Petrův nástupce požehnal obraz Lidické Madony

Vatikán. Na Svatopetrském náměstí se dnes sešlo asi 25 tisíc lidí, aby se setkali s Petrovým nástupcem. Byli mezi nimi také poutníci z České republiky v čele s pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou, kteří s sebou do Říma přivezli obraz Lidické Madony u příležitosti 75. výročí vyhlazení Lidic. Papež František oslovil české poutníky v závěru generální audience.

Ve své katechezi, v rámci probíhající svatodušní novény, reflektoval římský biskup o vztahu, který pojí Ducha svatého a křesťanskou naději, a to na základě čtení z listu Římanům (15, 13-14). Svatý Pavel tam hovoří o Bohu, který je dárcem naděje a naplňuje radostí. Papež František mluvil o naději jakožto kotvě, která dává lodi jistotu a bezpečí, ale šířeji se věnoval obrazu naděje jakožto plachty, která umožňuje lodi plout a manévrovat.

Výraz »Bůh dárce naděje« neznamená jenom, že Bůh je předmětem naší naděje, tedy Tím, kterého jednoho dne doufáme dosáhnout v životě věčném. Avšak znamená také, že Bůh je Tím, který nám již nyní umožňuje doufat, ba dokonce se „v naději radovat“ (Řím 12,12). Radovat se nyní z naděje, a nikoli jen mít naději, že se budeme radovat. Znamená to dnes se radovat nad doufáním a nikoli doufat v radost. „Dokud dýchám, doufám“ – říká jedno lidové úsloví. A platí to i naopak: dokud trvá naděje, trvá život. Lidé potřebují naději, aby žili, a potřebují Ducha svatého, aby měli naději.

Nejde však jen o to, abychom se v této naději radovali sami – pokračoval papež:

Duch svatý nás uschopňuje, abychom nejen měli naději, nýbrž abychom byli také rozsévači naděje a byli - jako On a díky Němu - „přímluvci“, „utěšitelé“ a „obhájci“ bratří; rozsévači naděje. Křesťan může rozsévat trpkost a bezradnost, ale není to křesťanské. A jestli si tak počínáš, nejsi dobrý křesťan, raději rozsévej naději, olej naděje a vůni naděje, nikoli ocet hořkosti a „beznaděje“. Blahoslavený kardinál Newman v jednom svém kázání řekl: „Poučeni svým utrpením, svojí bolestí, ba i svými hříchy budou naše mysl a srdce vycvičeny k prokazování veškeré lásky vůči těm, kdo ji potřebují. V míře svých schopností budeme utěšitelé podle obrazu Přímluvce (tedy Ducha svatého) a to ve všech významech toho slova, tedy utěšitelé, pomocníci a nositelé opory. Naše slova a naše rady, náš způsob jednání, náš hlas a naše pohledy budou laskavé a uklidňující“ (Parochial and plain Sermons, vol. V, London 1870, str. 300). Především chudí, vyloučení a ti, které nemá nikdo rád, potřebují někoho, kdo se stane jejich „přímluvcem“, tedy utěšitelem a obhájcem. Tak to dělá Duch svatý s každým z nás, kteří jsme na tomto náměstí, a my máme stejně jednat s těmi, kdo jsou nejvíce odepisováni, mají největší nouzi a nejvíce trápení. Být obhájci a utěšiteli.

PLNÉ ZNĚNÍ papežovy katecheze je ZDE

V závěru dnešní generální audience se papež obrátil k českým poutníkům :

„Srdečně zdravím věřící z České republiky, zejména účastníky národní pouti vedené pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikem Dukou u příležitosti sedmdesátého pátého výročí vyhlazení Lidic nacistickým režimem. Drazí přátelé, utíkejte se s důvěrou pod ochranu Nejsvětější Panny, kterou uctíváte v obraze Lidické Madony. Ať vám pomáhá být odvážnými svědky Kristova Vzkříšení i v obtížných chvílích či zkouškách. Všem vám uděluji své požehnání!“

Účastníci národní pouti konané právě v den svátku Navštívení Panny Marie s sebou přivezli obraz Lidické Madony od malíře Zdirada Čecha, který Svatý otec požehnal (foto). Vatikánskému rozhlasu přiblížil toto dílo český primas, pražský arcibiskup a kardinál Dominik Duka:

Myšlenka na něj vznikla ihned v době po druhé světové válce, kdy dcera slavného sochaře Bílka darovala obraz Obětování Panny Marie pod názvem Madona Lidická. Mistr Ctirad Čech, který je velmi úzce spojen s tímto krajem, pak vytvořil obraz, který je moderní variací na Palladium země české. Panna Maria na něm ale nedrží Ježíška – proč? Protože velitel SS opravdu znesvětil lidický kostel, pošlapal ciborium s Nejsvětější svátostí. Madona bez Dítěte tak připomíná velký počet zavražděných dětí v Lidicích a je pro nás velkým symbolem utrpení, který spojuje naši historii, ale i naše obyvatele s utrpením Ježíše Krista. Toto utrpení je však zároveň nadějí. Současně je obraz vzpomínkou na P. Josefa Štemberku, obyčejného kněze, který dokázal odmítnout milost a říci, že jeho místo je tam, kde budou zastřeleni lidičtí muži. Je to tedy pro nás určitá příprava k beatifikacím mučedníků, jako byli P. Štemberka, P. Toufar, P. Bula a další.

Obraz Lidické Madony bude umístěn v titulárním kostele sv. Marcelina a Petra v předvečer tamní poutní slavnosti (1.6.). Na dnešní generální audienci byly přítomny také dvě ženy, které v dětském věku přežily vyhlazení rodné obce a do Říma přijely v doprovodu zaměstnanců Lidického památníku. Jedna z nich měla možnost papeže Františka osobně pozdravit. Za lidické a jiné dětské oběti válečných konfliktů sloužil dnes večer v bazilice Svatého Kříže mši svatou kardinál státní sekretář Pietro Parolin. Hudebně ji doprovázel dětský sbor žáků církevní Veselé školy, zřizované pražským arcibiskupstvím.

Petrův nástupce přijal prezidenta USA

Vatikán. O papežskou audienci dnes požádal prezident Spojených států amerických, Donald Trump, který se do Apoštolského paláce v půl deváté dopoledne dostavil s chotí Melanií, dcerou Ivankou Trumpovou, zetěm Jaredem Kushnerem a devítičlenným doprovodem, včetně ministra zahraničí Rexe Tillersona. Vůbec první soukromý rozhovor Donalda Trumpa s papežem Františkem v knihovně Apoštolského paláce se odehrával za zavřenými dveřmi a trval zhruba půl hodiny.

Podle tiskového prohlášení Svatého stolce se nesl v srdečné atmosféře a bylo při něm poukázáno na dobré bilaterální vztahy a na společnou snahu o obranu života, náboženské svobody a svědomí. Bylo vysloveno přání klidné spolupráce mezi státem a katolickou církví ve Spojených státech amerických, kde církev poskytuje službu obyvatelstvu na poli zdravotnictví, vzdělání a péče o přistěhovalce. Schůzka pokračovala výměnou názorů o některých tématech, která se týkají současné mezinárodní situace a podpory světového míru prostřednictvím politického vyjednávání a mezináboženského dialogu. Zvláštní pozornost přitom byla věnována situaci na Blízkém východě a ochraně křesťanských společenství, uzavírá vatikánské tiskové sdělení.

Po rozhovoru s prezidentem Trumpem Petrův nástupce pozdravil další členy delegace a následovalo vzájemné předání darů. Podle běžného zvyku po schůzce se Svatým otcem hovořil prezident Spojených států amerických rovněž s kardinálem státním sekretářem Pietrem Parolinem a mons. Paulem Richardem Gallagherem, sekretářem pro vztahy se státy. Paní Trumpová mezitím navštívila Paolinskou kapli a Královský sál v Apoštolském paláci. V závěru návštěvy si prezident s první dámou prohlédli Sixtinskou kapli a Vatikánskou baziliku, zatímco se venku na Svatopetrském náměstí shromažďovali poutníci na generální audienci.
„Setkání s Jeho svatostí papežem Františkem je pro mne velká čest. Opouštím Vatikán s ještě rozhodnějším úmyslem prosazovat v našem světě mír,“ napsal ve tvítu Donald Trump.

Jak uvedl Svatý stolec, během dopoledne paní Trumpová ještě zavítala do dětské nemocnice Bambin Gesú. Navštívila zde jednotku intenzivní kardiochirurgické péče a oddělení dětské kardiologie. Krátce se zastavila také v herně dětské nemocnice a nemocniční kapli. Ivanka Trumpová se mezitím v komunitě Sant´Egidio setkala se ženami, které se staly obětí obchodu s lidmi. Hlava USA měla dnes na programu setkání s prezidentem Italské republiky, Sergiem Mattarellou, a schůzku s italským předsedou vlády Gentilonim v souvislosti s blížícím se summitem G7 v sicilské Taormině. Dodejme, že první návštěva prezidenta Trumpa v Římě probíhá za nasazení více než tisícovky zaměstnanců italské policie, ve spolupráci s Ústřední zpravodajskou službou USA

Vyhodnocení Fatimské novény  5.5.-13.5. 2017

Termín

Místo

Odpovědnost a Příprava

Počet

5.5.

Smilovy Hory

M. Vášová

12

6.5.

Janov               

M. Chlumáková

17

7.5.

Ústějovská kaple

R. Malotín

  9

8.5.

Řísnice

P. J. Karas

12

9.5.

Mladá Vožice

M. Tomášková

12

10.5.

Zhoř

F. Matoušek

13

11.5.

Hlasivo

J. Knotek H. Knotková

13

12.5.

Vrcholtovice

Holánkovi

27

13.5.

Kaple Hrnčíře + Kaple na Hradě

Petříkovi

50+23

Celkový počet účastníků novény k P. Marii Fatimské

188

 

Farní tým děkuje za podporu a účast na fatimské novéně.

 

Potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konflitků                                              28.4.2017

Promluva papeže na Mezinárodní mírové konferenci, Káhira - Egypt

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Salám Alejkum! Pokoj s vámi!
Je velkým darem, že mohu být zde, začínat na tomto místě svoji návštěvu Egypta a oslovit vás na této Mezinárodní mírové konferenci. Děkuji vrchnímu imámovi, svému bratrovi, za její svolání a organizaci a za laskavé pozvání. Chtěl bych vám nabídnout pár myšlenek, vzatých ze slavných dějin této země, která se během staletí ukazovala světu jako země civilizace a země smluv.

Země civilizace. Již od starověku byla civilizace vzniklá na březích Nilu synonymem civilizovanosti. V Egyptě světlo poznání vystoupilo do výše a vzklíčil nedocenitelný kulturní poklad tvořený moudrostí a důvtipem, matematickými a astronomickými poznatky, podivuhodnými architektonickými formami a výtvarným uměním. Vědecké badání a hodnota vzdělání byly plodnými kroky vývoje započatého starověkými obyvateli této země. Jsou to rovněž nezbytné kroky k budoucnosti, kroky pokoje a pro pokoj, protože míru se nedosáhne bez adekvátní výchovy mladých generací. A dnešní mládeži se nedostane odpovídající výchovy, pokud formace, která je jí nabízena, nebude přesně odpovídat přirozenosti člověka, otevřené a vztahové bytosti.

Výchova se totiž stává životní moudrostí, je-li schopna vydobýt z člověka to nejlepší v kontaktu s Tím, který jej přesahuje, a s tím, co jej obklopuje, a zformovat identitu, která nebude zhroucená do sebe. Moudrost hledá druhého, překonává pokušení rigidnosti a uzavřenosti, je otevřená a v pohybu, pokorná a současně zkoumavá, dovede vyhodnotit minulost, kterou uvádí do dialogu s přítomností, aniž by se zřekla odpovídající hermeneutiky. Tato moudrost připravuje budoucnost, která netíhne k nadvládě, ale zaměřuje se na druhého jako na doplňující součást sebe sama; neúnavně se v přítomnosti snaží objevovat příležitosti k setkání a sdílení; z minulosti se dovede naučit, že ze zla plyne pouze zlo a z násilí pouze násilí, které uvězňuje v jakési spirále. Tato moudrost, odmítající žádost po nadvládě, klade do středu důstojnost člověka, jenž je v Božích očích drahocenný, a etiku, hodnou člověka, odmítá strach před druhým a obavy před poznáním dosahovaným pomocí prostředků, jimiž nás obdařil Bůh.

Právě na poli dialogu, zvláště mezináboženského, jsme neustále voláni kráčet společně v přesvědčení, že budoucnost všech závisí také na setkání mezi náboženstvími a kulturami. V tomto smyslu nám Smíšená komise Papežské rady pro mezináboženský dialog a komise Al-Azhar pro dialog nabízí konkrétní a povzbuzující příklad. Dialogu mohou napomoci tři zásadní ukazatele, pokud jsou dobře propojeny: povinnost identity, odvaha vůči jinakosti a upřímné úmysly.

Povinnost identity proto, že opravdový dialog nelze stavět na obojakosti anebo na obětování dobra podle libosti toho druhého; odvaha vůči jinakosti proto, že ten, kdo se ode mne kulturně či nábožensky liší, nemá být viděn, ani traktován jako nepřítel, nýbrž přijat jako druh na cestě, v ryzím přesvědčení, že dobro každého spočívá v dobru všech; upřímné úmysly proto, že dialog jako autentický výraz lidství není strategií realizace nějakých druhořadých cílů, nýbrž cestou pravdy, která si zaslouží, abychom se po ní trpělivě ubírali s cílem proměnit soupeření ve spolupráci.

Vychovávat k uctivé otevřenosti a upřímnému dialogu s druhými a uznávat jeho práva a základní svobody, zvláště tu náboženskou, je ta nejlepší cesta ke společnému vytváření budoucnosti, abychom se stali tvůrci civilizace. Protože jediná alternativa k civilizaci setkání je necivilizovanost střetu. K opravdovému zamezení barbarství těch, kdo rozdmýchávají nenávist a podněcují násilí, je třeba provázet generace a umožňovat jim dozrát, aby odpovídaly na paličskou logiku zla trpělivým růstem v dobru. Vést mladé lidi, kteří by jako dobře zasazené stromy, zakořeněné v půdě dějin a rostoucí k Nejvyššímu vedle druhých, jednoho dne proměnili ovzduší kontaminované nenávistí na kyslík bratrství.

V této tak naléhavé a rozněcující civilizační výzvě jsme my křesťané i muslimové a všichni věřící povoláni vydat svoje svědectví: »žijeme pod sluncem jediného milosrdného Boha. [...] V tomto smyslu tedy můžeme jedny druhé nazývat bratry a sestrami [...], protože bez Boha by byl lidský život jako nebe bez slunce«. Kéž vyjde slunce nového bratrství ve jménu Božím a z této země, políbené sluncem, vzejde úsvit civilizace pokoje a setkání. Ať se za to přimlouvá svatý František z Assisi, který před osmi stoletími přišel do Egypta, aby se zde setkal se sultánem Malikem al Kamilem.

Země smluv. V Egyptě nevyšlo pouze slunce moudrosti; také polychromatické světlo náboženství osvítilo tuto zemi. Tady během staletí náboženské rozdíly tvořily »formu vzájemného obohacení ve službách jediného národního společenství«. Různé náboženské víry se setkaly a různé kultury se smísily, aniž by se zaměnily, avšak uznaly důležitost spojenectví pro obecné dobro. Smlouvy tohoto typu jsou dnes navýsost potřebné. Chtěl bych o tom promluvit s užitím symbolu „Hory Smlouvy“, která se nachází v této zemi. Sinaj nám především připomíná, že autentická pozemská smlouva nemůže odhlížet od Nebe, že se lidstvo nemůže domluvit na setkání v pokoji a vyloučit Boha z horizontu, a tím méně smí vystoupit na horu a zmocnit se Boha (srov. Ex 19,12).

Je to aktuální poselství tváří v tvář nynějšímu nebezpečnému paradoxu, ve kterém se na jedné straně vykazuje náboženství do soukromé sféry, aniž by bylo uznáváno jako konstitutivní dimenze lidské bytosti a společnosti, a na druhé straně se bez náležitého rozlišování směšuje náboženská a politická sféra. Existuje riziko, že náboženství bude pohlceno správou časných záležitostí a pokoušeno pochlebováním mondénních mocností, které s ním ve skutečnosti zacházejí účelově. Svět, který globalizoval mnohé technické nástroje, avšak zároveň spoustu lhostejnosti a ledabylosti, a řítí se horečnou a obtížně udržitelnou rychlostí, zakouší stesk po velkých otázkách po smyslu, které jsou kladeny náboženstvími a pomáhají upamatovat se na vlastní původ – povolání člověka, který nebyl učiněn proto, aby se vyčerpal v nejistotě pozemských záležitostí, nýbrž byl povolán vykročit k Absolutnu, ke kterému je nasměrován. Z těchto důvodů a zvláště dnes není náboženství problémem, nýbrž součástí řešení proti pokušení přizpůsobit se plytkému životu, kde všechno vzniká a končí na tomto světě, a připomíná nám, že je nezbytné pozvedat duši k Nejvyššímu, abychom se naučili budovat město lidí.

