalamounova chrámu Hirama. Z tohoto stavitelského zázemí vyvěrá i zednářská symbolika: zejména trojúhelník a kružítko, někdy též kladívko, majzlík, zednická lžíce a symbolický neotesaný kvádr. Zednáři však často používali i symboliku alchymistickou či astrologickou. Často se rovněž objevuje symbol pyramidy, což jako by odkazovalo na egyptskou tradici. Naopak dva sloupy Šalamounova chrámu Boas a Jakin jsou kabalistickými symboly. Jejich význam je zhruba stejný jako ve východní filozofii populární symbol jing-jangu - tedy polarita mužského a ženského principu. (Ostatně stejný význam má i známý symbol rosenkruciánů - růže a kříž).

Od Goetha k Leninovi?

Všechny zmíněné kořeny zednářství jsou sporné a sehrávají spíše roli legend a symbolů. Z historického hlediska je nezpochybnitelným faktem až ustanovení Velkolóže Londýna a Westminsteru 24. června 1717. Za šest let nato se z londýnského centra prostřednictvím již zmíněné konstituční knihy začíná zednářství šířit po kontinentální Evropě. Velkého vlivu se mu později dostane v Americe při zakládání Spojených států. George Washington, Benjamin Franklin, Thomas Jefferson anebo Abraham Lincoln byli zednáři. Z pozdějších amerických prezidentů Theodor Roosevelt, Franklin D. Roosevelt či prezident Wilson. Pokud jde o populární seznamy slavných osobností jakožto členů zednářských lóží, s klidným svědomím do nich můžeme zařadit básníka J. W. Goetha, který měl ostatně mimořádné znalosti hermetických věd, J. G. Herdera či skladatele Mozarta a Haydna. Mozart celý rituál přijímání do zednářské lóže údajně bral jako zábavnou hru a svým dětinským chováním prý šokoval ctihodné mistry. Na druhou stranu jiné prameny hovoří o důležitosti, kterou Mozart zednářství přikládal, a jehož základní principy též zakódoval do jedné ze svých skladeb. Roku 1733 byla založena nejslavnější lóže Velký Orient Francie. Francouzští zednáři pak sehráli svou roli za Velké francouzské revoluce (zednáři byli prý Danton a Lafayette, ostatně jejich duchovní učitel Voltaire údajně také), ale ta se nakonec, jak už to bývá, obrátila proti nim samým. K francouzským zednářům, u nichž byl nakonec nejviditelnější příklon k liberalismu a socialismu, patřili i spisovatelé Diderot, Montesquieu, utopický socialista Proudhon, Emile Zola, předseda Socialistické internacionály Huysmans či prezident Clemenceau. Členem slavného francouzského Velkého Orientu byl mimochodem i český malíř Alfons Mucha. Silný vliv měli zednáři v italském revolučním hnutí, zednáři byli Mazzini i Garibaldi. Jezuitské zdroje s oblibou označují za zednáře i komunistické revolucionáře Bélu Kuna, Karla Liebknechta, Lva Trockého, Leninova přítele Radka i Lenina samotného. Tomu se lze pousmát (zejména za Stalina začalo být zednářství v Sovětském svazu tvrdě potlačováno), nicméně spojení socialistického hnutí (zvláště v jeho radikálně demokratické podobě) a zednářství bylo mnohdy faktické a logické. Vždyť ještě v roce 1959 podporovali zednáři i Castrovu revoluci na Kubě, zednářem byl i Pinochetem zavražděný Salvador Allende.

