Učitelka zachránila dítě vlastním tělem, získala Cenu Michala Velíška

 

 

Cenu Michala Velíška letos získala učitelka z mateřské školy z Olomoucka Darina Nešporová. Zachránila děti, když se na ně při procházce vyřítilo auto, které na mokré silnici dostalo smyk. Cena dnes byla udělena na slavnostním ceremoniálu v rezidenci primátorky Prahy. Porota vybrala tři finalisty ze 114 nominací, 13 nominací ocenilo pomoc dětí do 15 let a dvě nominace odvahu a duchapřítomnost seniorů starších 80 let

O vítězi rozhodli lidé hlasováním na webu. Cena se uděluje na počest střihače televize Nova Velíška, který byl před 12 lety zabit na Karlově náměstí, když se před násilníkem zastal neznámé mladé ženy

V kritickém momentu 16. června, když auto vyjelo ze silnice na lesní cestu, Nešporová tři děti odstrčila stranou a pětiletého chlapce, který se jí stále držel za ruku, ochránila vlastním tělem, aby se nepopálil od podvozku auta, které je poté zavalilo. Nešporová byla pod autem zaklíněná několik minut a po vyproštění ji transportoval vrtulník do nemocnice s popáleninami a zlomenou pánví. Se zraněními z nehody se léčí od června a v prosinci by se chtěla vrátit do práce.

Dalšími finalisty byli Martin Zajíček a Antonín Schneider, pomohli třiapadesátiletému muži v Petřvaldu, kterého postřelil jeho soused. Útočník okolí domu polil benzínem a zapálil. Poté se střelil do spánku, pokus o sebevraždu ale přežil. Třetím nominovaným byl Pavel Skuhrovec z Příbrami, který se vydal zachránit jedenáctiletá dvojčata sousedů z hořícího domu. Jedno dítě mu skočilo do náruče z okna, pro druhé vběhl do hořícího domu. Z domu však vyběhl, protože nemohl dýchat. Chtěl se do domu vrátit, ale hasiči mu to nedovolili. Když jedenáctiletého chlapce našli, byl bez kyslíku příliš dlouho a po několika dnech v nemocnici zemřel.

 

Žádný z nominovaných se nepovažuje za hrdinu. O tom, že však nejde o samozřejmost, svědčí dva příběhy malých zachránců, kteří museli zasahovat sami, i když byli na místě dospělí. Čtrnáctiletý Tomáš pomohl ženě při epileptickém záchvatu, když ji odmítli pomoci dospělí.

Michal Velíšek zemřel 13. září 2005 poté, co se snažil pomoci neznámé ženě. Tu v parku na pražském Karlově náměstí obtěžoval a ohrožoval pistolí jedenatřicetiletý recidivista David Lubina. Televizní střihač se jí zastal a útočník po něm dvakrát vystřelil. Lubina byl odsouzen k 25 letům vězení. Velíška vyznamenal v říjnu 2005 prezident Václav Klaus medailí Za hrdinství in memoriam.

Cena nesoucí jméno Michala Velíška je určena těm, kteří pomohli zachránit život druhého člověka. Nesmí jít o profesionály, záchranáře, hasiče, vojáky či lékaře. Cenou byl v minulosti vyznamenán například šestnáctiletý student obchodní akademie ve Žďáru nad Sázavou Petr Vejvoda, kterého v říjnu 2013 smrtelně pobodala psychicky nemocná žena, před kterou bránil spolužačku. Dalším nositelem je Jiří Nesázal, který zachránil muže při střelbě v restauraci v Uherském Brodě. Loni cenu získal padesátiletý Jan Dryák, který pomohl řidiči autobusu MHD, jehož napadli tři mladíci. Agresivitu pak stočili na Dryáka, kterého napadli klackem a kopali před jeho nezletilou dcerou.

