Kardinál Beran se vrací do vlasti

Téměř padesát let po smrti se dnes vydávají na vytouženou cestu do vlasti tělesné ostatky pražského arcibiskupa  kardinála Josefa Berana (1888–1969). V kryptě Vatikánské baziliky našel místo posledního odpočinutí po čtyřech letech, která strávil ve vynuceném exilu v Římě. Aby se učinilo zadost jeho poslední vůli, vrací se nyní do pražské katedrály.

Proč se tak děje až nyní, po osmnadvaceti letech svobody v naší vlasti? Jak říká velvyslanec Pavel Vošalík, který v těchto dnech končí svou misi v Římě a má velké zásluhy na probíhající repatriaci, po pádu totality byl hrob kardinála Berana v Římě pro Čechy referenčním bodem:

„Najdnou jsme začali do Říma jezdit a měli jsme potřebu hledat historické spojnice mezi naší zemí, Římem a Svatým stolcem. Chtěli jsme demostrovat, že těch čtyřicet let komunismu sice  tyto spojnice přervalo, ale nevymazalo je.“

Hrob kardinála Berana sloužil k obnovení pocitu sounáležitosti, dodává český diplomat. Když před deseti lety přišel do Říma, sám zavedl do protokolu pro návštěvy velvyslanectví pokládání květin u hrobu kardinála Berana. Nicméně postupně rostlo vědomí, že poslední vůle kardinála Berana nebyla naplněna:

„Když se podíváte na jeho projevy, i ve vašem rozhlase, nenajdete téměř ani jeden, kde by se nevyznával z toho, jak se mu stýská, jak by chtěl domů – to zaprvé. A za druhé – i když se to moc neříká – pan kardinál v závěti uvedl také možnost pro případ, kdyby nemohl být pohřben v katedrále. Mohl si klidně napsat, že chce být pohřben ve své titulární bazilice v Římě, jako druhou opci, nebo cokoliv jiného. Ale on si vybral hrob svých rodičů v Plzni. Tedy vidíme opakovanou touhu vrátit se a být pohřben v té zemi, v níž se mu nebylo dopřáno žít plný život.“

Měli bychom se méně věnovat ceremoniálům a více poslouchat, v čem spočívá Beranův odkaz, dodává velvyslanec Vošalík.

„Myslím si, že repatriace ostatků pana kardinála Berana by neměla být ukončením debaty o tom, zda by se měl vrátit nebo neměl, jako spíše začátkem debaty o těch hodnotách, které on představuje a které nám možná v současné době někdy trochu chybí. Nemluvím pouze o hodnotách duchovních, to nechť posoudí povolanější. Myslím si ale, že tu najdeme hodnoty a poselství, která mají oslovit úplně všechny, v naší zemi, bez ohledu na jejich vztah k církvi nebo k víře. Kardinál Beran představuje hodnoty, které by bylo hezké, kdybychom mohly označit za obecně sdílené v naší společnosti.“

Říká český velvyslanec, Pavel Vošalík, pro kterého je repatriace ostatků kardinála Berana poslední událostí jeho mise při Svatém stolci.

 

Obřad translace v kryptě Vatikánské baziliky

Obřadu slavnostní translace ostatků kardinála Berana předsedal v kryptě Vatikánské baziliky, v prostoru před hrobem sv. Petra, papežský vikář pro Vatikánský stát, kardinál Angelo Comastri, za asistence dalších dvou kardinálů Jozefa Tomka a Giovanniho Battisty Re. Mezi přítomnými musíme v první řadě zmínit velvyslance Pavla Vošalíka, který se velkou měrou o tento historický okamžik zasloužil. Českou církev zastupovali biskupové Jan Vokál, Tomáš Holub a nedávno jmenovaný pražský pomocný biskup Zdenek Wasserbauer. Římskou komunitu reprezentovali kněží a bohoslovci z Nepomucena v čele s rektorem P. Petrem Šikulou. Kardinál Comastri ve své promluvě připomněl především svědectví italských kněží, kteří s Josefem Beranem žili v baráku č. 24 v Dachau a kteří svorně dosvědčili jeho vnitřní pokoj a nehasnoucí úsměv, na nějž se nezapomíná.
Obřad, jímž se Vatikánská bazilika loučila s kardinálem Beranem, po modlitbě jednoho tajemství růžence a litaniích k P. Marii zakončila modlitba ke sv. Petru. Shromáždění se obracelo k učedníku, na němž Kristus založil církev a který „rovněž opustil Galileu a přišel do Říma“ hlásat všem lidem Ježíšovo slovo: Přimlouvej se za nás, abychom byli odvážnými misionáři evangelia, abychom přinášeli naději v beznadějné prázdnotě moderní společnosti. Závěrečná invokace vzývala Petra, který právě „na tomto místě prošel kalvárií ukřižování“, a všechny „svaté papeže a mučedníky, kteří učinili z Říma zemi požehnanou“ o přímluvu za papeže, aby byl majákem pravdy a v lásce předsedal jedné, svaté, katolické a apoštolské církvi.

Převoz ostatků do Prahy

Rakev s ostatky pražského arcibiskupa doprovází vládní delegace vedená ministrem kultury Iljou Šmídem (nahradil na poslední chvíli ministra zahraničí Martina Stropnického, který byl neočekávaně hospitalizován). Poslední pozemská pouť kardinála Berana vedla nejprve do papežské koleje Nepomucenum, kde trávil poslední léta života. Slavnostní liturgii v tamní kapli předsedal kardinál Tomko, který je jedním z nemnoha žijících pamětníků Beranova římského exilu.

Zítra budou ostatky kardinála Berana z římského letiště Ciampino přepraveny vojenským speciálem na pražské  letiště do Kbel. Po dosednutí letadla se po celé zemi rozezní zvony všech kostelů. Ostatky pak budou převezeny do kostela sv. Vojtěcha v arcibiskupském semináři, kde byl Josef Beran rektorem a kde jej také zatklo gestapo. Dále poputují relikvie do strahovské baziliky Panny Marie, kde se bude slavit vigilie ze svátku sv. Vojtěcha, a kde zůstanou přes noc. V sobotu 21. dubna ráno vyjde v deset hodin procesí směřující do katedrály, kde začne v 11 hodin mše svatá ke cti sv. Vojtěcha. Po skončení liturgie bude rakev s ostatky kardinála Berana vystavena veřejné úctě až do pondělí 23. dubna. Po večerní bohoslužbě (od 18 hod.) na svátek sv. Vojtěcha bude rakev uložena v novém sarkofágu v kapli sv. Anežky.

