buycheapwholesalejerseys Událo se

O přikázáních – Den odpočinku

Katecheze Svatého otce při generální audienci, náměstí sv. Petra

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

(Ex 20,8-11)

Dobrý den, drazí bratři a sestry!

Naše cesta Desaterem nás dnes přivádí ke přikázání o dni odpočinku. Jeho dodržování se jeví snadně, což je však chybný dojem. Odpočinout si není skutečně jednoduché, protože existuje falešný a pravý odpočinek. Jak je můžeme rozpoznat?

Dnešní společnost žízní po rozptýlení a dovolených. Zábavní průmysl – zamyslete se nad tím slovem: „zábavní průmysl“ – značně rozkvétá a reklamy vykreslují ideální svět jako veliký herní park, kde se všichni baví. V současnosti převládá pojetí života, jehož těžiště nespočívá v činnosti a práci, nýbrž úniku. Člověk vydělává, aby se pobavil a dosáhl uspokojení. Vzorem a symbolem se stává úspěšný člověk, který si může dovolit dostatek různorodého potěšení. Skrze tuto mentalitu se ovšem sklouzává do nespokojenosti existence umrtvené zábavou, která není odpočinkem, nýbrž odcizením a útěkem z reality. Lidé si nikdy nedopřávali tolik odpočinku jako dnes, a přesto nikdy nezakoušeli takovou prázdnotu jako dnes! Zábava, výlety, cestování, okružní plavby srdce nenaplní, ani nevedou k odpočinku.

Slova Desatera hledají a nacházejí jádro problému a povahu odpočinku osvětlují z jiného úhlu. Toto přikázání obsahuje jeden zvláštní prvek – poskytuje totiž motivaci. Odpočinek v Hospodinově jménu má konkrétní důvod: „V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý“ (Ex 20,11).

Odkazuje nás tak k závěrečnému momentu stvoření, kde se říká: „Bůh viděl všechno, co udělal, a hle – bylo to velmi dobré“ (Gn 1,31). Tehdy začíná den odpočinku, který je Boží radostí z toho, co stvořil. Je to den kontemplace a požehnání.

„Co je tedy odpočinek podle třetího přikázání? Je to chvíle nazírání, chval, a nikoli úniku. Je to čas, kdy pohlédneme na realitu a řekneme: Jak je život krásný! Do protikladu vůči odpočinku, pojatému jako útěk od reality, staví Desatero odpočinek jako požehnání reality. Pro nás křesťany se středem neděle, dne Páně, stává eucharistie, což znamená „díkůvzdání“. Je to den, kdy máme Bohu říci: Děkuji. Děkuji ti, Pane, za život, tvé milosrdenství, všechny tvé dary. Neděle není dnem, který by vymazával všechny ostatní, nýbrž má je připomínat, žehnat jim a smiřovat se životem. Usmířit se s životem – kolik lidí, kteří mají tolik možností k zábavě, nežije v pokoji se svým vlastním životem. Neděle je dnem, kdy jej můžeme nastolit a říci: Život je cenný – není snadný, někdy je i bolestný, ale je cenný“.

Bůh nás uvádí do ryzího odpočinku, což ovšem vyžaduje, abychom se vzdálili všemu neblahému a nedávali se jím okouzlit (srov. Evangelii gaudium, 83). Srdce se velice lehce poddává neštěstí a zdůrazňuje příčiny své nespokojenosti. Požehnání a radost v sobě naopak zahrnují otevřenost vůči dobru, která je dospělou pohnutkou srdce. Dobro je laskavé a nikdy se nevnucuje. Je nutné se pro ně rozhodnout.

Také pokoj si volíme; nelze jej nařídit a nedospívá se k němu náhodou. Když se člověk zbaví trpkosti svého srdce, potřebuje se smířit s tím, od čeho utíká – s vlastním životním příběhem, skutečnostmi, které nechce přijmout, těžkými údobími své existence. Položím vám otázku: Smířil se každý z vás se svým životem? Zamyslete se na tím! Pravý pokoj totiž nespočívá v tom, že změníme svůj život, nýbrž přijmeme a doceníme jej takový, jaký byl.

Kolikrát jsme se už setkali s nemocnými křesťany, kteří nás utěšili v takové vyrovnanosti, jakou nenajdeme u požitkářů a hedonistů! A zaznamenali jsme, že prostí a chudí lidé se radují z malých milostí s takovým štěstím, které mělo příchuť věčnosti.