V tomto smyslu bych s pohledem na Horu Sinaj rád poukázal na ona přikázání, která tam byla promulgována ještě před tím, než byla vytesána do kamene. Jádrem Desatera je přikázání „nezabiješ“ (Ex 20,13) dané lidem a národům všech dob. Bůh, milovník života, nepřestává milovat člověka, a proto jej vybízí, aby odporoval násilí a tak vytvářel zásadní předpoklad každé pozemské smlouvy. K uskutečnění tohoto imperativu jsou zejména dnes povolána všechna náboženství, neboť i když naléhavě potřebujeme Absolutno, je nevyhnutelné vystříhat se každé absolutizace, která by ospravedlňovala jakoukoli formu násilí. Násilí je totiž popřením každého autentického náboženství.

Jakožto zodpovědní náboženští představitelé jsme tedy povoláni demaskovat násilí, které se halí do zdánlivé posvátnosti a apeluje spíše na absolutizaci sobectví nežli na otevřenost vůči Absolutnu. Jsme povinni poukazovat na porušování lidské důstojnosti a lidských práv, vynášet na světlo pokusy o ospravedlňování každé formy nenávisti ve jménu náboženství a odmítat je jako idolatrické falšování Boha: Jeho jméno je Svatý, On je Bohem pokoje, Bůh salam. Proto je pouze pokoj svatý a žádné násilí nesmí být šířeno ve jménu Božím, protože by profanovalo Jeho jméno.

V této zemi setkání mezi nebem a zemí, smluv mezi národy a věřícími opakujeme společně mocné a zřetelné „ne“ ke každé formě násilí, pomsty a nenávisti spáchané jménem náboženství či v Božím jménu. Společně potvrzujeme neslučitelnost mezi násilím a vírou, mezi nenávistí a vírou. Společně prohlašujeme posvátnost každého lidského života proti jakékoli formě fyzického, sociálního, výchovně-vzdělávacího a psychologického násilí. Víra, která se nerodí ze svobodného srdce a autentické lásky k milosrdnému Bohu, je formou konvenční sociální příslušnosti, která neosvobozuje člověka, nýbrž zotročuje. Řekněme společně, že růstem ve víře v Boha se roste v lásce k bližnímu.

Náboženství zajisté není povoláno jenom k demaskování zla; je rovněž povoláno prosazovat pokoj, dnes pravděpodobně více než kdy dříve. Aniž bychom se podřizovali smířlivým synkretismům, je naším posláním modlit se za sebe navzájem a prosit Boha o dar pokoje, setkávat se, vést dialog a prosazovat svornost v duchu spolupráce a přátelství. Jako křesťané „se však nemůžeme obracet v modlitbě k Bohu, Otci všech, jestliže odmítáme chovat se bratrsky k některým lidem, stvořeným podle Božího obrazu“. Ba více, jelikož jsme zapojeni do ustavičného boje proti zlu, které hrozí světu, aby nebyl „místem opravdového bratrství“, uznáváme, že „ty, kdo věří božské lásce, [Bůh] ujišťuje, že se všem otevírá cesta lásky a že snaha o uskutečnění všelidského bratrství není marná.“ Je dokonce podstatná. Zvyšovat hlas a sahat po zbraních ve snaze se bránit není k ničemu, či poslouží jen málo. Dnes potřebujeme tvůrce pokoje, nikoli provokatéry konflitků, hasiče a nikoli žháře, hlasatele smíření a nikoli dražebníky zmaru.

Se znepokojením přihlížíme skutečnosti, že zatímco se na jedné straně vzdalujeme realitě národů ve jménu cílů, které na nikoho neberou ohled, vyvstávají na druhé straně jako reakce demagogické populismy, jež zajisté nepomohou upevnit pokoj a stabilitu. Žádné podněcování k násilí nezaručí mír a každá jednostranná akce, která nezapočne konstruktivní a sdílené procesy, je ve skutečnosti příspěvkem pro stoupence radikalismů a násilí.

Základem pro zamezení konfliktů a vytváření pokoje je snaha odstranit situace bídy a vykořisťování, v nichž extremismy nejsnadněji zapouštějí kořeny, a zastavit příliv peněz a zbraní těm, kteří rozněcují násilí. Jdeme-li ještě více ke kořeni, je nutné znemožnit proliferaci zbraní, které – pokud jsou vyráběny a prodávány – budou dříve či později použity. Jedině budou-li zprůhledněny nekalé manévry živící rakovinu války, bude možné předejít jejím reálným příčinám. Tento naléhavý a tíživý závazek přísluší zodpovědným představitelům států, institucí a informací stejně jako nám, kteří jsme zodpovědní za civilizaci, svoláni Bohem, dějinami a budoucností, abychom každý na svém poli započali mírové procesy a nevyhýbali se kladení solidních základů smlouvy mezi národy a státy. Věřím, že tato ušlechtilá a drahá egyptská země s pomocí Boží znovu odpoví na svoje povolání civilizace a smlouvy a přispěje k rozvinutí mírových procesů v tomto milovaném lidu a v celém blízkovýchodním regionu.

Salám Alejkum! - Pokoj s vámi!

Přeložil Milan Glaser

Od velkých národů nelze očekávat málo!

Promluva papeže na setkání s představiteli egyptských institucí, Káhira

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pane prezidente,
Pane vrchní imáme z Al-Azhar
Vážení členové vlády a parlamentu,
Vážení velvyslanci a členové diplomatického sboru,
Drazí pánové a dámy!

Salám Alejkum! Pokoj s vámi!

Děkuji, pane prezidente, za Vaše srdečná slova na uvítanou a za Vaše pozvání k návštěvě vaší drahé země. Uchovávám v živé paměti Vaši návštěvu v Římě z listopadu 2014 stejně jako bratrské setkání s Jeho Svatostí, papežem Teodorem II. (Tawadrosem) v roce 2013 i s vrchním imámem univerzity Al-Azhar, doktorem Ahmadem Al Tajíbem, minulého roku.

Těší mne, že jsme v Egyptě, starobylé zemi s ušlechtilou civilizací, jejíž stopy můžeme dodnes obdivovat a která svou majestátností jako by chtěla klást výzvu věkům. Tato země představuje mnoho pro dějiny lidstva i pro tradici církve, nejenom pro svoji cennou historickou minulost – faraónů, koptů a muslimů – ale také proto, že mnozí patriarchové v Egyptě žili anebo jím prošli. Je totiž mnohokrát zmiňován v Písmu svatém. V této zemi Bůh promluvil, „zjevil Mojžíšovi Svoje jméno“ (Jan Pavel II., Promluva na uvítanou, 24. únor 2000). A na hoře Sinaj svěřil svému lidu a lidstvu Boží přikázání. Na egyptské půdě nalezla útočistě a pohostinství Svatá rodina: Ježíš, Maria a Josef.

Tato velkodušná pohostinnost před více než dvěma tisíci lety zůstává v kolektivní paměti lidstva a je zdrojem hojného a dosud platného požehnání. Egypt je tudíž země, kterou v jistém smyslu všichni považujeme za svoji! A jak říkáte vy: Misr um al dugna - Egypt je matkou veškerenstva. Také dnes tady docházejí přijetí miliony uprchlíků pocházejících z různých zemí - Súdánu, Eritreje, Sýrie a Iráku - a ve chvályhodné snaze o integraci do egyptské společnosti.

Egypt v důsledku svých dějin a výjimečné zeměpisné polohy má nezastupitelnou roli na Blízkém východě a v kontextu zemí, které usilují o řešení akutních a složitých problémů, jimž je nyní nezbytné čelit, aby se předešlo ještě většímu násilí. Mám na mysli ono slepé a nelidské násilí způsobené různými faktory: tupou žádostivostí moci, obchodem se zbraněmi, vážnými sociálními problémy a náboženským extremismem, který zneužívá svaté jméno Boha k páchání neslýchaného krveprolití a bezpráví.

Tento úděl a toto poslání Egypta je také důvodem, který přiměl lid, aby se přičinil o povznesení Egypta, ve kterém by nikomu nechyběly chléb, svoboda a sociální spravedlnost. Tento cíl se zajisté stane skutečností, pokud budou mít všichni společnou vůli proměnit slova ve skutky, oprávněná očekávání ve skutečné nasazení a psané zákony v dodržované, za docenění vrozených talentů zdejšího lidu.
Egypt má tedy jedinečné poslání: posilovat a upevňovat mír v tomto regionu, přestože je na své půdě zraňován slepým násilím. Toto násilí působí utrpení mnoha rodinám, z nichž některé, jež oplakávají svoje děti, jsou zde přítomny.

Moje mysl zalétá zejména k těm lidem, kteří v posledních letech položili život při ochraně svojí vlasti: mladým, členům ozbrojených sil a policie, koptským občanům a všem neznámým, kteří padli v důsledku teroristických akcí. Myslím také na vraždy a hrozby, které způsobily exodus křesťanů ze severní Sinaje. Vyjadřuji uznání občanským i náboženským představitelům a těm, kdo poskytli přijetí a pomoc těmto tolik zkoušeným lidem. Myslím rovněž na ty, kteří byli zasaženi při atentátech proti koptským kostelům, jak loni v prosinci, tak nedávno ve městech Tanta a Alexandrie. Jejich rodinám a celému Egyptu vyjadřuji svou soustrast a modlím se k Pánu za uzdravení raněných.

Pane prezidente, vážení pánové a ctěné dámy!
Nemohu nepovzbudit smělost úsilí o realizaci četných národních projektů, jakož i mnohé iniciativy, které byly přijaty ve prospěch míru v zemi a i v zahraničí ve snaze o kýžený rozvoj, prosperitu a pokoj, který lid očekává a zasluhuje.

Rozvoj, prosperita a pokoj jsou legitimní dobra, která zasluhují každou oběť. Jsou to také cíle, které vyžadují seriózní práci, přesvědčené úsilí, odpovídající metodologii a zejména bezpodmínečný respekt k nezcizitelným právům člověka, jakými jsou rovnost všech občanů, svoboda náboženství a vyjadřování bez jakékoli výjimky (Srov. Všeobecná deklarace práv člověka; Egyptská Ústava z roku 2014, kap. 3). Cíle vyžadující zvláštní pozornost k postavení ženy, mládeže, chudých a nemocných. Opravdový rozvoj se skutečně měří péčí poskytovanou člověku – srdci každého rozvoje – jeho výchově, zdraví a důstojnosti. Velikost jakéhokoli národa se totiž ukazuje na péči, která je věnována právě těm nejslabším členům společnosti: ženám, dětem, starým, nemocným, postiženým a menšinám, aby žádný člověk a žádná sociální skupina nezůstali vyloučeni nebo odsunuti na okraj.

Vzhledem k delikátnosti a složitosti světové scény, která připomíná to, co jsem nazval „rozkouskovaná válka“, je třeba stvrdit, že nelze vytvořit civilizaci bez odmítnutí každé ideologie zla a násilí či extremistické interpretace, která chce zničit druhého a anulovat různosti manipulováním a urážením svatého Božího jména. Vy, pane prezidente, jste o tom mluvil vícekrát a při různých příležitostech s takovou jasností, která zasluhuje sluchu a ocenění.

Všichni máme povinnost učit nové generace, že Bůh, Stvořitel nebe a země, nepotřebuje být chráněn lidmi, spíše je Tím, kdo lidi chrání; On svým dětem nikdy nepřeje smrt, nýbrž život a štěstí; On nemůže žádat, ani ospravedlňovat násilí, naopak, oškliví si ho a odmítá (Žl 11,5 – Bůh nenávidí toho, kdo miluje bezpráví). Pravý Bůh volá k nepodmíněné lásce, ke zdarma danému odpuštění, k milosrdenství, k absolutnímu respektování každého života, k bratrství svých dětí, věřících i nevěřících.

Máme povinnost společně potvrdit, že dějiny neodpustí těm, kdo hlásají spravedlnost a praktikují bezpráví; neodpustí těm, kdo mluví o rovnosti a odepisují odlišné. Máme povinnost demaskovat prodavače iluzorních představ o onom světě hlásající nenávist, aby prosté okradli o tento život a právo žít důstojně, proměnili je v dřevo na otop a odňali jim schopnost svobodně volit a zodpovědně věřit.
Pane prezidente, před pár minutami jste mi řekl, že Bůh je Bohem svobody, a to je pravda.
Máme povinnost demontovat vražedné ideje a extrémistické ideologie a potvrdit neslučitelnost opravdové víry a násilí, Boha a zabíjení.

Dějiny naopak ctí tvůrce pokoje, kteří odvážně a bez násilí bojují za lepší svět: „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9).
Egypt, který za Josefových časů pomohl jiným národům z hladomoru (srov. Gn 47,57), je tudíž také dnes povolán zachraňovat tento drahý region z nedostatku lásky a bratrství; je povolán odsoudit a potírat každé násilí a každý terorismus; je povolán darovat zrno pokoje všem srdcím, která hladovějí po mírumilovném soužití, důstojné práci a lidské výchově. Egypt, který zároveň vytváří mír i potírá terorismus, je také povolán prokázat, že AL DIN LILLAH WA AL WATAN LILGIAMIA – Víra je pro Boha, Vlast pro všechny, jak praví revoluční motto z 23. července 1952, a dokázat, že lze věřit a žít v harmonii s ostatními, sdílet s nimi zásadní lidské hodnoty a respektovat svobodu a víru všech (Egyptská Ústava z roku 2014, čl.5). Zvláštní role Egypta je zapotřebí, aby bylo možné tvrdit, že se tento region, kolébka třech velkých náboženství, se může, ba musí probudit z dlouhé noci soužení, aby se znovu zaskvěl nejvyššími hodnotami spravedlnosti a bratrství, jež jsou pevným základem a nezbytnou cestou k pokoji. (Srov. Poselství ke Světovému dni pokoje, 2014,4). Od velkých národů nelze očekávat málo!

Na letošní rok připadá 70. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Svatým stolcem a Egyptskou arabskou republikou, jednou z prvních arabských zemí, s níž byly navázány diplomatické vztahy. Vždycky se vyznačovaly přátelstvím, úctou a vzájemnou spoluprací. Věřím, že tato moje návštěva je bude moci upevnit a posílit.

Pokoj je Boží dar, ale také výdobytek lidské práce. Je dobrem, které je třeba stavět a chránit v úctě k principu, který praví: síla zákona a nikoli zákon silnějšího (Poselství ke Světovému dni míru, 2017, 1). Pokoj této milované zemi! Pokoj celému zdejšímu regionu, zejména Palestině a Izraeli, Sýrii, Libyi, Jemenu, Iráku, Jižnímu Súdánu; pokoj lidem dobré vůle!

Pane prezidente, dámy a pánové!
Rád bych vřele pozdravil a otcovsky objal všechny egyptské občany, kteří jsou symbolicky zastoupeni v této aule. Zdravím rovněž křesťanské syny a bratry žijící v této zemi. Pravoslavné kopty, řecko-byzantské a arménské pravoslavné křesťany, protestanty a katolíky. Svatý Marek, evangelizátor této země, ať vás chrání, pomáhá vám vytvářet jednotu, kterou si náš Pán tolik přál (srov. Jan 17,20-23), a dosáhnout jí. Vaše přítomnost v této vlasti není nová, ani náhodná, nýbrž historická a neoddělitelná od dějin Egypta. Jste integrující součástí této země a během staletí jste vytvářeli jedinečný vztah a zvláštní symbiózu, která může být pro ostatní národy příkladem. Dokázali jste a dokazujete, že je možné žít společně ve vzájemné úctě a poctivé konfrontaci a nacházet v rozdílech pramen bohatství a nikdy žádný důvod ke střetu (srov. Benedikt XVI., Ecclesia in Medio Oriente, 24-25).

Děkuji za vaše vřelé přijetí. Prosím Všemohoucího a Jediného Boha, aby všechny egyptské občany naplnil svým božským požehnáním. Ať udělí Egyptu pokoj a prosperitu, pokrok a spravedlnost a žehná všem svým dětem!
„Požehnán buď lid můj egyptský,“ říká Hospodin v prorokovi Izaiášovi (19,25).
Šukran wa tahiah misr! – Díky a ať žije Egypt!

Dosvědčujme světu naši víru způsobem, který je víře vlastní

Promluva papeže na setkání s koptským patriarchou Theodorem, Káhira

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Pán vstal z mrtvých, vpravdě vstal z mrtvých! [Al Massih kam, bilhakika kam!]