 

A ještě něco, co mě k pouti "napadlo"

Pěšky chodím moc ráda - ať už jako poutník, kdy mám nějaký hlubší cíl a smysl své cesty, ale také jako obyčejný obdivující, objevující, sportující turista. Raději mám tu samotnou cestu a očekávání více či méně vzdáleného cíle, než jeho dosažení. Stejné pocity jsem prožívala i při putování na Svatou Horu, kdy s blížícím se koncem cesty a návratem do reality běžného života, mi bylo líto, že už to celé bude končit a moc jsem si přála jít dál…ještě den, dva, tři…, ale na cestách je krásné právě to, že nás někam a k něčemu vedou, vždyť cesta bez cíle by byla marná. Na cestě jsem toho měla v hlavě i srdci dost, různé věci současné, minulé i budoucí. A co mi společné putování „dalo“? Bylo a je toho moc, a ne všechno je veřejně sdělitelné, ale vystihla bych to asi takhle: Kdy se vám poštěstí strávit celé dny venku v přírodě a kochat se tou krásou okolo nás…? Všechna místa, kterými jsme procházeli, byla nádherná, pro mě o to víc, že podzimní přírodu mám obzvlášť ráda… ale co mě hodně nadchlo, byl pohled na Vysoký Chlumec, nejprve hodně z dáli a postupně stále blíž…Kdy potkáte skupinu tolika různých lidí, kteří jsou si v podstatě cizí, vidíte je poprvé, a přesto jsou si tak blízko a je vám s nimi a mezi nimi dobře…? Kdy máte tolik času a příležitosti „být“ s Bohem, prohloubit a upevnit svůj vztah s Ním, otevírat mu své srdce, naslouchat Jeho hlasu,…?...a také být součástí společenství lidí, ve kterém můžu zakusit, že je Bůh opravdu uprostřed nás, společně se modlit…., ale i to, že jsem mohla vybočit ze své každodennosti, všednosti, stereotypů… to všechno stálo za to.  Bylo pro mě milé si opět připomenout to, že jsem před několika lety už jednou na Svatou Horu pěšky putovala, když jsem cestou některá místa poznávala.  A také vzpomenout na jiná místa, které jsem jako poutník mohla navštívit – když jsem šla před 3. lety do Santiaga a také na různá místa, kam jsem putovala už mnohokrát – Klokoty, Sepekov, Dobrá Voda v Karhanech a další… …znovu jsem si potvrdila to, že být poutníkem je krásné a je dobré se jím občas stát :o) 