V páté knize Mojžíšově Pán říká: „Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty i tvoje potomstvo“ (Dt 30,19). Touto volbou je Mariino fiat, otevřenost Duchu Svatému, kterou kráčíme ve stopách Krista, Toho, jenž se v nejdramatičtější chvíli odevzdal Otci a nastoupil tak cestu vedoucí ke zmrtvýchvstání.

Kdy bude život krásný? Když o něm začneme dobře smýšlet, ať už je jakýkoli. Když do něj prorazí pochybnost: že by snad všechno byla milost? (jak nám připomíná svatá Terezie od Dítěte Ježíše, citovaná Bernanosem v Deníku venkovského faráře) a když tato svatá myšlenka rozdrolí zeď vnitřní nespokojenosti a zahájí pravý odpočinek. Život bude krásný, když otevřeme srdce Prozřetelnosti a zjistíme, že v jednom z žalmů se pravdivě říká: „Jen v Bohu odpočívá má duše“ (62,2). Tato žalmistova věta je krásná: „Jen v Bohu odpočívá má duše“.

Přeložila Jana Gruberová

 

 

Pouť na Velehrad

Předposlední týden v srpnu se konala pěší pouť na Velehrad. Velehrad je kolébkou křesťanství u nás. Každý rok na toto místo směřuje několik stovek poutníků z různých směrů. Nezačínáme vždy stejně, ale do cíle docházíme všichni společně. My jsme vycházeli z Vranova nad Dyjí a naše trasa měřila 164 km. Na začátku poutě každý nový poutník dostane svůj křížek. Batohy a zavazadla vozí doprovodná auta. Nocujeme na farách v tělocvičnách, klášterech anebo v sálech kulturního domu. Po cestě se modlíme a zpíváme. Na většině místech nás čekali s bohatou svačinou. Večer je většinou připravená zábava neboli HITparáda do které se můžete přihlásit. Za zmínění tu stojí hodně věcí, ale podle mě je hned po Velehradě  Hradiště svatého Klimenta. Hradiště svatého Klimenta je spojeno s významným dějem naší historie protože s velkou pravděpodobností právě zde dokončili věrozvěstové Cyril a Metoděj překlad Bible do staroslověnštiny. Hradisko je rovněž označováno jako hlavní místo jejich působení po příchodu na Velkou Moravu v roce 863, tedy právě před 1150 lety.když jsme dorazili na Velehrad u velkého bílého kříže nás přivítali  hlasitým pískotem. Velehrad je obrovský a krásný klášter ve kterém se nachází spousta nádherných nástěných  maleb. Před tím než dojdete na Velehrad tak by jste si měli připravit luční kvítí, protože každý nový poutník by měl dát před oltář věneček nebo kytku. Pouť se dá odcestovat mnoha způsoby, ale nejlepší je jít pěšky i v dešti nebo ve velkém vedru jako letos. Velehradská pouť je dobrý důvod vzdát se pohodlí a vyrazit. Tento zážitek se nedá popsat ten se prostě musí zažít.je to taky skvělí způsob jak si najít nové kamarády. Já osobně jsem šla tuto pouť poprvé a bylo to úplně jiné než jsem čekala a určitě je za potřebí to alespoň jednou zkusit.      Šárka B

                                  S kardinálem Josefem Beranem do vlasti

V březnu letošního roku jsme s P.J.Karasem a dalšími poutníky byli na pouti v Římě a Vatikánu v místech kde žil v exilu, působil a zemřel kardinál Josef Beran. Ubytováni jsme byli v papežské koleji Nepomucenum, kde kardinál J.Beran dne 17.5.1969 zemřel. K umírajícímu přispěchal i sám Svatý Otec Pavel VI., bohužel už českého kardinála nespatřil živého a tak alespoň bratrským políbením prokázal zemřelému lásku a úctu. Dne 22.5.1969 s mimořádnými poctami byl kardinál Josef Beran pohřben papežem Pavlem VI. v místě hrobu papežů ve Vatikánu.

Modlili jsme se u jeho dočasného hrobu v kryptě baziliky sv.Petra a prosili o jeho návrat do vlasti a za jeho svatořečení.