 

Kardinál Beran, neústupný obránce svobody a exulant z poslušnosti

Pražský arcibiskup kardinál Josef Beran prošel koncentračními tábory v Terezíně a Dachau. Po komunistickém převratu se stal záhy režimu nepohodlný, kvůli své statečné obhajobě svobody a nezávislosti církve. Byl proto donucen nejprve k domácímu vězení a posléze ke 14 letům internace pod trvalým dohledem tajné policie. V roce 1961 papež Jan XXIII. napsal vězněnému arcibiskupovi k 50. výročí kněžství slova, která ač nemohla být doručena, znějí výmluvně: „Nechť tě sílí vědomí, žes jednal správně. Do nynější situace tě nepřivedl žádný přečin, nýbrž tvoje statečnost. Nebude nadarmo a bez užitku nečinnost a utrpení, k němuž tě donutili, nespravedlnost, kterou trpíš, nezasloužený trest, který na tebe uvalili (…).“ Dopis se tehdy vrátil do Říma s označením „nedoručitelné“ (list datovaný 30. května 1961 otiskl deník L´Osservatore Romano 6. července).

V roce 1965 dovolil režim Beranovi vycestovat do Říma, kde měl převzít z rukou papeže Pavla VI. odznaky kardinálské hodnosti. Až nedlouho před odletem se od mons. Agostina Casaroliho (tehdejšího podsekretáře vatikánské Kongregace pro mimořádné církevní záležitosti, odpovídající ministerstvu zahraničí) dozvěděl, že jde o cestu, z níž není návratu, o vynucený exil.  Po ujištění o souhlasu Svatého otce přijal odchod z poslušnosti, jako oběť pro dobro své arcidiecéze, s nadějí, že vatikánská diplomacie se s režimem domluví na přijatelném administrátorovi, který vystřídá kolaborujícího generálního vikáře.

Poslední čtyři léta svého života prožil v Papežské koleji Nepomucenum. Hojně se angažoval ve službě českým krajanům v Itálii i v dalších zemích, jeho kazatelnou se stal Vatikánský rozhlas, odkud mohl adresovat své sváteční promluvy také do své vlasti. Účastnil se rovněž závěrečného zasedání prací II. vatikánského koncilu. V bazilice sv. Petra přednesl před koncilními otci příspěvek o svobodě svědomí a náboženství. Požadoval jejich bezvýhradné dodržování, neboť opak vede ke lži, přetvářce a nemorálnímu jednání. Na příkladu své vlasti pak neváhal konstatovat, že křivdy minulosti na svobodě svědomí se obracejí proti církvi až do dnešních dnů. Díky vystoupení kardinála Berana nebyly do konečného znění Deklarace o náboženské svobodě zaneseny pozměňující návrhy, které prosazovaly kompromisní a uhlazenější formulace.

Do dějin vstoupil také projev kardinála Berana po upálení Jana Palacha, kterým se na vlnách Vatikánského rozhlasu obrátil k národu 25. ledna 1969. „Skláním se před jejich hrdinstvím, i když nemohu schválit jejich zoufalý čin. Zabít se není nikdy lidské. To ať nikdo neopakuje. Zato však ať mají všichni před očima velký ideál, pro který oni obětovali svůj mladý život.“ – zaznělo ústy tehdy již nemocí vysíleného kardinála Berana v textu, za kterým stál osobně papež Pavel VI.

Když 17. května 1969 kardinál Beran umíral, papež Montini se vydal k jeho lůžku. Dorazil do Nepomucena právě ve chvíli, kdy odešel na věčnost. „I kvůli němu se modlím za tu krásnou zemi, která se jmenuje Československo,“ řekl tehdy papež. Označil Berana za „pilíř víry“ a velkou osobnost své doby. A dodal: „Jsem šťasten, že jsem mu mohl být nablízku“. Poté, co komunistický režim odmítl svolit k převozu Beranových tělesných ostatků do Čech, jak si to přál, nabídl Pavel VI. za místo jeho posledního odpočinku jednu z význačných kaplí v kryptě baziliky sv. Petra.

Pohřební obřady kardinála Berana proběhly 22. května ve Vatikánské bazilice, v pravém rameni křížení před oltářem sv. Procesa a Martiniána. Na obřad posledního rozloučení sestoupil do baziliky papež Pavel VI. – „na znamení své velké úcty a lásky k našemu kardinálu, který zemřel daleko od své diecéze a od své vlasti a jehož život byl provázen mimořádnými zkouškami a protivenstvími, která kardinál Beran snášel s nezdolnou křesťanskou statečností a odevzdaností,“ napsal vatikánský deník L´Osservatore Romano.

 

Kaple P. Marie zraněné na tváři, v níž téměř padesát let odpočívalo tělo kardinála Berana

Tělo kardinála Berana bylo uloženo v nejstarší z kaplí ve svatopetrském podzemí. Nese zvláštní zasvěcení Madonna della Bocciata, tj. P. Maria uhozená kamenem nebo hrací koulí, podle fragmentu fresky na hlavním oltáři (datované do konce 13 stol. a připisované okruhu Pietra Cavalliniho. Zobrazení Panny Marie s Ježíškem zdobilo původně portikus staré konstantinovské baziliky. Freska by nejspíš zanikla s mnoha dalšími pamětihodnostmi staré baziliky, kdyby ji v roce 1440 neproslavila zázračná událost. Jakýsi opilý voják, rozmrzelý kvůli prohraným penězům, po ní prý hodil kamenem či hrací koulí, načež z tváře Madony splynulo na dlažbu několik kapek krve. Zázračný obraz se tak nakonec dostal do vatikánské krypty a těšil se nadále velké úctě věřících.

