Severní Afrika je přeplněna migranty, potvrzuje tamní salesiánka

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vídeň. Severoafrické státy, hraničící se Středozemním mořem, jsou zcela přetíženy doslovnou invazí lidí, kteří pocházejí z jižní Afriky a chtějí se dostat do Evropy. Dlouhodobé řešení přitom není v dohledu, vylíčila situaci na severoafrickém pobřeží sestra Maria Rohrerová, FMA. Sedmdesátiletá členka kongregace Dcer Panny Marie pomocnice, která žije v Africe už čtyři desetiletí, vystoupila o minulém víkendu ve Vídni při oslavách dvacátého výročí salesiánského charitativního díla ”Jugend Eine Welt”. Její střízlivé svědectví přinesla mimo jiné švýcarská katolická agentura kath. Podle sestry Rohrerové, která byla roku 2010, tedy krátce před začátkem tvz. arabského jara, vyslána do Tuniska, se tato země arabského Maghrebu v minulých letech stala koridorem do Evropy. Pohyb příchozích a odcházejících je zřetelně patrný také v její katolické farnosti na severovýchodě od hlavního města Tunisu, kde se při bohoslužbách scházejí věřící z osmdesáti národů, přičemž se prudce zvýšil počet lidí ze Subsaharské Afriky. “Téměř všichni chtějí v Tunisku vydělat peníze, aby si mohli zaplatit převaděče do Evropy”, potvrdila švýcarská řeholnice, která v Tunisu působí v diecézním pedagogickém středisku a zároveň výchovně a duchovně pečuje o studentky z černé Afriky, navštěvující tuniské univerzity.

Mnozí migranti, přicházející do Tuniska, se stali obětí překupníků s lidmi. Matky, ale také nezletilé dívky jsou kupříkladu na Pobřeží slonoviny v masovém měřítku lákány skvělými pracovními nabídkami, přičemž letenka už byla údajně předem zaplacena. Když pak tyto ženy vystoupí na tuniském letišti, vysvětlila řeholnice, jsou nuceny k práci v rodinách, úklidových firmách, ale také k prostituci, aby překupníkům splatily dluhy. Mnohé přitom nežádají o povolení k pobytu ze strachu, že by pak nemohly pokračovat v další cestě do Evropy.

Když migranti po měsících tvrdé práce nashromáždí potřebný obnos, mizí do Libye, kde se naloďují na čluny směřující na evropský kontinent. Při příchodu do země sousedící s Tuniskem jim však bývá vše odebráno – klenoty, hodinky, doklady i mobily. Jsou znovu využívání jako dělníci anebo k sexuálním službám a zároveň zavíráni do vězení, kterým se sice říká tábory, avšak jsou srovnatelná s koncentračními tábory druhé světové války, poukázala salesiánská misionářka. Mnozí z nich tuto šikanu nepřežijí, jiní podlehnou týrání a znásilňování. Když pak konečně vstoupí na člun, jsou natolik vyhladovělí a nemocní, že při plavbě umírají.

K dalšímu sexuálnímu násilí dochází na uprchlických plavidlech, pokračovala sestra Rohrerová. Když se ženám podaří dostat zpět, vyprávějí o hrůzách, které prožily. Jsou silně šokované a traumatizované, uvedla. Čluny s migranty totiž při cestě na Lampedusu částečně projíždějí tuniskými vodami. Často jsou přitom zachyceny tuniskou pobřežní hlídkou, která byla v posledních letech prostřednictvím mezinárodní podpory posílena o nové lodě, vrtulníky a zbraně, aby nenechávala migranty projíždět do Evropy. V těchto případech se čluny vracejí na africký kontinent, přeživší jsou při jejich případném ztroskotání zachraňováni a mrtví pohřbíváni. Stísňující je ovšem pohled na tuniské pláže, na které jsou denně vyplavována mrtvá těla, beztoho, že by o jejich vysokých počtech informovaly sdělovací prostředky. Přestože to neodpovídá pravdě, jsou tito mrtví obyvatelé Subsaharské Afriky tuniskými úřady paušálně považováni za křesťany. K jejich pohřbívání v masových hrobech proto tuniská státní správa delegovala místní katolické farnosti. Podle švýcarské salesiánky se tak slaví liturgický obřad křesťanského pohřbu pro zcela neznámé lidi. Vzhledem k tomu, že zesnulí před naloděním z bezpečnostních důvodů odhodili vše, co by mohlo vést k jejich identifikaci, nelze dohledat, kdo jsou, z jaké země pocházejí a zda se jejich rodina dozvěděla o tom, že utonuli. Jediný kněz, původem z Tanzánie, který byl v Tunisku pověřen konáním těchto pohřebních liturgií, je na pokraji vyčerpání. Pouze v prvním květnovém týdnu totiž bylo nalezeno na tuniském pobřeží 180 mrtvol, řekla sestra Rohrerová.

Přeživší migranti, včetně mnoha nezletilých, které tuniská pobřežní hlídka přiváží zpět, jsou vzápětí ze země vyhošťováni. Většina z nich se ale za pár měsíců objevuje znovu, aby navzdory nesmírným obtížím vše zkusili znovu, zakončila své vídeňské vystoupení salesiánská misionářka.