V sobotu dne 21.4.2018 se i klokotští farníky zúčastnili velké historické události v Praze, návratu ostatků kardinála J.Berana, po téměř 50 letech do jeho milované vlasti a jeho pražské katedrály. Krásný a dojemný byl průvod s rakví a ostatky kardinála ze Strahovského kláštera na Hradčanské náměstí. Poté následovala pontifikální bohoslužba v katedrále sv.Víta, Václava a Vojtěcha za velké účasti věřících, biskupů, kněží, řeholníků a řeholnic. Také současný papež František poslal k této události telegram, který na závěr mše svaté přečetl olomoucký arcibiskup. Při průvodu s ostatky kardinála J.Berana do kaple sv.Anežky, místa jeho posledního spočinutí, zaznělo 19 úderů na největší zvon Zikmund. Tyto údery symbolizovaly tři roky prožité v nacistickém koncentračním táboře a šestnáct let života kardinála v internaci komunistickým režimem. 

Na svátek sv.Vojtěcha byly ostatky uloženy do nového sarkofágu, kde je může nyní každý uctít. Kardinál J.Beran silou víry, pokorou a dobrotou byl a je zářným příkladem pro nás. Byl zásadový ve svých postojích, miloval svou vlast, pro ni pracoval a trpěl. Odešel v něm jeden z největších nástupců sv.Vojtěcha, který se bude jistě přimlouvat u Pána za nás, za svůj český  lid. Kéž je i nám dnes velkým vzorem a brzo se dočkáme jeho beatifikace.

 

                                                                                                              Ing.Pavel Vejskrab

                                                                                                         Ing.Pavel Vejskrab

                                         První květnová sobota v Klokotech

Dne 5.5.2018 se v Klokotech, v mariánském měsíci máji, konala první sobota za účasti P.Mgr.Jaroslava Karase, který v současné době působí v Mladé Vožice, kde spravuje šest farností. Promluva O.J.Karase při mši svaté byla zaměřena na Pannu Marii, která ve svém životě dobrovolně řekla na důležité otázky třikrát ano, staň se. Panna Maria je nám velkým vzorem v plnění Boží vůle a vede i nás cestou ke svatosti a do Božího království.

O.J.Karas také hovořil o významné historické události připutování ostatků kardinála J.Berana do své vlasti a jejich uložení do nově zřízeného sarkofágu v pražské katedrále, v kapli sv.Anežky, které se uskutečnilo dne 23.4. na svátek sv.Vojtěcha.

Po mši svaté následovaly mariánských litanie a požehnání. Poté byla diskuse s O.J.Karasem, při které se hovořilo o obnovení tradice pěších poutí na Svatou Horu. Po úspěšném putování v roce 2017 se letošní pouť uskuteční v měsíci květnu, ve dnech 24.-27.5.2018. 

Jako vždy byla příležitost i ke svátosti smíření nebo k duchovnímu rozhovoru s knězi. Pozvání kněží z jiných farností na první soboty v měsíci přináší vždy obohacení naší víry a duchovního života a je hojně navštěvováno věřícími.

here Hlasivo probouzející se farnost.