Pražský Jeruzalém

Pokud jde o historii zednářů v Čechách, legendární příchod jakýchsi prvních zasvěcenců (hovoří se dokonce o zbytcích německých templářů) se měl odehrát roku 1232. V roce 1252 tato skupina zasvěcenců měla vystavět klášter Jeruzalém na plácku sv. Anny na Starém městě v Praze. Sídlo této lóže mělo být v Celetné ulici (č.p. 589). Později, jak již bylo uvedeno, se členem těchto tajemných kroužků měli stát i architekti přicházející do Čech zejména v době Karla IV. Skutečně nepochybným zakladatelem zednářského hnutí u nás je však až hrabě František Antonín Špork, který chápal zednářství jako dobrou zbraň proti jezuitům, které nesnášel. Roku 1726 založil v Praze lóži U tří hvězd a byl jejím prvním velmistrem. Později se zednářství uchytilo v humanistických kruzích, zednářem byl kupříkladu Josef Dobrovský, badatelé Jan Evangelista Purkyně, Vojtěch Náprstek či František Křižík. Rozkvět zednářství zaznamenalo zejména za první republiky. Asi nejslavnějším českým zednářem byl prezident Edvard Beneš. I Jan Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Alois Rašín oblékli zednářskou zástěru. Naopak není pravda, že by zednářem byl Tomáš Masaryk, jak se někdy uvádí, byť k nim měl asi myšlenkově blízko. Mezi válkami také zaznamenáváme rozkvět známých Rotary klubů, které jsou v podstatě odnožemi zednářských lóží a zednářští mistři si v nich prověřují nové adepty. Zakázáno bylo u nás zednářství oficiálně v roce 1949. Údajně však ve skrytu fungovalo dále, po roce 1989 pak v podstatě oficiálně. Charakter tajné zasvěcenecké organizace, který jim vtisklo církevní pronásledování, si však zednáři uchovali dodnes. Mnohdy se spekuluje, že zednářem byl i bývalý prezident Václav Havel.

Stále však platí Ježíšovy výzvy 1) abychom byli milosrdní a došli milosrdenství a 2) abychom byli opatrní jako hadi, jak On sám říká v evangeliu. A stále se můžeme dovolávat pomoci jeho Matky, Královny posvátného růžence, Matky dobré rady a Pomocnice křesťanů. A přímluvy svatých Cyrila a Metoděje, abychom vždy zůstali věrní víře, svatého Václava, aby nedal zahynouti nám ni budoucím, a všech našich nebeských ochránců, andělů a svatých.

 

Komentáře:

přidej komentář


(ochrana proti spamu)
  všechny položky jsou povinné, HTML tagy budou odstraněny

TOPlist

<p><img src="http://toplist.cz/dot.asp?id=789251" alt="TOPlist" width="1" height="1" /></p>

Dnes je 8. zaří 2017

svátek má Mariana

Mons. Jan Peňáz, farář v Novém Veselí a dojíždějící duchovní správce Bohdalova,

59214 Nové Veselí, V Ulici 91

(telefon: 566 667 136

přenosný 736 52 92 21

 Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

anebo také Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. - raději pište na oba, kdyby se jeden pokazil),

DÁVÁ VŠEM PRÁVO POUŽÍT COKOLI Z TĚCHTO STRÁNEK 

K DOBRÉMU ÚČELU

 

Změnit způsob našeho vztahování se ke světu - vyzývají František a Bartoloměj

Vatikán. Římský biskup František a konstantinopolský patriarcha Bartoloměj napsali k letošnímu Světovému dni modliteb za péči o stvoření (1. září) společné poselství.

„Příběh o stvoření nám podává panoramatický pohled na svět. Písmo zjevuje, že Bůh „na počátku“ pověřil lidstvo spoluprácí na péči o životní prostředí a na jeho ochraně. Na začátku, jak čteme v Genezi (2,5), „ještě nebylo na zemi ani polní křoví, ani ještě nevyrostla žádná polní tráva, protože Hospodin Bůh neseslal déšť na zem a nebyl člověk, který by obdělával půdu.“ Země je nám svěřena jako vznešený dar a dědictví, za něž jsme všichni zodpovědní, aby „na konci“ bylo vše, co je na nebi i na zemi, sjednoceno v Kristu (Ef 1,10). Lidská důstojnost a prosperita se hluboce pojí v péči o celé stvoření.

Nicméně, „mezitím“, se dějiny světa prezentují velmi odlišně. Na scénu vstupuje mravní úpadek, ve kterém svými postoji a jednáním vůči stvoření zatemňujeme svoje poslání být spolupracovníky Boha. Náš sklon narušovat jemné a vyrovnané ekosystémy světa, nenasytná žádost manipulovat a kontrolovat omezené zdroje planety, chamtivá snaha dosahovat na trhu neomezených zisků – toto všechno nás odcizuje původnímu plánu se stvořením. Nerespektujeme už přírodu jako sdílený dar, ale považujeme ji za soukromý majetek. Nevztahujeme se už k přírodě tak, abychom ji udržovali, ale spíše se jí zmocňujeme, abychom vydržovali svoje struktury.