Alena Maňáková  Nehonín, farnost Jistebnice                                                            

                             Pěší třídenní pouť na Svatou Horu

Poutník je člověk, který se nebojí vydat pod ochranu Boží a Panny Marie a s pokorou přijímá vše, co ho potká. Putování na Svatou Horu je jedinečný zážitek, životní událost. Jako pavučinky se ke Svaté Hoře u Příbrami klikatí ze všech stran cesty, po staletí prošlapané našimi předky, jdoucí se poklonit Panně Marii. Je úžasné, že tam ty cesty jsou dodnes a několik desetiletí čekají na nové poutníky. Tiše, trpělivě. Čekali i na nás. V den 100 letého výročí posledního zjevení Panny Marie ve Fatimě v pátek dne 13.10.2017 se procesí poutníků vydalo na pěší třídenní pouť z Mladé Vožice na Svatou Horu. Po požehnání v kostele v Mladé Vožici jsme se vydali na 80 km dlouhé putování krásnou podzimní jihočeskou přírodou a středočeskou vrchovinou. A jako naši předci jsme pochodovali se zpěvem, modlitbami, růžencem, litaniemi a dalším duchovním programem přibližující zjevení Panny Marie ve Fatimě. Každý den jsme se posilnili mší svatou a svatým přijímáním, další občerstvení zajistili ochotní farníci z Mladé Vožice. První nocleh nám umožnili ve farnosti Sedlec-Prčice, druhý v Kamýku nad Vltavou. V čele procesí kráčel vždy ozdobený kříž, vatikánská papežská vlajka aby bylo jasné, že putují římští katolíci, také vlajka s portrétem Panny Marie Svatohorské. Krásnou sochu Panny Marie Fatimské jsme také nesli v popředí a potom i další vlajky. Poutnickou rychlostí cca 4 km za hodinu jsme šli k cíli, den co den, až jsme doputovali na Svatou Horu. Tisíckráte pozdravujem tebe, ó Matičko Krista Ježíše znělo z úst unavených poutníků na nádvoří Svaté Hory v neděli 15.10.2017 odpoledne, u Mariánského sloupu nás přivítal zástupce duchovní správy, potom následovala mše svatá s Otcem biskupem P.Posádem. Dále zasvěcení Neposkrvrněnému Srdci Panny Marie a uctívání milostné sochy Panny Marie Svatohorské. Poutníci byli všech věkových kategorií, od malých dětí až po starší lidi, seniory, více mužů než žen, z vikariátů Tábor, Benešov a Příbram, ale také například z Pelhřimova, z východních Čech a z dalších míst. Na Svatou Horu nás doputovalo 75, dalších 30 poutníků přijelo autobusy a další desítky auty. I když pouť byla náročná, všichni poutníci byli šťastní a spokojení, uctívali Pannu Marii Svatohorskou, jí děkovali a prosili o pomoc.  Přednesené prosby, modlitby a přímluvy Panna Marie jistě vyslyší. Už po cestě jsme se modlili za náš národ, za naše farnosti a kněze, za nová duchovní povolání, víru našich dětí a za mládež, za rodiny, za naše osobní úmysly a potřeby. Na začátku poutě se mnozí neznali, ale do cíle jsme doputovali jako jedna rodina a každý poutník tam měl své důležité místo. Krásné putování a atmosféra, krásné společenství úžasných, zbožných a veselých lidí, krásné podzimní počasí. Naší snahou bylo také obnovit pěší poutě na Svatou Horu a tak jsme v každém místě, kudy jsme procházeli, rozdávali obrázky Svaté Hory a Panny Marie a zvali místní obyvatele na další pouť, třeba v příštím roce.  Chtěl bych poděkovat organizátorům poutě, zvláště P.Jaroslavu Karasovi za důkladnou přípravu a krásný průběh poutě. P.Jaroslav si na začátku října připomínal 25 let kněžské služby, tak ať mu Pán Bůh a Panna Marie žehná, posiluje ho a vede i v dalších letech.                                         Ing. Pavel Vejskrab farnost Tábor-Klokoty

Níže posíláme i za nás ohlédnutí a ještě jednou velice děkujeme za vše. Kluci nezávisle na sobě se hned druhý den zeptali: "Kdy už zase půjdeme na pouť!" Tak se těšíme na příště!

Milí poutníci, děkujeme vám, že jsme mohli prožít naši první opravdovou pouť a zúčastnit se jí celá rodina. Chtěli jsme vyzkoušet, co naši kluci zvládnou a jestli je možné více dní putovat i s naším Kubíkem ve vozíku. Celé tři dny by byly pro Kubu velmi náročné, proto jsme moc vděčni za tu zkrácenou verzi. Stále nám ukazuje, že není darem jen pro naši rodinu, ale že dokáže obohatit všechny kolem sebe. A proto s ním musíme mezi lidi jezdit co nejvíce :), dokud to jde. Líbilo se nám, že během putování si každý mohl najít to, co mu vyhovuje. Prožívat Boží blízkost ve společných modlitbám a zpěvu, při povídání či v tichu nádherné české krajiny. Děkujeme za výjimečnost každého poutníka, která utvořila jedinečnou rodinu, plnou pokory a tolerance. Děkujeme celé farnosti za skvělou přípravu, za samotnou organizaci, za to že vždy věděli kudy jít, za velké zásoby jídla a za to, že toto společné dílo bylo dovršeno i díky požehnanému počasí. Uvítání a mše na Svaté Hoře byla vrcholem putování.