         V neděli 3.6. 18 se ve farnosti Hlasivo uskutečnila slavnost Božího Těla. Každoročně se tato událost připomíná na začátku června a slaví se ve všech kulturních a civilizovaných zemích světa. V naší zemi byla tato veřejná bohoslužba spojená s průvodem ke čtyřem oltářům v minulosti zrušena a nahrazená jinými průvody. Svazáci a straníci na jiných demonstracích a průvodech provolávali slávu jedné straně.  P roce 89 existují snahy o obnovení této pozvolna mizející tradice někde s menším jinde s větším úspěchem.  Podobně jako se nedá zorganizovat pouť bez poutníků tak nelze připravit slavnost Božího Těla bez účasti farníků. Farnost Hlasivo patří mezi ty menší farnosti je to dáno historicky i geograficky. Slavnost Božího Těla, která se uskutečnila v neděli v kostele P. Marie předčila všechna očekávání. Zcela zaplněný kostel s dalšími desítkami lidí, stojícími před vchodem dával tušit, že se v obci něco děje. Ve slavnostní homilii P. Jaroslav připomněl historii a současnost slavení této velké události a následně se zmínil o hlubokém morálním, kulturním, společenském i politickém úpadku naší země. Špičkou ledovce tohoto úpadku je kontroverzní divadelní hra, která se uskutečnila v Brně s názvem Naše násilí, Vaše Násilí. Na tuto hru dostalo divadlo dotaci, která byla následně po protestech zamítnuta. Jedna scéna zachycuje, jak se herec představující postavu Krista dopouští násilí. Slovní spojení Ježíš a násilí nejen, že neodpovídá věrohodnému biblickému poselství, ale hluboce uráží cítění věřících lidí. Těm nevěřícím je to lhostejné a jelikož je věřících méně tak by se měl právní stát, ve kterém doufám ještě žijeme postarat o nápravu a ochranu náboženské menšiny, kterou tvoří křesťané v naší zemi. V historii církev procházela různými obdobími těmi slavnými i těmi méně slavnými. Vždy v sobě našla morální sílu k mravní obrodě a často to byli duchovní, kněží, kteří se snažili vyburcovat mlčící většinu k větší aktivitě a zapojení do duchovního života farnosti.  Po skončení bohoslužby pokračovala slavnost průvodem ke čtyřem oltářům a žehnáním obci. V čele průvodu kráčeli místní hasiči v uniformách, kteří nesli korouhve s vlajkami. U každého oltáře bylo krátké zastavení a modlitba. Po skončení průvodu se věřící opět sešli v kostele ke slavnostnímu požehnání. Následovalo setkání u oběda, kde měli farníci možnost navázat přátelské rozhovory. Dechovka pod vedením pana Otradovce se také přihlásila ke slovu a obohatila hudbou krásné sluneční odpoledne, na které místní farníci hned tak nezapomenou. Kéž by takovéto slavnosti prohloubili víru lidu v ty hodnoty ze kterých stojí naše civilizace.     P. Jaroslav a farníci Hlasivo

 

follow url VŠEM DOBRÝM LIDEM : ZAPLAŤ PÁN BŮH Москва Орехово-Борисово Северное купить закладку Мефедрон купить закладку Лучший эйфоретик !

 

Москва Медведково Южное купить закладку Героин в камнях                          za finanční příspěvky a dary pro Ústějovskou kapličku :

 

Купить закладки шишки ак47 в Нарьян-маре  -na oltářní obraz přispěli :                                                             do 23.5.2018

follow site          paní Hronovská a rodina Bártova z Ústějova                                              

source url          paní Svatková z Mladé Vožice

go          pan Malotín z Radvánova

go to site          Zemanovi z Mladé Vožice

 

https://ilekroter.ru/kursk.html  -dvě nové lavice zaplatil MěÚ Mladá Vožice, vyrobila fi Truhlřství – K.Němeček,

source link                                                                              včetně rámu oltářního obrazu

https://baretstore.ru/map6.html   -molitan na sedáky lavic věnovala fi Sinfo z Mladé Vožice, ušila paní  Petříková                              

  -obrázky kříž. cesty darovali m. Káškovi, zarámovala fi. Sklenářství- D.Němečková                                                            

  -na zvon do věže kapličky, atd.  zatím přispělo

                                                                                       50 lidí

                                                             

   a to : P. Jaroslav Karas

             P. Jiří Cihelna 

             manželé Počinkovi                   pan Novotný

             paní Dvořáková                       paní Vovesná Jitka z Tábora

             manželé Mrázkovi                   paní Voštová

             manželé Švejdovi                     paní Krejčová

             manželé Zemanovi                   manželé Káškovi

             paní Kumštová                         manželé Marešovi z Noskova

             pan Stiebitz                               paní Dolejší ze Šebířova

             paní Buriánová                         manželé Adámkovi

             paní Pětivlasová                        rodina Švecova a Babiakova

             manželé Kubálovi                     manželé Bílkovi

             paní Zemanová Věra a syn      paní Švecová

             paní Šturzová                            paní Horká

             obec Radvánov- p. Malotín      manželé Jechoutkovi z Janova

             paní Váňová                               paní Stiborová

             paní Smetanová                         rodina Švecova a Babiakova- opět

             paní Slunéčková z Pavlova a paní Slunéčková z Mladé Vožice

             paní Pechková z Pavlova          paní Petráňková

             paní Kostrounová Marie          manželé Otradovcovi

             paní Tomášková                         paní Lojdová z Radvánova

             paní Fajtová                               Hauserovi a Dudovi

             pan Novák                                  paní Antonyová

             paní Kučerová                           Chlumákovi a Kuklovi

             paní Valentová Ivana                paní Maredová

             paní Ripplová

             pan Jeřábek                    VŠEM VELKÉ DÍKY !!!

