MODLITBA LIDU V LITURGII - téma 238 ke svátku PROMĚNĚNÍ PÁNĚ - neděle 6.8.2017 - homilie liturgická.

3. 8. 2017 18:29

SVÁTEK PROMĚNĚNÍ PÁNĚ - 6.8.2017- neděle

Liturgické texty

  • Komentář k 1. čtení z  knihy proroka Daniela  (V)   Dan  7, 9-10. 13-14: 

Prorok Daniel popsal své vidění průběhu posledního soudu lidstva. Při něm se potvrdí, kdo bude při druhém příchodu Pána Ježíše vzkříšen a vzat do nebe a kdo bude odsouzen. Smyslem Božího soudu však nebude každého odsoudit, ale předně většinu lidí spasit, zachránit, obhájit. Ke trůnu, na kterém sedí Bůh, v  Synu člověka křesťané vidí přicházet  Krista.  Ví, že sami se spasit nemohou. On je  jejich jediným Spasitelem. Jen Božímu Synu je k tomu dána veškerá moc.  

1. ČTENÍ Dan 7, 9 - 10. 13 -14:Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola - žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy.Díval  jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel ( někdo ) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno. 

  • Komentář ke 2. čtení z druhého  listu Petra   (V)    2. Petr  1,16-19:

Osobní svědectví apoštola Petra, zaznamenané v jeho listě,  přesvědčivě dokládá neobyčejnou událost, která se stala na hoře Proměnění. Ježíš Kristus je zde potvrzen jeho Otcem jako Syn Boží. Toto Kristovo tajemství  je od počátku Církve  dodnes hlásáno  a oslavováno v liturgii. K němu  jsou směřovány naše modlitby osobní i veřejné. 

2. ČTENÍ 2 Petr 1, 16 – 19: Milovaní! Když jsme vás poučovali o tom, jak mocný je náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho velebnost. Neboť přijal od Boha Otce čest a slávu, když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: 'To je můj milovaný Syn, v něm já mám zalíbení.' Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře.  Ale máme něco spolehlivějšího, totiž výroky proroků, a děláte dobře, když na ně dbáte jako na světlo, které svítí na temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.  

  • Komentář k evangeliu podle  Matouše   ( V)  Mt  17, 1-9:

Apoštol Petr  podle Matoušova evangelia se zúčastnil Ježíšovy proměny na hoře. Nebyl sám. Spolu s ním tam  Ježíš vystoupil ve společnosti třech učedníků a událost dosvědčili svou přítomností i významní proroci starého zákona Mojžíš a Eliáš, jehož veřejná modlitba obrátila kdysi lid Izraele od modloslužby zpět k Bohu. Následná rozmluva Ježíše s Otcem Ježíše proměnila do podoby nebeských bytostí. Prozářila se jeho tvář,vlasy i oděv. Bůh potvrdil identitu svého Syna. Potvrdilo se proroctví o příchodu očekávaného Mesiáše.

EVANGELIUM Mt 17, 1 – 9:" Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal  slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých." 

Modlitba lidu v liturgii

je téma 238 dnešní  liturgické homilie podle projektu „Učící se církev“A II  s odkazem na znění  dnešního evangelia Mt 17,1.9.                                                              

Osnova:

a) společná (SC 27) veřejná má přednost před soukromou

(SC 48,11,30; IGMR 95)

b) „hlas sladit se srdcem“ (SC 11)

c) způsob přednesu hlasitých modliteb (Ordinaria), Přímluv apod. (SC 30)

d) tiché modlitby lidu (po výzvě, v pauzách),(SC - Konstituce o posvátné liturgii) 

Úvod.

Liturgie znamená veřejný úkon ve službě Bohu. Při soukromé modlitbě stačí, aby mluvilo srdce.  Při liturgické modlitbě mluvíme slovy a gesty. Člověk se však nikdy nespokojoval jen tím, že své vztahy k Bohu vyjadřoval jen mluvenými slovy, nýbrž přidával k slovům gesta a rozmanité vnější úkony, kterými vyjadřoval vnitřní dispozice své duše. Když odcházel Kristus do samoty, spojovala se jeho duše s nebeským Otcem a tak nám dal příklad soukromé modlitby. A když chodíval na slavnosti do jeruzalémského chrámu, kde se účastnil starozákonní liturgie, ukázal nám, že vedle modlitby ve skrytu je třeba také modlitby veřejné, společné.