Svatosti, drahý bratře!
Je krátce po slavnosti Paschy, která je středem křesťanského života a kterou nám letos bylo dáno slavit ve stejný den. Hlásali jsme tak unisono zvěst Zmrtvýchvstání a v jistém smyslu jsme tak znovu prožili zkušenost prvních učedníků, kteří toho dne společně „viděli Pána a zaradovali se“ (Jan 20,20). Tato velikonoční radost je dnes ozvláštněna darem společné adorace Vzkříšeného v modlitbě a výměnou svatého políbení a objetí pokoje v Jeho jménu. Jsem za to velice vděčný. Přicházím sem jako poutník v jistotě, že se mi dostane požehnání bratra, který mne očekával. Předcházelo tomu velké očekávání. Mám totiž v živé paměti návštěvu Vaší Svatosti v Římě 10. května 2013 těsně po svém zvolení. Toto datum se pak šťastně stalo příležitostí ke každoroční přípomínce Dne koptsko-katolického přátelství.

V radosti nad bratrským pokračováním naší ekumenické cesty bych rád připomněl zejména milník ve vztazích mezi Petrovým a Markovým stolcem, kterým je Společné prohlášení podepsané našimi předchůdci před více než čtyřiceti lety, 10. května 1973. Onoho dne po „staletích obtížné historie“, v nichž se „projevily teologické rozdíly, které byly živeny a akcentovány faktory, jež neměly teologickou povahu“, i stále obecnější nedůvěrou ve vzájemných vztazích, se s pomocí Boží dosáhlo společného vyznání, že Kristus je „dokonalý Bůh ve svém božství a dokonalý člověk ve svém lidství“ (Společná deklarace podepsaná Svatým otcem Pavlem VI. a Jeho Svatostí Amba Šenudou III., 10. května 1973). Neméně důležitá a aktuální jsou však i bezprostředně předcházející slova, kterými jsme vyznali „našeho Pána a Boha, Spasitele a Krále nás všech, Ježíše Krista“. Těmito výrazy Markův a Petrův stolec vyznaly Ježíšovu vládu. Společně jsme vyznali, že patříme Ježíšovi, který je nám vším.

Ba více, pochopili jsme, že jsme Jeho, a proto si již nemůžeme myslet, že jdeme vpřed každý svou cestou, protože bychom tak zradili Jeho vůli, „aby všichni byli jedno [...] aby svět uvěřil“ (Jan 17,21). Tváří v tvář Pánu, který si přeje, abychom byli „v dokonalé jednotě“ (v.23), se už nemůžeme skrývat za nároky odlišné interpretace, ani za staletí dějin a tradic, které nás odcizily. Jak řekla Jeho Svatost Jan Pavel II.: „Nelze ztrácet čas! Naše společenství v jediném Pánu Ježíši, v jediném Duchu svatém a v jediném křtu již tvoří hlubokou a zásadní jednotu“ (Promluva na ekumenickém setkání, 25. února 2000). V tomto smyslu je tu nejenom ekumenismus gest, slov a závazků, ale také skutečné společenství, které denně roste v živém vztahu s Pánem Ježíšem, zapouští kořeny ve vyznávané víře a zakládá se reálně na našem křtu, na bytí „nového stvoření“ (srov. 2 Kor 5,17) v Něm, tedy „jediném Pánu, jediné víře, jediném křtu“ (srov. Ef 4,5). Odtud vždycky začínejme, abychom uspíšili vytoužený den, kdy budeme v plném a viditelném společenství u Pánova oltáře.

Na této zanícené pouti, která – stejně jako život – není vždycky snadná a lineární, ale po níž nás Pán vybízí jít dál, nejsme sami. Provází nás obrovský šik svatých a mučedníků, kteří jsou již plně sjednoceni, a vybízí nás, abychom tady na zemi byli živoucí ikonou „Jeruzaléma, pocházejícího shora“ (Gal 4,26). Mezi nimi se dnes z našeho setkání zajisté obzvláště radují svatí Petr a Marek. Pojí je silný svazek. Stačí pomyslet na svatého Marka, který učinil jádrem svého evangelia Petrovo vyznání víry: „Ty jsi Mesiáš“. Byla to odpověď na stále aktuální Ježíšovu otázku: „A za koho mě pokládáte vy?“ (Mk 8,29). Také dnes mnozí lidé na tuto otázku neumějí dát odpověď. Nedostává se dokonce ani těch, kteří by ji položili, ani těch, kdo by nabídnuli v odpověď radost, že Ježíše znají, onu radost, kterou nám dává milost společně Jej vyznat.

Jsme tedy společně povoláni Jej dosvědčovat, nést světu naši víru především způsobem, který je víře vlastní, tedy životem, protože Ježíšova přítomnost se předává životem a mluví jazykem nezištné a konkrétní lásky. Pravoslavní koptové a katolíci mohou mluvit stále více touto společnou řečí lásky. Bylo by dobré, kdybychom se dříve, než podnikneme nějakou dobrou iniciativu, ptali, zda je možné ji uskutečnit spolu s našimi bratry a sestrami, s nimiž sdílíme víru v Ježíše. Jestliže budeme takto pěstovat společenství v každodenní konkrétnosti žitého svědectví, Duch nezapomene otevírat prozřetelnostní a netušené cesty jednoty.

V tomto konstruktivním apoštolském duchu Vaše Svatost trvale věnuje ryzí a bratrskou pozornost vůči koptské katolické církvi. Jsem velice vděčný za tuto blízkost, která nalezla chvályhodný výraz v Národní radě křesťanských církví, kterou jste založil, aby ti, kdo věří v Ježíše, mohli stále více působit společně ku prospěchu celé egyptské společnosti. Velice jsem také ocenil velkodušnou pohostinnost poskytnutou třináctému zasedání Smíšené mezinárodní komise pro teologický dialog katolické církve a pravoslavných východních církví, pořádanému loni na Vaše pozvání. Je hezkým znamením, že se letošní setkání konalo v Římě, téměř v jakési zvláštní kontinuitě Markova a Petrova stolce. Zdá se, že v Písmu svatém Petr oplácí Markovi sympatie, když jej nazývá „můj synu“ (1 Petr 5,13). Avšak bratrské svazky evangelisty a jeho apoštolské působení se týkají také svatého Pavla, který před svojí smrtí v Římě píše o Markovi, že by mu mohl velmi dobře posloužit (srov. 2 Tim 4,11) a několikrát jej zmiňuje (srov. Flm 24; Kol 4,10). Bratrská láska a sdílené poslání – toto je poselství, které nám předává Boží Slovo a náš původ. Jsou to evangelní zrnka, která můžeme nadále s radostí zavlažovat a s pomocí Boží nechávat společně růst (srov. 1 Kor 3,6-7).

Zrání naší ekumenické cesty tajemně a aktuálně podporuje také skutečný ekumenismus krve. Svatý Jan píše, že Ježíš přišel „skrze vodu a krev“ (1 Jan 5,6); kdo věří v Něho, „vítězí nad světem“ (1 Jan 5,5). Skrze vodu a krev, novým životem v našem společném křtu, životem stálé lásky ke všem i za cenu krve. Kolik jen mučedníků na této půdě od prvních století křesťanství prožilo svoji víru heroicky až do dna a raději prolili krev, než aby zapřeli Pána a podlehli lichotkám zla či pokušení odpovědět zlem na zlo. Dobře to dosvědčuje úctyhodné Martyrologium koptské církve. Je to bohužel nedávno, kdy byla prolita nevinná krev bezbranných věřících. Nejdražší bratře, jako je nebeský Jeruzalém jeden, je jediné naše martyrologium, a vaše utrpení je také naším utrpením, jejich nevinná krev nás sjednocuje. Posíleni vaším svědectvím se vynasnažme čelit násilí kázáním a šířením dobra, dejme růst svornosti, uchovávejme jednotu a prosme, aby tolikeré oběti otevřely cestu k budoucímu plnému společenství mezi námi a pokoji pro všechny.

Podivuhodné dějiny svatosti této země nejsou zvláštní pouze mučednickou obětavostí. Hned po skončení starověkého pronásledování povstal nový životní styl, kterým se člověk odevzdává Pánu a neponechává si nic pro sebe: na poušti začalo mnišství. Po velkých znameních, která v minulosti Bůh učinil v Egyptě a u Rudého moře (srov. Žl 106,21-22), následoval zázrak nového života, který dal na poušti rozkvést svatosti. V úctě k tomuto společnému pokladu jsem přišel jako poutník do této země, kam se vydal sám Pán. Tady sestoupil ve slávě na horu Sinaj (srov. Ex 24,16), tady v pokoře nalezl útočiště jako dítě (srov. Mt 2,14).

Svatosti, nejdražší bratře, kéž nám samotný Pán umožní vykročit dnes spolu jako poutníci společenství a hlasatelé pokoje. Na této cestě ať nás vezme za ruku Ta, která provázela Ježíše a kterou velká egyptská teologická tradice již od starověku nazývá Theotokos, Bohorodička. V tomto titulu se podivuhodně pojí lidství a božství, protože v Matce se Bůh stal navždy člověkem. Nejsvětější Panna, která nás neustále vede k Ježíši, dokonalá symfonie božství s lidstvím, kéž opět přinese trochu Nebe na naši zem.

Přeložil Milan Glaser

Pro věřícího je jediným přípustným extremismem láska

Homilie papeže Františka při eucharistii, stadion vojenského letectva v Káhiře

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Salam Alejkum! Pokoj s vámi!

Dnes nám evangelium třetí velikonoční neděle líčí cestu dvou emazských učedníků, kteří opouštějí Jeruzalém. Toto evangelium lze shrnout třemi slovy: smrt, vzkříšení a život.

Smrt. Dva učedníci se vracejí ke svému všednímu životu, plni zklamání a beznaděje. Mistr je mrtev, je tedy zbytečné doufat. Jsou dezorientovaní, zklamaní a zoufalí. Vracejí se zpět, pryč od bolestné zkušenosti Ukřižování. Zdá se, že krize Kříže, ba „pohoršení“ a „pošetilost“ Kříže (srov. 1 Kor 1,18; 2,2), pohřbila každou jejich naději. Ten, na kterém postavili svoji existenci, je mrtev, poražen a vzal s sebou do hrobu všechna jejich očekávání.

Nemohli uvěřit, že by jejich Mistr a Spasitel, který křísil z mrtvých a uzdravoval nemocné, mohl skončit přibitý na kříži hanby. Nemohli pochopit, proč Jej všemohoucí Bůh nezachránil před tak odpornou smrtí. Kristův kříž byl křížem jejich idejí o Bohu; Kristova smrt byla smrtí jejich představ o Bohu. Oni byli vlastně mrtví v hrobě svého omezeného chápání!

Kolikrát jen člověk paralizuje sám sebe, když odmítá překonat vlastní ideu o Bohu, bůžku stvořeného k obrazu a podobě člověka! Kolikrát jen zoufáme, když odmítáme uvěřit, že Boží všemohoucnost není všemohoucnost síly a autority, nýbrž všemohoucnost lásky, odpuštění a života!.

Učedníci poznali Ježíše „při lámání chleba“, v eucharistii. Pokud si nenecháme roztrhnout roušku, která halí náš zrak, pokud si nenecháme zlomit zatvrzelost svého srdce a svých předsudků, nebudeme moci nikdy poznat Boží tvář.

Vzkříšení. V temnotě té nejtmavší noci, v té nejvíce zdrcující beznaději se k nim přiblíží Ježíš a jde jejich cestou, aby mohli odhalit, že On je „cesta, pravda a život“ (Jan 14,6). Ježíš proměňuje jejich beznaděj v život, protože zánikem lidské naděje vysvitne ta božská: „Co je nemožné u lidí, je možné u Boha“ (Lk 18,27; srov. 1,37). Když člověk dosáhne dna svého ztroskotání a svojí neschopnosti, když odloží iluzi, že je lepší, soběstačný a že je středem světa, pak mu Bůh podá ruku, aby proměnil jeho noc v úsvit, jeho žal v radost, jeho smrt ve vzkříšení, jeho cestu zpět v návrat do Jeruzaléma, to znamená v návrat do života a k vítězství Kříže (srov. Žid 11,34).

Oba učedníci se totiž po setkání se Vzkříšeným vracejí, naplněni radostí, důvěrou a nadšením, připraveni svědčit. Vzkříšený je vzkřísil z hrobu jejich nevíry a žalu. Setkáním s Ukřižovaným Vzkříšeným nalezli vysvětlení a naplnění celého Písma, Zákona a Proroků; nalezli smysl zdánlivé prohry Kříže.

Kdo neprojde zkušeností Kříže až k Pravdě Vzkříšení, sám se odsuzuje k beznaději. Nemůžeme se totiž setkat s Bohem, aniž bychom nejprve ukřižovali svoje omezené ideje o bohu, který je obrazem našeho chápání všemohoucnosti a moci.

Život. Setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem proměnilo život oněch učedníků, protože setkání se Vzkříšeným proměňuje každý život a dává plodnost jakékoli sterilitě. Vzkříšení totiž není víra zrozená v církvi, ale církev se zrodila z víry ve Vzkříšení. Svatý Pavel říká: „Jestliže Kristus nevstal, marné je naše kázání, marná je naše víra“ (1 Kor 15,14).

Vzkříšený jim zmizel z očí, aby nás naučil, že nemůžeme Ježíše držet v jeho historické viditelnosti: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili!“ (Jan 20,29; srov. 20,17). Církev má vědět a věřit, že On žije s ní a oživuje ji v eucharistii, v Písmu a ve svátostech. Emauzští učedníci to pochopili a vrátili se do Jeruzaléma, aby se podělili s ostatními o svoji zkušenost: „Viděli jsme Pána... Ano, opravdu vstal z mrtvých!“ (srov. Lk 24,32).

Zkušenost emauzských učedníků nás učí, že je k ničemu hojná účast na bohoslužbách, pokud jsou naše srdce zbavena Boží bázně a Jeho přítomnosti; k ničemu je modlitba obrácená k Bohu, pokud se nemění v lásku obrácenou k bratrovi; k ničemu je hojná zbožnost, není-li živena hojnou vírou a činorodou láskou; k ničemu je péče o vzhled, protože Bůh hledí do duše a srdce (srov. 1 Sam 16,7) a oškliví si pokrytectví (srov. Lk 11,37-54; Sk 5,3-4). Před Bohem je lépe nevěřit než být nepravým věřícím, pokrytcem!

Pravá víra je taková, která nás činí více lidumilnými, milosrdnými, poctivými a lidskými; taková, která oživuje srdce a nabádá jej, aby milovalo všechny nezištně, bez distinkcí a preferencí; taková, která nás vede, abychom v druhém neviděli nepřítele, kterého je třeba porazit, nýbrž bratra, kterého je třeba milovat, sloužit mu a pomáhat; taková, která nás vede, abychom šířili, bránili a žili kulturu setkání, dialogu, úcty a bratrství; dává nám odvahu odpouštět tomu, kdo nás uráží, podávat ruku tomu, kdo padl; oblékat toho, kdo nemá, co na sebe; sytit hladového, navštěvovat vězněného, pomáhat sirotkovi, dávat napít žíznivému, být oporou starému a tomu, kdo je v nouzi (srov. Mt 25,31-45). Pravá víra je taková, která nás podněcuje bránit práva druhých se stejnou silou a nadšením, s jakými bráníme ta svoje. Čím více se roste ve víře a poznání, tím více se totiž roste v pokoře a vědomí, že jsme maličcí.

Drazí bratři a sestry,
Bohu se líbí pouze víra vyznávaná životem, protože pro věřícího je jediným přípustným extremismem láska! Jakýkoli jiný extremismus není od Boha a nelíbí se Bohu!
Nyní se jako emauzští učedníci vrátíte do svého Jeruzaléma, to znamená do svého každodenního života, ke svým rodinám, ke svojí práci a ke svojí drahé vlasti, naplněni radostí, odvahou a vírou. Nemějte strach otevřít svoje srdce světlu Vzkříšeného a dovolte Mu, aby proměnil vaši nejistotu v pozitivní sílu pro vás i pro druhé. Nemějte strach mít rádi všechny, přátele i nepřátele, protože žitá láska je silou a pokladem věřícího!

Panna Maria a Svatá Rodina, která žila v této požehnané zemi, ať osvěcuje naše srdce a žehná vám a drahému Egyptu, který na úsvitu křesťanství přijal evangelizaci svatého Marka a vydal v průběhu dějin četné mučedníky a velký šik svatých a světic!
As Massih Kam / Bilhakika kam! – Kristus vstal z mrtvých. Opravdu vstal z mrtvých!

Přeložil Milan Glaser

Kdo utíká před křížem, utíká před vzkříšením!

Promluva papeže na setkání s kněžími a řeholnicemi, koptský seminář v Káhiře

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Blaženosti,
drazí bratři a sestry,

Salám Alejkum! – Pokoj s vámi!

„Toto je den, který učinil Pán, radujme se z něho! Kristus navždy přemohl smrt, radujme se v Něm!“
Těší mne, že jsem mezi vámi v místě, kde se formují kněží a kde je srdce katolické církve v Egyptě. Jsem šťasten, že mohu pozdravit vás, kněze a zasvěcené osoby malého katolického stádce v Egyptě, „kvas“, který Bůh chystá pro tuto požehnanou zemi, aby díky němu a spolu s našimi pravoslavnými bratry v ní rostlo Jeho království (srov. Mt 13,13).