       Stali jsme se tak členy pomyslného KLUBU MILOVNÍKŮ A OCHRÁNCŮ Ústě-

   jovské kapličky. Ochraňujme tento klenot, aby mohla zůstat nadále trvale otevřena.

   PROSME VROUCNĚ V MODLITBÁCH P.MARII o dobré vztahy kolem

 

 

Kardinál Beran se vrací do vlasti

Téměř padesát let po smrti se dnes vydávají na vytouženou cestu do vlasti tělesné ostatky pražského arcibiskupa  kardinála Josefa Berana (1888–1969). V kryptě Vatikánské baziliky našel místo posledního odpočinutí po čtyřech letech, která strávil ve vynuceném exilu v Římě. Aby se učinilo zadost jeho poslední vůli, vrací se nyní do pražské katedrály.

Proč se tak děje až nyní, po osmnadvaceti letech svobody v naší vlasti? Jak říká velvyslanec Pavel Vošalík, který v těchto dnech končí svou misi v Římě a má velké zásluhy na probíhající repatriaci, po pádu totality byl hrob kardinála Berana v Římě pro Čechy referenčním bodem:

„Najdnou jsme začali do Říma jezdit a měli jsme potřebu hledat historické spojnice mezi naší zemí, Římem a Svatým stolcem. Chtěli jsme demostrovat, že těch čtyřicet let komunismu sice  tyto spojnice přervalo, ale nevymazalo je.“

Hrob kardinála Berana sloužil k obnovení pocitu sounáležitosti, dodává český diplomat. Když před deseti lety přišel do Říma, sám zavedl do protokolu pro návštěvy velvyslanectví pokládání květin u hrobu kardinála Berana. Nicméně postupně rostlo vědomí, že poslední vůle kardinála Berana nebyla naplněna:

„Když se podíváte na jeho projevy, i ve vašem rozhlase, nenajdete téměř ani jeden, kde by se nevyznával z toho, jak se mu stýská, jak by chtěl domů – to zaprvé. A za druhé – i když se to moc neříká – pan kardinál v závěti uvedl také možnost pro případ, kdyby nemohl být pohřben v katedrále. Mohl si klidně napsat, že chce být pohřben ve své titulární bazilice v Římě, jako druhou opci, nebo cokoliv jiného. Ale on si vybral hrob svých rodičů v Plzni. Tedy vidíme opakovanou touhu vrátit se a být pohřben v té zemi, v níž se mu nebylo dopřáno žít plný život.“

Měli bychom se méně věnovat ceremoniálům a více poslouchat, v čem spočívá Beranův odkaz, dodává velvyslanec Vošalík.

„Myslím si, že repatriace ostatků pana kardinála Berana by neměla být ukončením debaty o tom, zda by se měl vrátit nebo neměl, jako spíše začátkem debaty o těch hodnotách, které on představuje a které nám možná v současné době někdy trochu chybí. Nemluvím pouze o hodnotách duchovních, to nechť posoudí povolanější. Myslím si ale, že tu najdeme hodnoty a poselství, která mají oslovit úplně všechny, v naší zemi, bez ohledu na jejich vztah k církvi nebo k víře. Kardinál Beran představuje hodnoty, které by bylo hezké, kdybychom mohly označit za obecně sdílené v naší společnosti.“

Říká český velvyslanec, Pavel Vošalík, pro kterého je repatriace ostatků kardinála Berana poslední událostí jeho mise při Svatém stolci.

 

Obřad translace v kryptě Vatikánské baziliky

Obřadu slavnostní translace ostatků kardinála Berana předsedal v kryptě Vatikánské baziliky, v prostoru před hrobem sv. Petra, papežský vikář pro Vatikánský stát, kardinál Angelo Comastri, za asistence dalších dvou kardinálů Jozefa Tomka a Giovanniho Battisty Re. Mezi přítomnými musíme v první řadě zmínit velvyslance Pavla Vošalíka, který se velkou měrou o tento historický okamžik zasloužil. Českou církev zastupovali biskupové Jan Vokál, Tomáš Holub a nedávno jmenovaný pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Římskou komunitu reprezentovali kněží a bohoslovci z Nepomucena v čele s rektorem P. Petrem Šikulou. Kardinál Comastri ve své promluvě připomněl především svědectví italských kněží, kteří s Josefem Beranem žili v baráku č. 24 v Dachau a kteří svorně dosvědčili jeho vnitřní pokoj a nehasnoucí úsměv, na nějž se nezapomíná.
Obřad, jímž se Vatikánská bazilika loučila s kardinálem Beranem, po modlitbě jednoho tajemství růžence a litaniích k P. Marii zakončila modlitba ke sv. Petru. Shromáždění se obracelo k učedníku, na němž Kristus založil církev a který „rovněž opustil Galileu a přišel do Říma“ hlásat všem lidem Ježíšovo slovo: Přimlouvej se za nás, abychom byli odvážnými misionáři evangelia, abychom přinášeli naději v beznadějné prázdnotě moderní společnosti. Závěrečná invokace vzývala Petra, který právě „na tomto místě prošel kalvárií ukřižování“, a všechny „svaté papeže a mučedníky, kteří učinili z Říma zemi požehnanou“ o přímluvu za papeže, aby byl majákem pravdy a v lásce předsedal jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi.