Prostý sarkofág, v němž bylo z vůle Pavla VI. uloženo tělo kardinála Berana, byl umístěn při levé stěně kaple hned při vstupu. Nástěnná výzdoba s iluzivním purpurovým baldachýnem se však vztahuje ke starší situaci. Po tři staletí (až do roku 1949) stála na tomto místě mramorová socha sv. Petra žehnajícího z biskupské katedry. Tato pozoruhodná socha, kdysi umístěná v portiku staré baziliky, pochází z 2. století a je římskou kopií řecké předlohy sedícího filozofa, k němuž Arnolfo di Cambio připojil novou hlavu, svitek v levé ruce změnil na klíč a pravici pozměnil v žehnající gesto. Dnes ji najdeme v nice po pravé straně při vstupu do podzemí.

 

Kardinál Beran byl tedy ve Vatikánu pohřben v kapli P. Marie zraněné na tváři a pod purpurovým baldachýnem, jaký náleží mučedníkům.

 

Věčné město

     Ve dnech 3. – 8. 3. 2018 navštívila naše skupinka poutníků pod vedením otce Jaroslava Karase Řím. Letadlo nás bezpečně (až na mírné turbulence) přeneslo na římské letiště Fiumicino, čímž jsme se ocitli v pravé jarní atmosféře. Potěšily nás kvetoucí stromy a keře, exotické palmy i dozrávající pomeranče, mandarinky a citrony.

     Pouť byla zaměřena hlavně duchovně, takže jsme viděli ty nejkrásnější a největší římské baziliky

  • chrám sv. Petra, Lateránskou baziliku, baziliku sv. Pavla za hradbami, baziliku sv. Kříže Jeruzalémského, baziliku Panny Marie Sněžné, Svaté schody. Nacházeli jsme, nebo spíš záměrně vyhledávali, české stopy v těchto chrámech – hrob kardinála Berana, kapli sv. Václava, jméno kardinála M. Vlka v bazilice sv. Kříže Jeruzalémského.

     Dvakrát jsme dokonce viděli papeže Františka – v neděli na Svatopetrském náměstí při požehnání a ve středu 7. 3. v aule sv. Pavla při papežské audienci (mezi téměř devíti tisíci poutníky se naše malá skupina třinácti lidí neztratila, díky české vlajce jste nás mohli zahlédnout v přímém přenosu televize Noe).

     Mezi úžasné zážitky patřila také prohlídka Vatikánských muzeí se Sixtinskou kaplí nebo výstup na kopuli chrámu svatého Petra.

     Přestože nám počasí moc nepřálo (bez deštníků a pláštěnek jsme se neobešli), nenechali jsme si ujít ani Koloseum, Forum Romanum, Španělské schody, Fontánu di Trevi, Pantheon, Andělský hrad, památník Viktora Emanuela II. a další oblíbené turistické destinace.

     Poslední den našeho pobytu v Římě se na nás dokonce usmálo slunce. Co víc si přát? Snad jen trochu adrenalinu. Ten nám měrou vrchovatou poskytli zaměstnanci letiště, kteří se rozhodli zrovna v den našeho odletu stávkovat. Zřejmě chtěli, abychom měli dost času prohlédnout si jejich obchůdky a utratit poslední eura.

     Nakonec všechno dobře dopadlo a my jsme s několikahodinovým zpožděním nastoupili do letadla a z výšky pozorovali tisíce světýlek vzdalujícího se Věčného města.
Arrivederci , Roma!                                                                                                                                              J. Bělíčková

                                    

 

VŠEM DOBRÝM LIDEM : ZAPLAŤ PÁN BŮH !

 

  za finanční příspěvky a dary pro Ústějovskou kapličku :

 

 na oltářní obraz přispěli : do 21.2.2018

paní Hronovská a rodina Bártova z Ústějova                                              

paní Svatková z Mladé Vožice

pan Malotín z Radvánova

Zemanovi z Mladé Vožice

 

 -dvě nové lavice zaplatil MěÚ Mladá Vožice, vyrobila ( na 2.

ještě pracuje ) fi Truhlářství, pan Němeček z Mladé Vožice

 

 -molitan na sedáky lavic věnovala fi Sinfo z Mladé Vožice, ušila paní Petříková  ze Zátiší

  -na další věci do interiéru kapličky, na kterých se stále pracuje ( 14 obrázků křížové cesty, zvon do věžičky, kamenná kropenka 

event. nový oltářní stůl ), přispělo zatím 31 lidí a to :

P. Jaroslav Karas

P. Jiří Cihelna 

manželé Počinkovi                  

pan Novotný

paní Dvořáková                      

paní Vovesná Jitka z Tábora

manželé Mrázkovi                 

paní Voštová

manželé Švejdovi

manželé Zemanovi

paní Kumštová

pan Stiebitz

paní Buriánová

paní Pětivlasová

manželé Kubálovi

paní Zemanová Věra a syn

paní Šturzová

obyvatelé Radvánova – pan Malotín

paní Váňová

paní Smetanová

paní Slunéčková z Pavlova a paní Slunéčková z Mladé Vožice

paní Pechková z Pavlova

paní Kostrounová Marie

paní Tomášková

paní Fajtová

pan Novák

paní Kučerová

paní Valentová Ivana

paní Ripplová

pan Jeřábek                 

  VŠEM VELKÉ DÍKY !!!

Stali jsme se tak členy pomyslného KLUBU MILOVNÍKŮ A OCHRÁNCŮ Ústějovské kapličky. Ochraňujme tento klenot, aby mohla zůstat nadále trvale otevřena.

 PROSME VROUCNĚ V MODLITBÁCH P. MARII o dobré vztahy kolem nás.

POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE FRANTIŠKA K POSTNÍ DOBĚ 2018

 

„Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“

(Mt 24,12)

 

 

Drazí bratři a sestry,

 

znovu se k nám blíží Pascha Páně! Pro přípravu na velikonoční svátky nám Bůh ve své prozřetelnosti každý rok nabízí postní období jako „svátostné znamení našeho obrácení“.[1] To nás vybízí a zároveň nám umožňuje, abychom se celým srdcem a celým životem vrátili k Pánu.