Rád bych nejprve poděkoval za vaše svědectví a za všechno dobro, které denně prokazujete uprostřed mnohých problémů a nemnoha útěch. Toužím vás povzbudit! Nemějte strach před tíhou každodennosti, tíhou svízelných okolností, kterými někteří musí procházet. Ctěme Svatý Kříž, nástroj a znamení naší spásy. Kdo utíká před křížem, utíká před vzkříšením!

Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“ (Lk 12,32). Jde o to věřit, dosvědčovat pravdu, rozsévat a kultivovat bez čekání na sklizeň. Ve skutečnosti sklízíme plody mnoha ostatních zasvěcených osob i laiků, kteří velkodušně pracovali na Pánově vinici: vaše dějiny jsou jich plné!

Mezi četnými důvody malomyslnosti a mnohými proroky zkázy a zavržení, uprostřed tolika negativních a zoufalých hlasů buďte v této společnosti pozitivní silou, světlem a solí, buďte lokomotivou táhnoucí tento vlak vpřed, přímo k cíli; buďte rozsévači naděje, stavitelé mostů a činitelé dialogu a svornosti.

Bude to možné, pokud zasvěcená osoba nepodlehne pokušením, které denně cestou potkává. Chtěl bych poukázat na některá nejdůležitější. Vy je znáte, protože tato pokušení byla dobře popsána prvními mnichy právě v Egyptě.

1. Pokušení nechat se vláčet, a nikoli vést. Dobrý Pastýř má povinnost vést stádce (srov. Jan 10,3-4), vyvádět na čerstvé pastviny a k pramenům vody (srov. Žl 23). Nemůže se nechat vláčet zklamáním a pesimismem: „Co mohu dělat?“. Je neustále plný iniciativ a kreativity, jako prýštící pramen, i když je vyschlý; vždycky je připraven pohladit útěchou, i když má zlomené srdce; je otcem, když jsou děti vděčné, ale především když nejsou uznalé (srov. Lk 15,11-32). Naše věrnost Pánu nesmí nikdy záviset na lidské vděčnosti: „Tvůj Otec, který vidí i to, co je skryté, ti odplatí“ (Mt 6,4.6.18).

2. Pokušení stále si stěžovat. Je snadné stále něco vytýkat druhým, nedostatky představených, církevní či sociální situace, chybějící možnosti... Zasvěcený je však ten, kdo s pomazáním Ducha svatého proměňuje každou překážku v příležitost a nikoli každou těžkost v dispenz! Kdo si stále stěžuje, je ve skutečnosti tím, kdo nechce pracovat. Proto Pán řekl pastýřům: „Posilněte ochablé ruce a klesající kolena“ (Žid 12,12; srov. Iz 35,3).

3. Pokušení klepů a závisti. Nebezpečí je vážné, když se zasvěcená osoba namísto toho, aby pomáhala maličkým růst a radovat se z úspěchů bratří a sester, nechá ovládnout závistí a zraňuje druhé klevetěním. Když namísto snahy o růst, začíná ničit ty, kteří rostou; když místo následování dobrých příkladů, posuzuje a umenšuje jejich hodnotu. Závist je rakovina, která v krátkém čase zničí celé tělo: „Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát“ (Mk 3,24-25). Nezapomeňme, že „ďáblovou závistí přišla smrt na svět“ (Mdr 2,24). Klepy jsou jejím prostředkem a zbraní.

4. Pokušení porovnávat se s druhými. Bohatství spočívá v různosti a jedinečnosti každého z nás. Porovnávat se s těmi, kteří si stojí lépe, nás často přivádí k pádu do zášti; porovnávat se s těmi, kdo si stojí hůře, nás často přivádí k pýše a lenosti. Kdo má tendenci stále se porovnávat s druhými, se nakonec stane chromým. Učme se od svatých Petra a Pavla žít různost charakterů, charismat a názorů v naslouchání a chápavosti vůči Duchu svatému.

5. Pokušení faraónské okázalosti, to znamená zatvrzelosti srdce a uzavřenosti před Pánem i bratry. Je to pokušení nadřazovat se nad druhé a pak si je podrobovat z touhy po prázdné slávě; nárokovat si, aby sloužili druzí, a nikoli sloužit jim. Je to již od počátku společné pokušení učedníků, kteří – jak říká evangelium – „cestou mezi sebou rozmlouvali o tom, kdo z nich je největší“ (Mk 9,34). Na tento jed je lék: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35).

6. Pokušení individualismu. Jak říká staré egyptské úsloví: „Po mně potopa“. Je to pokušení sobců, kteří cestou ztrácejí cíl, a místo aby mysleli na druhé, myslí na sebe, nestydí se za to, ba dokonce si to ospravedlňují. Církev je společenstvím věřících, Kristovým tělem, kde se spása jednoho pojí se svatostí všech (srov. 1 Kor 12,12-27; srov. Lumen gentium, 7). Individualista je však důvodem pohoršení a konfliktů.

7. Pokušení putovat bez kompasu a bez cíle. Zasvěcená osoba ztrácí svoji identitu a stává se z ní „ani ryba, ani rak“. Žije se srdcem rozděleným mezi Boha a mondénnost. Zapomíná na svoji první lásku (srov. Zj 2,4). Nemá-li jasnou a solidní identitu, putuje bez ukazatele, a místo aby druhé vedl, ztrácí je. Vaše identita synů církve je koptská, to znamená, že máte vznešené a starodávné kořeny a že jste katolíci, což znamená, že jste součástí jediné a všeobecné církve. A strom, který je hlouběji zakořeněn v zemi, vyroste výše v nebi!

Drazí kněží a drahé zasvěcené osoby, obstát v těchto pokušeních není snadné, ale je to možné, pokud jsme naroubováni na Ježíše: „Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně“ (Jan 15,4). Čím více jsme zakořeněni v Kristu, tím jsme živější a plodnější! Pouze takto si zasvěcená osoba může uchovat úžas, nadšení prvotního setkání, přitažlivost a vděčnost ve svém životě s Bohem a ve svém poslání. Na kvalitě našeho duchovního života závisí kvalita našeho zasvěcení.

Egypt přispěl k obohacení církve nedocenitelným pokladem mnišského života. Vybízím vás proto, abyste čerpali z příkladu svatého Pavla - poustevníka, svatého Antonína, svatých pouštních otců a četných mnichů, kteří svým životem a příkladem otevřeli nebeské brány mnoha bratřím a sestrám. Tak můžete být také světlem a solí, tedy důvodem spásy své a všech ostatních, věřících i nevěřících, zejména těch posledních, potřebných, opuštěných a odepsaných.

Svatá Rodina ať vás chrání a žehná vám všem, vaší zemi a všem jejím obyvatelům. Z hloubi srdce každému z vás přeji vše dobré a vaším prostřednictvím zdravím věřící, které Bůh svěřil do vaší péče. Pán ať vám udělí plody svého Svatého Ducha: „lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost, zdrženlivost“ (Gal 5,22).

Budete stále v mém srdci a v mých modlitbách. Odvahu a vpřed s Duchem svatým! „Toto je den, který učinil Pán, radujme se z něho!“ A prosím vás, nezapomeňte se modlit za mne!

Přeložil Milan Glaser

Komunikace by neměla vést k dezorientaci

tisková konference při návratu z Egypta

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Papež František během letu z Káhiry do Říma jako při každém návratu z pastorační cesty poskytl na palubě letadla novinářům možnost, aby mu položili svoje otázky. Sedmi z nich pak tři čtvrtě hodiny odpovídal. Kromě témat končící se apoštolské cesty do Egypta přišla řeč i na ožehavá mezinárodní témata: sevekorejská krize a hrozba světové války, populismus a volby ve Francii, koncentrační alias uprchlické tábory, krize ve Venezuele a ekumenické vztahy k pravoslaví.

1. Případ Regeni (Italský student Giulio Regeni byl v únoru loňského roku zavražděn během svého pobytu v Egyptě, aniž by byl znám motiv činu a pachatel – pozn. překl.)

Paolo Rodari z italského deníku La Repubblica se zeptal na papežův rozhovor s prezidentem Al Sisim: O čem jste mluvili, byla zmíněna témata lidských práv? A zejména: byla řeč o případu Giulio Regeni? Bude podle Vás možné dobrat se jádra pravdy?

Papež: „Odpovím všeobecně a potom přejdu k jednotlivostem. Když vedu s nějakou hlavou státu soukromý dialog, pak zůstane soukromý, pokud se nedohodneme něco zveřejnit. Měl jsem tady čtyři soukromé rozhovory s vrchním imámem Al Azhar, s Al Sisim, s patriarchou Theodorem a s patriarchou Ibrahimem a myslím, že to, co je soukromé, má zůstat důvěrné. Je důvěrné. Pokud jde o Regeniho, jsem znepokojen, a za Svatý stolec jsem toto téma otevřel, protože mne o to žádali jeho rodiče. Svatý stolec jednal. Neřeknu jak a kde, ale jednali jsme.“

2. Postoj k politice Egypta

Daniel Menor Torres z El Correo Español: Včera jste řekl, že pokoj, prosperita a rozvoj zasluhují každou oběť a potom jste zdůraznil význam respektování nezcizitelných práv člověka. Jsou tato slova vyjádřením podpory egyptské vládě, uznáním její role na Blízkém východě anebo pokusem hájit křesťany proti nedostatečným demokratickým garancím této vlády?

Papež: „Ne. Tato slova je třeba vykládat doslova, jako hodnoty samy o sobě. Řekl jsem: bránit pokoj, bránit harmonii národů, bránit rovnost občanů, ať už vyznávají jakékoli náboženství. Toto jsou hodnoty. Mluvil jsem o hodnotách. Pokud nějaký vládce brání jednu anebo druhou, je to jiný problém. Podnikl jsem 18 cest do mnoha zemí a slýchával jsem: »Papež tam jede podpořit vládu.« Vláda má vždycky své slabosti či politické protivníky. Jedni říkají to a druzí něco jiného. Nepletu se do toho. Mluvím o hodnotách a každý ať posoudí, zda vláda nebo stát tam či onde tyto hodnoty prosazuje.“

Měl jste čas navštívit pyramidy?

Papež: „A víš, že dnes ráno v šest hodin byli dva z mých asistentů navštívit pyramidy?“

Šel byste rád s nimi?

Papež: „Ano, určitě.

3. Populismus a prezidentské volby ve Francii

Virginie Riva z francouzské rozhlasové stanice Radia Europe 1: Svatý otče, v souvislosti s cestou bych se chtěla zeptat na Francii, pokud souhlasíte. Mluvil jste na půdě univerzity Al Azhar o demagogických populismech. Francouzští katolíci jsou nyní pokoušeni hlasovat populisticky či extremisticky, jsou rozdělení a dezorientovaní. Jaké ukazatele pro rozlišování byste dal těmto katolickým voličům?

Papež: Výborně. Dimenze „populismu“ v úvozovkách, neboť jak víte, toto slovo jsem si musel znovu osvojit v Evropě, protože v Latinské Americe má jiný význam. Za tím je problém Evropy a Evropské unie. Co jsem řekl o Evropě, tady nebudu opakovat. Mluvil jsem o tom čtyřikrát, dvakrát ve Štrasburku, jednou při převzetí Ceny Karla Velikého a pak při připomínce 60. výročí [Římských dohod]. Tam je o Evropě všechno. Každá země má svobodu přijímat rozhodnutí, která v té věci považuje za vhodná. Já nemohu posuzovat, zda se tak rozhodla z toho či onoho důvodu, protože neznám vnitřní politiku. Je pravda, že Evropě hrozí rozpad, to je pravda. Mluvil jsem o tom trochu ve Štrasburku, více při přebírání Ceny Karla Velikého a naposledy bez nějakých okolků. Musíme o tom jen přemýšlet... Evropa od Atlantiku po Ural... Je tu problém, který Evropu děsí a možná živí: problém migrací. To je pravda. Nezapomeňme, že Evropa vznikla z migrantů. Staletí a staletí migrantů. To jsme my. Je to však problém, který je třeba dobře prostudovat a také respektovat názory. Avšak poctivé názory velké politické diskuse a nikoli malé politiky, která nakonec opadne. Ohledně Francie. Já řeknu pravdu, já nerozumím vnitřní francouzské politice. Nerozumím. Snažil jsem se mít dobré vztahy s nynějším prezidentem, s nímž byl jednou nějaký spor, ale potom jsem mohl mluvit o věcech jasně a respektovat jeho názor. Pokud jde o dva politické kandidáty, neznám jejich historii, nevím odkud přicházejí... Vím, že jeden představuje silnou pravici, ale o druhém nevím, odkud přichází. Proto nemohu mít na Francii jasný názor. Ale pokud jde o katolíky, jeden mi na jednom ze shromáždění, když jsem zdravil lidi, řekl: »Proč nepomyslíte na politiku ve velkém?« – Když se jsem zeptal, co to znamená, vysvětlil mi: »No, udělat stranu pro katolíky.« Ten pán je hodný, ale žije v minulém století. Proto... Populismy souvisejí s migracemi, ale to se netýká cesty. Bude-li čas, vrátím se k tomu.“

4. Ekumenismus, vztah k Rusku

Věra Ščerbaková z ruské agentury Itar-Tass: Svatý otče, díky za požehnání, které jste mi před chvílí dal.. Jsem pravoslavná... Chci se zeptat: Jaké jsou perspektivy vztahů k pravoslaví, samozřejmě ruskému? Včera ve Společném prohlášení s koptským patriarchou byla řeč o vzájemném uznání křtu a společném datumu Velikonoc. V jakém bodě se nacházíme? A další věc: Jak hodnotíte vztahy mezi Vatikánem a Ruskem jakožto státem ve světle obrany křesťanských hodnot na Blízkém východě, a především v Sýrii?

Papež: Christos anesti! S pravoslavnými jsem vždycky udržoval velké přátelství, už v Buenos Aires. Každý rok 6.ledna jsem například chodil na nešpory do katedrály vašeho arcibiskupa, který je nyní na Ukrajině. Byl jsem na modlitbě dvě hodiny a čtyřicet minut v jazyce, kterému jsem nerozuměl, ale bylo možné se modlit. Potom následovala večeře s komunitou pro 300 lidí, večeře Vánoční vigilie. Nikoli Vánoční, ale z vigilie Vánoc, kdy se ještě nemohlo jíst maso, ani mléčné výrobky, ale byla to hezká večeře. Potom byla tombola. Někdy potřebovali také pravoslavní právní pomoc a přicházeli na katolickou kurii, protože jsou to malé komunity a potřebovali advokáty. Vždycky jsem s nimi měl synovský, bratrský vztah. Jsme sesterské církve. S Theodorem (Tawadrosem) mne pojí zvláštní přátelství. Je pro mne mužem Božím. Theodor je patriarchou, papežem, který vede církev v Ježíšově jménu. Má obrovskou apoštolskou horlivost. On je jedním z nejvíce – dovolím si říci v úvozovkách – »fanatickým« zastáncem nalezení společného data slavení Velikonoc. Já také, ale hledáme způsob. On však říká: Bojujme! Je to muž Boží. Byl biskupem daleko od Egypta, pečoval o postižené. Byl poslán do diecéze s pěti kostely a zanechal jich tam po sobě dvacet pět a nevím kolik apoštolsky zapálených křesťanských rodin. Víte, jak oni konají volbu. Hledají, pak vyberou tři a jejich jména dají do košíku a zavolají dítě, které se zavázanými očima vytáhne jméno. V tom je Pán. Je evidentně velkým patriarchou. Pokud jde o jednotný křest, věc pokračuje. Je to historická záležitost, protože u prvních koncilů byl společný. Koptové křtili děti v poutních svatyních. Když chtěli sňatek a přicházeli za námi, protože jedna ze stran byla katolická, tak jsme je podmínečně křtili. To jsme začali my a ne oni. Nyní se však ukazuje východisko a jsme na dobré cestě ven z tohoto problému, takže jej budeme moci překonat. V posledním odstavci Společného prohlášení se o tom mluví.
Ruští pravoslavní náš křest uznávají a já uznávám jejich. Byl jsem velkým přítelem biskupa v Buenos Aires i s Rusy. Ale také například s Gruzínci. A Gruzínský patriarcha je Boží muž. Eliáš II. je mystik. My katolíci se musíme učit také z této mystické tradice pravoslavných církví. Během této návštěvy se konalo ekumenické setkání, na kterém byl patriarcha Bartoloměj, pak pravoslavný arcibiskup Athén, a další křesťané, anglikáni, sekretář Ekumenické rady církví z Ženevy. Celý ekumenismus je pouť. Ekumenismus se stává cestou prokazováním skutků milosrdné lásky, společnou prací... Neexistuje nějaký statický ekumenismus. Je pravda, že teologové mají studovat a hledat shodu, ale nebude to moci skončit dobře, pokud nepůjdeme. Co můžeme dělat nyní? Dělejme co lze: společně se modleme, pracujme a společně se věnujmě charitativní činnosti. To je cesta vpřed. Vztahy s patriarchou Kirillem jsou dobré. Také arcibiskup Hilarion několikrát přišel, aby se mnou mluvil a máme dobré vztahy.“

A vztahy se státem?