Převoz ostatků do Prahy

Rakev s ostatky pražského arcibiskupa doprovází vládní delegace vedená ministrem kultury Iljou Šmídem (nahradil na poslední chvíli ministra zahraničí Martina Stropnického, který byl neočekávaně hospitalizován). Poslední pozemská pouť kardinála Berana vedla nejprve do papežské koleje Nepomucenum, kde trávil poslední léta života. Slavnostní liturgii v tamní kapli předsedal kardinál Tomko, který je jedním z nemnoha žijících pamětníků Beranova římského exilu.

Zítra budou ostatky kardinála Berana z římského letiště Ciampino přepraveny vojenským speciálem na pražské  letiště do Kbel. Po dosednutí letadla se po celé zemi rozezní zvony všech kostelů. Ostatky pak budou převezeny do kostela sv. Vojtěcha v arcibiskupském semináři, kde byl Josef Beran rektorem a kde jej také zatklo gestapo. Dále poputují relikvie do strahovské baziliky Panny Marie, kde se bude slavit vigilie ze svátku sv. Vojtěcha, a kde zůstanou přes noc. V sobotu 21. dubna ráno vyjde v deset hodin procesí směřující do katedrály, kde začne v 11 hodin mše svatá ke cti sv. Vojtěcha. Po skončení liturgie bude rakev s ostatky kardinála Berana vystavena veřejné úctě až do pondělí 23. dubna. Po večerní bohoslužbě (od 18 hod.) na svátek sv. Vojtěcha bude rakev uložena v novém sarkofágu v kapli sv. Anežky.

 

Kardinál Beran, neústupný obránce svobody a exulant z poslušnosti

Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran prošel koncentračními tábory v Terezíně a Dachau. Po komunistickém převratu se stal záhy režimu nepohodlný, kvůli své statečné obhajobě svobody a nezávislosti církve. Byl proto donucen nejprve k domácímu vězení a posléze ke 14 letům internace pod trvalým dohledem tajné policie. V roce 1961 papež Jan XXIII. napsal vězněnému arcibiskupovi k 50. výročí kněžství slova, která ač nemohla být doručena, znějí výmluvně: „Nechť tě sílí vědomí, žes jednal správně. Do nynější situace tě nepřivedl žádný přečin, nýbrž tvoje statečnost. Nebude nadarmo a bez užitku nečinnost a utrpení, k němuž tě donutili, nespravedlnost, kterou trpíš, nezasloužený trest, který na tebe uvalili (…).“ Dopis se tehdy vrátil do Říma s označením „nedoručitelné“ (list datovaný 30. května 1961 otiskl deník L´Osservatore Romano 6. července).

V roce 1965 dovolil režim Beranovi vycestovat do Říma, kde měl převzít z rukou papeže Pavla VI. odznaky kardinálské hodnosti. Až nedlouho před odletem se od mons. Agostina Casaroliho (tehdejšího podsekretáře vatikánské Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, odpovídající ministerstvu zahraničí) dozvěděl, že jde o cestu, z níž není návratu, o vynucený exil.  Po ujištění o souhlasu Svatého otce přijal odchod z poslušnosti, jako oběť pro dobro své arcidiecéze, s nadějí, že vatikánská diplomacie se s režimem domluví na přijatelném administrátorovi, který vystřídá kolaborujícího generálního vikáře.