Nositelem liturgie dnes není jen kněz, nositel svátostného kněžství, ale celé bohoslužebné shromáždění i lid, jako nositel kněžství obecného. Věřící spoluobětují mši nejen rukama kněze, ale i společně s ním. Modlí se, slyší Boží slovo, přinášejí obětní dary, obětují Tělo a Krev Páně a přijímají je. K bohoslužbě patří společná modlitba a zpěv.

Společná veřejná (SC 27) má přednost před soukromou ( SC 48,11;IGMR 95).

Kdykoli obřady svou povahou vyžadují, aby se konaly společně s přítomností a aktivní účasti věřících, je třeba zdůraznit, že takový způsob má přednost před tím, aby obřady konali jednotlivci jakoby soukromě.To platí především o slavení mše a o udílení svátostí. Tím se ovšem neruší skutečnost, že každá mše má povahu veřejnou a společenskou.

Při slavení mše věřící vytvářejí svatý lid, vyvolený národ, krá­lovské kněžstvo, aby Bohu vzdávali díky, aby obětovali neposkvrněnou oběť nejenom rukama kněze, nýbrž spolu s ním, a aby se učili obětovat i sami sebe. Snaží se to dávat najevo hluboce zbožným cítěním a bratrskou láskou k těm, s nimiž se společně účastní bohoslužeb. Naslouchají Božímu slovu, účastní se  na modlitbách a zpěvu,  při­nášením oběti a společnou účastí na stolu Páně. Jejich jednota vysvítá z gest a postojů, které věřící společně zachovávají.

Církev věnuje zvláštní péči tomu, aby věřící nebyli přítomni tomuto tajemství víry jako stranou stojící a němí diváci, ale aby mu pomocí obřadů a modliteb dobře rozuměli. Mají přitom mít uvědomělou, zbožnou a aktivní účast na posvátném úkonu, aby se poučili Božím slovem a posilnili hostinou těla Páně a aby vzdávali díky Bohu.

Mají přinášet neposkvrněný obětní dar nejen rukama kněze, ale i spolu s ním, a tím se mají učit obětovat sami sebe. Prostřednictvím Krista den ze dne dorůstají k dokonalejší jednotě s Bohem i mezi sebou. Texty a obřady by měly být snadno pro křesťanský lid srozumitelné, aby lid měl na nich účast plnou, aktivní a v duchu společenství.

„Hlas sladit se srdcem“ (SC 11).

Aby se však naplno dosáhlo těchto účinků, je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo (srov. 2 Kor 6,1). Liturgická pastorace musí uvedením do různých obřadů vštípit lidu chuť k modlitbě.Proto mají duchovní pastýři bdít nad tím, aby se jich věřící zúčastňovali uvědoměle, aktivně a s duchovním užitkem. To jistě činí, když pamatují na různé schopnosti jednotlivýchvěřících v jejich rozličných podmínkách věku a kultury. Je důležité vést věřící též ke slavení denní modlitby církve, což je veřejná modlitba církve, ale také zdroj zbožnostia živný pramen osobní modlitby. Jestliže se věřícísvolávají a scházejí k denní modlitbě církve, a sjednocují svá srdce a sváslova, zjevně se tím hlásí k oslavě Kristova tajemství.

Způsob přednesu hlasitých modliteb (Ordinaria), Přímluv apod. (SC 30). 

V zájmu aktivní účasti je důležité získat lid pro recitování aklamací a odpovědí a pro zpěv žalmů, antifon a písní; jde i o správné chování, gesta a držení těla. Ve vhodných chvílích se má také ovšem zachovávat posvátné mlčení.

Tiché modlitby lidu (po výzvě, v pauzách). (SC – Konstituce o posvátné liturgii).

Liturgická obnova zavedla i tichou modlitbu - mlčení (při úkonu kajícnosti, po výzvě k modlitbě, po svatém přijímání).Ticho potřebujeme k tomu, „aby se dosáhlo plné ozvěny hlasu Ducha Svatého v srdcích a aby byla osobní modlitba těsněji spojena s Božím slovem a veřejným hlasem církve.“ Ve společnosti, která žije způsobem uspěchaným, omráčené hlukem,  je životní nutností znovu objevit hodnotu ticha. Kéž máme před očima Ježíšův příklad, který „vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil.“ (Mk 1,35). 

Na závěr:

Konstituce o posvátné liturgii (sacrosanctum concilium – SC), podepsaná papežem Pavlem VI., v období církevních reforem v roce 1963 (2. vat koncil) uvedla do života církve všeobecné zásady pro obnovu a rozvoj posvátné liturgie, která se vztahuje též na  způsoby použití modlitby lidu v liturgii i mimo ni.

Vypracoval: Matonick