Papež: „Ano, vím, že stát mluví o křesťanských hodnotách a obraně křesťanů na Blízkém východě. Vím o tom a myslím, že je dobré mluvit a bojovat proti perzekuci. Dnes je více mučedníků než bylo v prvních staletích, na Blízkém východě především...“

5. Krize kolem Severní Koreje, světová válka, možnost setkání s Trumpem

Phil Pullella z agentury Reuters: Včera v první promluvě jste mluvil o nebezpečí jednostranných akcí a o tom, že všichni mají být tvůrci pokoje. Potom jste však mluvil hodně o rozkouskované třetí světové válce. Zdá se, že dnes je tento strach a úzkost koncentrován především na to, co se děje kolem Severní Koreje...

Papež: „Ano, tam se to soustředí.“

Prezident Trump poslal vojenskou námořní flotilu k pobřeží Severní Koreje. Severokorejský leader hrozil bombardováním Jižní Koreje, Japonska a dokonce USA, pokud dokážou vyrobit rakety dlouhého doletu. Lidé mají strach a mluví se jako by nic o možnosti nukleární války. Pokud se setkáte s prezidentem Trumpem, ale také s dalšími osobami, co chcete říci těmto leaderům, kteří mají odpovědnost za budoucnost lidstva? Jsme totiž v dosti kritickém bodě...

Papež: „Volám a budu volat, jako jsem volal leadery na různých pozicích k práci na řešení problémů cestou diplomacie. Ve světě existují mnozí zprostředkovatelé a vyjednavači, kteří se nabízejí. Jsou země jako například Norsko, které nikdo nemůže obvinit, že je to diktatura, a které je stále připraveno pomoci, to jenom jako příklad, ale takových je mnoho. Cesta spočívá ve vyjednávání, cestou je diplomatické řešení. Rozkouskovaná třetí světová válka, o které mluvím dva roky, probíhá více méně po kouskách, které se však rozšiřují a také koncentrují. Koncentrují se tam, kde již byly horké. Záležitost s korejskými raketami trvá již rok, a zdá se, že nyní se rozehřála příliš. Vždycky volám k řešení problémů diplomatickou cestou a vyjednáváním, protože jde o budoucnost lidstva. Velká válka by dnes zničila ne polovinu, nýbrž velkou část lidstva a kultury.. všechno, všechno. Bylo by to strašné. Myslím, že dnešní lidstvo by nebylo schopné to vydržet. Podívejme se na ty země, které trpí válkou uvnitř a kde jsou válečná ohniska. Blízký východ například anebo také v Africe... Jemen... zastavme se. Hledejme diplomatická řešení. Myslím, že tady mají Spojené národy povinnost ujmout se svého vůdčího postavení, které tak trochu vyprchalo.“

Chcete se setkat s prezidentem Trumpem, až přijede do Evropy? Byl vysloven požadavek na takovéto setkání?

Papež: „Nejsem ještě informován ze státního sekretariátu, že by byl nějaký takový požadavek. Já však přijímám každého státníka, který požádá o audienci.“

6. Politická krize ve Venezuele

Antonio Pelayo ze španělského rozhlasu Antena 3: Ve Venezuele se situace velice zhoršila. Co lze udělat? Může Vatikán dělat prostředníka?

Papež: „Svatý stolec intervenoval na žádost čtyřech prezidentů, kteří působili jako vyjednavači, ale nevedlo to k žádnému výsledku, protože návrhy nebyly přijaty anebo se rozplynuly. Všichni známe obtížnou situaci Venezuely, země, kterou mám velice rád. Vím, že teď naléhají, nevím dobře odkud. Myslím, že opět oni čtyři prezidenti, aby se opět začalo s vyjednáváním a hledají k tomu vhodné místo. Myslím, že je k tomu zapotřebí určitých jasných podmínek. Část opozice nechce. Je totiž zajímavé, že samotná opozice je tam rozdělena a konflikt se každým dnem vyostřuje. Vyvíjíme aktivitu. Děláme, co je možné. Je však zapotřebí určitých záruk. Jinak bychom vytloukali klín klínem, a to nejde.“

7. Uprchlické, koncentrační tábory.

Jörg Bremer z německého deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung: Před několika dny (22.dubna.) jste mluvil o uprchlících v Řecku, na ostrově Lesbos, a použil jste termín »koncentrační tábory«, protože jsou přeplněny lidmi. Pro nás Němce je tento termín samozřejmě velmi, velmi závažný a velmi se blíží označení »vyhlazovací tábor«. Někdo říká, že to bylo Vaše přeřeknutí. Co jste tím mínil?

Papež: „Ano. Za prvé je třeba, abyste dobře četli všechno, co jsem řekl. Řekl jsem, že nejštědřejší v Evropě byly Itálie a Řecko... Je pravda, že jsou nejblíž k Libyi a Sýrii. Pokud jde o Německo, vždycky jsem obdivoval schopnost integrace. Když jsem tam studoval, bylo tam mnoho Turků. Integrovaných! Ve Frankfurtu byli integrovaní a vedli normální život. Nebylo to přeřeknutí. Existují koncentrační tábory – promiňte – uprchlické tábory, které jsou skutečnými koncentračními tábory. Některé jsou možná v Itálii, některé jinde. V Německu určitě ne. Pomyslete na lidi, kteří jsou zavřeni v takovém táboře a nemohou odejít. Pomyslete na to, co se stalo na severu Evropy, kde se chtěli dostat přes moře do Anglie, a byli tam zadržováni! Rozesmálo mne – a patří to trochu k italské kultuře – co se stalo v jednom uprchlickém táboře na Sicilii, jak mi vyprávěl jeden delegát Katolické akce z diecéze Agrigento. Jsou tam v té zóně jeden nebo dva a nevím ve které diecézi. Představitelé té obce, kde je ten tábor, řekli lidem z uprchlického tábora: »Být tady uvnitř, to neprospívá psychickému zdraví. Musíte chodit ven, ale, prosím vás, nedělejte to nepřístojně. My nemůžeme otevřít bránu, ale uděláme zezadu díru v plotě a vy můžete vycházet ven na procházku.« - a tak to dělali. S obyvateli obce navázali dobré vztahy. Takoví se nedoupouštějí delikvence, nepáchají zločiny... ale pouhý fakt, že jsou zavření a nic nedělají - to je přece lágr, ne? Nemá to však co do činění s Německem, to ne. Děkuji.“

Greg Burke: Děkujeme Vám, Svatý otče.

Papež: „Já děkuji vám za práci, kterou odvádíte a která tolika lidem pomáhá. Nevíte, jaké dobro můžete udělat svým zpravodajstvím, svými články, svými myšlenkami... musíme lidem pomáhat v komunikaci, aby nás komunikace a tisk vedly k dobrým věcem a nepůsobily dezorientaci, která nám nepomůže. Mockrát děkuji. Dobrou chuť k večeři. A modlete se za mne“!

PASTÝŘSKÝ LIST

ČESKOBUDĚJOVICKÉHO BISKUPA MONS. VLASTIMILA KROČILA, TÝKAJÍCÍ SE CELOSTÁTNÍHO SETKÁNÍ MLÁDEŽE V OLOMOUCI

 (Přečtěte při všech bohoslužbách v neděli 26. března 2017)

        

         Milí diecézané, sestry a bratři,

         a dnes zvláště vy, milí mladí přátelé!

 

         Prožíváme postní dobu jako přípravu na slavení „Veliké noci“ Ježíšova vzkříšení a já mám radost, mohu-li vás pozdravit právě v tomto období našeho společného putování.

         Ano, putujeme společně jako církev, která je nejenom nositelkou Ježíšova poselství, ale je i mystickým tělem Kristovým. Patříme do společenství církve, která může každému člověku - toužícímu a otevřenému pro Ježíšovo poselství -  učinit život šťastnější a krásnější. Každý z nás má v tomto společenství církve mimořádnou odpovědnost; svou důležitost mají laici, kteří se podílejí aktivně na životě církve, nezastupitelnou hodnotu mají staří, nemocní a trpící, ale své důležité místo mají i mladí, neboť jejich prostřednictvím může evangelium pronikat do škol, k jejich spolužákům a kamarádům, všude tam, kam se jinak jen obtížně dostává.

         V minulých měsících probíhala fóra mládeže, nejprve na úrovni diecézní a poté i celostátní, kde mladí diskutovali mimo jiné i o evangelizaci. Byl jsem velmi hluboce osloven tím, kolik odvahy a nadšení v sobě mladí nosí a přitom zůstávají realističtí, s očima otevřenýma pro každé nebezpečí, které se snaží uhasit touhu po Bohu a odvahu hovořit o Něm. Při Světovém setkání mládeže v Krakově pronesl Svatý Otec František velmi závažná slova na adresu mladých: „Nepřišli jsme na svět vegetovat, mít se pohodlně a dělat ze života „pohovku“, která nás uspává. Naopak. Přišli jsme kvůli něčemu jinému, abychom zanechali stopu. (…) Bůh od tebe něco očekává, Bůh od tebe něco chce. Zve tě a přichází proto, aby otevřel všechno to, co tě uzavírá. Chce ti ukázat, že s tebou může být svět jiný. Pokud ze sebe nevydáš to nejlepší, svět jiný nebude. (…) On chce tvé ruce, aby dále utvářel svět. Volá tě, abys nechal v životě stopu, která poznamená dějiny. (…) Mějte odvahu nás učit, že je snadnější budovat mosty než zdi. Potřebujeme se to naučit.“  - tolik slova papeže Františka k mládeži.

         Milí mladí přátelé, obracím se na vás i já, neboť do vás vkládám velkou důvěru; scházejte se ve svých společenstvích, společně se modlete, inspirujte svůj život slovy Písma; vzdělávejte se, přemýšlejte a diskutujte o učení Církve a hledejte způsoby, jak ho uskutečňovat v praxi. Vodítkem vám v tom mohou být materiály, které připravuje Sekce pro mládež - zvláště vhodná je knížka „Křesťan ve víru světa“, která shrnuje učení církve o lidské důstojnosti, rodině, společnosti, politice a ekonomii. Uprostřed společenství, ve kterém je přítomen sám Ježíš, dostanete odvahu k hlásání evangelia a společně jistě najdete i vhodné způsoby.  Mimořádnou příležitostí, jak se navzájem povzbudit, je blížící se „Celostátní setkání mládeže“ v Olomouci, které se ponese v duchu Božího slova: „Nebojte se!“ Přihlaste se už nyní na toto srpnové setkání a pozvěte mladé ze svého okolí včetně těch, o kterých víte, že mají zájem o duchovní hodnoty.

         Obracím se i na vás, rodiče našich mladých, neboť součástí olomouckého setkání bude i „Den s rodinami“ v sobotu 19. srpna. Přijměte pozvání spolu s vašimi dětmi a přijďte mezi mladé. Buďte živoucím svědectvím o rodinném životě založeném na křesťanských základech, kde je Bůh středobodem rodiny, kde se dětí přijímají s láskou a bezpodmínečně, a kde je výchova zacílena na křesťanskou důstojnost a svobodu Božích dětí. 

            Nakonec se obracím i na vás ostatní, bratři a sestry; spojme se v modlitbě, aby se v Olomouci co nejvíc mladých lidí setkalo s osobní láskou Ježíše a prožilo, že církev je jejich rodinou, ve které je jim dobře. Kéž mladí lidé pocítí i blízkost Panny Marie, jejíž slova z Magnificat je budou provázet.

         Závěrem ještě jednou opakuji pozvání, adresované zvláště vám mladým, k účasti na srpnovém „Celostátním setkání mládeže“ v Olomouci, ale také i pozvání k účasti na již tradičním diecézním setkání mládeže, které se uskuteční před Květnou nedělí v pátek 7. a v sobotu 8. dubna v Českých Budějovicích. Těším se na tato setkání s vámi!  Moji drazí bratři a sestry, vám všem přeji, aby zbývající čas svatopostní doby byl pro každého z vás bohatým časem milosti, k čemuž vám rád a ze srdce žehnám!  

 

                                                        X Vlastimil, biskup českobudějovický

 

Apoštolský list Svatého otce Františka
k závěru mimořádného Svatého roku milosrdenství
FRANTIŠEK