Důsledky této alternativní vize světa jsou tragické a trvalé. Lidské i přírodní prostředí se zhoršují zároveň a horšící se stav planety dopadá na nejslabší lidi. Vliv klimatických změn se odráží především na těch, kdo v různých částech zeměkoule žijí chudě. Naše povinnost odpovědně užívat pozemská dobra implikuje uznání a respekt vůči každému člověku a všem živým tvorům. Naléhavé povolání a vyzvání chopit se péče o stvoření je adresováno celému lidstvu, aby se přičinilo o udržitelný a integrální rozvoj.

Sjednoceni toutéž starostí o stvoření a uznávajíce, že země je společné dobro, vybízíme proto vroucně všechny lidi dobré vůle, aby první den v září věnovali čas modlitbě za stvoření. Při této příležitosti chceme vzdát díky dobrému Stvořiteli za velkolepý dar stvoření a zasadit se za péči o ně a za jeho ochranu pro dobro budoucích generací. Víme ostatně, že bychom se marně namáhali, kdyby Pán nebyl s námi (srov. Žl 126/127) a kdyby modlitba nebyla středem našich reflexí i bohoslužeb. Cílem naší modlitby je totiž změna způsobu vnímání světa za účelem změnit způsob našeho vztahování se ke světu. Cílem našeho předsevzetí je stát se odvážnými v přijímání jednoduchého a solidárního životního stylu.

Obracíme se k těm, kdo zaujímají významné pozice v sociálním, ekonomickém, politickém a kulturním prostředí s naléhavou výzvou, aby odpovědně naslouchali křiku země, dbali o potřeby těch, kdo jsou marginalizováni, a především, aby vyhověli četným prosbám a podpořili globální konsenz a dosáhlo se tak uzdravení zraněného stvoření. Jsme přesvědčeni, že nemůže být dosaženo opravdového a trvalého řešení ekologické krize a klimatických změn bez kolektivní a sladěné odpovědi, bez sdílené odpovědnosti schopné skládat účty z toho, co bylo vykonáno, a bez toho, aniž by byla dána priorita solidaritě a službě.“

Píší ve společném poselství papež František a ekumenický patriarcha Bartoloměj.

Petrův nástupce požehnal obraz Lidické Madony

Vatikán. Na Svatopetrském náměstí se dnes sešlo asi 25 tisíc lidí, aby se setkali s Petrovým nástupcem. Byli mezi nimi také poutníci z České republiky v čele s pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou, kteří s sebou do Říma přivezli obraz Lidické Madony u příležitosti 75. výročí vyhlazení Lidic. Papež František oslovil české poutníky v závěru generální audience.

Ve své katechezi, v rámci probíhající svatodušní novény, reflektoval římský biskup o vztahu, který pojí Ducha svatého a křesťanskou naději, a to na základě čtení z listu Římanům (15, 13-14). Svatý Pavel tam hovoří o Bohu, který je dárcem naděje a naplňuje radostí. Papež František mluvil o naději jakožto kotvě, která dává lodi jistotu a bezpečí, ale šířeji se věnoval obrazu naděje jakožto plachty, která umožňuje lodi plout a manévrovat.

Výraz »Bůh dárce naděje« neznamená jenom, že Bůh je předmětem naší naděje, tedy Tím, kterého jednoho dne doufáme dosáhnout v životě věčném. Avšak znamená také, že Bůh je Tím, který nám již nyní umožňuje doufat, ba dokonce se „v naději radovat“ (Řím 12,12). Radovat se nyní z naděje, a nikoli jen mít naději, že se budeme radovat. Znamená to dnes se radovat nad doufáním a nikoli doufat v radost. „Dokud dýchám, doufám“ – říká jedno lidové úsloví. A platí to i naopak: dokud trvá naděje, trvá život. Lidé potřebují naději, aby žili, a potřebují Ducha svatého, aby měli naději.