Tímto poselstvím chci i letos celé církvi pomoci, aby tento čas milosti prožívala s radostí a v pravdě. Přitom se chci inspirovat Ježíšovými slovy z Matoušova evangelia: „Protože se značně rozmůže nepravost, ochladne u mnoha lidí láska“ (24,12).

Tato slova se objevují v kázání o konci časů a zazněla v Jeruzalémě, na Olivové hoře, kde později začalo Pánovo utrpení. V odpovědi na otázku učedníků Ježíš předpovídá velké strasti a popisuje situaci, ve které se společenství věřících může snadno ocitnout: uprostřed bolestných událostí, kdy falešní proroci svedou lid na scestí a v mnoha srdcích ochladne láska, která je jádrem evangelia.

Falešní proroci

Zaposlouchejme se do evangelního úryvku a snažme se porozumět, do jakého převleku se tito falešní proroci skrývají.

Mohou se jevit jako „zaříkávači hadů“, kteří manipulují lidskými city, aby druhé zotročili a odvedli tam, kde je chtějí mít. Kolik jen Božích dětí je hypnotizováno chvilkovým potěšením, které si pletou se skutečným štěstím! Kolik jen mužů a žen je uchváceno snem o bohatství, který z nich činí jen otroky zisku a malicherností! Kolik jen jich žije v přesvědčení, že si vystačí sami, a nakonec se stávají oběťmi vlastní samoty!

Falešní proroci mohou být také „šarlatány“, nabízejícími z utrpení snadná a okamžitá východiska, která se ale brzy ukážou být naprosto bezcenná. Kolika jen mladým lidem se nabízí falešný všelék v podobě drog, vztahů na jedno použití a snadného, ale nepoctivého zisku! A kolik dalších jich je lapených do osidel výhradně virtuální existence, v níž se vztahy jeví jako snadnější a rychlejší, ale nakonec se projeví jako bezcenné! Tito podvodníci nabízejí věci bez skutečné hodnoty, a přitom lidi zbavují všeho nejcennějšího: důstojnosti, svobody a schopnosti milovat. Je to pokušení marnivosti, kvůli kterému se naparujeme jako pávi, ale nakonec se dočkáme jenom výsměchu, kterého se nelze zbavit. A není divu: ve snaze zmást lidské srdce ďábel, tento „lhář a otec lži“ (Jan 8,44), odjakživa předkládá zlo jako dobro, faleš jako pravdu. Každý z nás je proto vybízen, aby se zahleděl do srdce a zkoumal, zda se nestává obětí těchto falešných proroků a jejich lží. Musíme se naučit neulpívat na tom, co se nabízí jako první dojem, ale dívat se pod povrch a zkoumat, co v našem srdci zanechává dobré a trvalé stopy, protože to pochází od Boha a slouží nám to ke skutečnému dobru.

Zamrzlé srdce

Dante Alighieri ve svém popisu pekla představuje ďábla, jak sedí na ledovém trůnu,[2] uprostřed mrazivého osamocení bez lásky. Ptejme se: Jak se stane, že v nás ochladne láska? Jaká znamení nám naznačují, že v nás láska začíná chladnout?

Lásku víc než co jiného ničí chamtivost po penězích, „kořen všeho zla“ (srov. 1 Tim 6,10). Brzy ji následuje odmítání Boha a jeho pokoje, kdy před útěchou z jeho slova a svátostí dáváme přednost své opuštěnosti.[3] To vše vede k násilí obracejícímu se proti každému, koho považujeme za hrozbu pro své „jistoty“: proti nenarozenému dítěti, proti nemocnému starci, proti přicházejícímu hostu, proti cizinci anebo proti bližnímu, který nesplňuje naše očekávání.

Němým svědkem této ochládající lásky je také stvořený svět. Země je otrávena odpadem, odhozeným z nedbalosti anebo kvůli vlastním zájmům. Moře, sama znečištěná, ukrývají ostatky nesčetných ztroskotaných obětí nucené migrace. Nebesa, podle Božího záměru vzniklá proto, aby mu zpívala chválu, rozdírají stroje, ze kterých se dolů snáší nástroje smrti.

Láska může ochladnout také v našich společenstvích. V apoštolské exhortaci Evangelii gaudium jsem se pokusil popsat ty nejviditelnější projevy takového nedostatku lásky. Jsou jimi sobectví a duchovní lenost, sterilní pesimismus, pokušení k uzavírání se do sebe, vzájemné válčení a také mentalita zesvětštění, kvůli níž se zajímáme jen o to, co je vidět, a tak polevujeme ve svém misijním nadšení.[4]

Co máme dělat?

Možná ve svém nitru anebo okolo sebe zpozorujeme znamení, která jsem právě popsal. Tehdy nám však církev, naše matka a učitelka, společně s mnohdy hořkým lékem pravdy nabízí v tomto postním období také sladký a uzdravující prostředek modlitby, almužny a postu.

Když věnujeme více času modlitbě, umožníme svému srdci, aby se zbavilo všech skrytých lží, kterými sami sebe klameme,[5] a nalezlo útěchu v Bohu. On je náš Otec a chce, abychom měli život.