všem, kdo budou číst tento apoštolský list,
milosrdenství a pokoj
Misericordia et misera jsou dvě slova použitá svatým Augustinem, když vypráví o setkání mezi Ježíšem a cizoložnicí (srov. Jan 8,1-11). Chtěl-li dát pochopit tajemství Boží lásky při jejím setkání s hříšníkem, nemohl najít krásnější a přiléhavější výraz, než je tento: „Zůstaly jen tyto dvě: ubožačka (misera) a milosrdenství (misericordia).“1 Kolik Boží slitovnosti i spravedlnosti je v tomto příběhu! Ponaučení plynoucí z něho vrhá světlo na závěr mimořádného Svatého roku milosrdenství a zároveň nám ukazuje cestu, na niž jsme v budoucnu povoláni, abychom po ní šli.
1. Tento evangelní úryvek můžeme právem chápat jako zobrazení toho, co jsme slavili během svatého roku, této doby bohaté na milosrdenství, jež máme ve svých společenstvích slavit a prožívat i nadále. Milosrdenství nemůže totiž představovat jen nějaký doplněk života církve, ale utváří samotnou její existenci a činí hlubokou pravdu evangelia zjevnou a hmatatelnou. Milosrdenství odhaluje všechno; Otcova milosrdná láska je řešením všeho.
Setkávají se Ježíš a žena. Ona cizoložnice, jež podle Zákona má být odsouzená k ukamenování. A on, jenž svým kázáním a úplným sebedarováním, které ho dovedlo až na kříž, vrátil mojžíšský zákon k jeho původnímu záměru. V centru nestojí zákon a zákonná spravedlnost, ale Boží láska, která dokáže číst v srdci každého člověka, aby pochopila jeho nejskrytější přání, a která má mít přednost přede vším. V tomto evangelním příběhu se však nesetkává hřích a spravedlnost abstraktním způsobem, ale setkává se hříšnice se Spasitelem. Ježíš pohlédl do očí této ženy a četl v jejím srdci; našel tam touhu po pochopení, po odpuštění a po osvobození. Ubohost hříchu byla zaoděna do milosrdenství lásky. Z Ježíšovy strany zde není žádné odsouzení, jež by nebylo poznamenáno slitováním a soucitem se situací této hříšnice. Těm, kdo ji chtěli soudit a odsoudit k smrti, Ježíš odpovídá dlouhým mlčením, jež chce nechat vyniknout Božímu hlasu ve svědomí té ženy i jejích žalobců. Ti upouštějí kameny z rukou a jeden po druhém odcházejí (srov. Jan 8,9). Po onom mlčení Ježíš říká: „Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil? … Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!“ (v. 10-11) Tak jí pomáhá pohlédnout do budoucnosti s nadějí, aby byla připravena k novému začátku svého života. Bude-li chtít, od nynějška bude moci „žít v pravdě“ (srov. Ef 5,2). Jestliže jsme jednou byli zaoděni milosrdenstvím, potom náš stav slabosti a hříšnosti sice přetrvává, ale je překonán láskou, jež nám umožňuje dívat se dál a žít jinak.
2. Ježíš ostatně tomu jasně učil i tehdy, když ho jistý farizej pozval na oběd a přiblížila se k němu žena všem známá jako hříšnice (srov. Lk 7,36-50). Mazala Ježíšovy nohy vonnou mastí, skrápěla je svými slzami a utírala svými vlasy (srov. v. 37-38). Na pohoršenou farizeovu reakci Ježíš odpověděl: „Muselo jí být odpuštěno mnoho hříchů, když mně nyní prokazuje tolik lásky. Komu se odpouští málo, málo miluje“ (v. 47).
Odpuštění je nejviditelnějším znamením Otcovy lásky, kterou Ježíš zvěstoval po celý svůj život. Neexistuje ani jedna stránka evangelia, kde by chyběl tento příkaz lásky dospívající až k odpuštění. Dokonce i v posledním okamžiku svého pozemského života, když je Ježíš přibíjen na kříž, vyslovuje slova odpuštění: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34).
Nic z toho, co kající hříšník vkládá do Božího milosrdenství, nemůže zůstat mimo Boží odpuštění. Z tohoto důvodu nemůže nikdo z nás Boží milosrdenství něčím podmiňovat; ono stále zůstává skutkem nezištnosti Nebeského Otce, je to láska bezpodmínečná a nezasloužená.
1 In Joh 33,5.2.
Nemůžeme tedy riskovat, že se budeme protivit plné svobodě lásky, s níž Bůh vstupuje do života každého člověka.
Milosrdenství je konkrétním skutkem lásky, která díky odpuštění život přetváří a proměňuje. V tom se projevuje její božské tajemství. Bůh je milosrdný (srov. Ex 34,6) a jeho milosrdenství trvá navěky (srov. Žalm 136); z generace na generaci bere do náručí každého člověka, který v něho důvěřuje, proměňuje ho a daruje mu svůj vlastní život.
3. Jaká radost se zrodila v srdci těchto dvou žen – cizoložnice a hříšnice! Odpuštění jim umožnilo, aby se konečně cítily svobodné a šťastné jako nikdy předtím. Slzy hanby a bolesti se proměnily v úsměv toho, kdo ví, že je milován. Milosrdenství vzbuzuje radost, protože srdce se otevírá naději v nový život. Radost z odpuštění je nevýslovná, ale je v nás viditelná vždycky, když ji zakusíme. Má původ v lásce, se kterou nám Bůh přichází vstříc, když rozbíjí kruh sobectví, jímž jsme sevřeni, aby i z nás samých učinil nástroje milosrdenství.
Jak významná jsou i pro nás starobylá slova, jež vedla první křesťany: „Oděj se radostí, která je vždy milá Bohu, jenž ji přijímá. Má v ní zalíbení. Každý radostný člověk působí dobro, myslí na dobro a pohrdá smutkem. … Budou žít v Bohu ti, kdo zaženou smutek a oblečou se do veškeré radosti.“2 Mít zkušenost s milosrdenstvím, to dává radost. Nenechme si ji vzít různými trápeními a starostmi. Kéž zůstává dobře zakořeněna v našem srdci a umožňuje nám vždy s vyrovnaností hledět na každodenní život.
Zdá se, že v kultuře často ovládané technikou narůstají různé podoby smutku a samoty, do nichž upadají lidé, mnohdy i mnozí mladí. Budoucnost se totiž zdá být zachvácena nejistotou, která neumožňuje stabilitu. A tak často přicházejí pocity melancholie, smutku a nudy, které poznenáhlu mohou dojít až k zoufalství. Je zapotřebí svědků naděje a pravé radosti, aby se zahnaly přeludy slibující snadné štěstí v umělých rájích. Hlubokou prázdnotu mnoha lidí lze naplnit nadějí, kterou si neseme v srdci, a radostí, jež z ní pramení. Máme velice zapotřebí poznávat radost, kterou objevuje srdce, jehož se dotklo milosrdenství. Vezměme si proto za svá Apoštolova slova: „Radujte se stále v Pánu“ (Flp 4,4; srov. 1 Sol 5,16).
4. Slavili jsme intenzivní svatý rok, během něhož se nám v hojnosti dostalo milosti milosrdenství. Pánova laskavost a jeho milosrdenství zasáhly celý svět jako prudký a blahodárný vítr. Vůči tomuto laskavému Božímu pohledu, který se tak dlouhodobě upíral na každého z nás, nemůžeme zůstávat lhostejní, protože mění život.
Především cítíme potřebu poděkovat Pánovi a říci mu: „Byl jsi milostivý, Hospodine, své zemi… Odpustils vinu svého lidu“ (Žalm 85,2-3). Je to přesně tak: Pán rozdupal naše viny a hodil naše hříchy do mořských hlubin (srov. Mi 7,19); již je nepřipomíná a hodil je za záda (srov. Iz 38,17); jak je vzdálen Východ od Západu, tak daleko jsou od něho naše hříchy (srov. Žalm 103,12).
V tomto svatém roce se církev naučila naslouchat a velmi intenzivně zakoušela přítomnost a blízkost Otce, jenž jí působením Ducha Svatého zjevněji ukázal dar a poslání Ježíše Krista ve vztahu k odpuštění. Byl to skutečně nový Pánův příchod mezi nás. Vnímali jsme jeho životodárné vanutí na církev a jeho slova nám znovu ukazovala naše poslání: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny; komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“ (Jan 20,22-23).
5. Nyní, když tento svatý rok skončil, je čas hledět vpřed a pochopit, jak můžeme nadále s věrností, radostí a nadšením zakoušet bohatství Božího milosrdenství. Naše společenství budou moci zůstávat živá a dynamicky vykonávat novou evangelizaci do té míry, v níž „pastorační konverze“, k jejímuž žití jsou povolána3, se bude každodenně utvářet obnovující silou
2 Pastýř Hermův, XLII, 1-4.
3 Srov. apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 27.
milosrdenství. Neomezujme jeho působení; nerozesmutňujme Ducha, jenž nám ukazuje stále nové cesty, po nichž máme jít, abychom mohli přinášet spásonosné evangelium všem.
Na prvním místě jsme povoláni k tomu, abychom milosrdenství slavili. Jaké bohatství je obsaženo v modlitbě církve, při níž vzýváme Boha jako Otce milosrdenství! Při liturgii se milosrdenství nejen opakovaně připomíná, ale reálně se dostává a žije. Od začátku slavení Eucharistie se milosrdenství vícekrát vrací při dialogu mezi modlícím se shromážděním a Srdcem Otce, který se raduje, když může rozlévat svou milosrdnou lásku. Po počáteční prosbě o odpuštění zvoláním „Pane, smiluj se“ hned získáváme ujištění: „Smiluj se nad námi, všemohoucí Bože, odpusť nám hříchy a doveď nás do života věčného.“ S touto důvěrou se společenství setkává v Pánově přítomnosti, zvláště ve svatý den jeho zmrtvýchvstání. Mnohé vstupní modlitby mají v úmyslu připomenout velký dar milosrdenství. Například v postní době se modlíme: „Bože, studnice milosrdenství a dobroty, ty nám dáváš příležitost, abychom svou hříšnost léčili modlitbou, postem a štědrostí; pohleď, jak ve svědomí cítíme svou vinu a pokorně se z ní vyznáváme, ukaž na nás své veliké slitování, odpusť nám a pozvedni nás k sobě.“4 Potom se pohroužíme do velké eucharistické modlitby s prefací, jež prohlašuje: „Tys tak miloval svět, žes k naší spáse poslal svého jediného Syna: stal se člověkem, žil náš život a podobal se nám ve všem, kromě hříchu…“5 Čtvrtá eucharistická modlitba pak je hymnem na Boží milosrdenství: „Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby tě hledali a nacházeli.“ „Smiluj se nad námi nade všemi“6 je naléhavá prosba, kterou kněz vyslovuje při eucharistické modlitbě, abychom měli účast na věčném životě. Po modlitbě Otče náš kněz pokračuje prosbou o pokoj a osvobození od hříchu za „pomoci tvého milosrdenství“. A před pozdravením pokoje, které je výrazem bratrství a vzájemné lásky ve světle přijatého odpuštění, se znovu modlí: „Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve.“7 Prostřednictvím těchto slov si s pokornou důvěrou vyprošujeme dar jednoty a pokoje pro svatou Matku církev. Slavení Božího milosrdenství vrcholí eucharistickou obětí, památkou Kristova velikonočního tajemství, z něhož pramení spása pro každou lidskou bytost, pro dějiny i pro celý svět. Vlastně každý okamžik slavení Eucharistie se vztahuje k Božímu milosrdenství.
V celém svátostném životě se milosrdenství rozdává v hojnosti. Vůbec není bez významu to, že církev chtěla výslovně připomenout milosrdenství ve formulích dvou svátostí nazvaných „svátosti uzdravení“, tedy svátosti smíření a svátosti nemocných. Slova rozhřešení říkají: „Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého Svatého Ducha; ať ti skrze toto tajemství církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem.“8 A při svátosti nemocných se říká: „Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha Svatého.“9 Odkaz na milosrdenství v modlitbě církve není tedy pouze povzbuzující, ale je i účinný, to znamená, že při jeho vzývání s vírou ho také dostáváme; vyznáváme-li ho jako živé a reálné, skutečně nás proměňuje. Je to základní obsah naší víry, kterou musíme zachovat v její úplné původnosti: ještě před úkazem hříchu přišlo zjevení Boží lásky, s níž Bůh stvořil svět a lidské bytosti. Láska je prvním skutkem, jímž se Bůh dává poznat a jde nám vstříc. Mějme proto srdce otevřené pro víru v to, že jsme Bohem milováni. Jeho láska nás stále předchází, doprovází nás a zůstává na naší straně i navzdory našemu hříchu.
6. V této souvislosti nabývá zvláštního významu také naslouchání Božímu slovu. Každou neděli se slovo Boží hlásá křesťanskému společenství, aby den Páně byl ponořen do světla šířícího se z velikonočního tajemství.10 Při slavení Eucharistie se skutečně prožívá jakoby pravý dialog mezi Bohem a jeho lidem. Při biblických čteních se totiž znovu procházejí dějiny naší
4 Římský misál, 3. neděle postní.
5 Tamtéž, 7. preface pro neděle v mezidobí.
6 Tamtéž, Druhá eucharistická modlitba.
7 Tamtéž, obřad přijímání.
8 Obřad svátosti smíření, 46.
9 Obřad svátosti nemocných, 76.
10 Srov. Druhý vatikánský koncil, konst. Sacrosanctum Concilium, 106.
spásy prostřednictvím neustálého díla milosrdenství, jež se ohlašuje. Bůh k nám i dnes hovoří jako k přátelům a „zdržuje se“ s námi,11 aby nám daroval své společenství a ukázal nám cestu života. Jeho slovo se stává interpretem našich žádostí a starostí i plodnou odpovědí na to, abychom mohli konkrétně zakoušet jeho blízkost. Jakou důležitost získává homilie, kde „pravda je doprovázena krásou a dobrem“,12 aby rozechvívala srdce věřících před velikostí milosrdenství! Velmi doporučuji přípravu homilie a péči o kázání. Bude tím plodnější, čím více kněz sám na sobě zakusí milosrdnou Pánovu dobrotu. Oznamovat jistotu toho, že Bůh nás miluje, není řečnickým cvičením, ale podmínkou pro důvěryhodnost našeho kněžství. Žít milosrdenství je tedy tou nejlepší cestou, aby se v pastýřském životě stávalo skutečným hlásáním útěchy a obrácení. Homilie a stejně tak i katecheze potřebují stálou podporu od pulzujícího srdce křesťanského života.
7. Bible je velkým příběhem, který vypráví podivuhodné věci Božího milosrdenství. Každá její stránka je proniknuta láskou Otce, který už při stvoření vtisknul do vesmíru znaky své lásky. Prostřednictvím slov proroků a mudroslovných spisů utvářel Duch Svatý dějiny Izraele poznáváním Boží něhy a blízkosti i navzdory nevěrnosti lidu. Ježíšův život a jeho kázání poznamenávají rozhodujícím způsobem křesťanské společenství, které pochopilo své poslání na základě Kristova mandátu být trvalým nástrojem jeho milosrdenství a jeho odpuštění (srov. Jan 20,23). Prostřednictvím Písma svatého, které se vírou církve udržuje živé, Pán i nadále hovoří ke své Nevěstě a ukazuje jí cesty, po nichž má jít, aby evangelium spásy pronikalo ke všem. Mou velikou touhou je, aby se slovo Boží stále více slavilo, poznávalo a šířilo, protože díky němu můžeme lépe pochopit tajemství lásky, jež tryská z onoho zdroje milosrdenství. Apoštol to připomíná jasně: „Všechno, co je v nich (svatých Písmech) napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16).
Bylo by vhodné, aby každé společenství jednu neděli během liturgického roku věnovalo úsilí o šíření, poznávání a prohlubování znalostí Písma svatého: jedna neděle plně věnovaná Božímu slovu pro pochopení nevyčerpatelného bohatství, které pochází z onoho trvalého dialogu Boha se svým lidem. Nebude přitom chybět kreativita obohacující tyto chvíle o iniciativy, které by věřící podněcovaly, aby se stávali živými nástroji pro předávání Slova. Mezi těmito iniciativami je zajisté nejrozšířenější lectio divina, díky níž čtením posvátného textu a modlitbou nachází duchovní život podporu a může růst. Lectio divina o tématech milosrdenství umožní dotýkat se rukou toho, jaká plodnost vychází z posvátného textu, čteného ve světle celé duchovní tradice církve, který nutně vyústí v konkrétní skutky a díla lásky.13
8. Ke slavení milosrdenství dochází zcela mimořádným způsobem pří svátosti smíření. Je to chvíle, při níž cítíme objetí Otce, který nám jde naproti, aby nám navrátil milost toho, že jsme znovu jeho dětmi. My jsme hříšníci a neseme si s sebou zatěžující rozpor mezi tím, co bychom chtěli konat, a tím, co konkrétně konáme (srov. Řím 7,14-21); avšak milost nás vždy předchází a bere na sebe tvář milosrdenství, která nabývá účinnosti ve smíření a odpuštění. Bůh nám dává pochopit svou velkou lásku právě tváří v tvář tomu, že jsme hříšníci. Milost je silnější a překonává jakýkoli možný odpor, protože láska vítězí nade vším (srov. 1 Kor 13,7).
Ve svátosti odpuštění Bůh ukazuje cestu návratu k němu a vyzývá nás, abychom znovu zakusili jeho blízkost. Je to odpuštění, které můžeme získat především tím, že žijeme lásku. Připomíná to i apoštol Petr, když píše: „Láska přikrývá všechny hříchy“ (1 Petr 4,8). Jedině Bůh odpouští hříchy, ale žádá i od nás, abychom byli připraveni odpouštět druhým, stejně jako on odpouští nám: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). Jaký smutek pochází z toho, že zůstáváme uzavřeni v sobě a nejsme schopni odpustit! Převahu pak nabývají zášť, hněv a pomsta, jež činí život nešťastným a maří radostné úsilí o milosrdenství.
11 Tamtéž, dogm. konst. Dei Verbum, 2.
12 Apoštol. exhort. Evangelii gaudium, 142.
13 Benedikt XVI., postsynodální apoštol. exhort. Verbum Domini, 86-87.
9. Zkušeností milosti, kterou církev během svatého roku prožívala velmi účinně, se zajisté stala služba misionářů milosrdenství. Jejich pastorační činnost jasně ukázala, že Bůh nestaví žádné hranice pro ty, kdo ho hledají s kajícím srdcem, protože všem vychází v ústrety jako Otec. Dostalo se mi mnoha radostných svědectví z obnoveného setkání s Pánem při svátostné zpovědi. Neztrácejme příležitost k tomu, abychom žili víru i jako zkušenost smíření. „Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5,20) je výzva, kterou i za našich dnů nám adresuje Apoštol proto, aby každý věřící objevil sílu lásky, jež vytváří „nové stvoření“ (2 Kor 5,17).
Vyjadřuji svou vděčnost každému misionáři milosrdenství za jeho cennou službu poskytovanou proto, aby milost odpuštění byla účinnější. Toto mimořádné ministerium však nekončí uzavřením Svaté brány. Přeji si totiž, aby pokračovalo až do vydání nových opatření jako konkrétní znamení toho, že milost svatého roku je i nadále v různých částech světa živá a účinná. Papežská rada pro novou evangelizaci bude v tomto období sledovat misionáře milosrdenství jako přímý výraz mé péče a blízkosti i snahy o nacházení co nejpříhodnějších způsobů pro výkon této cenné služby.
10. Kněze znovu vyzývám, aby se velmi pečlivě připravovali na zpovědní službu, která představuje skutečné kněžské poslání. Vřele vám děkuji za vaši službu a žádám vás, abyste přijímali všechny; abyste byli svědky otcovské něhy i navzdory závažnosti hříchu; abyste byli ochotni pomáhat při uvažování o spáchaném zlu; abyste byli jasní při představování morálních zásad; disponibilní doprovázet věřící na cestě pokání a trpělivě držet s nimi krok; jasnozřiví při rozlišování každého jednotlivého případu; velkorysí při udělování Božího odpuštění. Tak jako se Ježíš před cizoložnou ženou rozhodl pro mlčení, aby ji zachránil před odsouzením na smrt, i kněz ve zpovědnici má být velkodušný ve svém srdci, protože ví, že každý kajícník mu připomíná jeho vlastní situaci: je hříšníkem, ale služebníkem milosrdenství.
11. Přál bych si, abychom my všichni meditovali Apoštolova slova napsaná ke konci jeho života, jimiž se Timotejovi vyznává, že je první mezi hříšníky, „ale právě proto došel k milosrdenství“ (1 Tim 1,16). Jeho slova mají burcující sílu, aby i nás přivedla k úvaze o vlastním životě a abychom viděli účinnost Božího milosrdenství ve změně, obrácení a proměně vlastního srdce: „Děkuji tomu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, našemu Pánu, že mě uznal za věrného a vzal mě do služby, ačkoli jsem byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník. Dostalo se mi však milosrdenství“ (1 Tim 1,12-13).
Proto si se stále obnovovaným zaujetím pro pastoraci připomínejme Apoštolova slova: „Bůh nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření“ (2 Kor 5,18). Nám jako prvním bylo s ohledem na tuto službu odpuštěno a v první osobě jsme se stali svědky toho, že odpuštění je univerzální. Neexistuje žádný zákon ani předpis, který by Bohu zabránil znovu přijmout syna, jenž se k němu navrací poté, co uznal svou chybu, a je rozhodnut začít znova od začátku. Zastavovat se pouze u zákona znamená totéž, co mařit víru a Boží milosrdenství. Zákon má význam jako průprava (srov. Gal 3,24), jejímž cílem je láska (srov. 1 Tim 1,5). Křesťan je však povolán k tomu, aby žil novost evangelia, „zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši“ (Řím 8,2). I u těch nejkomplikovanějších případů, kdy máme pokušení nechat převládnout spravedlnost vyplývající z pouhých norem, musíme věřit v sílu pramenící z Boží milosti.