Nejde však jen o to, abychom se v této naději radovali sami – pokračoval papež:

Duch svatý nás uschopňuje, abychom nejen měli naději, nýbrž abychom byli také rozsévači naděje a byli - jako On a díky Němu - „přímluvci“, „utěšitelé“ a „obhájci“ bratří; rozsévači naděje. Křesťan může rozsévat trpkost a bezradnost, ale není to křesťanské. A jestli si tak počínáš, nejsi dobrý křesťan, raději rozsévej naději, olej naděje a vůni naděje, nikoli ocet hořkosti a „beznaděje“. Blahoslavený kardinál Newman v jednom svém kázání řekl: „Poučeni svým utrpením, svojí bolestí, ba i svými hříchy budou naše mysl a srdce vycvičeny k prokazování veškeré lásky vůči těm, kdo ji potřebují. V míře svých schopností budeme utěšitelé podle obrazu Přímluvce (tedy Ducha svatého) a to ve všech významech toho slova, tedy utěšitelé, pomocníci a nositelé opory. Naše slova a naše rady, náš způsob jednání, náš hlas a naše pohledy budou laskavé a uklidňující“ (Parochial and plain Sermons, vol. V, London 1870, str. 300). Především chudí, vyloučení a ti, které nemá nikdo rád, potřebují někoho, kdo se stane jejich „přímluvcem“, tedy utěšitelem a obhájcem. Tak to dělá Duch svatý s každým z nás, kteří jsme na tomto náměstí, a my máme stejně jednat s těmi, kdo jsou nejvíce odepisováni, mají největší nouzi a nejvíce trápení. Být obhájci a utěšiteli.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy katecheze je ZDE

V závěru dnešní generální audience se papež obrátil k českým poutníkům :

„Srdečně zdravím věřící z České republiky, zejména účastníky národní pouti vedené pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou u příležitosti sedmdesátého pátého výročí vyhlazení Lidic nacistickým režimem. Drazí přátelé, utíkejte se s důvěrou pod ochranu Nejsvětější Panny, kterou uctíváte v obraze Lidické Madony. Ať vám pomáhá být odvážnými svědky Kristova Vzkříšení i v obtížných chvílích či zkouškách. Všem vám uděluji své požehnání!“

Účastníci národní pouti konané právě v den svátku Navštívení Panny Marie s sebou přivezli obraz Lidické Madony od malíře Zdirada Čecha, který Svatý otec požehnal (foto). Vatikánskému rozhlasu přiblížil toto dílo český primas, pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka:

Myšlenka na něj vznikla ihned v době po druhé světové válce, kdy dcera slavného sochaře Bílka darovala obraz Obětování Panny Marie pod názvem Madona Lidická. Mistr Ctirad Čech, který je velmi úzce spojen s tímto krajem, pak vytvořil obraz, který je moderní variací na Palladium země české. Panna Maria na něm ale nedrží Ježíška – proč? Protože velitel SS opravdu znesvětil lidický kostel, pošlapal ciborium s Nejsvětější svátostí. Madona bez Dítěte tak připomíná velký počet zavražděných dětí v Lidicích a je pro nás velkým symbolem utrpení, který spojuje naši historii, ale i naše obyvatele s utrpením Ježíše Krista. Toto utrpení je však zároveň nadějí. Současně je obraz vzpomínkou na P. Josefa Štemberku, obyčejného kněze, který dokázal odmítnout milost a říci, že jeho místo je tam, kde budou zastřeleni lidičtí muži. Je to tedy pro nás určitá příprava k beatifikacím mučedníků, jako byli P. Štemberka, P. Toufar, P. Bula a další.

Obraz Lidické Madony bude umístěn v titulárním kostele sv. Marcelina a Petra v předvečer tamní poutní slavnosti (1.6.). Na dnešní generální audienci byly přítomny také dvě ženy, které v dětském věku přežily vyhlazení rodné obce a do Říma přijely v doprovodu zaměstnanců Lidického památníku. Jedna z nich měla možnost papeže Františka osobně pozdravit. Za lidické a jiné dětské oběti válečných konfliktů sloužil dnes večer v bazilice Svatého Kříže mši svatou kardinál státní sekretář Pietro Parolin. Hudebně ji doprovázel dětský sbor žáků církevní Veselé školy, zřizované pražským arcibiskupstvím.

 MLB Jerseys China