Almužna nás osvobozuje od chamtivosti a pomáhá nám vidět ve svém bližním bratra nebo sestru: to, co mám, nikdy nepatří jenom mně. Jak bych si přál, aby se almužna pro každého z nás stala skutečným životním stylem! Jak bych si přál, abychom jako křesťané následovali příklad apoštolů a v dělení se o majetek viděli hmatatelný doklad společenství, které v církvi žijeme! Posloužím si proto slovy, kterými svatý Pavel vybízí korintské křesťany, aby uspořádali sbírku na církev v Jeruzalémě, „neboť vám to bude k užitku“ (2 Kor 8,10). Obzvlášť to platí v době postní, kdy mnohá společenství konají sbírky na pomoc církvím a lidem v nouzi. Přesto bych si přál, abychom také při našich každodenních setkáních vnímali, že kdykoli nás bratr prosí o pomoc, obrací se na nás sám Bůh. Každou almužnou se zapojujeme do péče, kterou Bůh ve své prozřetelnosti projevuje všem svým dětem. Pokud dnes skrze mě pomohl mému bratru, nemůže se zítra postarat i o mé potřeby? Nikdo totiž není štědřejší než Bůh.[6]

Půst oslabuje naše sklony k násilí, odzbrojuje nás a je významnou příležitostí k růstu. Na jednu stranu nám umožňuje prožít, co musejí snášet lidé postrádající i to, co nezbytně potřebují, lidé den co den sužovaní hladem. Na stranu druhou odráží stav našeho vlastního ducha, který hladoví po dobru a žízní po životě v Bohu. Půst nás probouzí a působí, že jsme vnímavější vůči Bohu i bližnímu. Oživuje naši touhu poslouchat Boha, který jediný dokáže utišit náš hlad.

Přál bych si, aby můj hlas dosáhl i za hranice katolické církve a dostal se k vám všem, mužům a ženám dobré vůle, kteří jste otevření zaslechnout Boha. Možná vás tak jako nás zneklidňuje, jak se světem šíří neklid, možná vám dělá starosti chlad, který ochromuje srdce i skutky, a možná pozorujete, jak slábne vědomí, že tvoříme jednu lidskou rodinu. Přidejte se tedy k nám, abychom společně prosili Boha, společně se postili a společně nabízeli to, co máme, svým bratřím a sestrám v nouzi.

Velikonoční oheň

Především vybízím vás, kdo patříte k církvi, abyste na cestu postem nastoupili s nadšením a nechali se podpírat almužnou, postem a modlitbou. A kdyby se občas zdálo, že plamen lásky v mnoha srdcích začíná skomírat, vězme, že pro Srdce Boží to nikdy neplatí! On nám stále dává nové příležitosti, jak znovu začít milovat.

Jedním z takových okamžiků milosti bude i letos iniciativa „24 hodin pro Pána“, která celé společenství církve zve, aby přijalo svátost smíření spojenou s eucharistickou adorací. V roce 2018 se inspiruje slovy žalmu „u tebe je odpuštění“ (130,4) a uskuteční se od pátku 9. března do soboty 10. března. V každé diecézi zůstane po čtyřiadvacet souvislých hodin otevřen alespoň jeden kostel a nabídne příležitost k eucharistické adoraci i svátostné zpovědi.

Při vigilii Zmrtvýchvstání budeme znovu slavit jímavý obřad rozsvícení velikonoční svíce: toto světlo získané z „nového ohně“ postupně přemůže temnotu a osvětlí bohoslužebné shromáždění. „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění,“[7] abychom všichni mohli znovu prožít to, co zažili učedníci na cestě do Emauz. Budeme-li naslouchat Božímu slovu a čerpat posilu z eucharistického chleba, bude i v našem srdci stále vroucněji planout víra, naděje a láska.

Ze srdce vám žehnám a modlím se za vás všechny. Nezapomínejte se, prosím, modlit i vy za mě.

 

Vatikán 1. listopadu 2017
slavnost Všech svatých

 

František

 

 


[1] Římský misál, 1. neděle postní, vstupní modlitba.

[2] „Panovník toho bolestného kraje / od půli prsou z ledu trčel v díře“ (Dante Alighieri, Peklo, XXXIV, 28–29; český překlad O. F. Babler – J. Zahradníček, Vyšehrad, Praha 1952).

[3] „Je pozoruhodné, že máme častokrát strach z útěchy, z toho, že budeme potěšeni. Ba dokonce se cítíme bezpečnější ve smutku a bezútěšnosti. Víte proč? Protože ve smutku si připadáme takřka jako protagonisté, zatímco v útěše je protagonistou Duch Svatý!“ (papež František, Promluva před modlitbou Anděl Páně, 7. prosince 2014; český překlad M. Glaser, RadioVaticana.cz).

[4] Srov. papež František, Evangelii gaudium, č. 76 – 109 (český překlad M. Glaser, Paulínky, Praha 2014).

[5] Srov. Benedikt XVI., Spe salvi, č. 33 (český překlad P. Brož, Paulínky, Praha 2008).

[6] Srov. Pius XII., Fidei donum, č. III.

[7] Římský misál, slavnost Zmrtvýchvstání Páně – vigilie, obřad velikonoční svíce (české vydání z roku 1983).

 

Topolánek přijal Krista. A není sám, počet dospělých pokřtěných roste

Bývalý premiér za ODS Mirek Topolánek přijal křesťanství. Vyplývá to z jeho nové knihy Hlavně se neposrat, ve které shrnul svou dvacetiletou kariéru ve vrcholové politice. Jeho přestoupení na víru odráží trend posledních let v české společnosti, kdy narůstá počet lidí, kteří křest absolvují až v dospělosti.

„Necítím se být na sto procent ani Čechem, ani Evropanem. Jsem křesťan z Valašska s keltskými, francouzskými a kdovíjakými kořeny,“ píše expremiér a někdejší předseda ODS Mirek Topolánek ve více než 500 stránkové publikaci. Ta obsahuje jeho články a projevy od roku 1998 opatřených krátkými podčárníky.

V knize bývalého politika se objevuje řada náboženských odkazů i narážek. Ve svých textech Topolánek hojně poukazuje na naše kořeny a sdílené hodnoty vycházející z židovsko-křesťanské civilizace. Cituje Bibli i Korán. „Já jsem se po etapě naivního agnosticismu a éry něcismu našel. Jsem nepochybně křesťan! Kmotrem někdejšího premiéra Topolánka se stal ekonom Jiří Schwarz, spoluzakladatel Liberálního institutu, který působí na Vysoké škole ekonomické v Praze. V publikaci se objevuje mimo jiné po boku Topolánka před kostelem svaté Markéty v Břevnovském klášteře.O Topolánkově víře v Boha vypovídá i jeho nedávný rozhovor pro Svobodné fórum. Označil v něm náboženství a církev jako „přirozenou kotvu v těžkých dobách“, která však české společnosti chybí. „Největší brzdou české společnosti je vysoká míra sekularizace. I proto nám chybí jednota v pohledu na národní zájem. Chybí nám hrdost, chybí nám víra, chybí nám jasná národní identita. Naopak nám nechybí závist, malost a rovnostářství,“ komentoval pro server Topolánek.