My zpovědníci máme zkušenost mnoha konverzí, které se odehrávají před našima očima. Cítíme proto zodpovědnost za úkony a slova, která se mohou dotknout hloubi kajícníkova srdce, aby objevil blízkost a něhu odpouštějícího Otce. Nepromarněme tyto chvíle chováním, jež by mohlo být v rozporu s prožitkem hledaného milosrdenství. Spíše pomáhejme osvěcovat prostor osobního svědomí nekonečnou Boží láskou (srov. 1 Jan 3,20).
Je potřebné, aby svátost smíření znovu nacházela ústřední místo v křesťanském životě. Proto jsou zapotřebí kněží, kteří dávají svůj život do „služby tohoto usmíření“ (2 Kor 5,18) takovým způsobem, aby nikomu, kdo se upřímně kaje, nebylo bráněno v přístupu k Otcově lásce očekávající jeho návrat a všem se nabízela možnost zakoušet osvobozující sílu odpuštění.
Vhodnou příležitostí k tomu může být iniciativa 24 hodin pro Pána, předcházející 4. postní neděli, která v diecézích už našla odezvu a zůstává silnou pastorační výzvou k intenzivnímu prožívání svátostné zpovědi.
12. Na základě požadavku, aby se nekladla žádná překážka mezi prosbu o smíření a Boží odpuštění, uděluji od nynějška všem kněžím pravomoc vycházející z jejich úřadu, aby dávali rozhřešení těm, kdo se dopustili hříchu potratu. To, co jsem udělil na omezenou dobu svatého roku14, se nyní rozšiřuje v čase navzdory jakémukoli opačnému ustanovení. Ze všech svých sil chci znovu zdůraznit, že potrat je těžký hřích, protože ukončuje nevinný život. Avšak se stejnou silou mohu a chci prohlásit, že neexistuje žádný hřích, k němuž by nemohlo proniknout Boží milosrdenství a zničit ho, pokud nachází kající srdce, jež se chce smířit s Otcem. Ať se proto každý kněz stane průvodcem, podporou a útěchou při doprovázení kajícníků na této cestě mimořádného smíření.
Ve svatém roce jsem udělil věřícím, kteří z různých důvodů navštěvují kostely svěřené kněžím z Bratrstva svatého Pia X., povolení dostávat platně svátostné rozhřešení svých hříchů.15 Pro pastorační dobro těchto věřících a s důvěrou v dobrou vůli jejich kněží nastolit znovu s Boží pomocí plné společenství s katolickou církví povoluji ze svého vlastního rozhodnutí rozšíření této fakulty i na dobu po skončení svatého roku, až do vydání nových nařízení, a sice proto, aby nikdo nebyl připraven o znamení svátostného smíření skrze odpuštění církve.
13. Milosrdenství má rovněž tvář útěchy. „Potěšte, potěšte můj lid“ (Iz 40,1) jsou pronikavá slova, která nás prorok nechává slyšet i dnes, aby se slovo naděje dostalo ke všem, kdo se nacházejí v utrpení a v bolesti. Nenechme si nikdy ukrást naději, jež pochází z víry ve zmrtvýchvstalého Pána. Je pravda, že často jsme podrobeni tvrdé zkoušce, ale nikdy nám nesmí chybět jistota, že Pán nás miluje. Jeho milosrdenství se vyjadřuje i blízkostí, náklonností a podporou, kterou může poskytovat mnoho bratří a sester, když se dostaví dny smutku a zármutku. Osušit slzy je jedním z konkrétních skutků, který rozbíjí kruh samoty, do něhož býváme často uzavřeni.
Všichni potřebujeme útěchu, protože nikdo není zproštěn utrpení, bolesti a nepochopení. Kolik bolesti může vyvolat podrážděné slovo, plod závisti, žárlivosti nebo hněvu! Kolik utrpení vyvolává zážitek zrady, násilí a opuštění; kolik trpkosti vyvolává smrt drahých lidí! A Bůh přece není daleko ani při prožívání takovýchto dramat. Jedno slovo dodávající odvahu, jedno objetí, jímž se cítíš být pochopený, jedno pohlazení, které ti dává zakusit lásku; modlitba dodávající větší sílu… To všechno jsou výrazy Boží blízkosti poskytované skrze útěchu od bratří.
Někdy může být velkou pomocí také mlčení, protože ne vždy existují slova, která by odpověděla na otázky toho, kdo trpí. Chybějící slovo však může nahradit soucit někoho přítomného, některého bližního, který tě má rád a podává ti ruku. Také mlčení patří k naší řeči útěchy, protože se proměňuje v konkrétní skutek sdílení a účasti na bratrově utrpení.
14. V této tak zvláštní době jako je naše, k níž mimo mnohé jiné krize patří i krize rodiny, je důležité, aby slova útěchyplné síly dospěla do našich rodin. Dar manželství je velké povolání, na něž díky Kristově milosti máme odpovídat velkodušnou, věrnou a trpělivou láskou. Krása rodiny zůstává nezměněna navzdory tolika zatemněním a alternativním návrhům: „Radost z lásky zakoušené v rodině je také radost církve.“16 Životní cesta, která vede muže a ženu k jejich setkání, ke vzájemné lásce a ke slibu trvalé věrnosti složenému před Bohem, bývá často přerušena utrpením, zradou a osaměním. Radost z daru dětí není uchráněna před starostmi rodičů týkající se jejich růstu a výchovy, týkající se i jejich důstojného života v budoucnosti.
Milost svátostného manželství nejen posiluje rodinu, aby byla přednostním místem pro žité milosrdenství, ale také zavazuje křesťanské společenství i veškerou pastorační činnost k
14 Srov. List, jímž se udělují odpustky u příležitosti Svatého roku milosrdenství, 1. září 2015.
15 Tamtéž.
16 Postsynodní apoštol. exhort. Amoris laetitia, 1.
tomu, aby dala vyniknout velké hodnotě rodiny jako životního stylu. Tento svatý rok však nemůže ztratit ze zřetele komplexnost aktuálního stavu rodiny. Zkušenost milosrdenství nás uschopňuje hledět na všechny těžkosti člověka s postojem Boží lásky, která se nikdy neunaví jejich přijímáním a doprovázením.17
Nesmíme zapomínat, že každý si s sebou nese bohatství i zátěž své osobní historie, jež jej odlišují od každého jiného člověka. Náš život s jeho radostmi i bolestmi je něčím jedinečným a neopakovatelným, odvíjejícím se před milosrdným Božím zrakem. To vyžaduje především ze strany kněze pozorné, hluboké a jasnozřivé duchovní rozlišování, aby každý bez výjimky, ať se nachází v jakékoli životní situaci, mohl konkrétně cítit, že ho Bůh přijímá, aby se mohl aktivně účastnit na životě společenství a být začleněn do Božího lidu, který neúnavně kráčí k plnosti Božího království, království spravedlnosti, lásky, odpuštění a milosrdenství.
15. Zvláštní význam nabývá okamžik smrti. Církev vždy prožívala tento dramatický přechod ve světle zmrtvýchvstání Ježíše Krista, který otevřel cestu k jistotě života budoucího věku. Musíme čelit velké výzvě, zejména v soudobé kultuře, která smrt často banalizuje až do té míry, že z ní dělá pouhou fikci anebo ji skrývá. Se smrtí je však třeba se vyrovnávat a připravovat se na ni jako na bolestný, nevyhnutelný, ale smysluplný přechod, jako na skutek největší lásky k lidem, kteří nás opouštějí, i k Bohu, jemuž jdou vstříc. Ve všech náboženstvích má okamžik smrti, a stejně tak i narození, náboženský doprovod. My prožíváme zkušenost pohřbu jako modlitbu plnou naděje za duši zesnulého i za to, abychom poskytli útěchu těm, kdo trpí odloučením od milovaného člověka.
Jsem přesvědčen, že při pastorační práci prodchnuté živou vírou se potřebujeme rukama dotýkat toho, že liturgická znamení a naše modlitby jsou vyjádřením Pánova milosrdenství.
On sám nám nabízí slova naděje, protože nic a nikdo nás nebude moci odloučit od jeho lásky (srov. Řím 8,35). Účast kněze na tomto okamžiku je důležitá pro doprovázení, protože mu umožňuje prožívat jeho blízkost ke křesťanskému společenství ve chvíli slabosti, osamění, nejistoty a žalu.
16. Končí svatý rok a zavírá se Svatá brána. Avšak brána milosrdenství našeho srdce zůstává i nadále vždy otevřená dokořán. Naučili jsme se, že Bůh se k nám sklání (srov. Oz 11,4), abychom jej mohli i my napodobovat a sklánět se k bratřím. Touha mnohých po návratu do domu Otce, který očekává jejich příchod, je probouzena také upřímnými a velkodušnými svědky Boží něhy. Svatá brána, kterou jsme v tomto milostivém roce prošli, nás uvedla na cestu lásky, po níž jsme povoláni kráčet věrně a radostně každý den. Na cestě milosrdenství lze potkávat mnohé bratry a sestry, kteří vztahují svou ruku, aby ji někdo mohl uchopit a jít společně s nimi.
Touha být Kristu nablízku vyžaduje, abychom se stávali svým bratrům bližními, protože nic není Otci milejší než konkrétní projev milosrdenství. Ono se samotnou svojí povahou stává viditelným a hmatatelným v konkrétním a dynamickém činu. Když jsme ho jednou zakusili v jeho plné pravdě, už se nevracíme nazpět: milosrdenství neustále roste a proměňuje život. Je to autentické nové stvoření, které vytváří nové srdce schopné milovat naplno, a očišťuje oči, aby rozpoznávaly ty nejskrytější potřeby. Jak pravdivá jsou slova, jimiž se církev modlí při velikonoční vigilii po čtení, které popisuje stvoření: „Rozjímáme, Bože, o podivuhodném díle stvoření. Dej, ať pochopíme, že ještě větší je jiné tvé dílo: naše vykoupení.“18
Milosrdenství obnovuje a vykupuje, protože je setkáním dvou srdcí: Božího Srdce, které jde vstříc srdci lidskému, jež se díky tomu zahřívá a ozdravuje. Srdce z kamene se proměňuje na srdce z masa (srov. Ez 36,26) a je schopné milovat i navzdory svému hříchu. Z toho je zřejmé, že se opravdu stává „novým stvořením“ (srov. Gal 6,15): jsem milován, tedy existuji; je mi odpuštěno, tedy se opět rodím k novému životu; dostalo se mi milosrdenství, a proto se sám stávám nástrojem milosrdenství.
17 Srov. tamtéž, 291-300.
18 Římský misál, velikonoční vigilie, Modlitba po prvním čtení.
17. Během svatého roku, zejména o „pátcích milosrdenství“, jsem se mohl dotýkat rukama mnohého dobra, které je ve světě. Často se o něm neví, protože se každý den uskutečňuje diskrétně a potichu. I když se to nedostane do zpráv, přesto existuje mnoho konkrétních skutků dobra a něhy zaměřených na ty nejmenší a nejbezbrannější, nejvíce osamělé a opuštěné. Opravdu existují protagonisté lásky k bližnímu, kteří nezapomínají na solidaritu s nejchudšími a nejnešťastnějšími. Děkujme Pánu za tyto drahocenné dary, které vyzývají k objevování radosti z toho, že se lze stávat bližními lidí při slabostech jejich raněného lidství. S vděčností myslím na množství dobrovolníků, kteří denně věnují svůj čas tomu, aby díky jejich oddanosti vycházela najevo Boží přítomnost a blízkost. Jejich služba je ryzím dílem milosrdenství, které mnoha lidem pomáhá přiblížit se k církvi.
18. Nadešel čas dát prostor fantazii milosrdenství, aby uvedla v život mnohá nová díla, plody milosti. Církev dnes potřebuje vyprávět o „mnoha jiných znameních“, která Ježíš vykonal a která „nejsou zapsána“ (Jan 20,30), aby se stala výmluvným výrazem plodnosti Kristovy lásky a společenství, které žije z něho. Uplynulo již více než dva tisíce let a skutky milosrdenství přesto nepřestávají zviditelňovat Boží dobrotu.
I dnes celé národy trpí hladem a žízní; kolik starostí působí pohled na děti, které nemají co jíst. Masy lidí nadále migrují z jedné země do druhé ve snaze najít potravu, práci, příbytek a mír. Nemoc ve svých různých podobách je stálým důvodem neustálého utrpení, které žádá o pomoc, útěchu a podporu. Vězení jsou místem, kde se k restriktivnímu trestu přidávají další mnohdy závažné křivdy způsobené nelidskými životními podmínkami.
Negramotnost je stále velmi rozšířena, brání ve vzdělávání chlapců a děvčat a vystavuje je novým formám otroctví. Kultura vyhroceného individualismu, zejména na Západě, vede ke ztrátě smyslu pro solidaritu a odpovědnost vůči ostatním. Samotný Bůh dnes pro mnohé lidi zůstává neznámým; to je ta největší chudoba a největší překážka pro uznání nezcizitelné důstojnosti lidského života.
Skutky tělesného i duchovního milosrdenství jsou až dodnes potvrzením velkého a pozitivního dopadu milosrdenství jakožto sociální hodnoty. Nutí totiž vyhrnout si rukávy s cílem navrátit důstojnost milionům lidí, kteří jsou našimi bratry a sestrami, povolanými vytvářet spolu s námi „spolehlivé město“.19
19. Během tohoto svatého roku se uskutečnilo mnoho konkrétních znaků milosrdenství. Společenství, rodiny i jednotliví věřící znovu objevili radost ze sdílení a krásu solidarity. A přece to nestačí. Svět i nadále plodí nové formy duchovní a materiální chudoby, které útočí na lidskou důstojnost. Proto musí být církev stále bdělá a připravená rozpoznávat nová díla milosrdenství a velkodušně a s nadšením je uskutečňovat.
Vynaložme proto veškeré úsilí na to, abychom bratrské lásce dávali konkrétní podoby a skutkům milosrdenství nově porozuměli. Ono má všezahrnující dosah, a proto se šíří jako olejová skvrna, jež nezná hranic. V tomto smyslu jsme povoláni dávat skutkům milosrdenství, které známe odedávna, novou tvář. Milosrdenství totiž překračuje všechny meze, jde vždycky dál a je plodné. Je jako kvas, kterým kyne těsto (srov. Mt 13,33), a jako hořčičné zrnko, které se stává stromem (srov. Lk 13,19).
Pro zjednodušení si představme jen jeden skutek tělesného milosrdenství, jímž je odívání nahých (srov. Mt 25,36.38.43.44). Přivádí nás k prvopočátkům, do rajské zahrady ve chvíli, když Adam a Eva objevili, že jsou nazí, a v přítomnosti Pána se styděli a skryli (srov. Gen 3,7-8). Víme, že Pán je potrestal; nicméně „udělal člověku a jeho ženě kožené suknice a oblékl je do nich“ (Gen 3,21). Stud byl překonán a důstojnost navrácena.
Pohleďme také na Ježíše na Golgotě. Boží Syn na kříži je nahý; o jeho suknici losovali a vzali si ji vojáci (srov. Jan 19,23-24); On nemá už nic. Na kříži se do krajnosti ukazuje, jak se Ježíš připodobňuje těm, kdo ztratili důstojnost, protože byli připraveni o vše nezbytné. Tak jako je
19 Enc. Lumen fidei, 50.
církev povolána být „Kristovou suknicí“20, aby odívala svého Pána, stejně tak je vázána solidaritou s nahými na zemi, aby se jim navrátila důstojnost, o kterou byli připraveni. Slova „byl jsem nahý, a oblékli jste mě“ (Mt 25,36), zavazují k tomu, abychom neodvraceli tvář od nových forem chudoby a odsunutí na okraj společnosti, jež znemožňují lidem důstojný život.
Nemít práci a nedostávat spravedlivou mzdu; nemít domov či zemi k bydlení; být diskriminováni pro víru, rasu, sociální původ – tyto situace a mnohé jiné útočí na lidskou důstojnost. Milosrdné jednání křesťanů na ně odpovídá především pozorností a solidaritou. Kolik je dnes situací, ve kterých můžeme lidem vracet důstojnost a umožňovat jim lidsky žít! Pomysleme jenom na početné chlapce a děvčata, kteří jsou vystaveni násilí různého druhu a jsou okrádáni o radost ze života. Jejich sklíčené a dezorientované tváře mi utkvěly v mysli; žádají nás o pomoc, aby byli vysvobozeni z různých podob otroctví soudobého světa. Tyto děti jsou mladými zítřka; jak je připravujeme na důstojný a odpovědný život? S jakou nadějí mohou přistupovat ke své přítomnosti a své budoucnosti?
Sociální charakter milosrdenství vyžaduje, abychom nezůstávali neteční a zaháněli lhostejnost a přetvářku a aby se plány a projekty nestávaly mrtvou literou. Ať nám Duch Svatý pomáhá, abychom byli stále připraveni nabízet svou účinnou a nezištnou pomoc pro to, aby spravedlnost a důstojný život nezůstávaly okrajovými slovy, nýbrž byly konkrétním závazkem každého, kdo chce svědčit o přítomnosti Božího království.
20. Jsme povoláni k tomu, abychom dávali růst kultuře milosrdenství založené na novém objevu setkání s druhými; je to kultura, v níž se nikdo nedívá na druhého lhostejně ani neodvrací zrak, když vidí utrpení bratří. Skutky milosrdenství jsou „řemeslnickým dílem“: žádný z nich není stejný jako druhý; naše ruce je mohou utvářet tisíci způsoby, a třebaže Bůh, který je inspiruje, je jediný a jediná je i „materie“, z níž jsou vyrobeny, to znamená samo milosrdenství, každý z nich nabývá odlišné podoby.
Skutky milosrdenství se totiž týkají celého lidského života. A proto můžeme uvádět do života opravdovou kulturní revoluci právě počínaje jednoduchými skutky schopnými dotýkat se těla i ducha, to znamená života lidí. Je to závazek, který si křesťanská obec může vzít za svůj s vědomím, že Boží slovo ji neustále vyzývá vycházet z pokušení ke lhostejnosti a individualismu, do kterého se uzavíráme, abychom vedli pohodlný a bezproblémový život. „Chudé máte mezi sebou vždycky“ (Jan 12,8), říká Ježíš svým učedníkům. Nemáme alibi, které by ospravedlňovalo naši nečinnost, neboť víme, že Ježíš se ztotožnil s každým z nich.
Kultura milosrdenství se utváří vytrvalou modlitbou, chápavou otevřeností pro působení Ducha, důvěrnou znalostí životů svatých a konkrétní blízkostí chudým. Naléhavou výzvou je, abychom nepřeslechli, kam se máme zapojit. Pokušení vytvářet „teorii milosrdenství“ se překonává v té míře, v jaké se milosrdenství stává každodenním životem tvořeným účastí a sdílením. Ostatně nesmíme nikdy zapomínat na slova, jimiž apoštol Pavel vypráví o svém setkání s Petrem, Jakubem a Janem po svém obrácení a zdůrazňuje jeden podstatný aspekt svého poslání i veškerého křesťanského života: „Jenom nám doporučili, abychom pamatovali na chudé. A to mi vždycky leželo na srdci“ (Gal 2,10). Nemůžeme zapomínat na chudé – to je více než aktuální výzva, která vzbuzuje pozornost svou evangelní samozřejmostí.
21. Zkušenost svatého roku ať do nás vtiskne slova apoštola Petra: „Kdysi jste žili bez milosrdenství, teď však se jeho milosrdenství na vás projevilo“ (1 Petr 2,10). Nenechávejme si to, co jsme dostali, žárlivě pouze pro sebe; dokažme se o to rozdělit s trpícími bratry, aby byli podpořeni silou Otcova milosrdenství. Ať se naše společenství otevírají a dosahují ke všem, kdo žijí na jejich území, aby se jim dostávalo Božího pohlazení skrze svědectví věřících.
Toto je čas milosrdenství. Každý den naší cesty je poznamenán Boží přítomností, jež řídí naše kroky silou milosti, kterou Duch vlévá do srdce, aby ho ztvárnil a uschopnil k lásce. Je čas milosrdenství pro všechny a pro každého, aby si nikdo nemohl myslet, že k němu nedosahuje blízkost Boha a moc jeho něhy. Je čas milosrdenství, aby ti, kdo jsou slabí a bezbranní, vzdálení a
20 Srov. Cyprián, O jednotě katolické církve, 7.
osamocení, mohli vnímat přítomnost bratří a sester, kteří jsou jim oporou v jejich potřebách. Je čas milosrdenství, aby chudí na sobě pocítili ohleduplný a pozorný pohled těch, kdo překonávají lhostejnost a objevují to, co je v životě podstatné. Je čas milosrdenství, aby žádný hříšník neustával v prosbách o odpuštění a pocítil ruku Otce, který nás vždy přijímá a tiskne k sobě.
Ve světle „Jubilejního dne osob sociálně vyloučených“, kdy se ve všech katedrálách a svatyních světa uzavíraly Brány milosrdenství, jsem pochopil, že jako další konkrétní znamení mimořádného Svatého roku by se v celé církvi mohla 33. neděle liturgického mezidobí slavit jako Světový den chudých. Bude to ta nejdůstojnější příprava na slavnost našeho Pána Ježíše Krista Krále vesmíru, který se ztotožnil s maličkými a chudými a který nás bude soudit podle skutků milosrdenství (srov. Mt 25,31-46). Bude to den, který pomůže společenstvím i každému pokřtěnému uvažovat nad chudobou jakožto srdcem evangelia a nad tím, že dokud Lazar leží přede dveřmi našeho domu (srov. Lk 16,19-21), nikdy nebude moci nastat spravedlnost ani sociální smír. Tento den rovněž bude představovat ryzí podobu nové evangelizace (srov. Mt 11,5), která má obnovit tvář církve v její ustavičné činnosti pro pastorační konverzi, aby byla svědkem milosrdenství.
22. Milosrdné oči svaté Matky Boží na nás spočívají stále. Ona je první, která otevírá cestu a provází nás při svědectví lásky. Matka milosrdenství shromažďuje všechny pod ochranou svého pláště, jak to často znázorňuje umění. Důvěřujme v její mateřskou pomoc a následujme její neustálé usměrnění, abychom hleděli na Ježíše, jenž je zářivou tváří Božího milosrdenství.
V Římě u svatého Petra 20. listopadu, na slavnost Krista Krále, léta Páně 2016,
ve čtvrtém roce mého pontifikátu
FRANTIŠEK