Poslední čtyři léta svého života prožil v Papežské koleji Nepomucenum. Hojně se angažoval ve službě českým krajanům v Itálii i v dalších zemích, jeho kazatelnou se stal Vatikánský rozhlas, odkud mohl adresovat své sváteční promluvy také do své vlasti. Účastnil se rovněž závěrečného zasedání prací II. vatikánského koncilu. V bazilice sv. Petra přednesl před koncilními otci příspěvek o svobodě svědomí a náboženství. Požadoval jejich bezvýhradné dodržování, neboť opak vede ke lži, přetvářce a nemorálnímu jednání. Na příkladu své vlasti pak neváhal konstatovat, že křivdy minulosti na svobodě svědomí se obracejí proti církvi až do dnešních dnů. Díky vystoupení kardinála Berana nebyly do konečného znění Deklarace o náboženské svobodě zaneseny pozměňující návrhy, které prosazovaly kompromisní a uhlazenější formulace.

Do dějin vstoupil také projev kardinála Berana po upálení Jana Palacha, kterým se na vlnách Vatikánského rozhlasu obrátil k národu 25. ledna 1969. „Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato však ať mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život.“ – zaznělo ústy tehdy již nemocí vysíleného kardinála Berana v textu, za kterým stál osobně papež Pavel VI.

Když 17. května 1969 kardinál Beran umíral, papež Montini se vydal k jeho lůžku. Dorazil do Nepomucena právě ve chvíli, kdy odešel na věčnost. „I kvůli němu se modlím za tu krásnou zemi, která se jmenuje Československo,“ řekl tehdy papež. Označil Berana za „pilíř víry“ a velkou osobnost své doby. A dodal: „Jsem šťasten, že jsem mu mohl být nablízku“. Poté, co komunistický režim odmítl svolit k převozu Beranových tělesných ostatků do Čech, jak si to přál, nabídl Pavel VI. za místo jeho posledního odpočinku jednu z význačných kaplí v kryptě baziliky sv. Petra.

Pohřební obřady kardinála Berana proběhly 22. května ve Vatikánské bazilice, v pravém rameni křížení před oltářem sv. Procesa a Martiniána. Na obřad posledního rozloučení sestoupil do baziliky papež Pavel VI. – „na znamení své velké úcty a lásky k našemu kardinálu, který zemřel daleko od své diecéze a od své vlasti a jehož život byl provázen mimořádnými zkouškami a protivenstvími, která kardinál Beran snášel s nezdolnou křesťanskou statečností a odevzdaností,“ napsal vatikánský deník L´Osservatore Romano.

 

Kaple P. Marie zraněné na tváři, v níž téměř padesát let odpočívalo tělo kardinála Berana

Tělo kardinála Berana bylo uloženo v nejstarší z kaplí ve svatopetrském podzemí. Nese zvláštní zasvěcení Madonna della Bocciata, tj. P. Maria uhozená kamenem nebo hrací koulí, podle fragmentu fresky na hlavním oltáři (datované do konce 13 stol. a připisované okruhu Pietra Cavalliniho. Zobrazení Panny Marie s Ježíškem zdobilo původně portikus staré konstantinovské baziliky. Freska by nejspíš zanikla s mnoha dalšími pamětihodnostmi staré baziliky, kdyby ji v roce 1440 neproslavila zázračná událost. Jakýsi opilý voják, rozmrzelý kvůli prohraným penězům, po ní prý hodil kamenem či hrací koulí, načež z tváře Madony splynulo na dlažbu několik kapek krve. Zázračný obraz se tak nakonec dostal do vatikánské krypty a těšil se nadále velké úctě věřících.

Prostý sarkofág, v němž bylo z vůle Pavla VI. uloženo tělo kardinála Berana, byl umístěn při levé stěně kaple hned při vstupu. Nástěnná výzdoba s iluzivním purpurovým baldachýnem se však vztahuje ke starší situaci. Po tři staletí (až do roku 1949) stála na tomto místě mramorová socha sv. Petra žehnajícího z biskupské katedry. Tato pozoruhodná socha, kdysi umístěná v portiku staré baziliky, pochází z 2. století a je římskou kopií řecké předlohy sedícího filozofa, k němuž Arnolfo di Cambio připojil novou hlavu, svitek v levé ruce změnil na klíč a pravici pozměnil v žehnající gesto. Dnes ji najdeme v nice po pravé straně při vstupu do podzemí.

 

Kardinál Beran byl tedy ve Vatikánu pohřben v kapli P. Marie zraněné na tváři a pod purpurovým baldachýnem, jaký náleží mučedníkům.

 

 MLB Jerseys China