V křesťanství se našel Gross i Vondra

Topolánek však není jediným vrcholovým politikem, který se přimkl k víře. Životní oporu v křesťanství našel také další bývalý český premiér Stanislav Gross. K přijetí Krista se veřejně doznal zhruba rok před svou smrtí v pořadu České televize 168 hodin.                                            Na slavnostní obřad křtu se aktuálně připravuje také Alexandr Vondra, exministr zahraničí i obrany a někdejší disident. „Jsem už zhruba rok v procesu přípravy, to není tajemstvím. Připravoval jsem se už za bolševika, tak mi přijde vhodné to dokončit. Nepřísluší mi to ale teď komentovat,“ uvedl deníku ECHO24.cz Vondra.

Krista přijímá stále více dospělých

Ačkoli celkový počet věřících od počátku devadesátých let podle posledního sčítání lidu v roce 2011 výrazně poklesl, aktuální čísla ukazují na nový trend. V posledních letech vzrostlo množství lidí, kteří se k víře uchýlili zřejmě až v dospělosti. Týká se to především katolické církve. Zatímco v roce 2011 kněží pokřtili zhruba 1100 lidí ve věku nad 14 let, loni to bylo o dvě stovky více.         „V praxi katolické církve není příprava na křest chvilková záležitost. Pokud se dospělý člověk rozhodne nechat pokřtít, připravuje se většinou minimálně celý rok, v některých diecézích i déle. Jedná se o období tzv. katechumenátu, tedy období čekání na přijetí svátosti křtu. Vstupem do tzv. katechumenátu žadatel potvrzuje svůj zájem být pokřtěn,“ uvedl deníku ECHO24.cz mluvčí České biskupské konference František Jemelka.

Podle odborníků může jev, kdy se lidé začínají častěji upínat k Bohu, souviset s hledáním identity v době nestability, mimo jiné aktuálně třeba v souvislosti s uprchlickou krizí. Jemelka z České biskupské konference však upozorňuje, že případný vliv jakéhokoliv aktuálního dění na počty pokřtěných se projeví až v delším časovém horizontu. V Česku je podle dat z roku 2011 téměř 2,2 milionu věřících, z toho se 1,5 milionu lidí hlásí ke konkrétní církvi. Mezi nejvýznamnější církve u nás se řadí Římskokatolická církev se zhruba milionem katolíků, desetitisíce věřících se pak hlásí k Českobratrské církvi evangelické a Církvi československé husitské.

