Oslnivá konverze: Israel Zoller aneb Eugenio Zolli

Řím. Na sklonku druhé světové války konvertoval vrchní římský rabín, který přijal jako křesťní jméno Eugenius z úcty a vděčnosti k papeži Piu XII. (vl. jm. Eugenio Pacelli) za jeho postoj vůči židům během války. Israel Zoller, který si musel podle Mussoliniho antisemitských zákonů italianizovat své jméno na Italo Zolli, se narodil roku 1881 v Brodech na Haliči u hranic Rakouska-uherska. Jeho matka, která pocházela z dlouhé dynastie rabínů, snila o rabínství také pro svého syna. Absolvoval vyšší studia ve Vídni a potom ve Florencii a paralelně v obou městech také rabínské školy. Roku 1918 byl ve svých 39 letech jmenován rabínem v Terstu, který byl tehdy důležitým centrem evropského judaismu, a v úřadě setrval 20 let. Roku 1939, kdy v Evropě znovu vypukla válka, stává se vrchním rabínem Říma. Když byla roku 1943 většina Itálie okupována Německem, ocitá se také římská židovská obec pod tlakem hromadných deportací a exekucí. Za této bouře, v říjnu roku 1944, když rabín Zolli v římské synagoze sloužil obřady židovského svátku Jom Kipur – Dne smíření, dostalo se mu vidění, které později popsal těmito slovy:

Jako by se do mého nitra začala snášet nějaká mlha, která postupně houstla, až jsem ztratil kontakt se všemi, kteří byli okolo. [...] Najednou jsem duchovním zrakem viděl velikou louku a uprostřed zelené trávy stál Ježíš, oděný v bílém rouchu. Nebe nad ním bylo modré. V tom pohledu jsem zakoušel nevýslovný pokoj. V té chvíli jsem ve svém srdci uslyšel slova: »Dnes jsi zde naposledy. Od nynějška mne budeš následovat!« Přijal jsem ta slova v nejhlubším míru a moje srdce vzápětí odpovědělo: Tak se staň, tak to bude, tak to má být... Když jsem byl o hodinu později u sebe doma, řekla mi zničehonic moje manželka: »Dnes, když jsi stál před Tórou a před Archou, zdálo se mi, že vedle tebe vidím Ježíše Krista. Byl oblečený v bílém a držel ruku nad tvou hlavou, jako by ti žehnal«. Užasnul jsem... V tu chvíli jsme uslyšeli z vedlejšího pokoje naši nejmladší dceru Miriam:»Tati, víš, že se mi dnes večer zdálo o Ježíši. Byl celý bílý.« - Popřál jsem oběma dobrou noc a bez jakýchkoli rozpaků jsem pokračoval v reflexi nad timto mimořádným sběhem událostí.

O několik dnů později vrchní rabín Zolli abdikuje na svůj úřad a vyhledá kněze, kterého požádá, aby jej poučil o pravdách víry. Jeho konverze je okamžitá, protože – jak později ve svých Pamětech vysvětluje – „když volá Bůh, je třeba odpovědět“:

Člověk si nevybírá chvíli konverze, ale je obrácen, když je povolán Bohem. Pak nezbývá nic jiného než poslechnout. Nic naplánovaného, nic připraveného: není nic než Milující, Láska a Milovaný. Hnutí vycházející z Lásky; zkušenost prožitá ve světle, které šíří Láska; všechno se událo v poznání, které uděluje Láska.

13. února 1945, když Němci opustili téměř celé italské území, přijal svátost křtu a jako křestní jméno si zvolil Eugenius na znamení vděčnosti k papeži Piu XII. za jeho rozhodný postoj ve prospěch židů během války. Jeho manželka Emma byla pokřtěna spolu s ním a jejich dcera Miriam následovala rodiče za rok, po osobní reflexi. Toto rozhodnutí nebylo bez důsledků: Eugenius Zolli se náhle ocitl ve vážných existenčních problémech. Římská židovská obec jej prohlásila za odpadlíka. Ze dne na den se rodina musela vystěhovat z bytu. Vše, co uměl, znal a z čeho žil, najednou nemělo žádné využití. Byl bez zaměstnání. Tuto situaci však přijímá s obrovským nadhledem:

Prosím jen o křestní vodu, o nic víc. Jsem chudý a budu žít chudě. Důvěřuji v Prozřetelnost.

Sneslo se na něho množství pomluv, podle nichž prý konvertoval ze zištnosti. Svým životem však poskytl odpověď:

Žádná zištnost mne nevedla. Když jsme moje manželka a já přilnuli k církvi, přišli jsme o všechno, co jsme ve světě měli. Nyní musíme hledat práci. Bůh nám pomůže... Židé, kteří konvertují - dnes stejně jako v době svatého Pavla - mohou, pokud jde o materiální život, pouze tratit, ale pokud jde o život milosti, dostává se jim všeho.

Když se Eugenia Zolliho ptali, proč se rozešel se synagogou a vstoupil do církve, neváhal říci:

Ale já jsem se nerozešel. Křesťanství je plností synagogy, protože synagoga byla příslibem, jehož naplněním je křesťanství. Synagoga ukazovala na křesťanství; a křesťanství předpokládalo synagogu. Jedno nemůže existovat bez druhého.

Křest byl ve skutečnosti pro Eugenia Zolliho cílem dlouhé duchovní pouti:

Tato událost byla v mojí duši něčím jako příchod nejdražšího hosta. Uslyšel jsem Kristův hlas zřetelněji a silněji nejprve v evangeliích. V mojí duši se Bůh nezjevoval zhurta, ani palčivě, nýbrž šepotem jemného vánku.. Postupně jsem si uvědomoval Boha, kterého jsem miloval, který chce být milován a který miluje. Konvertita, je jako zázrak, jehož je on sám předmětem, nikoli podmětem. Bylo by pochybené říci, že se obrátil, jako by se jednalo o jeho osobní iniciativu. O zázračně uzdraveném se také neříká, že se uzdravil, ale že byl uzdraven. O konvertitovi platí totéž.

Eugenius Zolli zemřel 2. března 1956.
Jeho životní pouť, která je působivým svědectvím o smíření a znamením Všemohoucnosti Boží lásky, přiblížila Judith Cabaud, rovněž konvertitka ze židovství, v knize Rabín, kterého přemohl Kristus, o jejíž české vydání se před 14 lety postarali Paulínky