Poselství Svatého otce

ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2017

 

Mladiství migranti – zranitelní a neslyšení

 

Drazí bratři a sestry,

 

„Kdo přijme jedno z takových dětí kvůli mně, mne přijímá; a kdo mne přijme, nepřijímá mne, ale toho, který mě poslal“ (Mk 9,37; srov. Mt 18,5; Lk 9,48; Jan 13,20). Těmito slovy připomínají evangelisté křesťanskému společenství jedno Ježíšovo ponaučení, které je strhující, ale zároveň zavazující. Tento výrok vytyčuje bezpečnou cestu, jež začíná od těch nejmenších v dynamice jejich přijetí, prochází přes Pána a vede až k Bohu. Právě přijetí je tedy nutnou podmínkou, aby se tato cesta stala konkrétní: Bůh se stal jedním z nás, v Ježíšovi se stal dítětem a otevřenost vůči Bohu ve víře, jež živí naději, nachází svůj výraz v láskyplné blízkosti k těm nejmenším a nejslabším. Láska, víra a naděje se všechny začleňují do skutků duchovního i tělesného milosrdenství, které jsme znovu objevovali během nedávného mimořádného svatého roku.

Avšak evangelisté se zabývají i zodpovědností těch, kdo jednají proti milosrdenství: „Kdo však jedno z těchto nepatrných, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře“
(Mt 18,6; srov. Mk 9,42; Lk 17,2). Jak bychom mohli zapomenout na toto přísné napomenutí, když si uvědomíme vykořisťování, jehož se lidé bez zábran dopouštějí ke škodě tolika dívek a chlapců nucených k prostituci nebo používaných pro pornografii, zotročovaných prací mladistvých, verbovaných jako vojáci, vtahovaných do obchodu s drogami anebo do zločinů jiného druhu, nucených k útěku před konflikty a pronásledováním s rizikem, že se ocitnou sami a opuštění?

Proto mi u příležitosti každoročního Světového dne migrantů a uprchlíků leží na srdci obrácení pozornosti na existenci mladistvých migrantů, zvláště osamocených, a chci povzbudit všechny, aby se postarali o děti – které jsou bezbranné v trojím smyslu: jako mladiství, jako cizinci a jako neozbrojení – pokud jsou z různých důvodů nuceny žít daleko od země svého původu v odloučení od lásky své rodiny.

Migrace dnes není jevem omezeným pouze na některé části naší planety, ale dotýká se všech světadílů a stále více se stává celosvětovou otázkou, jež nabývá dramatických rozměrů. Nejedná se jen o lidi hledající důstojnou práci nebo lepší životní podmínky, ale také o muže, ženy, starce i děti nucené opustit svá obydlí v naději, že se zachrání a jinde najdou mír a bezpečí. Často jsou to právě mladiství, kteří musí v první řadě platit vysokou cenu za emigraci vyvolanou téměř vždy násilím, bídou a stavem životního prostředí; a k těmto faktorům se přidává i globalizace se svými negativními aspekty. Bezohledný běh za rychlým a snadným ziskem s sebou také nese nárůst takových zraňujících úchylek jako je obchod s dětmi, vykořisťování a zneužívání mladistvých a všeobecné nedodržování práv patřících k dětství, jak je stanovuje Mezinárodní konvence o právech dítěte.

Díky své mimořádné křehkosti má dětský věk své jedinečné a legitimní požadavky. Především je to právo na zdravé a chráněné rodinné prostředí, kde dítě může vyrůstat pod vedením a příkladem otce a matky; potom je to právo a povinnost získat patřičné vzdělání, zvláště v rodině a také ve škole, kde děti mohou vyrůstat jako osoby a jako strůjci budoucnosti své i svého národa. Ve skutečnosti platí, že v mnoha oblastech světa jsou čtení, psaní a elementární počty ještě privilegiem mála z nich. Všichni malí rovněž mají právo hrát si, věnovat se zábavným činnostem, mají prostě právo být dětmi.

Mezi migranty tvoří děti tu nejzranitelnější skupinu, protože při svém vstupu do života jsou neviditelné a neslyšené; kvůli nejisté situaci nevlastní dokumenty a jsou skrývány před očima světa; nepřítomnost dospělých a někoho, kdo by je doprovázel, brání tomu, aby se pozvedl jejich hlas a aby byl slyšet. Tak mladiství migranti snadno končí na nejnižším stupni degradace člověka, kde nezákonnost a násilí jako požár spalují budoucnost mnoha nevinných, zatímco síť zneužívání mladistvých se dá jen těžko rozbít.

Jak lze na tuto skutečnost reagovat?

Především je třeba si uvědomit, že jev migrace není vyňat z dějin spásy a je dokonce jejich součástí. Je s ním spojeno Boží přikázání: „Hostu nebudeš škodit ani ho utlačovat, neboť i vy jste byli hosty v egyptské zemi“ (Ex 22,20); „Milujte tedy hosta, neboť jste byli hosty v egyptské zemi“ (Dt 10,19). Tento jev vytváří znamení časů, znamení, které hovoří o díle Boží prozřetelnosti v dějinách a v lidské společnosti se zřetelem na univerzální společenství. Aniž by církev popírala problémy a často i dramata a tragédie spojené s migrací, jakož i těžkosti s důstojným přijímáním těchto lidí, povzbuzuje nás, abychom v tomto jevu rozpoznávali Boží záměr a byli si jisti, že nikdo není cizincem v křesťanském společenství, které zahrnuje „všechny národy, kmeny, plemena a jazyky“ (Zj 7,9). Každý je cenný; lidé jsou důležitější než věci a hodnota každé instituce se poměřuje způsobem, jakým zachází se životem a důstojností lidské bytosti, především ocitne-li se v situaci zranitelnosti, jako je tomu v případě mladistvých migrantů.

Kromě toho je třeba se zaměřovat na ochranu, na integraci a na trvalá řešení.

Jde především o přijetí všech možných opatření, která by zaručila mladistvým migrantům ochranu a obranu, neboť „tito chlapci a děvčata často končí na ulicích, ponecháni sami sobě, a stávají se kořistí bezostyšných vykořisťovatelů, kteří je mnohdy promění v oběť fyzického, morálního a sexuálního násilí“ (Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2008).

Ostatně demarkační čára mezi migrací a obchodem s lidmi je často velmi subtilní. Existuje mnoho faktorů, které přispívají ke zranitelnosti migrantů, zvláště mladistvých: krajní nouze a nedostatek prostředků k přežití, k nimž se přidávají nereálná očekávání vzbuzovaná sdělovacími prostředky; nízká úroveň gramotnosti; neznalost zákonů, kultury a často i jazyka hostitelských zemí. To vše je činí psychicky i fyzicky závislými. Avšak nejsilnější popud k vykořisťování a zneužívání přichází z poptávky. Pokud se nenajde způsob, jak důrazněji a účinněji zasáhnout proti těm, kdo jich využívají, nikdy se neodstraní mnohé formy otroctví, jehož obětí se mladiství stávají.

Je proto potřebné, aby imigranti právě pro dobro svých dětí stále těsněji spolupracovali s přijímajícími komunitami. S nesmírnou vděčností sledujeme církevní i občanské organizace a instituce, které s velkým nasazením dávají k dispozici čas i prostředky pro ochranu nezletilých před různými formami zneužívání. Je důležité, aby se navazovala stále účinnější a vydatnější spolupráce založená nejen na výměně informací, ale také na posílení sítí schopných zajistit rychlý a pronikavý zásah. Nesmí se podceňovat to, že mimořádná síla církevních společenství se ukazuje především tam, kde je jednota modlitby a bratrské pospolitosti.

Za druhé je třeba pracovat na integraci migrujících dětí a mládeže. Jsou plně závislí na společenství dospělých a nedostatek finančních zdrojů se často stává překážkou pro osvojení vhodných politik pro přijetí, asistenci a začlenění. V důsledku toho, místo aby se upřednostňovalo sociální začlenění mladistvých migrantů nebo se stanovily programy jejich bezpečné a asistované repatriace, nastupuje pouze snaha zabránit jim ve vstupu, což napomáhá jejich opětovnému pádu do ilegálních sítí; anebo jsou posíláni do zemí původu bez ujištění se o tom, že je to v souladu s jejich skutečným „vyšším zájmem“.

Situace mladistvých migrantů je ještě horší, pokud není jejich postavení regulérní anebo když jsou najati k organizovanému zločinu. Tehdy často končí v centrech zadržení. Nezřídka bývají uvězněni, a protože nemají peníze na zaplacení kauce nebo na cestu zpět, mohou být delší dobu zadržováni a vystavováni zneužívání a násilí různého druhu. V těchto případech se právo států řídit migrační proudy a ochraňovat obecné národní dobro musí spojovat s povinností řešit a uspořádat postavení mladistvých migrantů při plném respektu k jejich důstojnosti a při snaze vycházet vstříc jejich požadavkům, jsou-li sami, ale také požadavkům jejich rodičů pro dobro celého rodinného společenství.

Zásadním krokem pak zůstává přijetí vhodných národních postupů a plánů na spolupráci, koordinovaných mezi zeměmi původu a přijímajícími zeměmi, s ohledem na odstraňování příčin nucené emigrace mladistvých.

Za třetí se na všechny obracím s upřímnou výzvou hledat a přijímat trvalá řešení. Protože se jedná o komplexní jev, je třeba otázku mladistvých migrantů řešit u jejího kořene. K příčinám tohoto problému patří války, znásilňování lidských práv, korupce, chudoba, nerovnosti a katastrofální stav životního prostředí. Děti jsou těmi prvními, kdo tím trpí, a často prožívají tělesná muka a násilnosti, které jsou doprovázeny i duševními a psychickými bolestmi, a téměř vždy v nich zanechávají nesmazatelná znamení.

Proto je absolutně nutné v zemích původu migrantů čelit příčinám vyvolávajícím migraci. Prvním krokem potřebným k tomuto je snaha celého mezinárodního společenství o uhašení konfliktů a násilností, jež nutí lidi k útěku. Dále se tu nabízí dlouhodobá vize, která by byla schopná plánovat programy vhodné pro oblasti zasažené nejvážnějšími nespravedlnostmi a nestabilitou, aby všem byl zaručen přístup k autentickému rozvoji, který dbá o dobro chlapců a děvčat jakožto nadějí pro lidstvo.

A nakonec chci adresovat své slovo vám, kdo kráčíte po boku dětí a mladých na cestách emigrace: oni potřebují vaši cennou pomoc a potřebuje vás také církev, která vás podporuje ve vaší velkorysé službě, jakou poskytujete. Neumdlévejte v odvážném vydávání dobrého svědectví o evangeliu, jež vás vyzývá, abyste poznávali a přijímali Pána Ježíše přítomného v těch nejmenších a nejzranitelnějších.

Svěřuji všechny mladistvé migranty, jejich rodiny a jejich společenství, i vás, kdo jim stojíte nablízku, pod ochranu Svaté nazaretské rodiny, aby bděla nad každým a doprovázela ho na cestě. Ke své modlitbě připojuji i své apoštolské požehnání.

 

 

Ve Vatikánu 8. září 2016, slavnost Narození blahoslavené Panny Marie

 

 

FRANTIŠEK