1
Poselství Svatého otce Františka
ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2018
14. ledna 2018
 
Přijímat, chránit, podporovat a začleňovat migranty a uprchlíky
Drazí bratři a sestry!
„S cizincem, který bude s vámi přebývat, musíte jednat jako s jedním z vás. Budeš ho milovat jako sebe samého, neboť i vy jste byli cizinci v egyptské zemi: Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (3 Moj. 19,34)
Během prvních let svého pontifikátu jsem opakovaně vyjadřoval zvláštní starost o smutnou situaci tolika migrantů a uprchlíků, kteří utíkají před válkami, pronásledováními, před přírodními katastrofami a chudobou. Nepochybně se jedná o „znamení časů“, která jsem se snažil číst s prosbou o světlo Ducha Svatého, počínaje mou návštěvou ostrova Lampedusa 8. července 2013. Ustanovením nového Dikasteria pro službu integrálnímu lidskému rozvoji jsem chtěl, aby jedno zvláštní oddělení, na čas (ad tempus) podřízené přímo mému bezprostřednímu vedení, vyjadřovalo starost církve o migranty, vysídlence, uprchlíky a oběti obchodu s lidmi. Každý cizinec, který tluče na naše dveře, je pro nás příležitostí k setkání s Ježíšem Kristem, který se sám ztotožnil s přijímaným nebo odmítaným cizincem v každé době (srov. Mt 25,35.43). Pán svěřuje mateřské lásce církve každou lidskou bytost, nucenou opustit svoji vlast při hledání lepší budoucnosti.1 Tato starostlivost musí být vyjadřována konkrétně v každé etapě migrační zkušenosti: od vydání se na cestu až k příjezdu a návratu. Jde o velkou odpovědnost, o kterou se církev chce dělit se všemi věřícími a také s muži i ženami dobré vůle, kteří jsou povoláni s velkorysostí, horlivostí, moudrostí a prozíravostí odpovědět podle vlastních možností na početné výzvy, kladené současnými migracemi.
V souvislosti s tím chci znovu říci, že „naše společná odpověď by mohla vycházet ze čtyř sloves, opírajících se o principy nauky církve: přijímat, chránit, podporovat a začleňovat“.2
Vzhledem k současné situaci termín přijímat znamená především nabízet migrantům a uprchlíkům širší možnosti bezpečného a legálního vstupu do cílových zemí. Proto by bylo žádoucí zjednodušit a zrychlit proces vydávání humanitárních vstupních víz a víz kvůli sjednocení rodin. Zároveň bych si přál, aby země ve větším počtu přijaly za své programy soukromého a společného sponzorování a otevřely humanitární koridory pro nejvíce zranitelné uprchlíky. Kromě toho by bylo vhodné postarat se o časově omezená speciální víza pro osoby, které utíkají z válečných konfliktů do sousedních zemí. Vhodným řešením nejsou kolektivní a svévolné deportace migrantů a uprchlíků, zvláště pokud mají být vráceni do zemí, které nemohou zaručit respektování důstojnosti a základních lidských práv.3 Znovu chci zdůraznit, že je důležité nabízet migrantům a uprchlíkům vhodné a důstojné prvotní ubytování. Zdá se, že „programy rozšířeného přijetí, které už v různých oblastech fungují, vskutku usnadňují osobní setkání, umožňují lepší kvalitu poskytovaných služeb a nabízejí
1 Srov. Pius XII., Apoštolská konstituce Exsul familia, Tit. I, I.
2 Promluva k účastníkům mezinárodního fóra „Migrace a mír“, 21. února 2017.
3 Srov. Intervence stálého pozorovatele Svatého stolce na 103. zasedání Rady IOM (Mezinárodní organizace pro migraci), 26. listopadu 2013.
2
větší záruky úspěšného procesu“4. Zásada ústředního postavení lidské osoby, vážně
zdůrazněná mým milovaným předchůdcem Benediktem XVI.5, nás zavazuje předřazovat
vždycky osobní bezpečnost bezpečnosti národní. V návaznosti na to je potřeba vhodně
formovat zaměstnance odpovědné za hraniční kontroly. Situace migrantů, žadatelů o azyl a
uprchlíků vyžaduje, aby jim byla zajištěna osobní bezpečnost a přístup k základním službám.
Ve jménu základní důstojnosti každého člověka je potřebné usilovat o to, aby jako alternativa
k detenčním táborům byla upřednostňována jiná řešení pro ty, kteří vstupují na národní území
bez povolení.6
Druhý výraz, chránit, se soustřeďuje na celou řadu aktivit zaměřených na obranu práv
a důstojnosti migrantů a uprchlíků, nezávisle na jejich migračním statutu (status migratorio)7.
Tato ochrana začíná už v jejich vlasti a spočívá v nabídce jistých a ověřených informací ještě
před jejich odchodem a také v záchraně před praktikami ilegálního náboru.8 Tato pomoc by,
nakolik je to možné, měla pokračovat v cílové zemi a zajistit migrantům vhodnou konzulární
péči, právo mít neustále v držení doklady osobní totožnosti, rovný přístup ke spravedlnosti,
možnost otevřít si bankovní účty a minimální zajištění životních potřeb. Jsou-li vhodně
uznané a oceněné schopnosti a odbornosti migrantů, žadatelů o azyl a uprchlíků, mohou
představovat skutečné zdroje pro společenství, která je přijímají.9 Proto si přeji, aby při
respektu k jejich důstojnosti, jim byla umožněna svoboda pohybu v přijímající zemi, dána
možnost pracovat a přístup k telekomunikačním prostředkům. Pro ty, kteří se rozhodnou vrátit
se do vlasti, podtrhuji příležitost rozvíjet programy pracovního a sociálního znovu začlenění.
Mezinárodní úmluva o právech dítěte předkládá univerzální právní základnu zaměřenou na
ochranu nezletilých migrantů. Bude nutné vyhnout se jakékoli formě detence vůči nim
z důvodu jejich migračního statutu, přičemž jim má být zajištěn řádný přístup k základnímu i
střednímu vzdělání. Zároveň je nutné garantovat jim řádný pobyt až do dovršení dospělosti
i možnost pokračovat ve studiích. Pro nezletilé bez doprovodu nebo oddělené od jejich rodin
je důležité postarat se o programy dočasného opatrovnictví nebo péče.10 Při respektu
k všeobecnému právu na národní příslušnost, ať je toto právo uznáno a náležitě přiznáno všem
chlapcům a dívkám v okamžiku jejich narození. Bezdomovectví, ve kterém se někdy migranti
a uprchlíci ocitají, lze snadno zabránit prostřednictvím „zákonodárství o občanství, které
odpovídá základním zásadám mezinárodního práva“11. Migrační statut by neměl omezovat
přístup k národní zdravotní asistenci a k důchodovým systémům stejně jako přenesení jejich
příspěvků v případě repatriace.
Podporovat znamená podstatně se nasazovat, aby všichni migranti a uprchlíci a také
společenství, která je přijímají, se mohli rozvíjet ve všech lidských dimenzích podle vůle
Stvořitele.12 Z nich zvláště má být uznána správná hodnota náboženského rozměru tím, že
všem cizincům, přítomným na daném území, bude zajištěna svoboda náboženského vyznání a
praxe. Mnozí migranti a uprchlíci mají odbornosti, které ať jsou vhodně uznány a
4 Promluva k účastníkům mezinárodního fóra „Migrace a mír“, 21. února 2017.
5 Srov. Benedikt XVI., encyklika Caritas in Veritate, 47.
6 Srov. Intervence stálého pozorovatele Svatého stolce na XX. zasedání Rady pro lidská práva, 22. června 2012.
7 Srov. Benedikt XVI., encyklika Caritas in Veritate, 62.
8 Srov. Papežská rada pro pastoraci migrantů a itinerantů, instrukce Erga migrantes caritas Christi, 6.
9 Srov. Benedikt XVI., promluva k účastníkům VI. světového kongresu pro pastoraci migrantů a uprchlíků,
9. listopadu 2009.
10 Srov., Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků (2010), stálý pozorovatel Svatého
stolce na XXVI. řádném zasedání Rady pro lidská práva o lidských právech migrantů, 13. června 2014.
11 Papežská rada pro pastoraci migrantů a itinerantů a Papežská rada Cor Unum, Přijímat Krista v uprchlících a
v lidech násilně odvlečených, 2013, 70.
12 Srov. Pavel VI., encyklika Populorum progressio, 14.
3
zhodnoceny. Od chvíle, kdy je „lidská práce pro svoji povahu zaměřena na sjednocení lidí“13,
vybízím k hojnému úsilí, aby bylo podporováno sociálně-pracovní zapojení migrantů a
uprchlíků, se zajištěním možnosti pracovat, učit se jazyku i uvědomělému občanství a se
zajištěním informací v jejich původních jazycích pro všechny – včetně žadatelů o azyl.
V případě nezletilých migrantů má být jejich zapojení do pracovních aktivit provázeno
prevencí před zneužíváním a ohrožením jejich normálního růstu. Benedikt XVI. v roce 2006
upozorňoval, že rodina má být v migračním kontextu „místem a zdrojem životní kultury a
činitelem pro osvojení si hodnot“14. Její celistvost má být vždycky podporována
napomáháním rodinnému shledání, se včleněním prarodičů, sourozenců, synovců a neteří,
aniž by se to podmiňovalo ekonomickými požadavky. Invalidním migrantům, žadatelům o
azyl a uprchlíkům ať je zajištěna větší pozornost a pomoc. I přes všechna záslužná úsilí až
dosud vynaložená ze strany mnoha zemí prostřednictvím mezinárodní spolupráce a
humanitární pomoci, si velmi přeji, aby při rozdělování takové pomoci byly brány v úvahu
potřeby (například lékařská a sociální péče nebo vzdělání) rozvojových zemí, které přijímají
vlny uprchlíků a migrantů, a zároveň aby mezi adresáty pomoci byla zařazena místní
společenství, nacházející se v materiálním nedostatku a zranitelnosti.15
Poslední výraz začleňování je zamýšlen v rovině příležitostí mezikulturního obohacení,
příležitostí poskytnutých přítomností migrantů a uprchlíků. Integrace není „asimilace, vedoucí
k potlačení nebo zapomnění vlastní kulturní identity. Kontakt s druhým vede spíše k objevení
jeho ,tajemství‘, otevření se mu a přijetí jeho platných hodnot, což přispěje k většímu
vzájemnému poznání. Je to dlouhodobý proces, který vede k utváření společností a kultur, aby
byly stále více odleskem rozmanitosti lidem daných Božích darů“16. Takový proces může být
urychlen nabídkou občanství, osvobozeného od ekonomických a jazykových nároků i
procesů, zvláštního režimu pro migranty, kteří by se díky němu mohli těšit z dlouhého pobytu
v zemi. Znova trvám na nezbytnosti každým způsobem upřednostňovat kulturu setkání,
rozšiřováním možností interkulturní výměny, zachycením a šířením správných praktik
integrace a rozvojem programů zaměřených na přípravu místních komunit na procesy
začleňování. Rád bych upozornil na zvláštní případy cizinců nucených opustit kvůli
humanitární krizi zemi, do které byli přijati. Těmto lidem je potřeba zajistit vhodnou asistenci
pro repatriaci a programy pro pracovní a znovu začlenění ve své vlasti. Církev je v souladu se
svou pastorační tradicí připravená pomoci jako první při uskutečňování všech iniciativ výše
předložených, ovšem pro dosažení požadovaných výsledků je nezbytná pomoc politiků a
občanské společnosti, každého podle jeho vlastní odpovědnosti.
Během summitu OSN v New Yorku 19. září 2016 vyjádřili světoví představitelé vůli zasadit
se za migranty a uprchlíky, za záchranu jejich životů a za obranu jejich práv, a sdílet tuto
odpovědnost na globální rovině. Za tímto účelem se země zavázaly připravit a schválit do
konce roku 2018 dvě globální dohody (Global Compacts), věnované jednak uprchlíkům a
jednak migrantům.
Drazí bratři a sestry, ve světle těchto započatých procesů představují následující měsíce
privilegovanou příležitost k předložení a podpoře zcela konkrétních akcí, pro které jsem chtěl
komentovat (časovat) čtyři slovesa. Zvu vás tedy, abyste využili každé příležitosti a sdíleli
13 Jan Pavel II., encyklika Centesimus annus, 27.
14 Srov., Benedikt XVI., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2007.
15 Srov. Papežská rada pro pastoraci migrantů a itinerantů a Papežská rada Cor Unum, Přijímat Krista
v uprchlících a v lidech násilně odvlečených, 2013, 30-31.
16 Jan Pavel II., Poselství ke Světovému dni migrantů a uprchlíků 2005, 24. listopadu 2004.
4
toto poselství se všemi politickými a sociálními představiteli, kteří jsou zapojeni – nebo mají
zájem se podílet – v procesu, který povede ke schválení oněch dvou globálních dohod.
Dnes, 15. srpna, si připomínáme slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Boží Matka, která přímo
na sobě zakusila tvrdost vyhnanství (srov. Mt 2,13-15), láskyplně doprovázela svého Syna po
cestě na Kalvárii, a nyní se věčně účastní slávy. Její mateřské přímluvě svěřujme naděje všech
migrantů a uprchlíků na světě a touhy společenství, která je přijímají, abychom se všichni,
v souladu s vrcholným Božím přikázáním, učili milovat bližního, cizince, jako sebe samotné.
Vatikán, 15. srpna 2017
Slavnost Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie
FRANTIŠEK