                                                                                                        Rodina Jílkova farnost Lukavec

Pouť na Svatou Horu.

Bůh je láska a po lásce poznají se křesťani. Chci každého jednotlivě obejmout a poděkovat za úžasné svědectví o zbožnosti a víře vás všech. Děkuji Bohu za nové bratry a sestry, které ukládám do svého srdce, a také za sluneční zázrak, který trval po celou cestu pěší poutě. Vám všem patří velký obdiv a uznání za víru, s jakou jste nesli své bolesti a různá trápení s Ježíšem v srdci na Svatou Horu k Panně Marii, místo po staletí tolik hojně navštěvované ze všech koutů  Čech. Jste skvělí a úžasní. Za vyslyšení všech Vašich proseb se přimlouvám. Bůh vám všem žehnej. Miloš Smetana Františkov farnost Smilovy Hory

Milí organizátoři a poutníci!

Díky za dobrý nápad obnovit pěší putování na Svatou Horu. Chodím ráda různé poutě spojené s obnovou poutnictví v Čechách. Tato pouť na Svatou Horu byla však jiná, plná pohody a spokojenosti. Díky modlitbám a zpěvu jsme se všichni naladili na stejnou vlnu. Procesí vpředu s křížkem a Madonou dávalo všem sílu. Připadala jsem si jak v jiném světě, ta lehkost a energie. Nádherná podzimní krajina plná barev a slunce mé pocity ještě zesílila. Poutníci kolem, milí lidé cestou co nás zdravili, stařenka-pohádková babička v krásném starém domě, malé děti co se přidaly a vůbec nefňukaly, zvědavá zvířátka, to vše bylo neuvěřitelné. Tato pouť byla balzám na tělo i duši. Již vím, proč moje babička tak ráda vzpomínala a vyprávěla o pouti na Svatou Horu.                                                                Díky Majka Klimešová Střezimíř

Chvála Kristu,

o. Jaroslave,ráda bych vám touto cestou poděkovala za pouť na Svatou horu. Moc a moc děkuji Pánu Bohu, že vaši farnost přivedl na tento nápad a dal vám všechny milosti, které byly potřebné k tomu, abyste ji uskutečnili. Pouť byla pro mě velkým požehnáním a věřím, že i pro ostatní poutníky a celý kraj, kterým se procházelo. Moc chci poděkovat Mírovi za moudrost, s kterou řídil poutníky. Bez jeho dobrých rozhodnutí bych pouť nezvládla. Každým dnem se učil a lépe a lépe vykonával svou nelehkou službu. Byla jsem si vědoma, že poslední den bude velmi těžké s poutníky udržet krok, protože všichni budou mít tendenci jít rychleji než je třeba a na to jsem neměla. Byly to maličkosti – jako třeba přelézání ohrady nad Kamýkem. Kdyby Míra dovedl poutníky až k žebříku, tak by většina z nás měla tendenci tento žebřík použít a tak bychom přelézali ohradu mnohem déle. Díky těmto maličkostem – resp. velmi moudrým rozhodnutím - jsme mohli jít poklidným tempem a měli dostatek času na závěr. Tím jsem mohla dojít tuto pouť až do konce. Velký dík patří též Honzovi a Fandovi, kteří uzavírali procesí. Mnohokrát mi na této cestě pomohli – opět maličkostmi.  A všem, kteří se za mě modlili.  Chci se vám a Mírovi omluvit za „remcání“. Mrzí mě, že nebudu na setkání poutníků. Pokusím se napsat pár řádek Helence k uveřejnění. Dá-li Pán, tak se uvidíme na další pěší pouti.  O. Jaroslave přeji vám i všem organizátorům poutě radost a pokoj našeho Pána, Ježíše Krista                                                                                                         Lenka Edrová farnost Poříčí nad Sázavou