„Plod války“ – připsal papež k fotografii z Nagasaki

Vatikán/Japonsko. „Plod války“ – tato slova a rukopisný podpis připojil papež František k černobílé fotografii, pořízené v roce 1945 v Nagasaki. Zasáhla jej natolik silně, že požádal o její reprodukci na zvláštním lístku pohlednicového formátu, který otiskl vatikánský deník L´Osservatore Romano (31.12.2017). Snímek pochází z objektivu amerického fotografa Josepha Rogera O´Donnella, který byl jako korespondent USA vyslán do japonských měst Hirošima a Nagasaki, zdevastovaných výbuchem atomové bomby. Momentka zobrazuje zhruba desetiletého chlapce, který nese na ramenou mrtvé tělo svého mladšího bratříčka a čeká na jeho kremaci při kraji pole, kde jsou spalovány oběti války.

I po sedmdesáti letech fotografie otřásá svědomím a jak vysvětluje stručný španělský popis na její reprodukci, poukazuje zejména na důstojné utrpení chlapce, patrné z jeho těsně semknutých rtů, rozkousaných do krve. O snímku, který se stal symbolem válečné krutosti, jeho autor v roce 1995 pro japonský tisk prohlásil: „Všiml jsem si onoho kráčejícího hocha, který nesl na zádech dítě. V těch dnech to bylo docela běžné – často jsme vídali děti, které si hrály se svými mladšími sourozenci a nosily je na ramenou. V onom chlapci ale bylo cosi odlišného…“, řekl O´Donnell. Dodejme, že Petrův nástupce opětovně vyzval k jadernému odzbrojení, zákazu a zrušení atomových zbraní v letošním poselství ke Světovému dni míru 2018. Jak napsal, „etika bratrství a mírového soužití“ se nemůže zakládat na „jaderném odstrašování a hrozbě vzájemného zničení“.